otєrєzє.cz

Dvanáct dní ticha

Nebojím se nedělních večerů, cítím se pokaždé tak silná. A někdy se mě ta síla drží hodně dlouho, ale jakmile otevřu dveře bytu a praští mě to ticho, vůně nedělního oběda, který jsem vařila Kačence, její papírový svícen i s papírovou svíčkou, který tu dnes malovala a vlastnoručně vymodelovaný a precizně vymalovaný slon z papíru (který příště dostane ještě uši, protože to nestihla, protože pořád nic nestíháme, protože dva dny nám nestačí…)… sedím půl hodiny na posteli a nemůžu se pohnout, snažím se na to nemyslet a vidět jen to pozitivní, vybavit si všechno, co jsem si cestou v autě zpátky domů představovala, že udělám, že uvařím, že si pustím… a ono to nějak nefunguje.
Chtěla bych vyměnit mozek. Nechci ho. Už jsem tu o tom kdysi psala, jak ráda bych ho odpojila a připojila (třeba jako přes USB kabel) nějaký jiný. Tenhle je porouchaný a nedá se opravit. Tedy dá – už se na opravě pracuje a to je věc, ze které mám radost, jenže ten samý mozek mi pouští před oči vůni čerstvě vypraných záclon, převlečených peřin, ve kterých vesele skotačí Kačenka a volá na nás, abychom si k ní šly (a teď jaké „y/i“?) lehnout a my jdeme, skáče po nás a je tu hrozně veselo… tak veselo, jak tu teď bývá jen jednou za 14 dní dva dny a pak přichází zase dvanáct dní ticha…
A ne vůně mého oběda pro Kačenku, ale vůně oběda, který vařila manželka, její pečené maso a knedlíky, její blankytně modré šaty, ve kterých tu celé léto chodila a polibky před usnutím… mi berou sílu.
 
Nemám nárok.
Jsem šťastná na cestě, po které jdu, ale tahají mě za vlasy milióny vzpomínek, které se mi většinou daří nepouštět ven, jenže jsou chvilky, kdy se na mě najednou vylejou úplně všechny a já si uvědomím, jaké to bylo někoho mít, na někoho se těšit z práce, přemýšlet, co si uděláme k večeři, kam pojedeme na dovolenou, jaký vymyslíme o víkendu výlet, co jí koupím k narozeninám, kdy bude chtít zase nabarvit vlasy a mluvit, mluvit, mluvit a mluvit…
 
Nemluvím.
Píšu.
Dva dny mluvím s Kačenkou, smějeme se a nepřipouštíme si, že přijde neděle večer. A potom to ticho padne na mě jako velký černý mrak, celou mě zahalí a já foukám, mávám rukama, plácám se v tom jak zběsilá a když už nemám sílu ho přemoct, tak pomalu zmizí sám, já se nadechnu a jdu dál. Jakoby čekal, co to se mnou udělá. A měl radost z toho, jak mě ničí.
Ještě jsem nepřišla na to, jak se mu ubránit.
Nevím ani, jestli by mi pomohlo objetí, někdo tady po mém příjezdu od Kačenky nebo co vlastně?
Veškeré výhody osamocených jsou k ničemu a měnila bych je hned za ty partnerské. Píšu to proto, protože vím, jaké to je (jaké to bylo). Protože už jsem to zažila – to štěstí. To proto mi vlétávají do hlavy vzpomínky, protože mi to hezké přirozeně chybí. Tak, jako chybí každému.
 
A těším se, až to přejde. Ne po pár hodinách nebo dnech a pak zase znovu. Ale napořád.
 
