Copak je to za divný reflex, mít stažené hrdlo? Jakou to má souvislost s mým pocitem? A proč je mi u toho tak divně? Jaký to má smysl?

 

„Večer dej žirí (žirafku) do postele, přikrej jí, nezapomeň vyvenčit Pluta (dřevěný pejsek). Až se půjdeš sprchovat, vezmi je s sebou, ať jim v ložnici není smutno. Žirí dej k jídlu tu kytičku. Ráno i večer. A dej jí pusu na dobrou noc. Každý večer! Ano? Dobře?“

 

Každých 14 dní dostávám tytéž instrukce. Už dva roky chodí se mnou spát gumová žirafa a dřevěný pejsek, protože Kačenka je miluje a když tu není, musím se o ně přeci starat já.

 

Není ideálnější den, než předvečer 1. září, kdy jdou děti poprvé do školy, k napsání článku na téma rodičovství (i když se týká jen 12 % všech transsexuálů v ČR, které mají podle statistik děti). Nesmírně se těším na zítra, až uvidím svou dceru s taškou na zádech a potom, jak sedí v lavici. Vypouštím z hlavy všechny obavy, které se týkají mého vzhledu, protože jediný důvod, kvůli kterému jdu do přeplněné školy do třídy plné rodičů a dětí je Kačenka.

 

Občas mi chodí dotazy, jak to má dcera zvládá. Myšleno mě, mojí přeměnu. Kdysi jsem tu psala o britské studii, která se jako jedna z mála věnovala pohledu dětí transsexuálních rodičů. Ta studie byla velmi pozitivní, protože zjistila, že pokud se dítěti věnujeme, nelžeme a vše vysvětlíme tak, jak to je, děti přijímají veškeré změny přirozeně a bez předsudků. Platí, že čím mladší dítě, tím lepší reakce.

 

Když jsem kdysi před rokem Kačence na radu dětské psycholožky sdělovala svůj osud, setkala jsem se s nadšením, se kterým jsem nepočítala. Tehdy jsem měla ještě paruku s blond dlouhými vlasy a Kačenka pořád vyžadovala, abych jí nosila. Hrály jsme si na princezny. Vzpomněla si na tu paruku i včera a ptala se, jestli jí ještě mám. Řekla jsem jí tehdy stručně narovinu, kdo jsem a co se se mnou děje. A bylo to. Pochopila to a vzala to (možná až příliš) přirozeně. Až příliš proto, že teď vstupuje do nové etapy svého života – na základní školu – kde si sama svým bezproblémovým přístupem může nechat ublížit, protože zatímco ona s tím žádný problém nemá a bere přeměnu člověka v opačné pohlaví jako věc, která se prostě stává, jiné děti to nemusí pochopit a může se tak stát terčem posměchu. Největším nepřítelem jsou teď zlé děti, před kterými jí nikdo ochránit nedokáže. Ale takových nástrah na děti čeká spousta. Transsexualita jen jednou z nich.

 

Proto můj připravovaný úterní rozhovor s její paní učitelkou, která jako jediná může v nejhorším případě zasáhnout a dětem to vysvětlit. Protože až si jednou pro Kačenku přijdu do školy, může se na mě vrhnout se slovy: „Ahoj tatínkuuuu můj!“

 

Snažila jsem se jí já i Hanka naznačit, že když vypadám takhle, že už nevypadám jako tatínek, ačkoli tatínek jsem a budu navždy. Že vypadám spíš jako druhá maminka.

To, jak má dítě říkat svému rodiči je volbou dítěte.

Kdysi se mě Kačenka ptala, jestli mi má tedy říkat maminko nebo tatínku. Nechala jsem to na ní.

Teď když se jí zeptám, jestli už mi nechce říkat maminko (protože jsem její rodič, nechci být oslovována jménem, jako nějaká teta a okolí – celý svět – nás stejně vnímá jako dceru a maminku) mi odpoví, že už si na oslovování „tatínku“ zvykla a ačkoli sama o sobě mluvím v ženském rodě, ona u mě střídá ženský i mužský.

Vím, že ještě nedospěla k tomu, aby si to ve své hlavičce přehodila. Aby zhodnotila, co to znamená pro mě, ale také pro ní. Že zatímco kdyby mě při vyzvednutí ve škole objala se slovy „maminkooo“ a nikdo si ničeho podivného nevšiml, oslovením „tatínku“ komplikuje situaci mě i sobě.

Přináší to určitá omezení a nepříjemnosti i v běžném životě. Chtěla jsem pozvat kamarádku s dětmi na víkend, zrovna když tu Kačenka bude. Aby si děti pohrály. Jsem si jistá, že by si to užily. Jenže ty děti neví o mé minulosti nic. Pro ně jsem teta Terezka a jakmile by mi před nimi začala Kačenka říkat „táto, ty jsi uvařil dobrotu…“, dostala bych sebe i ty děti (potažmo i jejich rodiče) do komplikované situace.

 

A tak počkám, až se jí bude chtít přehodit oslovení i rod na ženský, i kdyby to mělo trvat roky a nepříjemným situacím budu předcházet. Kačenku totiž nikdy nutit do oslovování „maminko“ nutit nebudu.

 

Toto řešila i psycholožka, ke které nás před pár měsíci starostlivě objednala moje ex, aby potvrdila, zda nemám na její vývoj negativní vliv. Potvrdila, že nemám (i když si ex potom stejně myslela své), ale řešila se mnou o samotě právě oslovování, přičemž mluvila o příkladu, kdy lesbický pár vychovává dítě. To obě ženy také často oslovuje „maminko“. Má tedy dvě maminky. Kačenka má dvě maminky, protože Kačenka je dítě dvou žen. Ale to je pohled můj a celého světa, kromě pohledu Kačenky. Tam zůstávám otcem celý život, ať se mi to líbí nebo ne. Proto Kačenky pohled i rozhodnutí v tomto směru respektuji a čekám, jak se to celé vyvine. To nejdůležitější, aby pochopila, co se se mnou děje, už má dávno za sebou a neřeší to. Bere to jako fakt. Jako normální věc, která se děje s tatínkem, který se omylem narodil do špatného těla, jako zakletá princezna.

 

Reakcí dětí při sdělování toho, co se děje s jejich rodiči při přeměně, se mnohdy zbytečně bojíme.

Neublíží jím to? Nebude to mít negativní vliv na jejich výchovu, vývoj, chování?

Ne.

Nic z toho se nekoná.

Nejtěžší úlohu tak mají pubertální kluci, kteří mnohdy těžce nesou v tomto věku přeměnu svého mužského vzoru. I tam ale nakonec dochází k pochopení situace a porozumění.

 

Britské studie a odborné články na téma transsexualita a rodičovství však (stejně jako spousta jiných informací o nás) se často nedostanou ale příliš daleko, natož tam, kde by byla taková osvěta potřeba.

Mám teď na mysli například české soudy.

 

Už nějaký měsíc mi píše Péťa. Ta má malou dceru Káťu, jejíž maminka (bývalá Péti partnerka) zablokovala veškerý styk s dítětem, neboť si myslí, že to má negativní vliv na její vývoj. Dohnala to tak daleko, že se to dostalo k soudu.

Mě samozřejmě zajímalo, jak takový příběh dopadne, protože mi přijde naprosto nepřípustné, aby rodič neměl možnost se vídat se svým vlastním dítětem právě z důvodu toho, že prochází přeměnou pohlaví.

Péťa mi dala svolení, abych tu její příběh popsala, takže v jednom z posledních e-mailů jsem se dočetla, že už tři měsíce neviděla svou dceru. Soud totiž vydal předběžné opatření, ve kterém zakázal Pétě styk s dítětem do doby, než doloží příslušná psychologická vyšetření. Péťa je teď ve fázi těsně před (zářijovou) komisí.

Její psycholog jí ujistil, že veškerá psychologická vyšetření zcela zaručeně budou na její straně. Že se nemůže stát, aby soud nakonec rozhodl v její neprospěch.

Teď čeká na jednání, ve kterém soud k tomuto závěru dospěje a Péťa po třech čtyřech měsících uvidí zase svou dceru.

Čtyři měsíce života bez vlastní dcery, kterou miluje, o kterou se chce starat a na kterou má úplně stejný nárok, jako její biologická maminka.

Tohle má na svědomí Péťi bývalá partnerka. Tak obrovská averze k přeměně jako takové a strach z neznáma jí donutil bránit se nesmyslně proti něčemu, co dítěti ani nemůže nijak uškodit. Navíc to dítě má už mužský vzor – nového partnera jeho maminky.

 

Jsem sama zvědavá, jak to jednání dopadne, ale nevěřím, že by české soudy udělaly takovou hloupost a styk s dítětem kvůli transsexualitě zakázaly. Jsem si jistá, že soud rozhodne správně. Věřím tomu. I když mě mrzí už samotné předběžné opatření, který styk zakázalo, co jsem nečekala. Ale co mohla Péťa v takové situaci jiného dělat, než čekat, dokládat psychologická vyšetření a zase čekat, než soudy milostivě zasednou a rozhodnou?

Nikoho nezajímají desítky probrečených nocí, zoufalství ze ztracené dcery a prázdno, které člověku zůstane v srdci po vlastní dcerce, když jí tři měsíce nevidí.

 

Jak je mě, když jí nevidím „jen“ 12 dní?

 

Na Péťu moc myslím a držím jí palce. Už takhle má život komplikovaný a aby toho nebylo málo, její bývalá partnerka si vymyslí tohle.

 

 

Na téma transsexualita a rodičovství jsem našla pár zajímavých odborných textů, které snad pomohou transsexuálním rodičům překonat tohle nejtěžší životní období, kdy nám často chce někdo naše děti brát z naprosto nepochopitelných a ubohých důvodů…

 

Transsexuální člověk se může stát po přeměně pohlaví rodičem několika standardními způsoby, jako je adopce, získání dítěte do pěstounské péče nebo umělým oplodněním. Své dítě pak vychovávají úplně stejně jako ostatní rodiny, akorát pro ně je jediným problémem, který musí během výchovy vyřešit, zda budou se svými dětmi o své minulosti hovořit. Existují ale i klienti, kteří se stali rodiči dětí ještě předtím, než si svoji transsexualitu uvědomili. O to je potom horší přistoupit na změnu pohlaví, neboť dítě může být traumatizováno a frustrováno. Ale to mohou být i jiné děti, pokud se v jejich blízkosti děje něco, čemu oni nerozumí a co je od rodiče oddělí. Tím jsou desítky dalších důvodů než je jen transsexualita.

 

Pro dítě je největší jistota, když vidí, že rodiče drží pospolu a navzájem si vyjadřují podporu a pochopení. Dítě, které dostane otevřené informace od obou rodičů a které uvidí, že spolupráce rodičů dále funguje, má větší předpoklady ke klidnému vývoji než dítě, jehož rodiče se dramaticky rozejdou a jeden z nich se ztratí. Dospělí většinou podceňují schopnost dětí pochopit situaci, ale porozumět transsexualitě bývá leckdy pro dítě snazší než pro mnohého dospělého. Podle průzkumu se dětem daří celkově lépe tehdy, nastane-li změna pohlaví rodiče v mladším věku dítěte. Terapeuté zastávají názor, že odkládání přeměny na starší věk a zatajování skutečnosti staví děti do složitější situace. Výjimkou je období pozdní puberty, kdy většina terapeutů doporučuje počkat až do dospělosti dětí. Transsexuální rodiče mohou být plnohodnotnými rodiči i po přeměně pohlaví a děti jsou schopny své rodiče chápat a poskytnout jim adekvátní oporu.

Britská studie
V Londýně proběhl v roce 1998 výzkum 18dětí, které mají pohlavně atypického rodiče. V rozhovorech těchto dětí a rodičů byly dvě typicky citované oblasti soustředění jako potenciálně problematické pro děti, jejich pohlavní identita a útoky vrstevníků.

