Nebuďme jebnuté

Sedím na gauči, povídám si sama se sebou a čekám, až nebude takový mráz, abych si mohla udělat procházku na poštu. (Obávám se ale, že oteplení se dnes nedočkám). V noci bylo u nás při zemi -22°C. Však to je vpořádku. Je leden. Co mají říkat na takové Šumavě s těmi jejich -35,3°C? Tohle nemají ani na Sibiři.

Zima je venku, zima je v autě, kde drkotám zubama ještě půl hodiny od chvíle, kdy auto začne topit, zima je v supermarketu (ale nejen mně, polovina prodavačů (protože jsou to prodavačky) jsou zapnuté až ke krku a chodí zimomřivě, což naprosto chápu).

Zima je, zima je, zima je v lese, zima je na poli, na Štrbském plese. Zima je, zima je, zima je tady. Zima je ve městě, zima jde všady. Zima je, zima je, zima je hezká, jak nám zpívá Hanička Zagorová 🙂

 

Tak s tím musím souhlasit. Zima je hezká. Umí být opravdu kouzelná. Když se do sněhu opře ještě sluníčko, to mi najednou zima nevadí. A ty zasněžené lavičky, to je taková romantika! Na podzim zase všude kolem listí a v létě? No v létě přece zamilovaný pár v objetí. Lavičky nejsou jen pár stlučených prken dohromady. Píší se na nich příběhy. Letní lásky i love story na celý život.

 

 

Nejhorší ale je, že přijdu domů a je mi tam zase ta zima. To tu mám 22°C, ale pořád mám studené ruce i nohy. Protože tu prostě je zima! Kdyby tu bylo teplo, tak to teplo cítím ne? 🙂 Já cítím zimu. A nechodím tu nahá.

Moje kamarádka Anetka mi občas pošle fotku z jejich bytu, na které vidím jejího Kubu pokaždé v šortkách a tričku s krátkým rukávem, a tak jsem se už fakt musela zeptat, kolik stupňů doma má. „No udržuju to na 24°C, ale Kubovi je pořád vedro.“ 🙂

 

Tuhle jsem měla schůzku s jedním hochem, který mi vyprávěl o své chaloupce v malebné horské vesničce, což byla romantika jako blázen, než mi řekl, že tam bydlí trvale a uvnitř udržuje teplotu 12°C. A že když jí nedávno zvýšil na 12,5°C, že už začal doma chodit v tričku s krátkým rukávem! Ten půlstupeň byl totiž tak znát!

Jo, jasně. Úplné tropy.

Zmocnila se mě panika. Jak to dělá, že vyleze v mraze v tričku a vůbec mu to nevadí?

Včera jsem šla po městě a pán v kraťasech opravuje auto. Je fakt, že bylo proti dnešní noci poměrně teplo (-3°C). Kvůli němu mi byla zima ještě větší.

V Žitavě na náměstí zamrzly parkovací automaty, tak jsem díky zimě ušetřila.

 

Jsou jen dvě místa, kde je mi teplo. Večerní horká sprcha, která mi přijde tak přítulná, že se jí nemůžu nabažit, vždycky mě tak krásně objímá těmi hebkými proudy vody a postel, ve které nejsem sama. Vy, muži, topíte vždy a topíte všude. A tohle vaše teplo je nejhezčí ze všech, protože je lidské, měkké, hýbací, šimravé, mazlivé a je tím nejúčinnějším sedativem na světě.

 

Zima je hezká, ale studí 🙂 (Dříve mě ale nestudila!)

 

To není stížnost. To je fakt. (Že já jsem koukala na ty internetové stránky s průměrnou celoroční teplotou v Brazílii +25°C… Ale krásný statný a zdravý skot prohánějící se na celoročně zelených zvlněných pastvinách tam zřejmě nikdy chovat nepojedu, protože by mi chyběly ty naše špinavé české plískanice a prokřehlé ruce. Co ve světě, kde nepotřebuji dvojitá okna, zimní gumy, topení, na každé období jiné oblečení, zeteplené domy, tuny soli každou zimu vyházené na silnicích, vstávání o dvacet minut dřív, abych stihla vyhrabat auto ze sněhu, zmrzlý červený nos, když někam vejdu, atd. atd.? 🙂

 

Je to jako když chodím do práce. Protože jsem v práci, těším se domů. A tak se v zimě mohu těšit na jaro. Chybělo by mi to těšení se.

