otєrєzє.cz

Zbavme se svých balvanů

Jak už jsem tu nedávno psala, vždycky si myslím, že už nemohu být ve větší euforii, ale přijde něco nového a to mě posune zase dál. A tam je to tak krásné, že to nikdy nečekám (ani nemohu, protože nevím, jaké to je, dokud se tam nedostanu. Jen si to nějak ve své hlavě představuju a toužím po tom, protože podvědomě cítím, že se mi to bude líbit. Že se mi to musí líbit, protože jsem žena. A také to tak pokaždé je.)
Každý další den je vlastně všechno zase o krůček hezčí a někdy se stane, že ten krůček není krůček, ale obrovský skok a potom je to rovnou záplava štěstí, ze které se mi nechce doplavat na břeh. Doteď jsem byla na tom správném břehu, ale teď jsem v tom až po uši 🙂
Klidně si do mě zase šťouchněte, že jsem zase mimo. A vy jste nebyli, když jste udělali maturitu, když jste získali VŠ titul, když jste vyhráli světový pohár nebo vám paní učitelka ve třídě přede všemi řekla, že to byla ta nejhezčí básnička, co kdy slyšela?
Jelikož jsem v euforii, nedovedu nepsat pod jejím vlivem. Navzdory všem komentářům, které se tu objevují. Navzdory všemu negativismu, který zaplavuje občas svět a tak mé štěstí působí na někoho jako pěst na oko. Ale s tím přeci musím počítat a taky s tím počítám. Jedu si po cestě, která má svůj vlastní jízdní řád a spousta věcí je jen v mých vlastních rukách. Já sama mám vlastně tu největší zásluhu na tom, kde teď jsem, protože o svém osudu rozhodujeme ve většině případů jen my sami. Proč Angličané (narozdíl od Čechů) nikdy neodpoví na otázku “Jak se máš?” jakkoli negativně? Vždy bez výjimky odpoví “fajn” (nebo podobně). Zato my okamžitě sdělujeme své neduhy, problémy a stěžujeme si, jak je svět zlý, lékaři zlí, systém zlý, politika zlá a vlastně celý náš život stojí za nic. O tom bychom dovedli hovořit hodiny.
Fajn, není ti fajn? Tak proč něco neuděláš, aby ti fajn bylo?
V pátek večer jsem prožila nejkrásnější momenty za celou dobu mé přeměny. Bože, to je tak úžasné být ženou!!! Říkám, že se to stupňuje. Ta radost, která už je teď tak vysoko, že si myslím, že už být výš nemůže.
Ale může…
Nedokážu svou radost skrývat, nedokážu obelstít své emoce ani pocity a nepřemýšlím o tom, proč to tak je, ale beru to jako věc, která k tomu patří a užívám si úplně všeho, co prožívám. Věc, která patří k většině žen – být v sedmém nebi v objetí muže. Něco, co nelze popsat slovy stejně, jako nemohu tisíckrát barvitě slovy popisovat západ slunce nad mořem a nikdy nemohu tak dokonale vykreslit vše, co tu nezapomenutelnou atmosféru vytváří. Je to totiž souhrn událostí, barev, vůní, doteků, něžností, slov, myšlenek, vyřčených přání, splněných přání a těch nejsilnějších lidských emocí, které “hory přenáší”.
Přirozeně z toho musím být mimo. Pokud bych nebyla, byla bych nejspíš asexuální, lesba nebo ledová královna.
Nejhorší na tom je, že čím víc ukusuji krajíc ženskosti, tím s větší chutí ho jím. A nejhezčí na tom je, že ten krajíc je nekonečný.
V pátek večer jsem té ženskosti ale neukusovala sama a o to to bylo hezčí. V pátek večer jsem byla nejšťastnější za poslední roky a tou šťastnou mě udělal člověk, který mi tu teď právě moc chybí a jehož podezřívám z pohádkového čarodějnictví (v dobrém slova smyslu), protože jsem naprosto celá podlehla jeho kouzlům a čárám.