Ani jedno z dětí netrpělo poruchou pohlavní identity. Jeden chlapec a jedno děvče přemýšleli o změně pohlaví krátce po tom, co se dozvěděli o transsexualitě rodiče, ale byla to jen zvědavost. Jejich touha změnit pohlaví se dále nevyvíjela. Nevyskytl se žádný významný případ neočekávatelného chování.

Děti informovaly o svém rodinném problému vrstevníky, o kterých si myslely, že jim mohou věřit a nebudou se jim vysmívat. Tři děti byly zpočátku vysmívány, ale jen přechodně. Zbytek neuvedl žádné problémy.

Tři z dětí si nepamatují svého rodiče v minulé roli. Děti naprosto chápaly rodičův nesouhlas s pohlavím a průběh léčby. Následně uvádím citace reakcí dvou dětí. Desetiletý chlapec s otcem, jenž se nechal přeoperovat na ženu:

Co na to říkáš?
„Je to v pořádku.“
Proč to tvůj táta dělá?
„Nelíbí se mu být mužem.“

Čtrnáctiletá dcera s matkou, která se stala mužem:
„Má matka je nešťastná ve svém těle. Má maminka je od té doby, co žije, jak se cítí, o hodně šťastnější. Když mi bylo 13 let, má matka řekla „Já chci být muž, vadí ti to?“. Já jsem jí řekla, že ne, pokud zůstane uvnitř stejná a bude mě ještě mít ráda. Nestarám se o to, jak vypadáte. Je to jako čokoláda, má nový obal ale uvnitř je to stejná čokoláda.“

 

 

Dostupné zkušenosti dokazují, že transsexualita rodiče nemá nepříznivý dopad na děti. Dětem se daří celkově lépe, kdyžpřeměna rodiče nastane v ranějším vývojovém stupni dítěte. Období puberty se moc nedoporučuje pro tak zásadní přiznání dítěti, neboť je to již tak dost obtížné období jak pro dospívajícího člověka, tak pro jeho rodiče.

 

Rodiče si ale musí uvědomit, že oni sami, ne děti, nesou odpovědnost za zabezpečení, že tyto situace projednají vhodným způsobem. Měli by navštívit se svými dětmi psychologické poradny, zkusit si promluvit s učiteli o pochopení jejich situace a v případě potřeby o podporu.

Pro děti je nejdůležitější citový vliv rodičů, domácí klid a pohoda, pocit bezpečí a pocity toho, že se na svého rodiče mohou spolehnout. A není důležité, čím jejich rodič dříve byl. Pohlavní přeměna určitě není neutrální událostí v životě dítěte, ale při správném a citlivém přístupu nezanechá žádné dlouhodobé následky. Mnohem horší dopad na dítě mají rodičovské rozpory, neshody a hádky. A je klinicky dokázáno, že daleko větší újmu na děti způsobuje rozvod a přerušení kontaktu rodiče s dítětem.

Naštěstí většina lidí vidí „světlo na konci tunelu přeměny“. Společenské potíže obvykle utichnou, když dokončí svou pohlavní transformaci a postupně se pro společnost stávají opačným pohlavím. Mnozí z nich, v touze po klidném životě, nechávají svou minulost zcela privátní. Přátelé a spolupracovníci, kteří o minulosti vědí, by měli ctít jeho přání soukromí.

 

 

 

Heterosexuální transsexuální rodič má do budoucna trochu lepší výchozí situaci z pohledu společnosti jako rodič, než jakou mají homosexuální rodiče.

 

Proces přeměny pohlaví je dokončen definitivní změnou úřední identity. Klient mění jméno a příjmení na tvary definitivně mužské či ženské, dostává nový rodný list a nové rodné číslo, včetně nového rodného příjmení, mění si všechny potřebné doklady a dokumenty, a to i se zpětnou platností (maturitní vysvědčení, výuční listy či vysokoškolské diplomy – (neplatí na Slovensku)). Muži se mohou ženit, ženy se mohou vdávat. Tento soubor úředních kroků se děje na základě písemného doporučení terapeuta, které musí obsahovat jako nezbytnou podmínku a nutné právní minimum vyjádření o definitivním ukončení plodnosti klienta či klientky, přičemž u FtM je právně postačujícím zákrokem hysterektomie. U MtF jde pak o odstranění varlat s nadvarlaty. Přeměna pohlaví nezpochybňuje správnost deklaratorního prohlášení pohlavní příslušnosti při porodu. Proto také osoba daného pohlaví před změnou pohlaví zcela oprávněně může uzavírat sňatek, stávat se rodičem dítěte a tyto právní úkony, které uzavřela ve svém původním pohlaví, nejsou zpochybněny. Pokud se transsexuální osoba rozhodne požádat o přeměnu pohlaví a podstoupí příslušnou léčbu, může po provedené operaci požádat o změnu zápisu jména, příjmení a pohlaví v matrice. K žádosti musí připojit potvrzení odborného lékaře z oboru sexuologie o provedení úplné změny pohlaví. Provedená právní změna však nemůže mít zpětné účinky. V případě, že by o takovou změnu žádal ženatý muž nebo vdaná žena, je třeba, aby nejpozději před rozhodováním o schválení chirurgických zákroků bylo toto manželství rozvedeno. Rodičovský zápis při narození případného potomka transsexuálního rodiče se rovněž nemění. Matkou zůstává vždy žena, která dítě porodila (přestože se stala následně mužem), a rovněž otcovská role je trvalá. Znamená to, že transsexuální lidé zůstávají rodiči se všemi právy a povinnostmi.

 

 

Česká republika má možnost registrovaného partnerství a být homosexuál už nějakou dobu není trestný čin. Na druhou stranu, v některých zemích mohou LGBT páry adoptovat dítě… a v některých ještě funguje i trest smrti.

 

 

EVROPA:

všechny evropské státy podepsaly Deklaraci spojených národů nebo uzákonily homosexuální styk jako legální

 

AFRIKA:

Alžírsko, Maroko – 1 – 3 roky vězení

Angola – pracovní tábory pro nenapravitelné zločince

Džibutsko, Etiopie, Gambie, Kamerun, Keňa Libye – 5 – 14 let vězení

Ghana – mužský styk nelegální, ženský nejistý

Komory – zakázáno „chování proti přírodě“

Mauretánie, Somálsko – trest smrti

Nigérie, Seychely, Zambie, Zimbabwe – mužský nelegání (14 let vězení), ženský legální

Tanzanie – doživotní vězení

 

SEVERNÍ A JIŽNÍ AMERIKA:

Antigua a Barbuda – trest 15 let vězení

Barbados – trest smrti

Belize, Grenada, Jamajka – mužský ilegální (10 let vězení, ženský legální

Guyana – mužský ilegální (doživotí), ženský legální

 

ASIE:

Afghánistán – ilegální

Brunej – 10 let vězení

Írán, Jemen, Saúdská Arábie – trest smrti

Malajsie – 2 – 20 let

Barma – doživotí

Palestina – mužský ilegální (10 let vězení), ženský legální

Uzbekistán – ilegální pouze anální sex (3 roky vězení), ženský legální

 

 

Ještě bych tu chtěla napsat jednu informaci.

Teď se mi nesmějte, protože se opravdu často setkávám s dotazem (z řad lidí z mého okolí, kteří se s transsexualitou ještě nikdy v životě nesetkali – a tak tu posmívání není na místě), zda FtM a MtF mohou mít po ukončení přeměny své vlastní biologické děti.

 

Jediná možnost, jak mít u FtM biologické děti, je nechat si před začátkem přeměny odebrat vajíčka a pak je nechat dárcem oplodnit in vitro a oplodněné nechat odnosit partnerkou (v případě lesbického páru), což však znamená, že to bude vlastní biologické dítě, ale ne její. Rozhodně není možné mít biologické dítě po operaci jako muž – spermie prostě netvoříte, jelikož nemáte funkční varlata (můžete mít max. testilní implantáty (umělá varlata)).

U MtF je jediná možnost nechat zmrazit sperma, kterým bude poté partnerka oplodněna (opět pouze v případě lesbického páru).

Několikrát jsem se setkala s názorem MtF dívek, že něco tak hnusného a mužského, jako jsou spermie, nedokáží před zahájením přeměny ze svého těla vůbec vyloudit. I za cenu, že nikdy své vlastní dítě mít tedy nebudou.

 

 

Našla jsem ještě jednu zajímavou statistiku o počtech transsexuálů v ČR od r. 1942 až 2006.

 

Mezi rokem 1942 a 2006 bylo registrováno celkem 761 jedinců s diagnózou porucha pohlavní identity, z toho 269 MtF a 492 FtM. K přeměně pohlaví dospělo ve sledovaném období celkem 331 z nich (77 MtF a 254 FtM), tedy 44 %.

 

Po roce 1989 se zvýšil počet MtF ve vztahu k FtM – zatímco před rokem 1989 byl tento poměr 21 % ku 79 %, po roce 1989 to bylo 42 % ku 58 %.

 

 

 

 

Zatímco před r. 1989 byla průměrná délka léčby 55,03 měsíců, po r. 1989 je to již jen 33,78 měsíců.

 

 

 

 

 

Stanovisko Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) k rodičovství transsexuálů a homosexuálů

 

ESLP neměl mnoho příležitostí zabývat se výslovně problematikou rodičovství transsexuálů, většinou totiž řešil situace, kde nové, operativně změněné pohlaví takového jedince, odmítaly smluvní státy uznat.

 

Není pochyb o tom, že právo by mělo reflektovat změny ve společnosti, a to i s ohledem na lékařský a vědecký pokrok. V judikatuře ESLP se sice dosud neobjevil případ, z něhož by transsexuálnímu jedinci vyplývalo právo stát se rodičem v pohlaví odpovídajícímu jeho nové identitě, můžeme to však vnímat spíše jako dobrý signál, s tím, že evropské právní úpravy akceptovaly transsexuály bez ohledu na to, že nenaplňují všechny biologické znaky nového pohlaví. Jiná situace nastává u homosexuálních dvojic, pokud nezplodí potomka přirozenou cestou, otevírá se pro ženské a pro mužské homosexuální páry různá cesta. Lesbický pár může podstoupit proceduru umělého oplodnění, zažádat o adopci či obrátit se na náhradní matku, přičemž vždy záleží na tom, jaké podmínky pro jejich rodičovství nastavil domácí zákonodárce. Zatímco mužský homosexuální pár má možnosti více limitovány. Stranou pozornosti by zajisté neměl zůstat zájem dítěte, narodivšího se do tohoto „nového“ typu rodiny. Je proto na zákonodárci a jiných vnitrostátních orgánech, aby reflektovali společenské postoje domácího obyvatelstva. Tuto jejich činnost nemůže ESLP svými rozhodnutími
nahradit, jak již mnohokrát judikoval.