 

 

Nedávno jsem se autem doklouzala po sněhu k jednomu pohovoru, kde mi na chvíli zatrnulo. Mívám občas chvilky, kdy řeším to, jak vypadám. Jsem vůbec dostatečně ženská? A dostatečně krásná? A dostatečně přirozená? Na nic si nehraju, tohle opravdu není „hra na ženu„, nekontroluji své chování, nekontroluji své pohyby, zda jsou dostatečně (nebo nejsou příliš přehnaně „gaysky“) ženské a ani se v něčem takovém kontrolovat nechci. Copak se holky kontrolují, jestli jsou dostatečně ženské? Tak občas ano, každá žena chce být krásná, ale já to myslím jinak. Myslím neustálou stoprocentní kontrolu sama nad sebou, hlídání se, zda jsem ok a průchozí. Jde něco takového vůbec zvládnout? A kde je potom naše přirozenost?

Určité obavy jsou zrovna u nás pochopitelné, jde ale o to, že většina z nás je přehnaně sebekritická. „Podívej, jak vypadám hrozně!“, říká mi kámoška. „Jak hrozně? Nevidím nic hrozného. Vypadáš úplně normálně. Jako žena. Nevidím žádného chlapa. Fakt ne.“

 

To mi připomíná toto:

 

 

Nikola je biologická slečna.

 

Když zrovna my ty komplimenty tolik potřebujeme, že? 🙂

(Ale prosím, nebuďme jebnuté :).

(Tohle slovo běžně nepoužívám, ale v tom ilustračním obrázku prostě bylo výstižně použito.)

 

Paní na pohovoru na mě z ničeho nic vybafla: „Mohla bych vám něco říct?“

(Bože, co je tohle za otázky? A polil mě pot. To je to na mně tak vidět? A ještě ta drzost se na to zeptat!)

🙂

Aha.

Faaajn. Bylo mi úplně jedno, jestli mě vezmou nebo ne. Tohle mi udělalo radost na pár týdnů do zásoby 🙂

Zdá se tedy, že mám vlasy a úsměv jako sestřenice téhle paní. V minulosti taky jako vnučka pána, co mě za ní v létě zval do Luhačovic, protože jsem prý její dvojnice a pořád mě o tom přesvědčoval, takže jsem si s ním musela dát i kafe nebo že jsem spolužačka jedné opravdu moc milé studentky Univerzity Pardubice, která mě oslovila, jestli bych s ní dodělala tu práci, co jsme spolu dnes na fakultě začaly 🙂

Tak snad nevypadám tak blbě, jak si někdy myslím. (Stát se 20letou studentkou byla pro mě ale opravdu přehnaně velká lichotka! :). Ne, opravdu to nejsem já, i když se jmenuju taky Tereza a vypadám stejně, jako tvoje spolužačka. Mrzí mě, že spolu nemůžeme dodělat tu práci z finančnictví. Fakt! :).

 

Nejlepší na tom je, že ti první dva mi to řekli do očí, tedy na základě toho, jak mě vidí na vlastní oči v reálu. To je ale moooc pěkný zvedač sebevědomí. Hotová posilovna! 🙂

 

Sem tam mi napíše Martin, který v téhle posilovně asi dělá taky :). Sice věčně nemá čas, ale to je dobře, protože zrovna s ním se poměrně dost bojím zapovídat. Mohlo by to být totiž nebezpečné, protože je tak milý, že to přesahuje mou schopnost zůstat v povzdálí a vždycky řekne (nevím jak to dělá) něco, co vyvolá úsměv na mé tváři. Je to takový „dodavatel dobré nálady“.

Tuhle z něj vypadlo, že mu docvaklo, jak jsem podobná americké herečce Juliette Lewis! (To nejde se nesmát :). Tak jako obě jsme brunetky no. Máme stejně vysoké čelo a podobné ďolíčky, ale srovnávat mě zrovna s ní… I tak (takhle veřejně) děkuju, Martine.)

