otєrєzє.cz

Dva noví kolegové

Měla bych prozradit jméno té slečny, co mi píše tak hezká slova.
Ovlivňuje můj život, mé myšlenky, celý den… a já jí tu nesmím ani jmenovat?
Má se snad za něco stydět? Nebo se mám za něco stydět já?
Žádné soukromí neporuším.
Anička mi dnes psala, jak sledovala mé video na youtube. Psala jsem jí, že ty fotky jsou starší, že takhle nevypadám… už nejsem blond a nemám ani tak dlouhé vlasy, jako na těch posledních fotkách. Ale už mám své vlastní.
To mě tak nějak donutilo kouknout se na ta videa po dlouhé době taky a nadchla mě jedna věc – ta délka vlasů!
Najednou jsem si představila, že mé vlastní vlasy jsou takhle dlouhé – tak, jako byly u mé poslední tmavě hnědé paruky, kterou už nemám, protože jí nechci a nepotřebuji… a potom tak dlouhé, jako byly u té blond paruky až k lopatkám…
Ještě pořád neudělám culíček :((( A já to tak pořád dokola téměř ob den zkouším. Přitom takhle rychle ty vlasy vyrůst nemohou… :/
Budu mít vyhráno, až mé vlasy budou takhle dlouhé. Budu s nimi dělat kouzla, budu si je každý den nechávat do práce jinak upravené. Líbí se mi i rozpuštěné, i sepnuté, líbí se mi drdůlky, culíčky, copánky, sponky a čelenky. Budu si s nimi moct konečně dělat, co chci a hlavně budou tak ženské…
Tak, jako je má Anička už teď, s čímž mě tedy pěkně předběhla 🙂 Přestože jsme na tom s HRT úplně stejně.
Já jsem jí předběhla zase aspoň v laseru, kde jsem o tři procedury vepředu. Ale nechci nikoho předhánět. Každá jsme někde…
A dnes mi taky dělala celý den moc příjemnou společnost…
No tak jsem se hezky zasnila o vlasech a o Aničce…
Ale rostou, vlasy jedny 🙂
Od posledních fotek ve svých vlastních vláskách už zase o 2 cm povyrostly. Za rok to bude dalších nových 18 cm!
To je ještě málo! 🙁
Přijde mi to navíc tak pomalé 🙁
Ale musím být trpělivá.
Dnes jsem si seděla v práci hezky v balerínkách s nožkou přes nožku, létala jsem po kancelářích, do kantýny… nikdo mě neřešil, ani já už neřešila samu sebe. To, jak vypadám je ode mě očekáváno a tak si to užívám. Líbí se mi ten pohled – na mé namalované zářivě červené nehty, na ty balerínky, na nejužší rifle, co mám… Můžu všechno, co chci.
Hezký den mi začal ale hned ráno, co jsem vešla do kanceláře, kde už seděla Jíťa a povídala si s paní uklizečkou: “No to je krásná košilka! Mě se přesně takovéhle tak líbí! Vám to vždycky tak sluší!” 🙂
Začala jsem se uculovat a stydět, poděkovala a spořádaně si sedla na židličku a pokračovala v rozhovoru s nimi 🙂
Dnes nastoupili noví kolegové hned dva.
Žádný extra příběh se nekoná (to třeba ještě přijde :).
Nastoupil ten hezký pán z Bulharska (Nikolaj) a ještě jeden chlapec – vysoký, urostlý, usměvavý, sympatický. Přeslechla jsem jeho křestní jméno a zmizel. Škoda.
Měli dost práce sami se sebou v tenhle první den, ale Nikolaj mě potěšil hned u oběda…
“Ty jsi tak štíhlá! Tvá postava vůbec neodpovídá té porci tady na talíři.” 🙂
Jo, kantýnská zrovna dávala všem velké porce špaget, že jsem jí prostě celou ani dojíst nemohla.
Kolegyňka u stolu se hned naštvala, protože si vydedukovala, že je tlustá, když jí Nikolaj neřekl, že je štíhlá 🙂 Vadilo jí, že to řekl jen mě a ještě s úsměvem! 🙂 (Ale myslela to samozřejmě trochu z legrace).
Taky jsem se na něho patřičně usmála a moc mi to lichotilo 🙂
Hned jsem se začala zvědavě vyptávat, jestli má rodinu (myslela jsem manželku a děti). “Mám bratra…”
No tak fajn 🙂
Jak jsme přišli do kanceláře, rozdala milá kolegyňka všem všechny své čipsy – prý aby netloustla. I mě dala – potvora! 🙂 No já je snědla. Při obědě se nijak neomezuju, jen večer se nepřecpávám a hlavně s mými 63 kg/177 cm už nechci jít moc dolů. Kolegyňka váží úplně stejně, ale má 157 cm… a pořád vypadá hezky.
Chtěla bych se jednou dostat do fáze, kterou popisovala slečna, co byla na posledním společném sezení 6 let po operaci…
“U mě v práci se už postupně vyměnili kompletně všichni zaměstnanci, jen já jsem tam zůstala, takže se úplně zapomnělo na moji minulost a nikdo o ní už neví.”
Uvědomila jsem si totiž, že ti dva noví kolegové jsou přesně v té pozici, která je mi nejpříjemnější. Oni nemají v hlavě žádný obrázek Toma. Oni vidí Terezu, jako lidé, které jsem potkávala v ZOO, v obchodě, na ulici a oslovovali mě správně.
Tohle je tak parádní pocit!
Těším se na další dny s nimi, až se trochu otrkají.
A jdu se poprat s tou bouří myšlenek v mé hlavě a hormonů v mém těle, kterou způsobuje Anička… 🙂
Myslím, že brzo budu mít problém to nějak ukočírovat.
Nevím, čemu se pořád tak bráním.
Asi se bojím.
Budoucnosti, vztahů, připoutávání… ale když vidím a cítím, jaké to najednou je zase hořet… Nemůžu si pomoct…
Před dvěma lety jsem potkala Simču z Teplic – slečnu (biologickou), ktera byla nesmírně chytrá a citlivá a rekla mi větu, o které jsem tu kdysi v té době psala:
“JSEM ČLOVĚK A HLEDÁM ČLOVĚKA.”.
Teď jsem si na tu úžasnou větu vzpomněla. Tolik se bojím, aby ten plamínek neuhasl. To bych vážně nerada. Na vztazích jsou nejhorší jejich konce. Ale nemůžeme nejít do vztahu jen proto, že může jednou skončit…

11 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.