otєrєzє.cz

Co dokáže jedna sukně?

Právě jsem se vrátila z Prahy ze společného sezení a potom z popovídání s Hankou. (A taky ještě od mamky, proto tak pozdě, protože jsem se musela pochlubit, jaké mám nové boty.)
Dnes to bylo po společném sezení velmi neformální, neseděla jsem jako obvykle v místnosti s pohodlným křesílkem, kde na zdi visí veselý barevný obrázek Kačenky, ale šly jsme „vedle“ do zázemí a popovídaly si spíš jako dvě kamarádky. Hanky přístup k nám není vlastně ani tak přístupem „lékař k pacientovi“, ale takový přátelský a otevřený typu „dvě kamarádky“. Tohle je přístup, na který nejsem zvyklá (to asi nikdo) a myslím, že je právě tím mocným kouzlem plným empatie, který většině holkám a klukům tak pomáhá.
Tím, že to bylo vlastně poslední sezení před operací jsem si tak trochu zavzpomínala. Najednou jsem tam mezi těma dvaceti holkama byla já, Vicky a Andy a ještě s jednou slečnou roky po operaci těmi největšími mazáky (řekla bych „mazačky“, jako ženský ekvivalent k mazákovi, ale mazačka má úplně jiný význam – když jsem si to dala do googlu, vyskočil mi přístroj na mazání lyží.)
Byly tam holky, které teprve začínaly, které byly na svém prvním společném sezení! Vzpomněla jsem si, jaké to bylo na mém prvním společném sezení. Jaký jsem měla strach (nejen z toho sezení, ale i z toho, co bude), ale současně radost, velká očekávání a odhodlání. A totéž jsem dnes viděla na ostatních. To odhodlání a očekávání. Moc jim všem přeji, aby sem za rok přišly s takovou jistotou, jako my ostatní a zavzpomínaly si, jaké to bylo tehdy před rokem na jejich prvním sezení.
Já do tohohle rozjetého vlaku před 15 měsíci nastoupila a za nedlouho z něj zase vystoupím, ale Hanka ne. Ta je tím „vlakvedoucím“, který se v tom vlaku veze pořád už přes 20 let.
Ten uplynulý rok byl vlastně moc hezkým rokem, protože se mi hezky pomaličku začala plnit má přání a tak jsem se dostala až sem. Téměř na konečnou, ze které ale jen přestoupím na jiný vlak, ve kterém se povezu až do konce svého života. Tenhle vlak už bude správný. Ne jako ten, co jsem do něj nastoupila při narození omylem 🙂
Moc milé bylo i posezení s holkama v restauraci. Jsou tam holky, které vždycky ráda vidím a se všemi si i ráda popovídám. Dnes jsme tam navíc měly návštěvu – biologickou slečnu – studentku Univerzity Pardubice, která bude psát diplomovou práci na toto téma a chce ji pojmout originálně. Tak jsem na to moc zvědavá.
 
Jednu zajímavou informaci ale ze sezení musím vypustit. Hanka říkala, že Nemocnice Motol nedávno začala provádět velmi rozsáhlý průzkum (dá se říci „průzkum spokojenosti“) mezi muži a ženami po operacích pohlaví zpětně za posledních 20 let. (Tzn. maximálně 1000 osob, u kterých byla operace zatím v ČR provedena). Většina, na koho se podařilo získat kontakt, obdržela dotazník a výsledky se zpracovávají. To je úplně první takto rozsáhlý průzkum v téhle oblasti v naší zemi. A výsledky si určitě nenechají jen pro sebe.
 
Moc se mi líbilo vyprávění Andy (půl roku po operaci) a té slečny (roky po operaci, která je navíc teď čerstvě zasnoubená, což je tak absolutně motivující pro nás ostatní (které toužíme po partnerovi)), kde vyprávěly o citlivosti nového orgánu, o velmi intimních věcech, včetně prožitků při sexu a orgasmu. A také o hloubce! Ta všechny překvapila 🙂 No prostě – pořád mám kolem sebe holky, které jsou spokojené. Nemohu tedy tvrdit, že to stojí za nic, když všude kolem sebe vidím, že to funguje. Procentuelně stejně, jako v běžné ženské populaci. To znamená úplně stejné zastoupení žen, které nikdy nedosáhnou orgasmu, které dosáhnou klitoridálního orgasmu a které i vaginálního.
Tak o co vlastně jde těm dvěma třem jedincům, kteří si neustále na všechno stěžují? To je jakoby si stěžovala biologická žena na to, že nedosahuje orgasmu. Tohle není věc jen transsexuálních žen. Tohle přeci řeší spousta žen.
 
 
To jsem vážně netušila (nebo tedy tušila, ale že se to bude jednou týkat i mě, to jsem nečekala už tak brzy :), co dokáže jedna sukně na mně v jednom krásném slunném jarním dni?
 