Chtěla jsem v tomto článku Martinovi dokázat, že mě s ní prostě srovnávat nemůže a našla jsem si jako arguement její tělesné míry. Jenže přišlo překvápko, které mě trochu šokovalo.

Aktuální moje a její míry:

Prsa: Já 89 cm / Juliette 89 cm

Boky: Já 89 cm / Juliette 89 cm

Pas: Já 71 cm / Juliette 61 cm – tady mám co závidět, jenže můj pas nebyl vždy ženský. Ten její se vyvíjel roky. Ten můj se rodí na svět teprve pár měsíců: Já před HRT 12/2013 – 84 cm, 1 rok na HRT 1/2015 – 77 cm, teď 2 roky na HRT 1/2016 – 72 cm. (On mi Tom posledně říkal, když jsem se zrovna převlékala a vtrhl mi do pokoje: „Ty už máš ten pas úplně jako ženská!“. Ale on toho napovídá. I když potěší to stejně. Od chlapa obzvlášť.)

Podprsenka: Já 80B / Juliette 75A

Body mass index: já 20,2 / Juliette 20,2 (Juliette měří o 9 cm méně (168 cm) než já, takže jsem chtěla porovnat naše proporce pomocí BMI a výsledek mě překvapil). A pak nemám být pořád v euforii nebo nemít radost!

 

Ach, ta Juliette… kéž bych byla tak krásná, jako ona. Věkově tedy patří do mé generace, ale být tak dokonalá jako ona, tak si pískám. (Já si tedy pískám stejně, ale ne z hollywoodských kontraktů, které mi někdo nabídl, nýbrž z pouhého faktu, že jsem třeba podobná jakési sestřenici nebo při oslovení kýmkoliv „slečno“ 🙂 Zřejmě mám nižší cíle, než Juliette. Což ale nemusí znamenat, že jsem méně šťastná.

 

Nedávno se mě někdo zeptal na změny, jaké prožívám za dva roky od začátku HRT.

Prosím, neptejte se mě už na to 🙂

Já už si to nepamatuju.

Už jsem se tu s tím tak sžila, že si přijdu jako žena od narození. Nepřijde mi, že jsem procházela nějakou přeměnou, nebo že jsem kdy měla nějaký mužský genitál, tohle mi prostě už do hlavy nelítá. Ale občas takhle ležím u telky a vidím odraz v prosklené stěně proti a říkám si: „Tohle jsem já. Ne tamto, co jsem v ní viděla kdysi.“ Takže se asi určitě něco změnilo. Ale hebká pokožka mi přijde normální, věčná zima všude mi přijde normální, pipi mi přijde normální, to, že můžu jít do města v sukni a lidé mi říkají slečno mi přijde normální, že se cítím tak skvěle, jako nikdy před tím mi přijde vlastně taky jako normální, i když z toho samozřejmě radost mám, ale už neporovnávám. Jsem to, co jsem. Zapomněla jsem, jaké to bylo. A nevadí mi, že jsem to zapomněla. Opravdu už nevím, jak nehebká byla má pokožka předtím, jaké nálady/nenálady jsem neměla, jak moc logicky jsem tehdy myslela (i když já logicky nemyslela nikdy). Pár měsíců od začátku HRT se to ještě porovnat dalo, ale teď už nejsem schopná říct, jaké to byly změny. Vím jen, že se něco stát muselo a věřím tomu, že všechno, co je popisováno v tabulkách s názvem „efekty HRT“ se stalo nebo dál děje. Ještě stále se děje, protože průměrná doba účinku hormonů na přetváření těla (i duše) je 3 roky a já jsem „pod vlivem“ teprve roky dva. Pak nastane jen ta (také ale krásná) udržovací, nikoliv formující, fáze.

 

A teď se konečně dostávám k tomu, proč jsem původně chtěla napsat článek. Může za to zase Martin. Registroval se totiž do jednoho programu na měření tlaku krve a tohle na něj při registraci vyskočilo. Okomentoval to slovy „A sakra… „samec!“ 🙂

 

 

Však jo.

Jsou to samci.

Ten překlad je fakt skvělý.

 

Jupí, teplota stoupla na -2°C. Je čas vyrazit ven 🙂