 

 

 

Pokud se týče manželství uzavřených po provedení úřední změny pohlaví, tak se právní postupy nijak neodlišují od běžné praxe, neboť nejsou upraveny žádnými speciálními normami. Transsexuální lidé tedy po změně pohlaví mohou vstupovat do manželství a vychovávat či adoptovat děti společně se svým novým manželem či manželkou. Tento právní postup je obvyklý ve velké většině zemí EU a opírá se o článek devět Evropské charty lidských práv. V této oblasti existuje navíc relevantní rozhodnutí ESD, který v případě KB v National Health Service Pension Agency and the Secretary of State for Health (2004) rozhodl, že omezování tohoto práva je porušením Direktivy 75/117/EEC.
Někteří transsexuální lidé však vstoupí již v období před změnou pohlaví do manželství, k čemuž je vede snaha adaptovat se na své tělo a vyhnout se tak nutnosti řešit složité problémy spojené s transsexuální identitou. Tento jev je častější zejména u transsexuálních lidí ze starší generace a mnohem častěji se vyskytuje u translidí MtF než u translidí FtM. Nakolik je mi známo, tak tuto situaci v ČR oficiálně neupravuje žádná právní norma. České právo ovšem nezná možnost stejnopohlavního manželství, a proto komise posuzující žádosti o změnu pohlaví vyžadují jako podmínku schválení operativního zákroku rozvedení eventuálního stávajícího manželství. Tento krok však rovněž nemá jednoznačnou oporu v zákoně, takže by teoreticky mohl být soudně napaden. K podobné úspěšné žalobě došlo v sousedním Rakousku, avšak v České republice mi není žádný podobný případ znám. V některých zemích EU je pak tato situace upravena právní normou, která počítá s rozvodem jako s regulérní podmínkou pro schválení změny pohlaví.
Mnohem důležitější než samotná úprava rodinného stavu je ovšem otázka rodičovských práv ve vztahu k dětem z těchto manželství. Toto téma vyvolává značné polemiky mezi psychology i právníky. Pozoruhodné ovšem je, že tuto oblast české právo nijak výslovně neošetřuje. V minulosti trvaly komise schvalující změnu pohlaví na tom, aby se transsexuální klienti písemně vzdali svých rodičovských práv, přičemž podle Reichlové a Procházky (2002) však tento postup nemá žádnou oporu v českém právním řádu. Otázkou se zabývala řada soudních instancí v Evropě i v jiných částech světa. Soudní znalec a specialista na problematiku translidí Richard Green (1992, 1998) studoval z psychologického hlediska život dětí transsexuálních rodičů, kteří v průběhu života svých biologických dětí podstoupili změnu pohlaví. Podle jeho výzkumu nemá tento fakt žádný významnější dopad na dlouhodobý psychický stav a duševní vývoj těchto dětí. V evropském právu však zatím neexistuje shoda při postupu v této oblasti.
V České republice se některé postupy v oblasti rodičovských práv translidí pohybují na hraně zákona. Modelovým je případ, kdy transsexuální člověk (MtF) byl v průběhu rozvodu nucen pracovnicí Odboru sociálně-právní ochrany dětí, k sepsání návrhu, ve kterém se vzdává práva na styk s dítětem. Jednalo se přitom o člověka s pozitivním vztahem k dětem a pečující o své děti v rámci rodičovské dovolené. Rovněž manželka (biologická matka dětí) neměla proti pokračování ve výchově dětí námitky. Při nátlaku ze strany sociální pracovnice byl tento postup popisován jako jediný právně možný a bylo vyhrožováno eventuální žalobou ze strany odboru sociálně-právní ochrany dětí a z toho vyplývající komplikace nejen při rozvodovém řízení, ale i při žádosti o zahájení procesu změny pohlaví. Takový postup je podle mého názoru nejen diskriminační, ale pravděpodobně by se dal i úspěšně soudně napadnout. Přesto se však nejedná o ojedinělý případ, ačkoliv tento postup nemá ani právní základ ani se neopírá o relevantní psychologická zjištění.

 

Translidé se velmi často dostávají do kolizí s pracovníky veřejné správy a ještě častěji se stávají oběťmi diskriminace. Tato skutečnost vyplývá velmi často spíše z neznalosti než ze zlé vůle. Je proto vhodné, aby pracovníci veřejné správy byli informováni, že tato oblast je v mnoha směrech upravena nejen českým právním řádem, ale i právem EU. Stále ovšem existují oblasti, ve kterých se translidé nacházejí v právním vakuu. Jedná se především o některé otázky rodičovských práv a ochrany osobních údajů respektive práva na soukromí. Tyto oblasti nejsou v současnosti dostatečně upraveny ani na úrovni českého ani evropského práva, přesto by si měli pracovníci veřejné správy uvědomovat, že se jedná o velmi problematická témata, která mohou mít soudní dohru i na evropské úrovni.

(Ačkoli se zrovna homoparentální rodina mě samotné zřejmě netýká, tyhle obrázky mě dojaly až k slzám. Je v nich tolik lásky. Mnohdy více, než v jiných tradičních rodinách. Takovéhle rodiny (pardon, že si musím zase rýpnout) na Slovensku po schválení letošního zákona o rodině nikdy nikdo neuvidí… Podle mě nelidské, necitlivé, nerozumné rozhodnutí hodno (v tomto ohledu) zaostalého státu.)

Ach podívejte se, jak ty děti trpí…!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pane Klausi.

Tohle tedy vážně ne…

 

 

Václav Klaus je odpůrce registrovaného partnerství i adopcí homosexuály, kterou ale zákon registrovaným zakazuje. Podle Platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (PROUD) exprezident jen posiluje stereotypy. Podle členky vládních výborů pro práva dítěte a pro sexuální menšiny Džamily Stehlíkové Klaus karikaturou útočí na děti, které se dvěma matkami či otci vyrůstají, a přispívá k netoleranci.

 

Také podle Stehlíkové dětem se dvěma matkami či dvěma otci nic nechybí a problém z kresby neřeší. Uvedla, že zná mnoho takových fungujících rodin a děti jsou v nich šťastné. Stehlíková míní, že bývalý prezident tak jen zhoršuje postavení těchto dětí a ve společnosti posiluje atmosféru netolerance.

 

„Na prvním místě by měl být zájem dítěte. Když bývalý prezident zesměšňuje děti i jejich rodiče, je to bezcitný a hrubý útok. Útočit na nejslabší je nízké,“ míní Stehlíková. Výbory, v nichž zasedá, jsou součástí rady vlády pro lidská práva.

 

 

Tak abych to všechno shrnula do jedné věty.

 

S transsexualitou mají mnohem větší problém dospělí, než děti, které potřebují především lásku rodičů a to je taky to nejdůležitější, co ve svých chytrých hlavičkách řeší.

Sice termín „transžena“ nemám ráda (pro mě je to žena, i když je spousta lidí (i transsexuálů), kteří tvrdí, že transžena není žena, pohádala bych se s nimi do krve, jelikož je to žena :), ale tady to potřebuji nějak rozlišit.

Tento článek mám už rozepsaný dlouho.

Sama nad sebou nějakou dobu už v této souvislosti koumám a tak tu snad najdu odpovědi na některé své otázky i já.

 

Jde vlastně o původní starší článek z http://www.secondtype.info/sexuality.htm

Musela jsem spoustu informací přeložit z angličtiny a to se mi nechtělo. Teď už se mi ale chce 🙂

 

Článek, ze kterého čerpám uvádí, že na téma sexualita u transžen bylo v historii provedeno velmi málo studií. Autorovi článku se podařilo získat jen tyto níže uvedené, jejichž výsledky porovnal do zajímavé tabulky.

Škoda, že většina studií je starších více než 20 let (od té doby nic?). Otázkou tedy je, jak moc jsou objektivní a tak si obrázek musíme udělat stejně sami, případně to vyzkoušet na sobě :). Jako já. A být pak překvapené z výsledků. Jako já :).

 

 

 

Největší vzorek (232) je ze studie Dr. Lawrence z r. 2005.

Poněkud se však liší od součtu ostatních studií, kde je 70 % heterosexuálních žen, zatímco ve studii Lawrence jen 34 %. Přikláním se k číslu 70 %.

 

Homosexuální orientace je u FtM stejně častá jako u běžné populace, u MtF je ovšem výrazně častější. Příčiny ještě nejsou úplně známy, ale je prokázáno, že až 60 % (český údaj z r. 2014) MtF klientů během přeměny pohlaví mění i orientaci, že homosexualita je u nich jen jakousi vývojovou fází v rámci identifikace se svou vlastní heterosexualitou.

 

Velká část MtF transsexuálů, kteří jsou po operaci a zároveň jsou mladší 30 let, sami sebe označují jako heterosexuální ženy.

 

U mladších žen po SRS (operace změny pohlaví) je vyšší pravděpodobnost heterosexuality, neboť čím vyšší je věk ženy po SRS, tím větší je pravděpodobnost lesbické nebo bisexuální orientace.

Velká studie Dr. Lawrence zjistila, že jen 9 % z 232 MtF před SRS bylo orientováno na muže, zatímco po SRS to již bylo 34 %. Tato procenta jsou ale stále velmi nízká ve srovnání s jinými (menšími) studiemi. Velkou roli však zde hraje věk nebo povaha účastníků.

 

Zajímavé je, že sexuální preference se během HRT mění především u MtF.

 

Ženy po SRS se tedy dělí do dvou kategorií:

Ty, které byly homosexuálními (či bisexuálními) biologickými muži před SRS a po SRS pokračovala jejich sexuální preference k mužům a ty, které po SRS svoji sexuální preferenci změnily od žen k mužům.

 

Jedním z těchto faktorů mohou být i hormony. Radikální hormonální změny v těle transžen a dále i vliv na tělesné procesy po orchiektomii nebo SRS, mohou dát impuls k heterosexuální orientaci. Ta se občas objeví k jejich vlastnímu překvapení a je možné (snad částečně) správně obviňovat právě hormony, které užívají.

27letý MtF transsexuál po SRS připustil, že „bych zařadil sám sebe jako bisexuální, protože od začátku užívání hormonů mě začali přitahovat také muži“.

 

Netranssexuální pozorovatelé však mohou zjistit, že transsexuální ženy mohou být mnohem více ženské, než genetické ženy. Některé transženy cítí silnou potřebu, že jako žena by měly mít pohlavní styk jen s mužem a v tomto případě se zbytková sexuální preference k ženám stává nedůležitá. Mají tendenci ji potlačit. Chtějí pokračovat v životě jako ostatní ženy, vdát se, mít děti (které se mnohdy stávají jejich hlavním cílem) jako konečným symbolem a důkazem jejich ženství.

 

Zatímco většina heterosexuálních transžen je heterosexuální z důvodů volby a preference, je pravděpodobné, že v některých případech přijetí heterosexuální orientace úzce souvisí s představou transsexuální ženy o osvojení si sama sebe jako ženu ve společnosti – tzn. vstup do „normálního“ sexuálního vztahu s muži, zatímco mít intimní vztah se ženou je rizikem z hlediska nežádoucí pozornosti a pomluv.

 

Jak vyplývá z výše uvedené tabulky, mnoho heterosexuálních transžen skrývá před partnerem svou mužskou minulost ze strachu (bohužel často oprávněného), že vztah by nemohl při prozrazení jejich minulosti přežít. I když partner ví a přijímá ženinu transsexualitu, jeho přátelé a rodina nemusí být tak otevření a tlak veřejnosti by nakonec mohl zničit tento vztah.

 

 

Druhou stranou mince je, že transženy po SRS, které nejsou schopné se díky svému vzhledu dobře adaptovat do společnosti se často potýkají s velkými obtížemi při získávání nových vztahů s muži. Jedna noc s „normálním“ mužem pak často končí v slzách. Proto dochází u transžen ve věku 30 – 40 let k případné sexuální abstinenci a o transženy ve věku nad 50 let neprojevují muži téměř žádný zájem.

 

Je ale potřeba také říci, že některé heterosexuální ženy mají o opačné pohlaví také velmi malý zájem. Například Samantha Kane (SRS ve věku 37 let) dospěla po pohlavním styku s pěti muži k závěru, že sex jako žena byl poněkud nudný – ve skutečnosti mnohem méně zajímavější, než je například nakupování. Není pochyb o tom, že nějaké procento biologických žen s ní budou souhlasit!

 

 

Pokud transžena po SRS vstupuje do lesbického vztahu, má k tomu jeden z těchto důvodů:

 

1) Pokračující sexuální přitažlivost k ženám. Je-li silná, může vést k posunu do lesbických vztahů, je-li slabá, může vést k vyloučení jakékoliv sexuální aktivity vůbec;

2) Pokračování vztahu s bývalou manželkou či partnerkou na sexuálním a nesexuálním základě;

3) Sexuální vztahy s ostatními transsexuálními ženami.

 

Transžena Lisa-Anne (vpravo) se svou bývalou partnerkou biologickou ženou Lisou-Marií. Lisa-Marie chtěla přijmout Lisu-Annu i s jejím feminizovaným tělem po hormonální terapii, ale zjistila, že už jí po SRS nepřitahuje. Jejich lesbický vztah selhal a rozešly se. Lisa-Anne nyní prochází změnou zpět v muže.