Kabátek jsem nechala v autě, protože v Praze bylo 26 stupňů, úplné léto, prostě paráda! Modrá obloha, slunce, holky procházející kolem VŠE v sukních, já v sukni, v lodičkách a béžovém svetříku s výstřihem a kabelkou přes rameno.
Už ráno v obchodě mi došlo, že sukně je jakousi vstupenkou mezi pozornost mužů. Byla jsem (poněkud častěji, než jsem zvyklá) pouštěna do dveří, u pokladny zase dopředu: „Slečno, pojďte, vždyť já vlastně vůbec nespěchám.“
„Né, děkuji, já taky nespěchám, jste moc hodný.“
„Ale no tak, běžte, já vás pustím.“
„No tak jooooo, děkuju.“ (úsměv na pána :).
Co jsem měla dělat? 🙂
Nemůžu to donekonečna odmítat.
Vzpřímila jsem se, vypla prsa, postavila do latě a vnímala, jak přitahuji pozornost, ale dělala, že to nevidím.
Byli i tací, co si chtěli povídat.
A mně to zatím nebylo vůbec nepříjemné.
Ach to jaro!
U každého regálu byl nějaký muž a já vnímala jeho sjíždějící pohled kamsi mimo regál… poněkud směrem na mé nohy 🙂 Ti chlapi si to ani neuvědomují, že to žena vnímá a ví přesně, kam se jí muž dívá. 🙂 To prostě vidět je.
S tímhle jsem tak nějak nepočítala (vzala jsem si sukni, protože mělo být krásně a protože jsem se chtěla líbit sama sobě a užít si jí na „výletě“), ale hodně rychle jsem si na tu pozornost mužů zvykla a začala toho trošilinku využívat :).
 
V Praze nebyl jediný přechod, třebaže byla kolona, na kterém by mě během vteřiny nějaký řidič nezastavil a nenechal přejít. Mávla jsem na něj, jakože děkuju a ještě jsem si na přechodu prohrábla v tom vánku vlasy 🙂 Pak mě napadlo to prostě jen tak zkusit, jestli fakt ti chlapi zastavují každé holce v sukni. A taky že jo. Schválně jsem si zase stoupla k přechodu a rozjetý jaguár s červenými koženými sedačkami zastavil téměř okamžitě.
Jéé, to se mi líbí! 🙂
Ale i kdyby mi zastavil rezavý Favorit, mávla bych a usmála se na něj. Vždyť mě to nic nestojí. Hlavně, že tam nemusím stát půl hodiny před přechodem a čekat ne až mi někdo zastaví, ale až konečně nepojede žádné auto, jinak nepřejdu. (Tohle už ale dlouho neznám).
 
Takových malých radostí je během dne ovšem spousta. Nemusím mít ani sukni.
 
Ob den se dívám do svého černého plánovacího kalendáře s barevnýma kytičkama na obale a snažím se posunout čas na květen.
 
Moc se mi dnešní den líbil i proto, že jsem na holkách, které jsem měla zrovna tu čest poznat na sezeních s Hankou během mé přeměny, viděla ty neuvěřitelné pokroky.
Každá roste do krásy!
 
O tom, co dokáže jedna sukně, bych ještě mohla psát dál, ale abych to shrnula: sukně (nebo šaty) je něco, co k ženě prostě patří. Miluju, když je venku teplo, sluníčko a já nemusím být v kalhotách, ve kterých jsem byla celý život. I když i kalhoty mohou být sexy a taky že některé jsou. Ale jaký oděv může být ženštější, než je právě sukně?
 
Jsem ráda, že to spousta holek dnes taky pochopila. Stejně jako já a sukni si vzaly. Myslím holek od Hanky, ale vlastně tím myslím úplně všechny holky, které jsem dnes v Praze viděla. Jsem si jistá, že tuhle část oblečení už z mého života nikdo nikdy nevyhodí. (Ale vlastně už vůbec žádné oblečení, které mám ve skříni.)
 
Je konec vyhazování neustále dokola tajně nakupovaných krásných věcí, které si stejně vždycky jednou koupíme znovu a znovu. Až jednou přijde chvíle, kdy už z našeho šatníku nikdy nezmizí. Jen se k té chvíli musíme (přes několik zaškobrtnutí) dostat a konečně pochopit, že existuje řešení.
Snažit se stát ještě větším mužem ale do tohoto řešení opravdu nepatří.
 
Těším se i na zítřek, kdy má být také krásně jako dnes (a na víkend, kdy má být 8 stupňů a déšť :). No co. Aspoň ještě užiju i kozačky 🙂 A ty jdou náhodou taky moc dobře k sukni.
 
Teď už jdu ale spokojeně usnout.
Tak spokojeně a šťastně, jak jsem si ještě před pár lety ani nemyslela, že jednou budu usínat.

2 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.