otєrєzє.cz

Na této zemi nejsou trans

Když se jednou za 14 dní vracím od Kačenky do prázdného bytu, snažím se nedívat se na její bunkr postavený ze židlí a deky uprostřed obýváku, na její rozrochňanou postel se šmudlinkou (bavlněnou plínkou, ke které se tulí už od narození) ani na nedopitou šťávu. Nechci se na to dívat. Chci to ignorovat, jakoby to tu nebylo, ale stejně vím, že to jednou musím uklidit. Ten proces toho uklízení je nejtěžší, proto ho tak oddaluji. Během něj je mi ukradené všechno a jediné, co v tu chvíli potřebuji, je aby tu byla ona – moje dcera.
Byly jsme si zaskákat na trampolíně. Chlubila se nalakovanými nehty. Je to prostě ženská jak má být 🙂
Teď bude zase u babičky, které já nemohu konkurovat.
Babička má dvě zahrady, psy, koťata, stromy s červenými jablky, dozrávajícími třešněmi (které já musím kupovat v supermarketu, ale ze kterých jsme s Kačenkou stejně upekly výbornou bublaninu), keři s angreštem, rybízem, malinami, borůvkami… (Vždyť já už nikdy neochutnám angrešt! Nikdy jsem ho v obchodě neviděla a nemám nikoho se zahradou. Ani ta angreštová marmeláda se nedá všude koupit.)
Co já zmohu tady v tom bytě s jedním truhlíkem lesních jahod a květináčem rozkvetlých aster, které si na jaře Kačenka vybrala zasadit? :-/
Snažím se co můžu, ale tolik jí dát nemůžu.
Jsem šťastná, že má babičku se zahradou, po které může jezdit na tříkolce, hrát si na písku a krmit psy, mezi kterými vyrostla od mala.
Jsem šťastná, když mi vypráví o malém Míšovi, do kterého se zamilovala nebo o výletě, který podnikli s maminkou a jejím přítelem. On je na místě Toma, žije jeho naplánovaný a spokojený život a přesně tak to má být.
Co se vlastně stalo ve 4. měsíci těhotenství našich matek?
Došlo k hormonální nerovnováze – ale v jakém smyslu?
Měla jsem být dívka, ale vlivem androgenů, které tam neměly co dělat, se mi vytvořil pindík a šup testosteron na věky věků nebo jsem měla být chlapec, ale vlivem estrogenů se mi vytvořila ženská identita?
Myslím, že první varianta je správná. Ono je to teď stejně jedno. Jen jsem se tak zasnila, jaké by to bylo, kdyby k té hormonální nerovnováze tehdy nedošlo… Ať už by byl ze mě muž nebo žena, žila bych si svůj konečně opravdu spokojený život a tenhle blog by neexistoval.
Neměly byste se s kým dohadovat o tom, jak jsem naivní, jaké mám názory, za kterými si stůj co stůj stojím, nevěděla bych, kdo je Linda, Adélka, Lenička, Lucka, Dájuška, Danielka, Sophie, Vicky, Šárka, Janička, Péťa, Marcel, Dany, Weiss… (nejde to ani všechno vyjmenovat) …Hanka Fifková. Nežila bych 30 let ve strachu, že bude odhaleno něco, za co se nesmírně stydím, co (tehdy) považuji za úchylku a nemoc a řešila bych starosti, které si moc dobře dovedu představit. Buď jako matka v rodině nebo jako otec. A pokud jako otec, seděla bych ještě teď v tuto chvíli pravděpodobně na zahradě Kačenky babičky, kolem mě by běhala Kačenka s červenou pusinkou od malin a já bych ležela vedle mé manželky, které jsem před chvílí přinesla čaj a bublaninu. Do práce bych jela od nich s manželkou, protože pracujeme kousek od sebe a jeli bysme až ráno, protože tu Kačenka zůstává na prázdninách a chceme si to léto konečně na téhle zahradě užít. Děda Kačenky by zapálil gril a teď bych si nejspíš dávala jednu z klobás, k tomu nakrájená rajčata a smáli bysme se vtípkům, které by děda pronášel. Kačenka by odháněla černého kocoura, který běhá za našima kočičkama. Začalo by mi být chladno, tak bych přinesla svetry mě, manželce i Kačence. A pak večer, až bych Káťu vykoupala, uložila a přečetla pohádku, bych se vrátila k mojí manželce a šeptala bych jí do ouška, jak je pro mě po 14 letech důležitá a jak vedle ní chci zestárnout. Objala by mě a řekla: “Ty jsi ten nejlepší táta Kačenky a nejlepší manžel, jakého jsem si mohla přát.”
A já bych byla na to co řekla tak pyšná.
Vůbec bych neřešila, kdy zase budu mít chvilku jen pro sebe, abych si mohla namalovat oči.
Byla bych mužem, tátou a manželem a všechno by bylo v nejlepším pořádku až do konce života.
A nebo bych byla žena a seděla bych na úplně jiné zahradě a u mě by byl muž, kterému bych šeptala do ouška, jak je tím nejlepším manželem a otcem na světě…
To, že se to neděje, ale sedím teď před obrazovkou, které musím sdělit všechny své pocity, jsem si nevybrala. Ale přesto máme něco v našich rukách, ať už máme jakkoli pochroumanou identitu nebo tělo (nebo co vlastně). Identitu máme všichni správnou.
Byla bych vůbec stejná? Měla bych stejné vlastnosti? Jak moc naše identita ovlivňuje naše chování?
