otєrєzє.cz

Tak trochu jiný osmý laser

Jen v krátkosti.
(To je poznámka pro mě, ne pro vás. Abych se uklidnila, že tu nebudu sedět hodinu, protože jsem před chvilkou přijela z Prahy a těším se do postele 🙂 Původně jsem si myslela, že to bude normální osmá návštěva laseru, že přijedu, spálí mi ty zbytky vousů na tváři a zase odjedu. Jenže ona to nebyla až tak standardní návštěva, jakou jsem čekala 🙂 Takže než se schoulím pod peřinu, ještě se mi chce samou radostí psát.
 
Miluju, když někde „projdu“. Tohle milujeme každá. Je to pocit, který je nepopsatelný a dychtíme po něm. Neuvěřitelně moc ho potřebujeme a když přijde, je to záplava endorfinů. Takové zadostiučinění, že se vyplatilo to, že jsme do toho šly. Tolik si v tu chvíli vážíme toho, že jsme ženami a radujeme z toho, že to ví i ti druzí. Budeme se z tohoto okamžiku radovat stále, což nás odlišuje od většiny biologických žen, které se nad svou ženskostí každodenně vyloženě nerozplývají (např. z toho, že je řidič autobusu oslovil „mladá paní“ :). Vím, že se to časem srovná, ale užívám si ten „čas srovnávání“ a rozhodně se těším i na moment, kdy to srovnané bude, protože budu vědět, že teď už jsem jako ostatní holky. Srovnaná. 🙂
 
Celá ta osmá procedura laseru byla od začátku mírně zmatená. Objednala jsem se na pondělí na 17 h., ale onemocněly všechny depilační sestry, takže paní ředitelka musela zaimprovizovat, zavolat paní, která tam kdysi 12 let pracovala (to vím, protože jsem jí vyzpovídala :), takže s přístrojem umí a přeobjednala mě právě na dnešek na 19 h.
 
Tím pádem jsem nemusela utíkat z práce o hodinku dřív a pak si to nadělávat, ale měla jsem doma ještě hodinu čas na důkladné odlíčení a to nejdůležitější: rozhodnutí, jak budu po odlíčení vypadat, z čehož vyvodím závěr, v čem pojedu.
Nechtělo se mi totiž jako v sedmi předešlých případech oblékat se do hrozného uni oblečení, sundávat prstýnek, řetízek, schovávat v metru své nalakované nehty v kapsách a tvářit se otráveně (protože jsem otrávená) z tváře plné černých ošklivých vousů…
 
Doma jsem se odlíčila a rozpustila vlasy… (dnes jsem totiž měla poprvé jeden culíček, po kterém tak toužím, i když nebyl ještě tak dlouhý, jak bych si představovala, chtěla jsem si to zkusit, kolem uší jsem si nechala rozverně rozpuštěné poletující zakroucené pramínky vlasů a k tomu sukni s kozačkami, abych si užila opět té ženskosti, když večer jedu na ten laser bůhví jak vymóděná do klučičího).
Ne, že bych si připadala dostatečně krásná, ale najednou jsem zjistila, že v zrcadle už nevidím chlapa 🙂 Třeba tam je a vidí ho tam všichni, ale já ho nevidím. I po odlíčení, což bych si nikdy předtím netroufla. A protože se mi ty rozpuštěné vlasy se sponkou a ofinkou šikmo líbily, protože mi na uších zářily náušnice s velkým třpytivým kamínkem a protože když jsem se v tom zrcadle viděla, musela jsem se radostí na sebe usmát, rozhodla jsem se, že poprvé za 11 měsíců co jezdím na laser, pojedu SAMA ZA SEBE!
Už žádnou masku, ano?
 
Přišel ten vysněný den, kdy můžu jít mezi lidi nenalíčená a nemusím se ničeho bát. Tedy – já to nevěděla, já to jen chtěla, aby to tak bylo a chtěla jsem to zkusit. Jenže ten strach byl taaaakhle malinký oproti té touze zůstat sama sebou a nechtělo se mi jen kvůli laseru a zbytkům pár vousů na tváři nepřevlékat do něčeho, v čem mi není dobře, i když je to uni, protože teď už ani uni nepovažuji za dámské, když můžu nosit dámské :). Vždyť nemusím dělat kompromisy!!!
 
Poprvé na laser tak, jak jezdím do práce a chodím běžně všude. Jen jsem si vzala silnější bundu, aby mi nebyla zima a tenisky místo kozaček, protože na lehátku u přístroje by se mi v podpatcích špatně leželo a škrábalo nahoru. Na to jsou tenisky pohodlnější a stejně jsem se jich nemohla vynadívat k těm úzkým kalhotám. 🙂
 
Tak abych to nezdržovala 🙂
 
V metru žádný problém. Zaujala jsem ženský postoj, občas si upravovala pramínky vlasů a sledovala okolí i sebe v odraze ve skle.
Nic. Prostě nezájem. Nikoho jsem absolutně nezajímala v tom smyslu, aby civěl. Navíc jsem se v tom odraze začala líbit sama sobě! Já, jedoucí na laser a nenamalovaná! Úplně jsem si ten odraz vychutnávala a byla zvědavá, co mě čeká, když tam není ani moje první ani druhá sestřička, ale nějaká náhradnice.
 
