Já jsem Páje cítila potřebu říct, jak žensky ji vnímám, a že mě překvapilo subjektivní vnímání její tváře. I vy díky její fotce můžete posoudit, jak vypadá Pájou vnímaná maskulinní tvář. Není to absurdní? Vtipné na tom je, že jsem Páju vůbec nikdy absolutně ani v jedinou vteřinu nevnímala tak, jak se popisuje! Hádala bych se s ní, že je to jen v její hlavě. (A tím pádem nejsou zase ty naše obavy jen v našich hlavách?) Vnímala jsem ji a stále vnímám jako krásnou, milou, veselou, ženskou a inteligentní ženu a nikdo to nemůže změnit. Nikdy by mě nenapadlo, že ji trápilo to, co popisuje. Myslím, že dospěla k moc hezkému a důležitému závěru, který bych přála úplně každé ženě, která má pochybnosti o své kráse. ♥ Její slova jsem chtěla poslat dál a proto je tu teď tento článek. 🙂

Dostala jsem od ní tuto nečekanou odpověď:

„Právě na tu mezeru mezi tím, jak nás vnímají ostatní, a jak vnímáme sami sebe, narážím dost často! Je to zajímavý. Děkuju, Terko! Alespoň se navzájem vnímáme stejně!“

Nečekanou proto, že by mě ani ve snu nenapadlo, že mě Pája vnímá stejně žensky, jako já ji! Mě, která vlastně nikdy nikomu nevěří, když mi to říkají. Lidé, kteří mě znají z minulosti pro mě nejsou objektivní, ani kdyby to upřímně mysleli, a lidé (jako i Pája), kteří mě znají už jen jako Terezu, mi to jistojistě říkají jen proto, aby mě jako ženu neurazili. A co hůř. Jsou dny, kdy je dokonce podezřívám, že to všichni (prostě všichni!) o mně vědí, poznají to na mně, ale jsou natolik taktní, že mi nechtějí ublížit. Včetně mého Honzy, který už přes dva roky rozhodně komplimenty ani láskou ke mně a obdivu k mé ženskosti nešetří. Občas zapomínám být podezřívavá a jsou chvilky, kdy si jeho krásná slova o mé ženskosti beru opravdu k srdci a věřím mu je. Někdy mě dokáže přesvědčit! Dokonce tu ženskost chvílemi i vidím v zrcadle. (Ale to přejde! 🙂 ) Jsou to moc příjemné chvilky, které zná asi každá žena. Když se vedle svého muže cítí dobře, sebevědomě a krásná, je to to nejúžasnější afrodiziakum! A smekám před každým mužem, který tahle kouzla se svou ženou dokáže.

S Pájou se známe osobně a chápu, stejně jako všichni lidé, kteří ji znají, že si své sebevědomí snižovala zbytečně. To přeci jen já mám právo si o své tváři myslet, že je maskulinní! 🙂

Všechny se stále učíme najít tu správnou polohu mezi přílišnou nafrněností a uťápnutým sebevědomím. Mohly bychom si ale přeci jen aspoň občas uvědomit, že všechny jsme krásné! 🙂 Je na čase zase si zahrát moji oblíbenou Hru na krásnou. Co když všechno to špatné, co si o svém vzhledu myslíte, je jen výplod vaší fantazie?

Před 14 dny jsem byla na očním, a když mi sestřička podávala ty zvláštní brýle na měření dioptrií, tak mi odhrnula rozpuštěné vlasy a říká: „Teď vás tu trochu rozcuchám… Vy máte tak krásné vlasy!“

Sama je měla jen po ramena, velmi jemné a bylo vidět, že touží mít je delší, ale hodně se jí ty blonďaté konečky třepily, proto je musela často zastřihávat. Já mám dlouhé husté černé vlasy k lopatkám.

To jsem nečekala. Je zajímavé, jak si ženy říkají komplimenty navzájem. Jako kdybychom měly být krásné nejen pro muže, ale také vůči sobě navzájem. Zřejmě si tak podvědomě okoukáváme a hodnotíme svoji konkurenci. 🙂

Nedávno jsem psala kamarádce Alče, jak jsem tu něco provedla doma Honzovi (stěžovala jsem si na naprostou blbinu, na kterou si můžou stěžovat jenom holky – související se vzhledem) a ona mi na to odepsala: „Haha. To je tak ŽENSKÉ! To ti schvaluju! Taky to tomu svému takhle říkám!“ 😀

Alču mám moc ráda, ale známe se jen pár měsíců, tudíž nebyla (a přijde mi přirozené a také logické, že ani nebude) příležitost seznámit ji s mojí minulostí. Je to snad známka toho, že naše přátelství je příliš povrchní? Platí snad, že „každý správný přítel to o nás ví“? Proč by to tak mělo být?