Tyhle hypotetické otázky je nesmysl si pokládat. Nikam to nevede. Ale ta představa se mi líbí, že slovo transsexualita prošlo kolem mě jen oklikou a bůhví jak bych se na takové lidi dívala.
Jsou ale chvíle, kdy mi to celé přijde jako dar. Tohle není prokletí. Měla jsem už teď možnost prožít tolik zajímavých a vzácných okamžiků, že svoji přeměnu nedokážu vnímat negativně.
Myslete si o mně co chcete. Že jsem úchyl, že jsem chlap, že jsem transvestita, že jsem naivka, blbá, trapná, hnusná, mužná, klokan… je mi to fuk.
Já jsem šťastná (až na pár nedělních podvečerů jednou za 14 dní, které jsou pro mě nejtěžší a nikdy si na ně nezvyknu). I kdybych měla chodit v létě v kulichu nebo celý rok s tyčí zabodnutou v noze, když mi to bude příjemné a budu šťastná, kašlu na všechny ty připomínky kolem, že nejsem normální.
Nedokážu se na svět dívat jinýma očima, než těma, které mám. Nedokážu změnit názor jen proto, že mi někdo říká, že to může být jinak. A pokud mě má moje nerozvážnost přivést do záhuby, potom tak skončím a nikdo mě před tím nemůže ochránit.
Jen ten jediný, který má právo spolurozhodovat o mém životě, protože i já rozhoduji o jeho a jehož věta: “Tam nechoď, tam mi to přijde nebezpečné, lásko” jako jediná nevlétne jedním uchem dovnitř a druhým ven, přebírá navždy odpovědnost za nás stejně, jako i já přebírám odpovědnost za nás za oba.
Do té doby jsem zodpovědná za své činy, za své štěstí (i neštěstí) i za to, kdy uklidím Kačenky byteček “3+1” s výhledem na televizi a ložnicí pod růžovým deštníkem a výtahem z kartonové krabice.
Nemohu se zavděčit všem. Nemohou mě mít všichni rádi. Nemohu mít názory, jako všichni ostatní.
A i když tu ráda prožívám všechny ty výměny názorů, u kterých vás pozoruji, s jakou energií a silou se zase vy držíte svých myšlenek, jedno máme přeci jen společné: jsme lidé, kteří mají svoji hlavu. A k této vlastnosti vám gratuluji.
V dnešním třicetistupňovém horku chodí slečny v sukních a kraťáskách po ulici se zmrzlinou. Už jim nezávidím. Jsem stejná. Ale pokaždé si uvědomím, jak těžko mi bylo, když jsem to nesměla. Když jsem jim záviděla jakýkoliv projev ženskosti – sponku ve vlasech, lesk na rtech, prstýnek s perlou nebo boty na podpatku.
Nejsem ještě vůbec na konci, ale můj život už je teď tak naplněný, jak jen může v tuto chvíli být.
Jaroslav Vrchlický – část z básně, kterou si pamatuji od svých studentských let:
Když nebe je dobré,
chodí tu andělé bílí
odvázat hroby,
které se ještě nezajizvily.
Promluvit s třemi čtyřmi stařenkami
největšími broučky v této zahradě.
Do očí se jim posadí
to nejsou slzy
to jsou andělé
a říkají:
Na této zemi nejsou mrtví.
Jsou jenom staří a mladí.
A já dodávám:
Na této zemi nejsou trans.
Jsou jenom muži a ženy.
Na zámku Loučeň je celé léto Robin Hood se svojí družinou. (Foto č. 138) V jednom z labyrintů jsme s Kačenkou na Robina narazily, jak se fotí s Bílou paní. Asi spolu něco mají 🙂
Stává se běžně, že narazíte na Robina Hooda s Bílou paní, ale i tak jsem popadla foťák a Kačenku s nimi vyfotila. (Na téhle fotce je jen kousek její botičky, protože chráním její soukromí, zatímco na jiných ryze ženských profilech mám tuto fotku celou).
Byl u nich fotograf a když mi Robin řekl: “Pojďte slečno ke mě.”, slečna neváhala a šla. Byla vysmátá, protože Robin měl úžasný ohon, který Bílá paní neustále komentovala (hlavně, ať je na fotách vidět), nasadila svůj uhrančivý úsměv, kterým láká návštěvníky na cimbuří a tam… jim vypráví tajemné příběhy, které děti poslouchají a dospělí dělají, že jsou na ně už velcí, ale ve skutečnosti je poslouchají také.
Toto je moje první fotka s mužem 🙂
A taky mé první rámě, které dal Robin jako pravé dámě 🙂
Byl to okamžik, kdy se ta scénka odehrála a také to byl okamžik, kdy se mi v mozku přehodil desítky let zažitý zvyk “vodit dámu” na “být vozena” 🙂 Přeskočilo to samovolně a přirozeně jako nic.
Stejně tak předpokládám i následující úspěšné okamžiky v dalším přehazování na ženskou stranu, která se od té mužské liší. Nedělá mi to problém. Dělá mi to radost. Lichotí mi to. Je mi to příjemné. Jsem šťastná. Po boku muže i po boku Robina Hooda, který sám mě přizval k boku svému.
Bylo to dokonce tak příjemné, že se mi rozplétat ruku z Robinovy nechtělo. Cítila jsem se tak, jak jsem se ještě nikdy necítila. Tak, jak jsem o tom dosud jen snila. A dostala potom ještě větší chuť to zase někde s někým zopakovat…
Ne s někým, kdo si chce jen zapíchat (jak tu někteří píšete). Ne s někým, kdo je úchylný na transsexuálky (jak tu někteří píšete) a ne s někým, kdo není normální, protože kdyby normální byl, tak o mě ani nezavadí.
A co si zvolíte vy?

29 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.