 

Dr. Lawrence ve svém průzkumu zjistil, že 54 % účastníků sexuálně preferovalo ženy, přičemž tato preference zůstala po SRS u 25 %.

 

 

 

 

Asexuální transženy
Asexualita může být také způsobena jedním nebo více z těchto důvodů:

 

1) Skutečný nedostatek sexuální touhy;

2) Špatné chirurgické výsledky – například nedostatečná vaginální hloubka, špatný vzhled pochvy nebo pohlavní styk je příliš bolestivý;

3) Neschopnost přitáhnout žádoucí partnery, například v důsledku neschopnosti vypadat přesvědčivě;

4) Vědomé potlačení nepohodlné nebo nežádoucí sexuální touhy, například kvůli strachu z AIDS nebo z možného odhalení během pohlavního styku;

5) Účast ve vztahu, ve kterém druhý partner nechce, aby se zapojovali do sexuálních vztahů.

 

Neoficiální statistiky uvádí, že kolem 15 % všech transžen po SRS nikdy nemělo intimní pohlavní styk.

 

 

Bisexuální transženy
Relativně vysoké procento transžen preferuje sexuální vztah mezi muži i ženami. Důvody jsou různé. Například sex na jednu noc, zvědavost, sociální shody (například veřejný vztah s mužem, ale tajný lesbický vztah).

 

Transpáry
Pro transsexuální ženu není obvyklé, aby vstupovala do vztahu s jiným transsexuálem, obvykle další MtF ženou, ale občas i FtM mužem. Pokud MtF žena vstoupí do vztahu s FtM mužem, většinou oba partneři označují striktně svůj vztah za heterosexuální.

Významným přínosem takového vztahu s jiným transsexuálem je fakt, že partneři se mohou podělit o své zkušenosti a poskytnout si vzájemnou podporu a porozumění – něco, co vztah s netranssexuální osobou nemůže nikdy v takovém rozsahu poskytnout. Transpáry také nemusí čelit nebezpečí a obav z odhalení jejich minulosti.

 

 

Významný podíl transsexuálních žen připouští, že je přitahují jiné transsexuální ženy. Jeden malý průzkum zjistil, že to byla dokonce polovina respondentek. Tato přitažlivost však vede často pouze ke vztahům „na jednu noc“, než ke vztahům trvalejší povahy. Sexuálně se jedná o technicky lesbické vztahy, ale je zajímavé, že některé tyto partnerky nepřitahují netranssexuální genetické ženy.

 

 

 

Mladí transsexuálové
Na rozdíl od starších transsexuálů, sexuální orientace mladých transsexuálních žen (to znamená těch, které zahájily přeměnu před dosažením 20 let) v drtivé většině případů směřuje k mužům stejně, jaké u každé jiné dospívající dívky.

 

Svou zkušenost popisuje Maxine (MtF) (obrázek vlevo): „Ve věku 14 let jsem zažila své „poprvé“. Bylo to na dovolené. Byl šest stop vysoký, měl pevné břicho a byl neuvěřitelně sexy. Povídali jsme si na pláži a šli jsme do jeho hotelového pokoje. Pomalu mě svlékal. Bylo to krásné. Nebylo nic, co jsem v tu noc chtěl být víc, než být celý ženou.“

 

Aby potěšila svého přítele, začala Maxine brát ženské hormony a ve věku 17 let si nechala voperovat prsní implantáty.

O několik let později měla Maxine vztah s výrazně heterosexuálním mužem: „Omar byl krásný muž, ale všechno mělo zůstat tajemstvím, poprvé byl velmi citlivý – ale v té době jsem neměla žádná prsa a z toho jsem měla komplex méněcennosti. Chtěla jsem být pro Omara dokonalou partnerkou, snila jsem o společné rodině, toužila jsem být ženou. Když jsem se do něj zamilovala řekla jsem si, buď Maxine nebo nic.“ Omar se k ní brzy přestěhoval a Maxine učinila nakonec své rozhodnutí. SRS měla o tři roky později.

Jako Maxine, mnozí mladí transsexuálové vstupují do důvěrného vztahu jako dívka s heterosexuálním mužem dlouho předtím, než podstoupí jakoukoli operaci.

Dívky chtějí „normalizovat“ své tělo a chtějí mít vaginální styk. To se často stává klíčovým faktorem při jejich motivaci dosáhnout operace co nejdříve. Čekání na dosažení 18 let, než může být provedena operace změny pohlaví, může být hořká a sexuálně velmi frustrující zkouška odolnosti.

 

Mohou za to hormony
Výzkum zjistil, že genetické ženy, které jsou v nejplodnější části svého menstruačního cyklu (tedy mají vysoké hladiny estrogenů), přitahují obzvláště muži se silnými mužskými rysy (velké svaly, silné čelisti, vystouplé čelo …), které indikují vysoké hladiny mužského pohlavního hormonu testosteronu. Ty ženy, které jsou v dolní části plodnosti svého cyklu, raději upřednostňují méně maskulinní, ale často citlivé a starostlivé muže – tedy ty, kteří mají tendenci více investovat do vztahu a je více pravděpodobné, že budou rozumnými dlouhodobými přáteli.

 

Užívání antikoncepce nebo hormonů, které vede ke zvýšení hladin estrogenů, vede k upřednostňování maskulinních znaků. Což může u transžen užívajících ženské hormony ovlivnit právě jejich sexuální preferenci, která vede k mužskému partnerovi.

 

 

 

Bohužel moc studií a článků se k tématice sexuální orientace u transžen najít nedá, protože prostě neexistují.

 

Ale jednu novou studii z r. 2011 jsem nakonec našla. Má velkou vypovídací hodnotu, protože oslovila 6456 amerických transsexuálů nebo transgenderů (z toho 11 % cross-dresserů) dotazníkem o 70 otázkách.

Jde o „Injustice at Every Turn: A Report of the National Transgender Discrimination Survey. Report Type: Report. Date: February 03, 2011 (24.7 MB)“ („Nespravedlnost na každém kroku: Zpráva z průzkumu diskriminace transgenderů z r. 2011„).

Je v angličtině a má 228 stran.

To je něco pro mě! 🙂

 

Následující informace a grafy jsou použité z této studie:

 

 

 

 

U obou (FtM i MtF) máme vlastní identifikaci transsexuálů jako čistě heterosexuální pouze u zhruba 25 % respondentů.

 

36 % respondentů žilo bez partnera

27 % s partnerem

23 % v registrovaném partnerství nebo v manželství

3 % odděleně od partnera

11 % bylo rozvedených

1 % byli vdovci/vdovy

 

 

Z uvedeného grafu vyplývá, že celkem 74 % transsexuálů má nějakou práci. Jen 3 % jsou nezaměstnaní, kteří přestali práci hledat a 20 % jsou studenti.

 

41 % respondentů uvedlo, že se alespoň jednou pokusilo o sebevraždu ve srovnání s 1,6 % v běžné populaci.

 

39 % respondentů uvedlo, že jsou rodiči.

52 % z nich jsou MtF a 17 % FtM.

 

29 % respondentů uvedlo, že jim jejich expartner zakázal styk s vlastním dítětem.

71 % expartnerů nebrání žádným způsobem ve styku s vlastním dítětem.

 

45 % respondentů přišlo o partnera, když mu sdělili informaci o své odlišnosti.

 

43 % našlo nepochopení u své rodiny.

Z toho 45 % MtF a 40 % FtM.

 

 

 

 

Po vstřebání těchto informací jsem došla k závěru, že za změnu sexuální orientace může několik faktorů a myslím si, že nelze jednoznačně říct, zda ke změně dojde či ne. Je to velmi individuální (jako všechno během přeměny). Ale není právě ta individualita na tom to hezké? 😉

 

A jak je to se sexuální preferencí u mě? 🙂

 

Kdysi se mi líbily hezké ženy. Moje ex je stále velmi krásná žena a jsem si jistá, že ještě dlouho bude. Myslím, že tím, že jsem se snažila obklopit se ženskou krásou, jsem chtěla docílit toho, co jsem sama neměla – tedy mít co nejblíže co nejvyšší stupeň ženskosti. Mít na dosah něco, po čem celý život toužím, ale nemohu to mít. A tak si to vezmu aspoň na své partnerce.

20 let před přeměnou, kdy začaly existovat mé první ryze ženské internetové profily, jsem se potají bavila tím, jak mě chtějí muži. Neověřovala jsem si na těchto profilech svoji ženskost, protože ta byla pracně vytvořená tříhodinovou přípravou před vyfocením a zatímco jsem si často psala s muži i týdny, jakmile mě požádali o rande, musela jsem se slzami v očích říct ne. Tak ráda bych přišla! Ale v té době bych svoji mužnost maskovala naživo opravdu jen těžko :/

Vždy jsem se potom vracela zpátky do náruče své partnerky, která mi dávala téměř tolik ženskosti, kolik jsem potřebovala.

Teď najednou žádná rande odmítat nemusím. Nastal stav, o kterém jsem si v minulosti jen snila. Najednou nepotřebuji ženskost v podobě partnerky, protože začínám mít tu vlastní. A začali se mi z ničeho nic líbit muži, přitahovat mě, zdát se mi o nich a mít o nich erotické představy, kde já vystupuji výhradně jako žena.

Občas se mi ale stane (například když jdu do našeho DMka), že se zadívám na blonďatou prodavačku se třpytivými náušnicemi a sledují její hladké rty. To mě vždycky pořádně zmate.

Nemám ještě žádnou intimní zkušenost s mužem, přestože jsem si jí ještě nedávno velmi živě představovala s konkrétním mužem a bylo to moc krásné. Vlastně si ji představuji dál, i když tohle opravdu vysněné rande nakonec proběhnout nemohlo kvůli ztracené důvěře, kterou se snažím najít, ale stále nenacházím, což mě nutí dál si o tom všem jen snít s přesvědčením, že dříve než v létě příštího roku (2015) žádné rande mít nechci, neboť nejsem „kompletní“ a těžko bude někdo, kdo vyžaduje a obdivuje striktně jen moji ženskost, čekat půl roku na moment, kdy mu budu moct dát vše, jako jakákoliv jiná biologická žena.

Pokud bych si měla představit, jak jdu po ulici plné lidí za ruku s tou krásnou blonďatou prodavačku z DMka nebo s mužem, o kterém si sním, vyhrál by téměř jednoznačně ten muž.

Připouštím ale, že za určitých okolností, které by velmi záležely na té slečně, bych se prošla klidně i s ní. Takový vztah by ale nebyl tak „živočišný“, jako s mužem. Lesbický vztah je ale vždycky jiný, než heterosexuální. A nejsem si vůbec jistá, jestli by fungoval, zatímco u heterosexuálního vztahu o tom přesvědčená jsem. To všechno jsou ale jen mé domněnky.

Proto vše nechávám tak, jak je a věci, které mají přijít, nechávám přijít, neodmítám je a ráda je ve svém životě vítám jako nové zkušenosti se všemi novými pocity, které znám jen z představ a snů a dokud se nestanou, nebudu mít v hlavě nikdy jasno.

S mojí hroznou tvrdohlavostí a trucovací povahou ale příští půlrok můžu na takové zkušenosti zapomenout :/

 

Při čtení článku o sexualitě a hlavně prohlížení některých fotek jsem měla zase slzy v očích z některých krásných žen. Všechny bychom chtěly být takhle krásné…

 

 

Vím, že samotný článek už je poměrně dlouhý, ale ještě bych sem ráda přidala úryvek jedné moc hezké práce pojaté pozitivně, kterou sepsala studentka VŠ na téma transsexualita. Zaujal mě model procesu přeměny, který prý kdysi u nás fungoval (ale já o něm slyším poprvé):

 

Diagnostika transsexuality v minulosti
Proces přeměny pohlaví je dlouhodobou a ucelenou záležitostí, která probíhá podle určitých pravidel. Základní model, jenž byl užívaný v naší republice v minulosti, byl vytvořen v Sexuologickém ústavu 1. LF a VFN v Praze a byl ve své době liberálním a revolučním činem. Tento terapeutický plán dělil proces přeměny pohlaví do období pěti let a stanovil přísná poznávací kritéria.

