• otєrєzє.cz

    První řecká námořní transgender kapitánka Monique

    Má dceru a řídí lodě.

    Obvykle tu už nepřináším žádné nové zprávy o zajímavých lidech, kteří nás mohou inspirovat svým osudem. Ale protože z Řecka nám příliš mnoho zpráv o trans lidech nechodí, rozhodla jsem se vložit sem hezký článek z jednoho řeckého podcastu, který přeložil Yiannis Koreček. Tady je:

    Ve svých třiceti pěti se rozhodla dnes 44letá Monique Kalogeitona vyjít s pravdou ven. Nebylo to lehké, do té doby pracovala v loděnicích téměř výhradně mezi muži. Dnes je první námořní transgender kapitánkou a vychovává dceru.

    44letá transgerder Monique Kalogeitona © LIFO

    Těžký coming out

    Řecká společnost se už naštěstí posunula a tak není třeba pro změnu pohlaví na úředních listinách žádat posudky psychologů a psychiatrů nebo nedej bože snad i chirurgické zásahy.

    Monique si tedy v klidu kompletně změnila identitu i v občanských záznamech. Nešlo o žádné náhlé zatemnění mysli. Pocit, že je ve špatném těle, cítila už od svých pěti let.

    Na coming out čekala dlouho.

    -“V osmdesátých letech vyrůstat v Keratsini – Pireu bez internetu znamenalo, že na tebe byli lidi schopný z ulice pořvávat, že jsi gay.”, říká Monique pro Podcast LiFO.

    Své pocity tak dusila v sobě a cítila se vězněm svého těla. Nikdo o tom nevěděl:

    -“V momentu, když jsem zamkl [v tu dobu ještě jako muž] dveře od bytu, jsem také zamknul své tajemství.“, říká Monique.

    Čas uzrál až po celých třech dekádách, přesto to její rodina nerozdýchala.

    Měla za to, že Monique je normální muž. Randil s ženami, s jednou z nichž má i dítě, které nyní vychovává. Přitahovaly jej a dnes ji stále přitahují ženy, avšak z naturelu věci pouze lesbického charakteru.

    Transgender problematika se nedotýká sexuality, nýbrž vlastního těla. Monique ještě coby muže přitahovaly ženy a i nyní tomu tak je.

    Transgender umělec z Pirea

    Loďařem je Monique je celý život. Od dětstkých let ji otec brával do Pirea, kde se to loďkami, trajekty a tankery jen hemžilo.

    “Dělám v lodích celý život. Neumím nic jiného.”, říká Monique

    V momentu, když jsem zamkl dveře od bytu, jsem také zamknul své tajemství

    Monique Kalogeitona

    Jenže Monique není jen kapitánkou, ale má také umělecké sklony. Miluje psaní. Píše texty k písním a nedávno se spolupodílela i na vydání celého alba.

    K nabídce na spolupráci se dostala celkem náhodou. Na baru se skamarádila s člověkem, který zrovna texty potřeboval.

    Paradoxně se to ale dozvěděl, až poté co se spojili na facebooku. Nechal si zaslat několik ukázek a zakázka byla na světě.

    Album Monique Kalogeitona © Facebook

    Přestože Monique žije vlastně poměrně normální život, stereotypům o transgender se nevyhne:

    – “Málokdo mi něco řekne do očí. Na osobní úrovni vůbec problémy nemám, ale existuje hranice, kam mě jsou lidé ochotní pustit. To já hned poznám.” , popisuje průměrný předsudek.

    Při telefonním rozhovoru s bankou rovnou uvádí, že je transgender žena, protože operátory zákaznického servisu mate, že jako žena mluví plně maskulinním hlasem.

    © Monique Kalogeitona Facebook

    Coming out není podmínkou!

    Lidé mohou žít jako trans spokojeně celý život ve svém původním těle i pohlaví.

    U někoho to přijde v patnácti, u někoho ve třiceti a u někoho v sedmdesáti nebo nikdy. Coming out není podmínkou pro trans.