Přešla jsem hranici, které jsem kdysi ani neviděla, natož abych se k ní dostala.
A teď tu najednou stojím a chci tu zůstat.
S ním.
Ještě mi volal v noci za deště z auta, tak ráda bych ho přičarovala zpátky a nikam nepustila. Ještě mě hladil jeho hlas. Ještě mě hřála v koupelně jeho žlutá osuška, ještě pořád v tomhle bytě neexistuje čas. A já ještě celá rozechvělá v modrých šatech upřeně ve vzpomínkách vtahuji ho z chodby přes práh a pořád dokola a dokola se mi před očima přehrává ta “Legenda o vášni”.
V sobotu po poledni měla dorazit jedna moc fajn návštěva z Havířova 🙂
(Mluvím o vás, vy milá veselá sympatická a roztomilá rodinko s roztomilými dětičkami! 🙂
(Pětiletý Adámek: “Teto, já tě miluji!”, “Teto, ty jsi krásná.”, “Teto, ty máš krásné vlasy.” 🙂
To se tak hezky poslouchá, Adámku! Teta tě má taky ráda.
Trošku pubertální houpy hou, ale když ty děti měly takovou radost! A já taky 🙂 (foto č. 135)
Jak jsem brzo zjistila, byl to s tou návštěvou výborný nápad, protože mi zrovna celou sobotu nic netušíc pomáhali zvládat ty myšlenky na páteční večer a noc a touhu po jeho slovech, které nemohly dorazit, protože měl pracovní sobotu i neděli a já si s ním zrovna tak moc chtěla povídat – o všem, co jsem v pátek cítila, jakou mi dělal radost a jak jsem šťastná.
I tahle návštěva mi ale udělala velkou radost.
Tak ráda si s nimi povídám (já si vůbec ráda povídám, jak jsem poslední dobou zjistila 🙂 a dostala jsem úplně kouzelný růžovo-bílý šátek, který jsem pak nemohla a nechtěla svléknout a zítra si ho taky beru hned do práce 🙂 A ten dokonalý medovník! Děkuju!
Kromě jiného jsme probírali jejich aktuální nelehkou situaci, protože na Leničce (tatínek) byl vidět ten typický smutný výraz ve tváři, který známe všechny a máme ho každá před začátkem přeměny. Ten výraz bych Leničce tak ráda změnila v rozkvetlý úsměv… Ale nemá to jednoduché ani její partnerka.
Ještě v sobotu jsme byli prozkoumat město, tak jsme si dali na sluníčku takovou okružní procházku. Ve městě v ten den zrovna jezdily historické autobusy a když jsme procházeli kolem jejich stanoviště, přijde ke mě naprosto spontánně jedna starší paní a říká: “Mladá paní, kdybyste se chtěli svést, tak můžete i otamtud.” 🙂
Je normální být pořád oslovována cizími lidmi? To vypadám tak důvěryhodně? 🙂

Následoval ještě jeden výlet autem na nedalekou jedinečnou skálu. Tam bylo až nezvykle moc lidí, tak jsme se vyškrábali nahoru, dětičky to bavilo, návštěvu taky a mě spolu s nimi. Měla jsem radost, že tu jsou a že mám zase zážitek s někým, kdo je mi tak blízký.
Když jsme odcházeli, před námi stál hlouček, na jehož okraji stál pán, co všem velmi barvitě něco vyprávěl a zrovna když jsem kolem něj procházela se rozmáchl rukou tak, že do mě tou rukou normálně silou majznul.
“Jéé promiňte mladá paní. To jsem vážně neudělal schválně!”, začal se omlouvat.
Usmála jsem se na něj a řekla jsem mu, že se nezlobím, ale on pokračoval: “Počkejte, já vám tady vyjádřím svou omluvu a dám vám napít šampaňského…” a nesl mi kelímek se šampaňským 🙂 Přede mnou šla Lenička a její manželka a děti a já říkám: “Ale já nemůžu pít, děkuju. Řídím víte?”
“Ale prosímvás, pojďte, dejte si. To odřídí tamhle váš manžel!”