 

V prvním roce probíhala opakovaná tělesná a psychologická vyšetření s cílem zjistit psychickou identifikaci a motivaci k léčbě. V druhém roce se aplikovaly hormony opačného pohlaví, ve třetím roce se podával návrh na změnu jména na neutrální. Čtvrtý rok byl ve znamení podání návrhů na chirurgické zákroky a v pátém roce se dokončovala přeměna matriční změnou pohlaví. V této době se již používají méně striktně vymezené postupy s maximálním ohledem na individuální situaci klienta.

Nedílnou součástí diagnostického procesu je i RLT (real life test), což je zkouška opravdového, skutečného života, kdy klient v tomto období žije v opačné roli ve všech oblastech svého života a jeho schopnost adaptace v této roli poskytuje informace nejenom z hlediska terapeutického, ale je i významným kritériem potvrzujícím diagnózu.

 

Diagnostická fáze má různou dobu trvání, záleží na klientovi. Někteří již na prvním sezení demonstrují svou psychickou identitu tak, že nikdo nepochybuje o tom, že znají svou pohlavní příslušnost. Ale naopak je zase mnoho takových, kteří se celé roky hledají a nejsou si úplně jisti.

Výjimečně se stává, že někteří vyjadřují nespokojenost s provedením přeměny pohlaví. Většinou se ale jedná o částečnou nespokojenost odrážející nadměrné očekávání, což není něco až tak zvláštního neboť všeobecně platí, že když je něco přehnaně radostně očekáváno, tak pak je člověk zklamaný, neboť nikdy se nevyplní vysněné představy. Většinou si pak člověk zvykne, stejně jako i u nespokojeného transsexuála míra spokojenosti s provedením přeměny pohlaví s narůstajícím časem stoupá. Ve světě byly vzácně dokumentovány žádosti o návrat zpět k původnímu pohlaví. Častěji se jednalo o jedince s chybějící podporou původní rodiny a s atypickým transsexuálním vývojem.

 

Mnou zpovídaní lidé žádné problémy s okolím neměli a nemají, ať už je to způsobené tím, že svoji minulost tají nebo tím, že prostě jenom mají štěstí na lidi kolem sebe.

 

 

Líbí se mi závěr té studie, kde autorka zhodnotila stav téměř 20 oslovených transsexuálů (FtM i MtF), se kterými se osobně setkala a zhodnotila jej jako bezproblémový a šťastný. (Sdílím její názor i na mém vzorku několika desítek oslovených transsexuálů FtM i MtF :).

 

Pětileté období přeměny je ale vážně zlý sen. Za nepřijatelný považuji i pozůstatek tohoto modelu, který dosud funguje na Slovensku, i když „jen“ ve zkráceném dvouletém období.

Ve studii byl ještě zmíněn fakt, že v minulosti se Slovensko stavělo velmi negativně k problematice transsexuality, a tak slovenští transsexuálové byli nuceni stěhovat se do Česka.

Naštěstí tato doba už je za námi a myslím, že tak, jak běží čas, se nám otevírají stále větší a větší možnosti. A to je dobře.

 

Jedinou chybnou informací v celé práci bylo, že podmínkou pro zahájení HRT je potřeba zahájení RLT. To samozřejmě neplatí a kolikrát RLT nastupuje až tehdy, kdy dotyčná osoba vypadá „přijatelně“. I z důvodu svého vlastního sebevědomí. A mnohdy (např. příběh Péti – 12 let na HRT, která nikdy nebude v RLT, protože má stále roli otce v rodině) HRT probíhá i zcela bez RLT.

Ona existence samotné HRT způsobuje člověku částečné (mnohdy velké) uspokojení a klid v duši. Já ale RLT považuji za něco, o čem jsem si celý život snila a jako začátek svého nového života.

Je to příležitost skočit do toho!

Konečně!

 

Je konec srpna. Na mé přední okno stříbrného autíčka dopadají první spadané listy stromů lemujících silnici. V Ostravě, ve Frýdku i v Místku, v Litomyšli i v Hradci Králové. Některé stromy začínají svou nazlátlou barvou připomínat v tom ospalém slunečním svitu, že se blíží podzim. Nevadí mi to. Pro mě je to jen posun o krůček dál. Potřebuji, aby čas utíkal rychle. Chci už být totiž v cíli. A pak zas čas poprosím, aby plynul pomalu, protože si budu chtít všeho užívat plnými doušky. (Což dělám i teď, ale ty doušky nemohou být ještě tak plné…)

 

Od chvíle, kdy jsem se na silnici do Ostravy odpojila od mého doprovodného vozidla, ve kterém seděla jedna moc povedená rodinka, se kterou jsem strávila uplynulých 24 hodin, jsem nemyslela na nikoho jiného, než na ně.

 

Tomuto blogu nebo snad náhodě či štěstí vděčím tomu, že jsem poznala velkou spoustu milých a zajímavých človíčků s nejrůznějšími osudy a tito lidé ke mě přivedli zase další milé a zajímavé osoby.

 

Cítila jsem se o víkendu jako nějaká královna. Já nejsem žádná VIP! 🙂 Ale měla jsem VIP hrneček, VIP taxi (krásnou vyleštěnou starou žlutou škodovku „erko“, která sama o sobě poutala jízdou po Ostravě pozornost), VIP postel s VIP polštářem s vílou Amálkou, VIP kávu se speciální houbou a vlastně VIP společníky, o kterých teď nevím, kterého z nich bych tu měla raději 🙂 Nejlépe všechny, i když samozřejmě Leničku znám nejdéle.

 

Lenička (MtF) je v poměrně komplikované situaci. Před 10 lety byla u Hanky ve fázi „po Weissovi“, ale měla přijít na svět dcerka, takže přišlo jasné rozhodnutí a klasický průšvih byl na světě. Teď má během dne v hlavě každou vteřinu myšlenky na dva protiklady, které se ne a ne spojit. Přeměna nebo rodina?

 

Její žena Káťa je ve fázi „tak to udělej, stejně se trápíš, ale se mnou nepočítej“ a jejich děti jsou ve fázi „potřebujeme vás oba“.

 

A tak Lenička přešlapuje na místě, neboť není schopná udělat ten krok a zatímco ona má tu rodinu, kterou jsem já ztratila (i když ne tak úplně, jak by se mohlo zdát, protože Kačenku mám pořád, i když tak málo a chybí mi), já mám zase ženskost, po které jsem tolik toužila. Ona je můj protiklad. Dívám se, jak by to dopadlo, kdybych tehdy přešlapovala.

 

Přijela jsem proto, abych je viděla, abych je poznala a byla jsem nadšená. Jen co jsem se objevila na schodech, už mi jejich 10letá dcera Míša podávala barevný vlastnoručně upletený náramek se slovy: „To je pro tebe, teto.“

Mám ho ještě pořád na ruce! 🙂

 

Nechci tu rozvádět stavy a atmosféru, která v té rodině vládne. Není to jednoduché pro nikoho. Ale ty děti, to jsou vlastně dvě nejdůležitější osoby v téhle rodině, protože ty tu rodinu drží.

 

Celou dobu se zabývám otázkou, kdo z nás dvou je šťastnější.

Já, která přišla o rodinu, ale už jsem půl roku na HRT nebo Lenička, která o rodinu nepřišla, ale každý den se trápí, že nemá pilulky, že je ani mít nemůže, protože to její žena nechce (což jí není proč vyčítat) a tak kromě dětí, pocitu sounáležitosti ke své ženě a moc hezké práci (Lenička je hudebnice, takže jí práce baví a naplňuje) nemá už žádný jiný „motor“, který by její trápení dokázal udolat.

 

Když jsem se podívala na Leničku, viděla jsem utrápenou smutnou tvář. Šťastnou, když k ní přiběhl její malý synek přitulit se. Ale pak už to byla zase jen ta maska…

 

Když jsem se podívala na sebe, usmívala jsem se na sebe do zrcadla a byla nadšená ze všeho, čím mě ti milí lidé v Havířově zahrnovali. (Moc vám za tu pohostinnost a vaši společnost děkuji. Zrovna po mém pátečním „nerande“ jsem přesně něco takového potřebovala).

Leničky žena zvolila jistý druh mírně krutější „pomyslně fackovací terapie“.

 

Jen jsem se zmínila, že jsem viděla v televizi, že jsou už několik let přístupné (dnes již nevyužívané) Vítkovické pece pro veřejnost a jsou tam nejrůznější zajímavé expozice a prohlídky. To ocelové monstrum mě fascinovalo už před 18 lety, kdy jsem byla v Ostravě naposledy. Celé to jedinečné panorama!

 

A tak Lenička osedlala své žluté erko a jelo se. Já, paní řidička Lenička, Míša (10) a Adámek (5). Žena Káťa měla jiný program. Což mě sice nejprve moc mrzelo, ale jak jsem později pochopila, dala mi vlastně nevědomky úžasný dárek…

 

Měla jsem v ten den na sobě černobílé šaty a byla šťastná, že jsem s Leničkou, že jsem v Ostravě a že mě vzala do tohoto „ocelového města“.

 

Škoda, že sem nemůžu dát fotku celé rodinky. I Leničce to totiž slušelo! Ale zrovna její soukromí bych chránila ráda.

 

Ještě, než jsme vyšli z parkoviště od auta dál, vytáhla pod těmi tunami ocele trombón a začala mi hrát. Ještě nikdo mi nikdy nehrál na trombón! Cítila jsem se tak hezky a líbilo se mi, když kolem projížděla jiná auta s novými návštěvníky a já jim svým pohledem sdělovala, že to hraje pro mě, víte?

 

No není to krása? 🙂 Vím, že tohle někdo odsuzuje a tvrdí, že je to jen hromada šrotu. Ale je v tom určité kouzlo. Stojí to tu už tolik desetiletí a nikde jinde se to v naší zemi vidět nedá. Vytváří to obraz tohoto koutu naší země, tohoto města a dává mu svůj jedinečný ráz a duši, která je odlišná od duší jiných měst.

Byla jsem nadšená, když jsem to viděla a bylo mi jedno, na kterou expozici se půjdeme podívat, protože všechny byly úžasné.

 

Má euforie se ale teprve započala rozvíjet během několika minut vstupem do recepce, kde jsem pochopila, že v očích všech ostatních stovek návštěvníků jsem maminka, Lenička můj manžel a její dvě děti NAŠE dvě nejhezčí, nekouzelnější a nejhodnější dětičky na světě.

Slečna na recepci nám doporučila, ať s dětmi nechodíme na věže, kde jde o prohlídku ryze technickou, což děti obvykle moc nebaví, ale navštívíme výrobní halu U6 – obrovskou ocelovou halu, ze které se stala interaktivní expozice s více než stovkou exponátů plná chytrých her, zábavy a poznání ze světa vědy a technických vynálezů!

 

Při přechodu z recepce do této haly mě pod těmi obrovskými rezavými trubkami a konstrukcemi Míša úplně spontánně chytla za ruku a já byla štěstím bez sebe, když Lenička před dlouhou frontou za námi koupila rodinné vstupné, které vyšlo levněji a Míša i Adámek se rozeběhli k prvním (funkčním) vynálezům a křičeli na mě „teto, teto, pojď sem!“ :).

Byli tak sladcí! Tak rychle jsem si na ně zvykla. I na to, že jsem jejich teta. Oblíbila jsem si je oba, včetně jejich rodičů 😉

 

Miška mi tam na jednom vynálezu vlastnoručně vyřezala z polystyrenu kytičku, kterou tu teď mám na stole.