    Monique Kalogeitona

    Monique Kalogeitona žije dobrý život a jak říká stále není u konce a odmítá dokonce připustit, že se nachází u jeho vrcholu. Domnívá se, že to nejlepší teprve přijde.

    Jménem Mygreekconsultant.com přejeme všem lidem, kteří čelí těžkostem diskriminaci, aby našli své místo a aby o svá práva bojovali.

    Zdroj: https://mygreekconsultant.com/prvnim-reckou-namorni-transgender-kapitankou-je-monique/

  • otєrєzє.cz

    Vůně knihy

    Občas některé čtenáře tohoto blogu napadne, abych blog vydala knižně a taky je napadne mi to, co je napadlo, napsat! 🙂 Což mě samozřejmě vždycky moc potěší! Rozhodně mě to taky napadlo, protože vůně knihy je jedinečná a miluju dotýkat se potištěných stránek. Určitě bych se v tom vyřádila! Je to jiné držet hromadu mých emocí v ruce a číst si příběh za příběhem bez klikání nebo rolování ozářená rozsvíceným monitorem nebo displejem. Abyste si nemysleli, taky miluju knížky! Takže ano, chtěla bych ho vydat knižně! Ale nevydám. 🙂 Kdyby někoho zase napadlo zeptat se mě, zda bych to neudělala, zde jsou mé důvody, které mi v tom brání: (Já vím, nemám hledat důvody, proč to nejde a místo toho myslet pozitivně. Ale ono se zas tak moc nestane.)

    • Tento blog knižně vydávat nemá smysl. Proč by měl někdo číst text v knize, když ho má volně přístupný tady? A proč bych měla vydávat knihu, kterých je na trhu dost? Ty naše příběhy bývají podobné. Nemohu přinést nic nového, nic zajímavého. Postrádám tedy smysl.
    • Další mírná vada na kráse je délka takové knihy, protože jsem napsala přes tisíc článků, takže bych ji musela vydat minimálně na dva pěkně tlusťoučké díly. Kdo by to četl? 🙂
    • Na stylistickou úpravu textů bych si musela vzít alespoň měsíc dovolenou. Dělala bych to pro radost. Mojí i někoho jiného. Takže bych si musela předem nahrabat nějaký balík peněz, abych si mohla dovolit měsíc nepracovat, nebo budu muset počkat do důchodu. (Důchod je takové výborné časové období v životě člověka, do kterého neustále odkládáme vše, co jsme dosud nestihli udělat. Takže už mám na důchod docela dlouhý seznam, dožiju-li se ho vůbec. Prý když budu nosit roušku, tak jo. 🙂 )

    Jedna z těch na mě hodných čtenářek, které napadlo to vydat, je i Kristina, jejíž nadšení miluju a moc jí děkuju, protože ve svých volných chvílích se tomuto blogu věnovala, aniž bych to věděla, a vytvořila pět samostatných dílů ve stáhnutelné pdf podobě. Tyto soubory mi pak dala k dispozici. Já se do jednoho z nich tak začetla (kolikrát se mi ani nechce věřit, že jsem to psala já! I mě samotnou to rozesmívá i rozbrečívá), že mě napadlo dát je jako takový malý vánoční dáreček také sem ke stažení:

    Tak to bylo jen takové krátké zamyšlení nad tímto blogem a teď už můžeme vykročit do dalšího roku, ve kterém nás snad všechny bude čekat alespoň něco milého a příjemného. (Tím vyjadřuji svoji naději.) Díky vám všem, co se mi stále svěřujete, že jste se vydali na podobnou cestu, kterou jsem prošla i já, a cítíte se teď šťastní. Jsem ráda, že tu pořád jste mezi námi! Ženy, které sebraly svou odvahu a sílu a dokázaly odkrýt své pravé já.

  • otєrєzє.cz

    Co je nového?