Na hlavním nádraží plném lidí i před budovou, od které je to kousek, jsem si to vesele vykračovala a už neřešila to, že musím sledovat pohledy kolemjdoucích. Občas jsem se podívala, to jo, ale už to nebyly ty zpanikařené pohledy, jestli mě náhodou někdo nepodezřívá. „Jsem tu nenalíčená! Haló! Vidíte mě? To vypadám strašně, co?“ 🙂
Mám ráda, když se na mě muž usměje. Vždycky mu to oplatím taky úsměvem.
 
Jak jsem tu včera popisovala, jak mi kluci píší ty hezké vzkazy (na které většinou neodpovídám), tak zrovna dneska ráno se mě naše personalistka celá usměvavá zeptala: „Tak co, Terezo, už si váš všímají muži?“ 🙂
To je hezká otázka.
Co tím chtěla říct? 🙂 Připadám jí snad už natolik ženská, že by si mě mohli všímat? A pokud si mě tedy všímají, jsem už natolik ženská? Chlapovi by to asi nepsali 😀
🙂 Stačila jsem jen říct: „Ano, všímají,“ a vešel kolega, který se tam usadil, takže jsem jí nemohla říct víc.
Kdyby věděla, že už mám za sebou dvě rande a věci, které si nechávám jen pro sebe 🙂 Jsem tak trochu k nezastavení…
 
Došla jsem do Laser klinik a tam se mě paní ředitelka na recepci zeptala na jméno.
Říkám: „Nováková“.
„Ano, výborně, jste tu na 19. h., tak se prosím posaďte, omlouváme se, máme trochu skluz.“
To mi vůbec nevadilo.
Byla jsem tam sama za sebe, nic jsem neskrývala a Terezu už vůbec ne.
A udělala jsem moc dobře!!!
Prospěšnost některých našich rozhodnutí se projeví až posléze.
 
Posadila jsem se do takové hezky vybavené čekárny s měkkými křesly a sedačkami, s televizí se zprávami a automatem na vodu. Proti mě seděla pohledná slečna. Vypadala trochu nervózně a tak jsem jí své pohledy raději moc nevěnovala, vytáhla si mobil a začala si číst komentáře tady 🙂
Automat na vodu byl vedle mě, takže pořád ke mně chodila pro vodu, po chvíli se usměje a říká: „Vy jste byla objednaná na 19 h.?“
🙂
Podívám se na ní, zamykám mobil, usměju se taky a už jsem se zapovídala, ač jsem původně jakože nechtěla.
Ze slečny vypadlo, že má zánět močového měchýře, že proto je nervózní a pořád pije, ale že bude určitě rychle, takže se nemusím bát, že tu budu ještě čekat dlouho.
Slyšela to paní ředitelka na recepci, přišla blíž a slečně se začala ještě jednou omlouvat za skluz, ale ten pán, co byl před náma, měl kompletní depilaci celého těla a časově se špatně odhadla doba procedury.
Ten pán byl úplně normální asi 35letý muž v černém kabátu a černých společenských kalhotách na krátko ostříhaný a neřekla bych, že by to byl jeden z nás.
 
Miluji komunikaci s lidmi. Ono to souvisí s tím „procházením“, protože pokud budeme zahrabané někde v koutě pokoje a nebudeme strachy vycházet, nikdy si té vlastní ženskosti dostatečně neužijeme. Už jsem to tu říkala mnohokrát. Tu ženu z nás dělá i to okolí! Vlastně jsem si přála, aby mě ta slečna oslovila, protože já si povídat chtěla, ale přemýšlela jsem, zda jí nepřijdu divná (odlíčená a podle mě nedostatečně ženská).
 
No nepřišla 🙂
Normálně jsme povídaly jako dvě kámošky, co se zrovna potkaly 🙂 Byla moc milá a mně to aspoň uteklo.
 
Pak si pro mě přišla depilační sestra náhradnice, představila se, já taky a vzala si mě k sobě.
To byla tak milá paní!!!
Oni jsou tu všichni tak milí a tohle byl prostě jen další anděl 🙂
Ta paní měla už dvě dospělé dcery, které ale bydlely s ní. Samozřejmě jsme probíraly leccos a já vyjádřila politování, že tu kvůli mě musí být tak dlouho, ale že dcery určitě připraví něco dobrého k večeři.
Prostě řeč nestála, ona mě u toho celá veselá z předchozích výsledků na mé tváři ožahávala laserem (tentokrát už vše s tím silnějším hrotem) a když mi najela na bradu a já jí chtěla napnout, ale nešlo mi to, tak mi říká: „Vy jste takové sluníčko!“ 🙂
Jo, culila jsem se. Měla jsem totiž dobrou náladu a ohromnou radost, protože mi řekla jednu zajímavou větu: „Mojí holce (dceři) se TAKY zbláznily hormony! Ona je tmavší typ jako vy a měla na tváři spoustu tmavých chlupů, ale už jsme je zničily.“
Jak „taky“?
Mně se nezbláznily hormony. Já tu nejsem proto, že se mi zbláznily hormony a začaly mi kvůli tomu růst vousy (chlupy) na tváři 🙂
Začala jsem si myslet, že možná neví nic o tom, kdo jsem a pokračující rozhovor, který jsem stáčela právě tím směrem, abych jí oťukala, to jenom potvrzoval, což mi působilo nesmírnou rozkoš a bolestivost laserových záblesků odcházela do pozadí 🙂
Potom ještě dodala: „Ale já jí říkala: Ty to, holka, vidíš, protože se pozoruješ z detailu. Když je víc detailů pohromadě, tak si myslíš, že to vypadá hrozně, ale ostatní tě vidí jinak, oni ty chlupy nevidí! Věř mi. No nedala si říct.“
 