 

A tak jsme se procházeli pro mě naprosto fantastickou expozicí a najednou jsem byla v jiném světě.

V tomhle světě jsem byla maminkou já.

V tomhle světě jsem byla právě na výletě, kam nás tatínek s dětmi odvezl hrdě svojí starou škodovkou a já byla pyšná na to, že tam mohu s nimi být.

 

Měla jsem v tu chvíli to, co mi chybí – rodinu. A měla jsem jí jako žena!!!

 

Uvědomovala jsem si, jak moc mi rodina chybí, ale užívala jsem si téhle mé „nové“, ačkoli jsem byla jen „teta“. Ale to jsme věděli jen my čtyři.

 

V hale U6 mě nikdo neřešil. Cítila jsem se naprosto dokonale, sebevědomě, šťastně, nadšeně a navíc k tomu přibyl pocit, který jsem až dosud neměla: potřebně a jako ženská část rodiny.

 

Leničko, děkuji ti za tenhle výlet. A Káťo promiň, že jsem si na chvilku takhle „ukradla“ tvojí rodinu, ale nebylo to plánované. Ani mé pocity z toho všeho.

 

Miška mě pak venku zase chytla za ruku, odvedla jsem jí na toalety, zatímco tatínek šel s Adámkem (jen mi tatínek stihl pošeptat, jak moc závidí a já tam celá šťastná čekala na Mišku u zrcadla v čisté a voňavé černobílé místnosti, která mi v tu chvíli ale vůbec nepřipadala černobílá. Stejně tak ani mé černobílé šaty. Všechno bylo v tu chvíli barevné a krásné).

 

Miluji, když projdu kolem hloučku lidí, všichni se na mě podívají a pak pokračují svými pohledy dál. Žádná pozornost. Ona vlastně celá má návštěva na Ostravsku proběhla podle mých představ. Ne jako v Hradci Králové 🙂

 

Moc se mi líbilo, když jsme potom všichni šli vyměnit auto do garáže (i s Káťou). Jediná já jsem stála venku a viděla jsem, jak přichází nějaký muž. Občas jsem se na něj podívala a on pořád mířil blíž a blíž. V tu chvíli vylezla Lenička se svojí ženou a všichni se pozdravili.

Byl to totiž soused, co měl garáž hned vedle a spustil: „Já už jsem si myslel, že máš nějakou novou babu! Tady už z dálky koukám, koho to tu máš. Že by tě vyměnil, Káťo?“ 🙂

To mě rozesmálo a zároveň VELMI polichotilo.

 

Věděla jsem, že nejsem dokonalá a že je pořád co zlepšovat, ale přesně tyhle situace opravdu opravdu opravdu zbožňuju! 🙂

 

Nejen že jsem identifikována správně, ještě jsem přiřazena jako nová partnerka k muži! 🙂 (Tedy k masce muže, kterou Lenička nosí a ne a ne svléknout).

 

V autě mi Adámek věnoval květinku. Takový malý zelený zvadlý stonek, ale pro mě v tu chvíli nejkrásnější květina na světě (promiň Leni – ta tvá orchidejka je rozkošná a něžná a děkuji ti za ní, ale Adámkova květinka má také své určité kouzlo ;). Byla to totiž opravdová první květina od muže, kterou jsem kdy dostala 🙂 A ještě k tomu s úsměvem, nadšením a láskou. Co víc jsem si v tom Havířově vlastně mohla přát? 🙂

 

Ty fantastické moravské koláčky a medovník, které jsem od Káti dostala, začaly nebezpečně mizet už u mamky, kde jsem se po příjezdu z Moravy zastavila 🙂

 

 

Vidět Ostravu po 18 letech, která byla pro mě městem mé první lásky a mé první pusy u silnice na Bazalech s výhledem na celou Ostravu, bylo nesmírně dojemné. Pořád mám některá místa a města v srdci stejně, jako před 20 lety. A tak to funguje i s lidmi, které máme v našich srdcích… Už nikdy z nich nevyjdou. Přičemž potkáváme další nové lidi a místa, která se nám v srdci zabydlí úplně stejným způsobem natrvalo.

 

Tehdy mi má první partnerka na Bazalech při pokusech o první polibek naštvaně řekla: „Mám pocit, že nejsi sžitý se svým tělem!“

Vyslovovala jsem totiž neustálé obavy neurčitého typu (nemířila jsem na transsexualitu, o které jsem tehdy v r. 1996 vůbec nic nevěděla, i když o sobě jsem věděla, že jsem nějaká „divná“, převlékala jsem se, když jsem mohla a neuvěřitelně se za to styděla), ale měla jsem prostě nějaké obavy ze všeho. Ze všeho nového. A byla jsem nesmírně zamilovaná.

Ve skutečnosti jsem nebyla sžitá se svým tělem, jak ta slečna tehdy poznamenala, ale já se přesto vydala na cestu, která byla ode mě očekávána a lezla tajně oknem do pokoje hladnovských VŠ kolejí, ve kterých jsme potom zmizeli v místnosti s klavírem a brnkala jsem tam zamilovanou písničku, kterou jsem té slečně složila.

 

Vlastně jsem o té větě, že nejsem sžitá se svým tělem, přemýšlela celý život a nemohla přijít na to, jak to myslí. Až za spoustu let mi došlo, že někteří lidé jsou schopni vycítit určité nesrovnalosti. Obzvlášť ti někteří, co nám jsou hodně blízcí. I když to stůj co stůj tajíme a nedáváme tak šanci ani našim nejmilovanějším, aby měli možnost odhalit naše největší trápení, protože se bojíme, abychom o ně nepřišli.

 

Když jsme všichni přišli domů, Miška si mi sedla v kuchyni na klín a já měla opět pocit, který mi tolik chybí.

 

Lenička má to, co já nemám a já mám zase to, co nemá ona.

Jsme dva doplňující se protiklady. Ačkoli její protiklad jsem si mohla užít dosytosti, já jsem jí žádnou ženskost dát nemohla 🙁

 

Celou noc lilo a ráno bylo chladno, takže jsem si už vzala rifle a mé oblíbené zelené tričko. Děti se mě pak v kuchyni ptaly, kde mám ty šaty. Řekla jsem, že už složené v tašce a už zase mi udělaly takovou radost, protože řekly: „Teto, vem si ty šaty!“ 🙂

Asi jsem se jim v nich líbila 🙂

Ony (ty děti) se mi líbily taky! 🙂 (A šaty samozřejmě taky 🙂 Měla jsem radost, že jsem si jich užila, když se mé páteční rande nekonalo. A dětiček taky, protože děti mám moc ráda.

 

Vlastně jsem vůbec neplánovala, že tam budu spát. Jela jsem tam na „otočku“ (vzdálenosti ignoruju :). Ale prozíravě si vždycky beru věci na přespání, protože co kdyby…? A tušila jsem, že se mi od nich nebude chtít. Navíc jak lilo a jak ty děti měly radost, že tam ještě ráno budu, Kačenky a Leničky povídání, Leničky něžné „ženské“ hraní na kytaru, které se mi tak líbilo a samé dobroty mě během chvilky přesvědčilo, že mám zůstat do rána.

 

V to ráno jsem si hned vzala nové růžové náušnice (s takovým mramorovaným hladkým originálním kamínkem), které mi Káťa věnovala a celou cestu domů v autě jsem se musela dívat do zpětného zrcátka (na ty náušnice :).

 

 

Nejsem si jistá, jestli jsem jim svojí návštěvou vůbec nějak pomohla, ale jsem si jistá, že je chci vidět zas a to úplně všechny, takže už se těším, až na oplátku dorazí ze severu Moravy ke mě na sever Čech.

 

Teď tu sedím v chladném temném bytě ještě v riflích, poběžím za chvilku do sprchy a do peřin, protože jsme šli spát „bůhví kdy“ a nejradši bych se zase zachumlala do peřinky v Havířově a krásně se za bimbání hodin vyspala.

 

Mám radost, že jsem vás viděla, Leničko, a jsem ráda, že jsi mi tenkrát napsala.

Pořád věřím tomu, že jednou budeš šťastná a snažím se ukázat ti to na sobě, jak moc.

 

 

Ještě přidám jeden takový milý zážitek z cesty tam.

Zastavila jsem na chvilku kdesi na odpočívadle před Mohelnicí v kopcích, pod kterými se převalovaly chomáčky mlhy, nad kterou tak filtrovaně prosvítalo sluníčko a najednou přijel Michael Jackson. 🙂

Vystoupil z auta a zapálil si cigaretu! 🙂

Jooo, je to Jackson! Tak on žije!

Musí žít, protože to měl napsané i na autě velkým písmem „Michael Jackson“ a poznám snad Jacksona ne? 🙂

Asi jel zase na nějaké vystoupení 🙂

 

Já jsem nasedla do vyhřátého autíčka a jela dál.

Mé auto je poslední dny jediným místem, kde je mi teplo 🙂

Takže jsem si tenhle víkend opravdu užila a když nepočítám víkendy s mojí Kačenkou, byl to jeden z nejhezčích víkendů v tomto roce. Navzdory miliónům objížděk, které mě nakonec místo na Olomouc svedly na Opavu, ale mě to vůbec nevadilo, protože v nadmořské výšce 700 m.n.m. zas tak často nejezdím 🙂 (A aspoň někdo mě svedl! 🙂

 

Ačkoli – já se v oblacích stejně vznáším pořád 🙂

A zatím žádné velké bác na zem! 😉

To je tím, že se nebojím výšek…

Vy se taky nebojte…

 

Je pátek půl páté a já se tu cpu u počítače posledními povidlovými buchtami, které ze dvou plechů od včerejšího večera všechny zmizely a udělaly aspoň někomu radost. Dělalo mi dobře, jak všem chutnaly. Ale místo toho, abych se balila na výlet na sever Moravy, na který už se moc těším a potřebuji ho, musím tu ze sebe dostat všechny ty pocity z posledních dnů a nocí, které mít nechci. Vadí mi, že je mám a nejsem schopná zajistit to, abych je neměla.

 

Rande, které se mělo právě teď odehrávat, jsem měla už dávno pustit z hlavy. Ale ono to nejde. Bylo to tak hezké (třebaže naivní a nepravdivé – i ta lež byla hezká (jo, to lež někdy umí být)). Když jsem vyšla z práce, stejně jsem hledala červené auto, do kterého jsem měla nastoupit a pak byla na pumpě naštvaná, že musím sedět ve svém autě v riflích, zatímco jsem se touhle dobou měla procházet po městě, měla mít zamotanou hlavu a měla mít na sobě přiléhavé šaty, protože tenhle den, nejteplejší za posledních 20 dní, je posledním letošním teplým dnem, kdy jsem mohla mít rande a přijít tak v šatech. Tolik jsem si přála, aby bylo hezky a ono je. Jenže smůla.

Teď už bude jenom pořád zima a já jsem tvrdohlavá a trucuju, takže jsem se zařekla, že na první rande prostě v těch šatech přijdu, což znamená, že ho dřív než v červnu 2015 (tedy až bude další teplo) nemůžu uskutečnit.

Ono to má i svůj smysl, protože nebudu muset nikomu vysvětlovat, že musí ještě půl roku počkat, než budu v cíli. To už bych v něm v červnu teoreticky měla být a pokud ne, tak to bude otázka dvou tří měsíců, což už je snesitelnější než šest nebo devět.

A na truc si zítra vezmu šaty, protože jsem je měla mít dneska a protože je krásně, i když má přijít studená fronta. Copak jsem si toho léta užila? V těchto zeměpisných šířkách je léto, jaké si představuji, jen utopie. Ale stěhovat se nebudu, takže mi nezbývá, než si těch pět dní léta v roce nějakým způsobem užít a rozplánovat si program tak, abych to za těch pět dní všechno stihla (což je samozřejmě nemožné). Nebo utéct aspoň na týden tam, kde je léto létem a ne jakýmsi chabým pokusem o teplo a slunce.