    Porušila jsem všechno, co jsem si slíbila – že se nebudu nikdy nikde ukazovat a už vůbec ne mluvit do videí nebo ukazovat své soukromé fotky, ale protože jsou ty Vánoce, tak se mi chtělo Vám taky popřát:

    (Zde bylo video, které už zde není, takže co je nového se už zase nikdo nedozví. 🙂 )

    8. 12. 2020 Editováno:

    Myslím, že vidět mě mluvit spolu s mými fotkami celé tři dny už stačilo! 😃 Třeba mě někdy zase popadne natočit další “limited edition”. V každém případě Vám všem přeji ale klidné Vánoce a ať se plní Vaše sny, i všem lidem, které milujete a jsou na Vaší straně. ♥

    Ale aby tu teď po mně nezůstalo úplně prázdno, přeci jen sem něco vložím.

    Je to něco z mé oblíbené série “Jak cis ženy řeší svůj vzhled”. Zajímavý je komentář samotné autorky svého příspěvku:

    Dřív jsem si myslela, že tohle cis ženy nikdy řešit ani nemohou už ze samé podstaty, neboť ony o sobě vědí, že jsou ženami. Toto pohlaví jim bylo přiděleno při narození a tak ho není třeba nějak rozporovat nebo žít v nesouladu.

    Zdá se, že v tom samém, byť v mírně lehčím duchu, se podobné “boje”, do kterých se musíme pouštět my, mohou odehrávat i u těch, u kterých bychom to nikdy nečekali.

    Ať už jsme kdokoliv, kdo se “pere” se svým vzhledem, se svou (údajnou) ošklivostí nebo jinakostí, bez ohledu na přidělené pohlaví, ať z tohoto boje vyjdeme silní a šťastní.

    Bez šrámů to ale určitě nepůjde! I tak to za to stojí!

  • otєrєzє.cz

    Pěkně nespravedlivý svět

    Objednala jsem v práci 200 velkých těžkých kartonových krabic. Jsou navíc balené po pěti, takže je sotva unesu. Měly dorazit za tři dny, ale řidič najednou volal, že už jede a já kromě jednoho kolegy nikoho k ruce neměla. Nejsou lidi!

    Autor: Марина Федорова

    Krabice jsou vždycky rozložené na paletě, takže je z auta skládáme rukama do skladu, řidič se taky snaží pomáhat.

    Jenže dnes jsem na to nebyla připravená, protože jsem se závozem nepočítala. Přišla jsem k řidičovi v červených šatech a lodičkách, kolegovi řekla, že mu hned taky pomůžu (fakt jsem mu chtěla aspoň trošku pomoct! 🙂 Navíc se jmenuje Vlk, takže mi neustále říká Karkulko, jelikož červené šaty miluju a hodně je nosím – mám jich několik) a odběhla jsem do kanceláře dát razítko na dodák.
    Jenže mezitím zavolal upovídaný klient a já ho musela vyřídit. Když jsem se vrátila, krabice už byly složené a upocený řidič na mě povídá:

    “Tssss, to se teda někdo umí narodit!”

    😃

    Směju se ještě teď večer, jak jsem se uměla narodit!

    Já to říkám pořád, že je to bonus! 😃 Někdo se holt narodí jako upocený řidič a musí skládat pěkně těžké krabice z korby auta, někdo se narodí jako dámička v červených šatech, která má na těžkou práci chlapy!

    Svět je pěkně nespravedlivý, co? 🙂

    Někdy si říkám, že zrovna já mám takové štěstí? ♥

    Taky jste se uměli narodit? 😉

  • otєrєzє.cz

    Trápení dívek v Čechách

    Vždycky jsem si myslela, že maskulinitu naší tváře řešíme jenom my, protože žádné jiné ženy ji maskulinní mít prostě nemohou. Alespoň ne ve formě, na kterou si lze stěžovat. Celou tu dobu od začátku přeměny v roce 2012 jsem byla přesvědčená o tom, že ostatní holky něco takového neřeší, protože ony přece vědí, že jsou od narození ženami. To jen my jsme ty chudinky, co si mají na co stěžovat…

    Ony jen řeší, že jim něco nesluší, myslí si, že nemají hezkou postavu, hezkou tvář, dostatečně velká prsa, pořád něco, ale narozdíl od nás nemají to “postižení” (tu životní esenci, která způsobuje naše pokřivené vnímání reality), kterým trpíme my – že vše špatné a mužské, co je na nás, je způsobeno naší minulostí v mužském těle. To ta za to může! Ta minulost! Testosteron! Puberta! Pitomá porucha identity. “Kdyby nebyla, netrápila bych se.
    “Kdybych se jako holka narodila, bylo by všechno jinak!”