 
V sobotu jsme jely pro mamku k tetě na Chomutovsko, ale protože jsem týden po laseru, nemohla jsem se nastrojit jako v sobotu před tím, když jsem tam mamku vezla, protože vousy nejdou zamaskovat.
A tak jsem si vzala aspoň úzké kalhoty, dámský tmavý svetřík, uni hnědé tenisky a uni černou bundu a k tomu všemu si úplně normálně namalovala oči (protože to mám ráda)… Make-up jsem si dala jen lehce, stejně neměl šanci ty vystouplé neoholitelné vousy zakrýt. Vlasy jsem si nechala své a když jsem se podívala do zrcadla, měla jsem z toho pohledu takovou radost! Líbila jsem se sama sobě! Poprvé ve svých vláskách!
 
Po příjezdu při pohledu na mé vlastní vlasy teta mamce říká: „No, už se to tam rýsuje!“ 🙂 Z minulé soboty si mě pamatovala v sukni s dlouhými vlasy a teď najednou takhle… ale to už nebyl Tom. Měla jsem ohromnou radost z toho, jak vypadám. Chybí mi už jen pár centimetrů a už ty vlasy začnou vypadat žensky!
 
Jenže já se musím nafotit na doklady teď. Myslela jsem si, že když je lhůta pro zřízení nové občanky 15 dní od změny jména, tak s řidičákem to bude podobné, ale tam je podle zákona dní jenom 5! To bych správně měla už zítra přijít s žádostí o nový řidičák, jenže tam si vás nefotí sami, tam si musíte svojí (barevnou nebo černobílou) fotografii přinést! Na fotce se nesmíte usmívat, musíte se tvářit neutrálně, nesmí být vidět zuby, atd… ty pokyny, co jsem si četla na internetu, mě fakt pobavily. Pro mě to ale znamená, že se musím jít nafotit jednou na řidičák k nějakému fotografovi a potom znovu na občanku, protože tam si vás pro změnu fotí sami a vaší fotku nechtějí. A protože úřady fungují odpoledne jen v pondělí a ve středu a já taky jezdím do Prahy k doktorům, tak můžu opět počítat s nějakou fajn úřednicí, která na mě vybafne zase s pokutou 2000 Kč.
To musel být genius, kdo tyhle lhůty pro změnu dokladů vymyslel.
Možná kdybych byla Superman (ale to bych nikdy být nechtěla! Leda Catwoman :), stíhala bych v 15:30 skončit, dopravit se domů, tam se namalovat a zkrášlit tak, jak bych chtěla, jít se někam nafotit a rychle ještě pro řidičák.
A tak mám na výběr – buď se nafotit hnusně vousatá nenamalovaná, neučesaná bez náusniček, ale rychle nebo tak, jak je mi to příjemnější, ale bůhví kdy 🙂 Já vím, že je to zase doklad jen na „chvíli“ (rok a půl), ale stejně je pro mě důležité vypadat na něm dobře… :/
 
A tak úředníci musí počkat, než si Tereza opatří fotky, na kterých se budu líbit sama sobě (což bude oříšek pro mě i pro fotografa, jelikož pod tím prudkým přímým světlem ty vousy prostě neskryju a spoléhám pouze na černobílou variantu mých fotek, kde by to tak nemuselo být vidět). Ty vousy jsou vážně trapné!!! 🙂
 
