Mhouříte oči?

Kolegyně mi dnes říkala, že její kamarádka si našla fajn kluka na badoo.com.

Že tam jde prý vyhledávat podle města.

Tak na to koukám.

Bude to zase 1000 profilů a z toho 6 oslovených?

Proč mám slevit ze svých nároků, že někdo takový existuje?

Jen proto, abych nebyl sám? Aby mi nebylo smutno? Abych byl šťastnější?

A budu šťastnější?

Čím větší kompromis udělám, tím méně budu šťastný.

Nechci se zase zabývat tím, jak moc mám přimhouřit oči, když jsem si v r. 2000 ověřil, že žádné oči téměř mhouřit nemusím. Jo, každý máme své chyby, ale když jsem poznal mojí manželku, bylo to perfektní. Věděl jsem, že to bude perfektní a věděl jsem, že nebudu muset být nikdy nevěrný, že je to ta pravá, se kterou chci založit rodinu, mít děti a zestárnout.

A teď mám dělat kompromis?

To ne.

Nechci být šťastný málo. Chci být šťastný hodně – jako dřív. Hold mám tu smůlu, že mám vysoko nastavenou laťku. Možná tak blbě vysoko, že už nikdy nikoho nenajdu.

To musím cítit u srdce. A ne mhouřit oči.

„Jsem inteligentní, pohodová a sexy.“

Uff. Tak to ne.

To každý vidí, že taková je! Ale nemusí to o sobě psát.

„Myslím si, že jsem good.“

Ježiši, co to je za lidi?

Došly fotky.

Asi je to ve mě.

Nechci jí hledat. Chci jí zase potkat jen tak na ulici, usmát se na ní – dvakrát třikrát – pak promluvit – vhodit jí do schránky pohled se zašifrovaným vzkazem, který rozluští jen částečně a proto se mě vydá hledat, nenajde mě, ale já jdu zrovna úplně náhodou kolem! A bylo to. Příliš mnoho náhod.

Příliš mnoho náhod = osud, na který nevěřím?

Kde jsou ty náhody teď?

Už jsem je asi vyčerpal a svojí blbostí je zase zahodil.

Někdo se rozjede v autě a napálí to za městem, kde často jezdím, rovnou nepřipoutaný do domu, do kterého udělá díru.

Někdo žadoní, aby se vrátila, ale čím víc žadoní, tím ještě víc jí ztrácí.

Někdo se mstí, jak může.

A někdo píše tenhle blog.

Stejná příčina, jiný způsob.

A pak do jednoho víkendu s Kačenkou vtěsnat všecko to, co jsem během 14 dnů nemohl, po čem jsem toužil, co mi chybělo a co jsem s ní chtěl udělat, vymyslet, navštívit…nejde to stihnout. Nestačí mi to. Ani nemůže. Nemůžu už se dočkat. Ale je to jako když dáte vyprahlému poutníkovi na poušti místo sklenice vody jen jednu malou kapku. Jak dlouho takhle může přežít?

Mé sny mi každý den dokazují, že ještě není ten správný čas na lásku.

Ani na tu, co si sním o jedné moc milé laborantce, která nám občas nosí materiál.

To jí přeci nemůžu udělat… stačí, když z toho šílím já.

Takže co?

Takže nic!

Z Badoo už jsem se odhlásil. Dobrý pokus no.

Ono je totiž jedno, kde hledám. Jde o to, koho hledám.

Za těch 10 minut od prvního přihlášení mě ohodnotilo 18 žen.

Zajímavé 🙂

Ale holku z druhého konce republiky nehledám.

9.2. budeme mít výročí. Ten večer z r. 2000 si pamatuju minutu po minutě. Nejde to vymazat.

Jdu spát.

Ráno bude obzvlášť nepříjemné.

Musel jsem vyndat autobaterii, aby byla v teple, protože bude velký mráz a nenastartoval bych. Potřebuji nastartovat, protože hned z práce jedu pro Kačenku. Dnes večer byla schůze SVJ. Musel jsem z práce dřív, ale o to dřív musím ráno přijít. A to ještě musím ráno ve tmě s baterkou zase zapojit autobaterii, která se jen tak nevyndavá, ale musí se šroubovat (to v našem starém Renaultu 19 šlo bez použití nářadí). V tom mraze a nevyspalý to bude báječné. Hlavně myslet pozitivně 🙂 Jen vymyslet, jak na to. 🙂

5 Comments