    Jak kdybych se slyšela…

    Ale bylo by všechno jinak? To, že se dívka narodí do dívčího těla je automaticky zárukou, že bude spokojená se svým tělem? Že ho bude považovat za dostatečně ženské? Že nebude mít pocit, že její tvář nebo tělo je příliš maskulinní?

    A co když i krásné dívky si mohou myslet, že mají maskulinní tvář!? Přečtěte si příspěvek mé kamarádky Páji, na který jsem nedávno narazila a který byl pro mě velkým překvapením. Po přečtení jsem změnila můj pohled i na mě samotnou.

    Já jsem Páje cítila potřebu říct, jak žensky ji vnímám, a že mě překvapilo subjektivní vnímání její tváře. I vy díky její fotce můžete posoudit, jak vypadá Pájou vnímaná maskulinní tvář. Není to absurdní? Vtipné na tom je, že jsem Páju vůbec nikdy absolutně ani v jedinou vteřinu nevnímala tak, jak se popisuje! Hádala bych se s ní, že je to jen v její hlavě. (A tím pádem nejsou zase ty naše obavy jen v našich hlavách?) Vnímala jsem ji a stále vnímám jako krásnou, milou, veselou, ženskou a inteligentní ženu a nikdo to nemůže změnit. Nikdy by mě nenapadlo, že ji trápilo to, co popisuje. Myslím, že dospěla k moc hezkému a důležitému závěru, který bych přála úplně každé ženě, která má pochybnosti o své kráse. ♥ Její slova jsem chtěla poslat dál a proto je tu teď tento článek. 🙂

    Dostala jsem od ní tuto nečekanou odpověď:

    Právě na tu mezeru mezi tím, jak nás vnímají ostatní, a jak vnímáme sami sebe, narážím dost často! Je to zajímavý. Děkuju, Terko! Alespoň se navzájem vnímáme stejně!”

    Nečekanou proto, že by mě ani ve snu nenapadlo, že mě Pája vnímá stejně žensky, jako já ji! Mě, která vlastně nikdy nikomu nevěří, když mi to říkají. Lidé, kteří mě znají z minulosti pro mě nejsou objektivní, ani kdyby to upřímně mysleli, a lidé (jako i Pája), kteří mě znají už jen jako Terezu, mi to jistojistě říkají jen proto, aby mě jako ženu neurazili. A co hůř. Jsou dny, kdy je dokonce podezřívám, že to všichni (prostě všichni!) o mně vědí, poznají to na mně, ale jsou natolik taktní, že mi nechtějí ublížit. Včetně mého Honzy, který už přes dva roky rozhodně komplimenty ani láskou ke mně a obdivu k mé ženskosti nešetří. Občas zapomínám být podezřívavá a jsou chvilky, kdy si jeho krásná slova o mé ženskosti beru opravdu k srdci a věřím mu je. Někdy mě dokáže přesvědčit! Dokonce tu ženskost chvílemi i vidím v zrcadle. (Ale to přejde! 🙂 ) Jsou to moc příjemné chvilky, které zná asi každá žena. Když se vedle svého muže cítí dobře, sebevědomě a krásná, je to to nejúžasnější afrodiziakum! A smekám před každým mužem, který tahle kouzla se svou ženou dokáže.