 

Už třetí noc se probouzím vyděšená ze snů, které se mi zdají. Ve všech normálních snech jsem já sama sebou a nic v nich neřeším, ale tyhle psychosny o mé bývalé ženě jsou vážně už nesnesitelné. Přehodí mě zpátky, kde Tereza vůbec neexistuje a Tom hltá krásu své ženy, mluví na ní tak, aby se snad při jediném ošklivém pohledu nerozplynula a bojí se jí dotknout, aby mu neutekla. Touží po tom, aby se vzali za ruce a ona tam stojí, povídá si s ním, voní, směje se a když se ho náhodou omylem dotkne, je mu celým štěstím do breku, protože to je to jediné, po čem touží. Jeho žena se v jeho snech neustále vrací, buď s tím, že je zpátky nebo s tím, že má o ní Tom bojovat a taky bojuje, snaží se, opravdu se hodně snaží a pak se probouzí do reality, kterou není schopen chvíli vůbec přijmout, ale nakonec si uvědomí, kdo je a kde je.

Ten večer, co jsem se dozvěděla, že žádné rande nebude, mi z toho bylo smutno a tak to na mě padlo, že jsem nebyla schopná čelit vzpomínkám, které nemám ráda, za normálních okolností se jim úspěšně bráním a obvykle se ani vůbec neobjevují, protože není proč.

Zřejmě to bylo tím, že jsem někoho potřebovala a ta blízkost kohokoliv mi prostě chyběla.

 

A tak mě rozbulela bílá polička v koupelně, kterou dostala k svátku a pro kterou jsem běžela hned z práce, abych jí stihla tajně namontovat; vana, po jejímž okraji běhala naše kočička, když se v ní moje žena koupala a já byla u toho, smáli jsme se a byli jsme tak bezstarostní a šťastní; samolepky zvířátek na dveřích pokojíčku, které tam Kačenka nalepila, když byla malinká; postel, na které vedle mě ležel člověk, se kterým jsem chtěla zůstat celý život a vedle které byla postýlka s Kačenkou, pro kterou si jednou v jedné deštivé srpnové noci přijela záchranka; postel, ve které jsem svou ženu utěšovala, když jí bylo zle a měla radost, když mi říkala, jak je jí hned lépe, když jí hladím… Sítko na čaj, do kterého si sypala voňavý černý čaj; hnědé skleničky z varného skla, do kterého si dělala kapučíno; závěs v koupelně, který jsem kupovala, abysme to tam měli hezké; orchideje, které mi tu nechala a které tak krásně kvetou; židličky na balkóně, na kterých jsme sedávali v horkých večerech, mlsali zmrzlinu a povídali… Nemůžu potom už usnout. Vidím jí v černém kabátku, jak přijíždí ze své první práce autobusem a já jí letím naproti a beru za ruku; jak za pár let běžím z práce a jde mi naproti i s Kačenkou – byla jsem tak pyšná a šťastná, že je mám. A najednou tu nejsou. Mám téměř všechno, co jsem si přála, ale za cenu toho, že jsem část svého štěstí ztratila.

Nelituji toho. Jen mi to prostě chybí a poslední tři dny stovky jejích stop a vzpomínek jsou tu se mnou všude, jsou i v práci, venku, v obchodě… Jakmile hrají její oblíbené písničky, už jí vidím, jak je poslouchá, jak jedeme spolu v autě. Ne ta žena, kterou teď potkávám, když mi předává Kačenku, ale ta, kterou jsem poznala v r. 2000.

Za měsíc se jim narodí miminko.

Vše je tak absolutně nevratné – z mé i její strany a přesto přichází sny, kde je vše jako dřív a děsí mě k smrti.

 

Jsou to dva roky a stává se, že pořád otvírám dveře bytu pomalu, abych nepraštila hlavičku naší zvědavé kočičky, která už tu dávno není. Nebo se probudím a hmatám vedle sebe, jestli tam moje žena spí. Ale to je jen shrnutý přehoz přes druhou postel. Ne, vedle mě opravdu nikdo nespí.

 

Ale aby nedošlo k mýlce. Já se nechci vrátit ani to tak necítím. Jsem šťastná tam, kde jsem a to je to, co mi ráno vždycky udělá radost, protože jsem to já, kdo vyjde z bytu a jde namalovaná a třeba v šatech do práce, kde už jsem pro všechny Terezou a stejně tak téměř pro celý tento svět.

Nikdy bych se nevrátila. Tohle je ta nejlepší věc v životě, jakou (spolu s narozením Kačenky) prožívám.

 

Ale to, že mi má žena chybí, se s tím přeci nevylučuje.

 

Přeměnou se toho změní hodně, ale lidé, které jsme měli rádi, zůstávají stále lidmi, které jsme měli (nebo máme) rádi. Navzdory tomu, jak se k nám chovali nebo chovají.

 

Nelze uměle nebo tréninkem zařídit, aby nám ze srdcí zmizeli. Můžeme jen žít tak, abychom na to nemysleli.

 

Dost se to podobá transsexualitě.

 

Taky s tím můžeme žít a děláme vše, abychom na to nemysleli.

 

Ale jsou dny, kdy to zadržet nejde.

 

U transsexuality je výhoda, že do přeměny jít můžeme.

 

Do vztahu s osobou, která od nás odešla už jít nemůžeme nikdy.

 

 

Nechci mít tyhle sny, nechci mít tyhle stavy, nechci brečet, nechci myslet na svojí bývalou ženu, nechci myslet na minulost a nechci řešit transkomily.

 

Ok. Pouštím to z hlavy 🙂

 

Dnes bylo v práci velké hasičské cvičení. Vyhnali nás do té zimy jen v tričkách na parkoviště před budovu, kde nás bylo asi 200, úplně jsem se klepala (nesnáším zimu! Nechci, aby byla zima! (Bože, to je dneska protestů!) :). Z hasičských aut vyběhli urostlí chlapci, jedni běželi s nosítkami, kolegyňka se ke mě přitulila a pošeptala: „Že by sis taky dala říct a nechala se těma klukama někam odnést?“ 🙂

 

To bych se tedy nechala 🙂

 

„Potřebuji nějakou dobrovolnici!“, se najednou ozvalo.

A kolegyňka šťouchla do mě! Vyjekla jsem, co dělá, že se asi zbláznila a všichni se začali smát. Říkala jsem jim, že vedoucí zásahu je můj sympatický kamarád. Ale nemůžu ho pozdravit, protože mě teď už nezná 🙂

 

Jíťa mi poradila, abych si pořídila pejska. Že jedna její kamarádka venčila psa v parku tak dlouho, dokud tam nenašla svého současného partnera – taky pejskaře.

Chtěla bych pejska, ale brečel by tu. Odcházím brzo ráno a přicházím večer vyspat se sem.

 

Tak aspoň kočičky. Ale vydrží tu? Když budou dvě, tak by mohly. Ale užiju si jich, když tu věčně nejsem?

 

Tak potom partnera.

Ale v téhle fázi asi těžko.

 

Takže zase nic. :/

 

Nevím, co plaším, když jsem tu dva roky sama a do teď jsem to neřešila. Jenže teď to najednou řeším a já vím proč. Aktivně ty kluky nevyhledávám, jenže oni se nabízejí sami a já vždycky některému z nich nedokážu odolat. Zapomenu, že tu část těla, kterou mám navíc, vůbec mám a když mi celý nadšený navrhne rande, zajásám, přijmu to a až pak dodatečně řeším, co že jsem to vlastně slíbila, vždyť já ještě nejsem „hotová“.

 

A tenhle mezistav je opravdu občas na facku. Je fakt, že nejtěžší to bylo na začátku, kdy jsem se teprve rozkoukávala, ze všeho byla vyděšená, ale teď už mě okolí bere tak, jak jsem si představovala.

Tedy ne úplně. To je i důvod, proč nejedu na Moravu vlakem, ačkoli je to o hodinu rychlejší než autem (stejná vzdálenost) a levnější o dvě stovky. Moc dobře si pamatuji jízdu vlakem z Pardubic do Hradce. Ačkoli potom autobus z Jičína byl naprosto v pohodě. Nemíním řešit hovory spolucestujících o tom, jestli jsem nebo nejsem to, co si myslí (ačkoli to třeba zrovna nemysleli zle) a za těchto okolností si ani nemyslím, že je vhodné se s kýmkoliv scházet, třeba si myslí a tvrdí mi, bůhví jak jsem krásná a ženská.

Kdybych byla tak krásná a ženská, jak říká, tak mě ty dvě slečny ve vlaku neřeší a potom v hradeckém parku ti dva kluci neponižují hloupými průpovídkami.

 

To, že jsem pět měsíců (ode dne, kdy jsem Terezou full-time) takovou reakci nezažila ještě neznamená, že to tak není.

Dokud budu takové lidi potkávat a oni mě budou řešit, na žádné rande nejdu.

 

Tak mám trošku trucovací den no.

 

Zítra ale přijdu na jiné myšlenky, protože mě čeká Lenička s její rodinou, které mám moc ráda a nesmírně se tam těším. Jsem si jistá, že se mi od vás nebude chtít, Leni!

 

 

Chtěla bych být jako ta slečna s dlouhým culíkem na jednu stranu, co se teď naklání ke svému chlapci a ukazuje jí něco na mobilu. Chtěla bych cítit jeho dech a jeho vůni a pak bych chtěla, aby mě vzal za ruku, jako ti dva venku, na které teď koukám, protože počítač mám přímo u okna a poslední dobou jakoby všichni chodili jen v párech a za ruku a líbali se na každém rohu.

Chtěla bych přijít domů a být tam s ním. Mít si s kým povídat a neřešit transsexualitu, tenhle blog, svoji minulost, svoji ex, svůj vzhled…

 

Je fajn občas vyslovit nahlas nějaké přání.

 

Ou, to se mi ulevilo.

 

A jde se balit 🙂

(Kluky teď ale chvíli ne.)

 

Jinak holky (Lucka 1, Lucka 2, Vlasti…) ze severní Moravy! Moc ráda bych vás viděla, ale stíhám jen Leničku. Určitě se ale uvidíme jindy, až tam zase vyrazím 🙂

Majo.

On byl z těch prvních mužů, na kterých jsem otestovala svůj hlas tříhodinovými rozhovory v telefonu, svůj vzhled tříhodinovými rozhovory po skypu se zapnutou webkamerou, aniž by cokoliv věděl a když jsme si naplánovali první rande, nevydržela jsem ten tlak v sobě a řekla jsem mu to o sobě, takže z rande sešlo.

Po dvou dnech to přijal, úplně mě jeho reakce nadchla a psali jsme si dál.

 

Jenže zatímco já mu během jeho dovolené, kdy neměl přístup na internet, pořád psala, on mě ne. Neměl ani kredit, jak říkal. A mě přestalo bavit být tou aktivní jenom já, i když jsem se vážně snažila. Ale potřebuji muže, u kterého budu cítit, že mě chce, že o mě má zájem, že mě miluje a že na mě myslí. Nemusí mi psát stokrát za den, stačí mi málo.

Měl potom týden možnost mi psát z domu své sestry v Praze, kde byl ještě týden, než mu dovolená skončí.

 

I tehdy jsem mu psala, ale on mi ani jednou neodpověděl.

 

Nesnáším výmluvy.

 

Mezitím přišel pokus s Robinem z Prahy, který to vzdal a nepřišel na první schůzku (což mi ale vůbec nevadí), i když svým způsobem vše přijal (nebo se s tím stále snaží srovnat, ale komunikuje) a pak přišel Michal. (Ten je kapitolou samou o sobě a je to to nejhezčí, co mě zatím potkalo, ale o něm až přijde ten správný čas, abych to nezakřikla… Michal o mě ví všechno.).

 

Dnes ráno vzkaz: „Dobré ranko do …(města, kde bydlím)„

To byl Majo. Jakoby nic.

A chtěl si povídat.

 

Prostě chlapi.