V pátek jsem ještě měla takový příjemný rozhovor s naší personalistkou. Říkala jsem jí, že už mám změněné jméno, tak jestli mám počkat na občanku nebo už to můžu nahlásit teď. (Stačí s občankou.)
Zapovídaly jsme se.
Vyprávěla mi, jak za ní po tom mém coming-outu v práci začaly chodit některé kolegyně a vyděšeně se ptaly, jestli je to pravda. Někdo to řešil, někomu to bylo jedno. Každopádně teď už vím, že to tam vědí všichni 🙂 A podle toho, jak se ke mě chovají (stále stejně dobře, někdo se na mě jen víc culí :)), tak usuzuji, že to bude všechno jednodušší, než jsem si mohla vůbec kdy představit.
A ujistila mě, že teď už to nikdo neřeší. Tohle téma č. 1 už není totiž aktuální a přišla na řadu další témata, která mí kolegové musí probírat 🙂 A ještě jednou zdůraznila, že tady mi ztráta zaměstnání nehrozí…
Ptala se mě na to, jak snadno se mi shání boty (protože její dcera má také č. 41 a není z toho nadšená – ale já s tím extra problém nemám, protože dámské velikosti jsou do 41 běžně k sehnání) a zajímalo jí, zda můj budoucí partner bude muž nebo žena 🙂 Řekla jsem jí, že zatím nevím. Že se uvidí, ale nevylučuji ani jedno. U žen mám jasno, ale u mužů ještě ne. Vím jen, jak je mi příjemné, když mě muž projevuje náklonnost jako k ženě.
Nakonec jsem jí řekla můj odhad (závislý na rychlosti zničení vousů), kdy přijdu už napořád do práce jako Tereza a byla jsem ujištěna, že jediné, s čím tu budou mít možná někteří problém, bude přehodit si v hlavě mé jméno na nové 🙂
 
Občas mi píše Eli – má bývalá kolegyňka z O2. Byly jsme takové kamarádky, které spojovalo to, že bydlí poměrně blízko sebe a tak jsem jí nabírala autem na cestě do práce. Přála k svátku Tomovi a tak jsem to nevydržela a odepsala jí, že jí moc děkuju, ale že už 7.3. svátek neslavím. Ten teď slavím 15.10. 🙂
Její reakce byla typicky ženská! 🙂 Že pořád přemýšlí, proč to tak je a je strašně zvědavá, jak je to tedy doopravdy 🙂
Odepsala jsem jí, že je to tak jednoduché, jen si tu myšlenku nechce připustit, ale už dávno přišla na to, proč budu slavit svátek na Terezu 🙂 Je žena, tak ať toho využije a důvěřuje své intuici 🙂 Je to přesně tak, jak si myslí 🙂 Jen je to ta úplně poslední možnost, kterou lidé nechávají obvykle až na konec, protože jí nechtějí přijmout. (Tedy jak kdo).
 
Jsem si jistá tím, že už to dávno ví. Jen si to nechce přiznat 🙂 Dávám jí 12 hodin na odpověď 🙂
 
A přitom proč? Vždyť to až taková katastrofa není, ne? 🙂 Proč je tahle varianta vždycky až jako poslední?
 
Zaháním vzpomínky.
A musím koupit nějakou hezkou novou knížku. Medvídek Pú, kterého Kačenka vždycky tak spanile poslouchá zachumlaná v peřince, už má nepřečtenou jen poslední kapitolu…

7 Comments

  • Péťa

    Ahoj Teri čtu stále Tvé články jsou hezké a plné toho na co myslíš z toho co jsem četla dnes se tam pomalu a jistě otevírá kapitola kterou mám a prožívám ji taky stesk po nejbližších a vzpomínání na ty chvíle když vše bylo jak bylo víš je to hrozný člověk nebo aspoň já bych chtěla mít kačky a být ženou velká kačka je vidět že mě má ráda ale pořád by chtěla mít Petra zpět což je neřešitelné ale já vím že ona třeba na to příjde chce to čas a bude i tak se mnou jinak je to stále dokola jak ji vidím roztřesou se mi kolena teď už to můžu takhle psát když jsem holka ale dala bych za to nevím ani co aby byla Kačka spokojená a měla Petra zpět ale nejde to a buď připravená na to že to stýskání bude ještě větší a není to povahou člověka je to tím že jsme holky kluci nic tak neřeší vím o čem mluvím buď silná já s tím mám co dělat abych to zvládla a jako kluk jsem byla kliďas kterého nic nerozhodí ale teď je to někdy opravdu nic moc to je ta stinná stránka toho holčičího světa kterou má každá holka nelituji toho to né ale buď opravdu připravená bude hůř pa Péťa

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.