    S Pájou se známe osobně a chápu, stejně jako všichni lidé, kteří ji znají, že si své sebevědomí snižovala zbytečně. To přeci jen já mám právo si o své tváři myslet, že je maskulinní! 🙂

    Všechny se stále učíme najít tu správnou polohu mezi přílišnou nafrněností a uťápnutým sebevědomím. Mohly bychom si ale přeci jen aspoň občas uvědomit, že všechny jsme krásné! 🙂 Je na čase zase si zahrát moji oblíbenou Hru na krásnou. Co když všechno to špatné, co si o svém vzhledu myslíte, je jen výplod vaší fantazie?

  • otєrєzє.cz

    Zapletená kopretina

    Ach jo. Jsem dneska nějaká dojatá. Moje učitelka z jazykovky mi poslala odkaz na video, jak mají dívky uplést pořádný svatojánský věnec na hlavu. Blíží se totiž letní slunovrat. Poslala to pěti holkám – svým žákyním – současně. A já jsem mezi nimi!!! Eliška, Anička a já! A za mnou dvě Kristýny.

    Tohle mě pořád dostává. Jak mě někdo řadí automaticky mezi holky. Je to tak příjemný! Tak nenaplánovatelný! Hned jsem dostala chuť běžet na louku a začít si ten věnec plést. Už jsme kdysi s Káťou pletly věnečky z pampelišek a potom jsme vypadaly jako dvě víly se žlutou svatozáří. Bylo to zvláštní a hezké. Jako kdyby se mi otevíraly stále další nové a nové dveře, do kterých se smím pouštět, zatímco v předchozím životě byly pro mě automaticky zavřené. Těch dveří je tu tolik! Kolikát si říkám, jestli to vy, milé dívky a ženy, vůbec víte? Jestli si uvědomujete, v jakém světě žijete? Jaký je váš (teď už náš) zámek, ve kterém běháte od narození, ale mně je do něj dovoleno vstoupit teprve před pár lety. Těch dveří! Těch místností! Těch krás všude kolem! A vždycky, když si řeknu, že jsem asi došla už na konec chodby, jsou tam další dveře a ty vedou zase do další opět nečekané chodby! Tohle je ta pravá “Alenka v říši divů”, akorát že ta říše divů je svět, který většina žen považuje za obyčejný a standardní. Pro mě ta nejúžasnější říše, jakou jsem kdy mohla poznat.

    Paní učitelka usoudila, že nás pět děvčat, které učí, bude takové pletení věnečků zajímat. (A u mě se tedy trefila.) Moc se mi tahle předkřesťanská svatojánská tradice v letní slunovrat líbí. A Jána mám navíc doma taky!


    Před 14 dny jsem byla na očním, a když mi sestřička podávala ty zvláštní brýle na měření dioptrií, tak mi odhrnula rozpuštěné vlasy a říká: “Teď vás tu trochu rozcuchám… Vy máte tak krásné vlasy!”

    Sama je měla jen po ramena, velmi jemné a bylo vidět, že touží mít je delší, ale hodně se jí ty blonďaté konečky třepily, proto je musela často zastřihávat. Já mám dlouhé husté černé vlasy k lopatkám.

    To jsem nečekala. Je zajímavé, jak si ženy říkají komplimenty navzájem. Jako kdybychom měly být krásné nejen pro muže, ale také vůči sobě navzájem. Zřejmě si tak podvědomě okoukáváme a hodnotíme svoji konkurenci. 🙂

    Nedávno jsem psala kamarádce Alče, jak jsem tu něco provedla doma Honzovi (stěžovala jsem si na naprostou blbinu, na kterou si můžou stěžovat jenom holky – související se vzhledem) a ona mi na to odepsala: “Haha. To je tak ŽENSKÉ! To ti schvaluju! Taky to tomu svému takhle říkám!” 😀

    Alču mám moc ráda, ale známe se jen pár měsíců, tudíž nebyla (a přijde mi přirozené a také logické, že ani nebude) příležitost seznámit ji s mojí minulostí. Je to snad známka toho, že naše přátelství je příliš povrchní? Platí snad, že “každý správný přítel to o nás ví”? Proč by to tak mělo být?