🙂
“Néé, vážně si nedám, já bych mu to nepůjčila víte?” 🙂
To už jsem se nemohla smíchy udržet a všichni ostatní taky ne, protože podle všeho já jsem byla manželka Leničky a její manželka byla zase naše dospělé děcko 🙂
Za pánem šla nějaká žena a křičela na mě: “Paní, neposlouchejte ho. On pořád takhle kecá!”.
“Jasně, já už ho dávno neposlouchám.”
A tu chvíli jsem si tak neuvěřitelně užívala, jako všechny ostatní podobné situace, kdy jsem “paní”, ale “manželka” jsem ještě nebyla 🙂
Pak jsem “manžela” posadila zase vedle sebe do auta a naše “tři děti” hodila na zadní sedačky a jelo se domů 🙂
Miluju lidi, co se mnou komunikují 🙂
A usmívám se ještě teď.
Baví mě to. Má mě to bavit. Mám si to užívat a mám z toho být nadšená. Potřebuji to. Potřebuji vědět, že už jsem na té správné straně nejen v mé hlavě, ale hlavně pro celý zbytek tohoto světa.
Nefandím si tolik, ale jsem jednoduše šťastná.
To byly tak krásné tři dny, že když mi má milá návštěva odjela zase těch 400 km zpátky domů, došla mi jedna věc:
Dříve jsem se bála udělat jakýkoliv krok, abych nepřišla o svojí Kačenku – o své štěstí, které jsem měla a potřebovala denně. Ale nebyla jsem úplně šťastná…
Vím přesně, proč Lenička už dávno není na mé straně. Jsem ráda, že jsem tehdy to rozhodnutí udělala a vím, že bylo správné. Protože i přesto, že nemám Kačenku denně a denně mi chybí, jsem šťastnější, než kdybych ji měla denně, ale denně se trápila, že nemůžu být sama sebou (jako teď Lenička). Takhle má Kačenka šťastnou “druhou maminku” a to je to nejlepší řešení, jaké mohlo nastat.
Porucha identity je obrovský těžký balvan, který leží v naší hlavě a tíží nás ráno po probuzení, během dne, každou vteřinu, kdy před sebou vidíme (jakoukoliv) ženu, jakýkoliv projev ženskosti a nechce ven. Budí nás v noci a neustále nás tlačí k zemi, na kterou stále dokola a dokola padáme, ačkoli se snažíme zvednout tím, že se ženíme a máme krásné děti v domění, že “to přejde”, že ten balvan třeba jednou sám vypadne.
Ne, ten balvan sám nevypadne nikdy. Vy na to vážně čekáte?
Ten balvan musíme z naší hlavy vytlačit samy a nikdo jiný to za nás neudělá.
Už několik měsíců se probouzím s lehkou hlavu, bez balvanu, který jsem v Leničky hlavě viděla pořád a uvědomila jsem si, jaké to je nemít ho tam… Být tady, kde jsem – ačkoli ještě nejsem úplně v cíli, už jsem vlastně dosáhla téměř všeho, po čem jsem toužila a ten zbytek je už jen třešnička na dortu.
A co vy ostatní? Nechcete se taky už konečně zbavit svých balvanů?
Co? Že to nejde? Že nejsou peníze? Že nemáte kde bydlet? Že máte hypotéku? Že vás okolí odsoudí? Že nevěříte, že to dopadne dobře? Že se bojíte, ale vlastně nevíte čeho? Že to už doklepete v mužském těle? Že z vás nikdy nebude hezká ženská? Že nevíte? Že máte strach, že ztratíte práci?
A co takhle se na všechny ty výmluvy (kterých už jsem slyšela milión a já jsem je měla také) úplně dočista nadobro VYKAŠLAT?
Není žádné:
“Terezo Novakova, brigada?
Bez penez,
no nezmuzes nic,
nedas do kapsy,
nemas nic.
.kdo nemuze
a s podporou zuraduprace
at neotravuje u doktoru
I left the blog.
© 2014″
Stop!
O tom to není.

55 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.