🙂 To mi něco připomíná.
Nás.
 
Uvědomila jsem si, že ač my se vidíme třeba hrozně a vnímáme každý nedostatek na našich tvářích, jiní lidé to tak nevidí.
 
Znám ten pocit, když se mi kdysi udělal opar. Myslela jsem si, jak svítí do okolí a jak jsem s ním hnusná.
Nedávno se kolegyni udělal opar a říká mi: „To je hrůza, takový opar, ten musí být vidět na hony daleko.“
Já ho neviděla!!! Jo, byl tam, když jsem se na něj zadívala detailně, ale vůbec tu tvář nekazil.
 
Dneska říkám kolegovi, že jedu na laser, ale že to nemám ráda, protože musím odlíčená metrem. On se na mě tak podívá a říká: „Co děláš? Já tam žádné vousy nevidím!“
Já tam své vousy (tu zanedbatelnou trošku) i pod make-upem viděla, ale vidím je jen já! Okolí je nevnímá! Jak to?
 
Prostě se na druhé díváme jinak, než my samy na sebe. My býváme (myslím všichni lidé) vůči sobě mnohem kritičtější, což nám mnohdy zbytečně komplikuje život.
 
Za pár minut bylo hotovo, dělala to velmi pečlivě a bylo vidět, že jí to vyloženě baví, i když už byl večer a já byla ráda, že už po mě nikoho nemá a může jít domů za svými dcerami.
Ještě mi ukázala stolek se zrcadlem, kde si mohu dát korektor na tvář nebo pudr, protože jsem měla celou tvář a krk červený, což do půl hodiny zmizelo, ale já si to stejně tím korektorem namazala (protože kvůli mě donesla tampónky) a byla nesmírně šťastná, že jsem pro ní ta, co se jí zbláznily hormony, takže je potřeba zničit chlupy na tváři 😀
Zaplatila jsem nejméně za celou dobu a šla zase na metro do vyhřátého auta.
 
Jak by na mě reagovala asi ta slečna nebo depilační sestra, kdybych nepřijela žensky oblečená, kdybych nevypadala takhle „normálně“ žensky? To mě na tom těšilo nejvíc. Že se vyplatilo už zahodit poslední malý střípek toho Toma a obav.
 
On ten osmý laser byl vůbec zvláštní, protože vousy díky vyššímu výkonu v sedmé proceduře byly opravdu už jen sporadicky vidět, některé už dokonce vůbec ne, takže je lovila pod lupou a silnou lampou. Říkala, jak mám některé tak extrémně jemné… (Ach ty hormony :). Ale ještě nejsou jemné úplně všechny.
 
Chtěla jsem se rovnou znovu objednat, protože musím stihnout ještě jeden laser před seříznutím ohryzku (jelikož po něm to pár dní (týdnů) nepůjde), ale mám si zavolat, protože teď nejsou schopni naplánovat sestrám směny, když jsou nemocné. Minule mi sestřička říkala, že si mám domluvit po seříznutí ohryzku schůzku, že tam skvělým způsobem odstraňují jizvy. Ona ta jizva by do roka neměla být vidět. Viděla jsem na jiných holkách čerstvé a vidět šly, ale pokud bych to chtěla řešit, mám prý přijít hned, protože za rok už je pozdě. Tak uvidím, jak to bude vypadat.
 
Líbí se mi, jak jsem už ve fázi, kde přestávám řešit vousy! Jupí! A díky tomu se mi otevírají zase další možnosti.
A taky se mi líbí, že i nenamalovaná jsem oslovována „paní“ 🙂 Že si se mnou chtějí lidé povídat, necítím z nich žádný odpor nebo opovržení a dokonce ani podezření, které tak „rády“ často svými radary na ostatních vnímáme.
Prostě asi nejsem tak hezká, ale pořád jsem ženská 🙂
 
Chtěla jsem si to vyzkoušet a vyšlo to.
Nechápu to, ale (kromě Kolumbuse 🙂 jsem pro ty, co potkávám, ženou. Což je přesně to, po čem jsem toužila a jdu celá spokojená spát 🙂

12 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.