Já si to nemyslím. Jak už jsem mockrát řekla, v určité části vztahu s kýmkoliv je informace o naší minulosti absolutně irelevantní. („Délka vztahu je přímo úměrná irelevantnosti této informace“.) Je sice hezké svěřit se své kamarádce, ale myslím si, že bez té informace může náš vztah fungovat taky plnohodnotně, stejně jako funguje mezi jinými ženami kamarádkami, které ale žádnou takovou minulost, jako mám já, nemají.

Před týdnem jsem si šla pro kontaktní čočky a slečna, která v optice dělá, byla komunikativní stejně, jako já, takže jsme se asi na hodinu a půl zapovídaly. Když jsem jí vyprávěla o mé motivaci nosit kontaktní čočky, že brýle prostě nechci a basta, tak se usmála a řekla: „To naprosto chápu! To je tak ženské! Jak jde o vzhled, žena si prostě něco usmyslí, jde si za tím a nikdo jí v tom nemůže zabránit, protože to moc chce.“

A pak pokračovala: „Moje sestra zase zásadně vždycky musí mít boty s podpatkem nebo na klínku. Vloni jsme šly na Sněžku a co myslíte? Když jsem viděla ty její boty na klínku, tak jsem se jí zeptala, jestli jí náhodou nepřeskočilo. Fakt v nich šla až nahoru! Má doma jen jedny jediné tenisky, jinak desítky bot na podpatcích a na klínkách. Prostě to tak chce a líbí se jí to!“ 🙂

Aniž bych to chtěla, aniž bych to vyžadovala a aniž bych to čekala, tak mě mé okolí automaticky řadí tam, kde je mi moc dobře. Cítím se jako ta kopretina, která je spolu s ostatním lučním kvítím zaplétána do věnce. A pokaždé si tenhle pocit u toho uvědomím. Jak kdybych snad cítila potřebu i poděkovat. Ale nemůžu, protože potvrdit jiné ženě s díkem to, že jsem žena, je nesmysl. Snad jen kdyby znala moji minulost, tak by můj vděk dokázala pochopit. A tak si ten vděk užívám v sobě potají, hřeje mě ten pocit hluboko u srdce, raduju se z něj ještě dlouho a teď a tady si ho ukládám „na potom“, abych se při čtení těchto řádků kdykoliv později mohla dostat zpátky na tuhle vlnu euforie, kterou začínám podezřívat, že už nikdy nezmizí. 🙂

Asi to v nás opravdu je. Kus té ženskosti, i když si myslíme, že ji v nás nikdo nemůže vidět. Moc bych chtěla, abyste všechny měly kolem sebe právě tyto lidi, co vám tohle taky říkají. Ne ty, co nám pořád připomínají, že jsme někdo jiný, kým nejsme. Protože jen já nebo vy víte, kým skutečně jste.

Proto bych řekla, že je opravdu důležité, jakými lidmi se obklopujeme. Že sice dokážeme každý den chodit do práce, do které jsme chodily i před přeměnou, ve které nám ale někteří kolegové nebo kolegyně rádi připomínají skutečnost, že nikdy ženami v jejich očích nebudeme, ale tu „čistotu“ pohledu člověka na nás v úplně novém světle můžeme zažít jen tehdy, když se od takových lidí dokážeme odlepit. Protože tyhle lidi nepotřebujeme. A protože zatímco ti staří „dobří“ kolegové nás sráží neustále k zemi, ti noví nás nechávají vzlétnout naší vlastní ženskou přirozeností, která je v nás, a umožňují nechat ji z nás naplno ze sebe vyzařovat.

Přeji vám, všem ženám, které fyzicky ženami jste nebo se jimi teprve stáváte, aby vaše věnce z lučního kvítí zářily barvami a na tomto světě, nebo alespoň ve vašem okolí nebyl nikdo, kdo pokaždé, když věneček začnete plést, všechny vaše pečlivě s láskou a trpělivostí trhané květy ušlape.

---

(Mimochodem, právě jste dočetli můj jubilejní 1000. článek na tomto blogu! 🙂 )