„Pohodička.“

Ozvou se po 10 dnech a tváří se, jakože se nic nestalo a vše bude dál pokračovat.

 

Majo, už nejsi na první koleji a můžeš si za to sám.

Tohle nebyla zpráva, na kterou jsem čekala. Teď jsem jí čekala od někoho jiného. A od něj mi přišla taky, takže jsem se rozzářila a to mi zůstalo opět celý den.

 

Chvíli (pár hodin) jsem dělala uraženou a pak jsem Majovi stručně odepsala. Nejásám jako dřív, div se mu nevrhám kolem ramen a ani po tom netoužím.

 

Silvio, Pavel, Jarda, Majo a Robin.

To byli první muži, kteří měli přijít, protože mi dali sebevědomí, které mi chybělo. Já je nehledala. Oni našli mě.

Tolik jsem potřebovala vědět, že projdu po telefonu u muže, který nic netuší.

A pak najednou pokus s tou webkamerou.

Zase to vyšlo!

Pomaličku krůček po krůčku jsem postupovala dál a hořela zvědavostí, jak to asi dopadne? Každý z těch mužů mě posunul někam dál.

Jaké asi budou ty další kroky? (Ono se dá očekávat, jaké 🙂

 

Tehdy jsem byla tak nervózní a měla strach. (I teď mám úplně stejný strach, protože je přede mnou krůček další).

Ale vždycky zbytečně.

Protože vždycky to dopadlo dobře.

Veškeré mé obavy byly neopodstatněné a já nechápala, jak je to možné. Necítila jsem se tak dokonalá, jakou mě oni viděli nebo slyšeli. Ale fungovalo to! Byl to jeden z nejkrásnějších pocitů, které žena může zažít – když ji muž bere zcela jako ženu, jako krásnou ženu a dává jí to najevo.

 

Tito muži přišli proto, aby mohl jednou přijít Michal.

A ten už mohl slyšet v telefonu nestresovaný přirozený hlas Terezy. Kdyby mě chtěl vidět na webkameře, s radostí na to kývnu, protože tohle už mám vyřešené a nemusím se sebou dělat nic. Jen zapnu skype.

 

Je šest večer, dny se zkracují, ráno už bylo jen 7 stupňů, ale na mé obloze září slunce a já se vznáším.

Všechna poprvé jsou tak krásná!

Před chvílí jsem slyšela poprvé Michalův hlas.

Nechtělo se mi od něj.

A to, co mi říkal, mi zcela zamotalo hlavu (to už ostatně dělá pár dní ve svých e-mailech a smskách :). Těžko říct, kdo jí má zamotanou víc, ale já musím samozřejmě předstírat, že jsem vyrovnaná žena nad věcí. (Očekává se to ode mě vůbec? Abych byla nad věcí?).

 

Než na mě v pátek bude čekat v práci před vrátnicí, nemůžu s jistotou říct vůbec nic.

Ale sobotní článek tady bude asi hodně zajímavý 🙂 (Nebo taky ne a bude nejkratší ze všech.)

 

Když někoho potkám (kohokoliv, nemusí jít o někoho, kdo je mi sympatický), vždycky nějakou chvíli trvá, než se spolu naladíme na společnou frekvenci.

Někdy to trvá vteřiny, minuty… roky… nebo nikdy 🙂

 

S Michalem jsem žádnou frekvenci ladit nemusela. Hned jak jsem zvedla telefon, už byla naladěná…

 

Pátek 22.8.2014 – to bude den, kdy si Tereza bude moct do svého deníčku napsat poznámku „první rande“. A s Michalem.

Neexistuje nic, co by naší schůzku dokázalo odvolat nebo přesunout. Síla něčeho velkého, která je násobena dvakrát (protože jsme dva), nás nevratně a přirozeně směřuje do tohoto jediného bodu.

 

Kdybych měla věšteckou kouli, nepoužila bych jí, abych zjistila, jak ten pátek dopadne.

Chci si totiž do té doby, než přijde, užít okamžiky štěstí s nadějí, že může dopadnout dobře. A že pro něj budu pořád tou ženou, jakou mě vidí teď, než se se mnou osobně setká.

 

V pátek bere foťák. A taky notebook. Prý abych si mohla fotky hned prohlédnout a kdyžtak je smazat 🙂 To je tak hezké 🙂

Je tak krásně s nejčistšími úmysly přesvědčený, že ty fotky budou stát za to! Přestože si tím já nejsem jistá vůbec. Ale líbí se mi jeho nadšení. Pro všechno. I pro mě.

 

Snažím se krotit, ale jsem v pubertě, tak mi to dává hodně práce 🙂

 

Když jsem slyšela poprvé jeho hlas, chtělo se mi ocitnout se hned teď v jeho pevné náruči…

O kom mluvím?

Ty víš…

Do včerejšího článku jsem vložila fotku (níže vlevo), kterou dostala Audrey (MtF) od své přítelkyně během přeměny a kterou okomentovala: „Má přítelkyně si přeje, abych se na věci mohla dívat z jejího úhlu pohledu. Já souhlasím“.

Na základě této krásné fotky udělala Audrey také „svůj úhel pohledu“ a má ještě co dohánět, tak tu fotku sem dávat nebudu, ale během dne mě napadlo, že bych tento úhel pohledu mohla udělat já 🙂 Fotku jsem neretušovala a prsa nejsou uměle „zmáčknutá“, i když je fakt, že ta podprsenka je moc hezky podpírá a jakoby zvětšuje a je to moje nejoblíbenější i díky těm drobným černým kraječkám 🙂

Hodí se to, protože zítra je to přesně půl roku na HRT! Jupí! První půl rok za mnou. Teď už zbývá jen ten druhý + pár měsíců navíc, kdy tahle kniha bude téměř dopsána a chyby budou napraveny.

 

 

 

Ještě mám taky co dohánět, ale minulý pátek v šatech v práci s tímto výstřihem (no trošku zahalenějším 🙂 jsem se prostě tohoto „úhlu pohledu“ nemohla nabažit. Zbláznila jsem se do výstřihů! 🙂

A mám z toho radost! 🙂

 

 

Dnes jsem musela na finančák.

Přišla mi nějaká výzva nebo co 🙂 (Dobře, tak jsem zapomněla zaplatit v květnu daň. Ale obvykle to nezapomínám. To bylo tím, že jsem od ex koupila polovinu dnes už mého bytu a do té doby nám chodily automaticky složenky). Měla jsem 15 dnů na doložení přiznání a protože jsem svědomitá, tak jsem tam dnes utíkala. (Včera jsem strávila moc „příjemný“ večer vyplňováním přiznání a abych si spravila náladu, musela jsem sem pak dát hned dva články :).

 

Poslední setkání s úřednicemi na finančáku na konci zimy nebylo zrovna moc milé. Myslela jsem si, bůhví jak nevypadám žensky, ale šla jsem tam v bílých teniskách, dámských riflích a růžové kostkované košili. Rozhodně jsem nevypadala jako žena, jak jsem si tehdy myslela, že by mě mohli identifikovat a tak mě neustále „krásně“ oslovovali ve špatném rodě a já už potřebovala být pryč, jak mi tam nebylo dobře.

 

Teď bylo ale všechno jiné.

Jen co jsem vešla a usmála se na dvě úřednice, jsem byla tázána moc krásnou větou: „Co byste potřebovala?“

Tenhle podmiňovací způsob mám ráda, protože se v něm musí použít rod místo věty typu : „Co potřebujete?“

Vysvětlila jsem jim to, ujmula se mě jedna z nich, ta druhá mi nevěnovala téměř žádnou pozornost a jen se mezi sebou bavily ve stylu: „No ona paní nese přiznání, nevíš kde má kolegyně ten formulář?“ 🙂

Paní nesla přiznání, seděla tam na židličce a měla velikou radost.

Byly moc milé a celé jsem to pokazila vlastně nechtěně já, protože jsem nahlásila, že daň budu platit převodem (už už mi dávala univerzální složenku) a tak vzala papírek s předtištěným číslem účtu a začala opisovat nahlas rodné číslo bez ženské pětky na třetí pozici…

Ach jo.

 

Takové detaily mi vždycky zkazí radost. Ale ne úplně. Ona to přešla, jakoby nic, poděkovala jsem a šla.

 

Nevím, čím to je, že i návštěva finančáku je teď pro mě příjemná? 🙂

Malá holčička mi venku podržela dveře a tak mile se na mě usmála. Tak jsem jí to oplatila, poděkovala a běžela na poštu.

 

Já chci na další úřad! 🙂 A mezi lidi! A chci být oslovována „paní“!

 

No a co, že se toho nemůžu nabažit. Tak nemůžu! 🙂

 

 

Už dávno jsem tu chtěla napsat o Peťulce, která bydlí kousek ode mě.

To je slečna, která je za prvé krásná, za druhé chytrá, za třetí šikovná a vlastně bych tu mohla vyjmenovat všechny dobré ženské vlastnosti 🙂

Od té doby, co znám Péťu, pořád nad ní přemýšlím.

Ona se totiž vymyká všem slečnám, které jsem měla až dosud možnost poznat.

 

Protože ale musím chránit její soukromí, zmíním se tu o ní jen krátce.

 

Ještě před dvěma lety jsem si myslela, že přeměna má svůj standardní postup (sexuolog – hormony – operace). Že je dokonce standardní přicházet o partnery a nemít své milované děti každý den u sebe.

Ale není tomu tak!

Jsou i případy, kdy přeměna probíhá naprosto nestandardně a rozhodně je to zajímavá alternativa (do které bych tedy neměla sílu jít, ale možná že kdyby mi nic jiného nezbývalo…).

 

Jen jeden den v měsíci si můžete dovolit být tou skutečnou krásnou ženou. A pak zase šup zpátky. Ke své ženě a ke dvěma krásným dětem, protože otec rodiny bude pořád otec rodiny.

 

Už jste 12 let na HRT! 12 let!!! (Pro mě něco tak fascinujícího!) Takže vypadáte krásně žensky, prsa narostla, ale většinu dní musíte chodit alespoň oblečená v unisex. V prvních letech HRT neužíváte androcur, protože „to by doma neprošlo“. A nikdy nemůžete splnit podmínku jednoho roku života v dané roli, která je podmínkou k operaci v ČR. A tak šetříte na Thajsko, kam se vydáte na vlastní pěst, protože vás konečně manželka ujistila, že spolu (opět kvůli dětem) zůstanete i po kompletní přeměně v ženu, i když už si dávno našla jiného partnera. Po návratu z Thajska bude táta i tělesně kompletně ženou, ale pořád to bude táta, který nikdy nebude moct žít 24 hodin v ženské roli.

 

Ta situace mi přijde tak zvláštní. Chvílemi jsem měla pocit, že je smutná, ale ono to tak úplně není. Ten člověk dosáhl svého. Je ženou. I když není přijímán jako žena úplně zcela.

A také mi přijde nelogické, aby člověk, který je 12 let na HRT, vypadá jako žena (mimochodem moc jí to sluší! 🙂 nemohl u nás na operaci jen proto, že nemůže žít plně v ženské roli. Pochybuji, že žije (nebo bude žít) v té mužské! To už je přeci dávno minulost. 0na už dávno není muž…

 

 

Nikdy jsem se předtím s něčím takovým nesetkala.

Péťo, tímto tě zdravím, mám tě moc ráda a těším se, až mi to všechno povíš u toho vyhlášeného zákusku 😉

Máš můj obdiv.

 

 

Jdu zpracovat patyzón na řízečky, co jsem dostala od kolegyně (bože kdo vymyslel tenhle název? 🙂 a dívat se na svět svým úhlem pohledu 🙂

A u toho všeho mít zamotanou hlavu z těch všech zpráv, které teď dostávám a díky kterým se má euforie ještě více prohlubuje. To mířím zase na vás, Michale. 😉

 

 

Jsem vděčná za moment, který mě tehdy posunul dopředu a já konečně skončila u Hanky!