    Já si to nemyslím. Jak už jsem mockrát řekla, v určité části vztahu s kýmkoliv je informace o naší minulosti absolutně irelevantní. (“Délka vztahu je přímo úměrná irelevantnosti této informace”.) Je sice hezké svěřit se své kamarádce, ale myslím si, že bez té informace může náš vztah fungovat taky plnohodnotně, stejně jako funguje mezi jinými ženami kamarádkami, které ale žádnou takovou minulost, jako mám já, nemají.

    Před týdnem jsem si šla pro kontaktní čočky a slečna, která v optice dělá, byla komunikativní stejně, jako já, takže jsme se asi na hodinu a půl zapovídaly. Když jsem jí vyprávěla o mé motivaci nosit kontaktní čočky, že brýle prostě nechci a basta, tak se usmála a řekla: “To naprosto chápu! To je tak ženské! Jak jde o vzhled, žena si prostě něco usmyslí, jde si za tím a nikdo jí v tom nemůže zabránit, protože to moc chce.”

    A pak pokračovala: “Moje sestra zase zásadně vždycky musí mít boty s podpatkem nebo na klínku. Vloni jsme šly na Sněžku a co myslíte? Když jsem viděla ty její boty na klínku, tak jsem se jí zeptala, jestli jí náhodou nepřeskočilo. Fakt v nich šla až nahoru! Má doma jen jedny jediné tenisky, jinak desítky bot na podpatcích a na klínkách. Prostě to tak chce a líbí se jí to!” 🙂

    Aniž bych to chtěla, aniž bych to vyžadovala a aniž bych to čekala, tak mě mé okolí automaticky řadí tam, kde je mi moc dobře. Cítím se jako ta kopretina, která je spolu s ostatním lučním kvítím zaplétána do věnce. A pokaždé si tenhle pocit u toho uvědomím. Jak kdybych snad cítila potřebu i poděkovat. Ale nemůžu, protože potvrdit jiné ženě s díkem to, že jsem žena, je nesmysl. Snad jen kdyby znala moji minulost, tak by můj vděk dokázala pochopit. A tak si ten vděk užívám v sobě potají, hřeje mě ten pocit hluboko u srdce, raduju se z něj ještě dlouho a teď a tady si ho ukládám “na potom”, abych se při čtení těchto řádků kdykoliv později mohla dostat zpátky na tuhle vlnu euforie, kterou začínám podezřívat, že už nikdy nezmizí. 🙂

    Asi to v nás opravdu je. Kus té ženskosti, i když si myslíme, že ji v nás nikdo nemůže vidět. Moc bych chtěla, abyste všechny měly kolem sebe právě tyto lidi, co vám tohle taky říkají. Ne ty, co nám pořád připomínají, že jsme někdo jiný, kým nejsme. Protože jen já nebo vy víte, kým skutečně jste.

    Proto bych řekla, že je opravdu důležité, jakými lidmi se obklopujeme. Že sice dokážeme každý den chodit do práce, do které jsme chodily i před přeměnou, ve které nám ale někteří kolegové nebo kolegyně rádi připomínají skutečnost, že nikdy ženami v jejich očích nebudeme, ale tu “čistotu” pohledu člověka na nás v úplně novém světle můžeme zažít jen tehdy, když se od takových lidí dokážeme odlepit. Protože tyhle lidi nepotřebujeme. A protože zatímco ti staří “dobří” kolegové nás sráží neustále k zemi, ti noví nás nechávají vzlétnout naší vlastní ženskou přirozeností, která je v nás, a umožňují nechat ji z nás naplno ze sebe vyzařovat.

    Přeji vám, všem ženám, které fyzicky ženami jste nebo se jimi teprve stáváte, aby vaše věnce z lučního kvítí zářily barvami a na tomto světě, nebo alespoň ve vašem okolí nebyl nikdo, kdo pokaždé, když věneček začnete plést, všechny vaše pečlivě s láskou a trpělivostí trhané květy ušlape.


    (Mimochodem, právě jste dočetli můj jubilejní 1000. článek na tomto blogu! 🙂 )