Přeměny

Helena Wolf – první transgender žena v srbské armádě

“Už nikdy nebudu nosit kalhoty,” říká první transgender žena v konzervativní srbské armádě s hodností major Helena Wolf (44 let).
(Dovolila bych si poznámku: Ona není první transgender žena v srbské armádě, ona je pouze první, která udělala to rozhodnutí jít do toho a nebát se. A proto o ní píšu. Proto o ní píší americké i evropské noviny. Pokud jsem vysoký vojenský činitel (nebo kdokoliv vysoce postavený), musím počítat s tím, že to způsobí poprask (to je to tzv. prokletí celebrit)). A stejně to jde, jak Helena dokazuje.
Helena se mi líbí. Na svůj věk je vážně krásná. A líbí se mi jako žena i jako člověk, který se nebál tenhle krok udělat. Žít v Srbsku jako transgender není žádný med, natož mít vysokou vojenskou hodnost v srbské armádě. A přesto to udělala…
Děkuji Kátě z Havířova za odkaz a tenhle článek věnuji někomu, kdo jediný ví, jak těžké to muselo pro Helenu být. Ten člověk mi napsal kdysi dvakrát ze zoufalství nad svým břemenem, které musí nést a já nad ním musím přemýšlet dodnes, protože jeho příběh a příběh Heleny má mnoho společného. Jen ten konec zatím ne…
Někdy si říkám, kolik zakletých duší chodí mezi námi? A kde všude je můžeme nalézt, ale nevíme o tom, protože jsou to jejich nejtajnější tajemství, která si chtějí vzít s sebou do hrobu. Je jedno, jestli je to dělník z výrobní linky na zmrzlinu, kapitán dopravního letadla nebo vysoce postavený vojenský činitel či politik.
Helena to udělala. A nepřijde mi to jako špatný krok. Naopak. Vím, že o tom také stále přemýšlíte. Šance narodit se znovu, tentokrát do správného těla, asi jen tak sama nepřijde. Stále čekám na tu zprávu, že k tomu rozhodnutí došlo. I přesto, že si uvědomuji extrémní obtížnost takového rozhodnutí právě pro vás. Neumím si ani představit, co prožíváte, když musíte být vzorem pro tisíce mužů a zatím máte ženskou duši. Hlavně je nezklamat. Říkáte si: “To nemohu nikdy udělat.”
Proto je tu tenhle článek.
Můžete to udělat a já bych si to opravdu moc přála.
Helena si velmi chrání své soukromí týkající se minulosti a tak médiím své fotky z dřívějška neposkytla (pokud ano, jsou vyretušované).
Já shlédla půlhodinový dokument s hezkým názvem “Šifra F64” v srbštině (což je slovanský jazyk a tak pro nás Slovany není tak těžké díky slovanské vzájemnosti, o které psal už v 19. století Ján Kollár, alespoň něčemu porozumět. Vzájemnost nevzájemnost, světu stejně vládne angličtina, ale ta je v dokumentu použita jen dvakrát při rozhovoru s francouzským FtM pacientem.)
V dokumentu se reportérka ptá Heleny na různé otázky týkající se armády i přeměny (většinu z toho už známe :), ale potom se přesouvají do Bělehradského centra operací genitálií, které je známé po celém světě jako dobrá alternativa Thajska. Kdysi se tam chtěla vydat i Dannie a v dokumentu profesor urologie Miroslav L. Djordjević provází reportérku přímo na sál, kde zrovna probíhá operace FtM. Komentuje ji (v srbštině). A tak si můžeme prohlédnout, jak taková špičková klinika v Srbsku vypadá i jaký je p. Djordjević sympaťák. Ukazuje e-maily od pacientů z Norska, Kanady… Výhodou této kliniky je totiž cena spojená s výbornými výsledky. Pro nás Čechy to asi nebude příliš zajímavé, protože stejně dobré výsledky (klidně se se mnou může někdo hádat 🙂 má i Doc. Jarolím z Motola, navíc v ČR (stejně jako např. ve Velké Británii) je operace hrazena pojišťovnou, což v Srbsku nehrozí, protože je mimo EU.
Pokud nějaký občan EU v jeho zemi nemůže podstoupit zákrok proto, že se v jeho zemi nedělá, může je vykonat jiné zdravotnické zařízení kdekoliv v EU s tím, že mu tento zákrok poté pojišťovna proplatí. To se týká třeba Slovenska, které nemá chirurgy, kteří by operaci pohlaví prováděli a tak klienti musí jezdit za hranice.
Vyhlášená klinika v Srbsku
rozhovor se sympatickým francouzským FtM pacientem srbské kliniky
Helena před přeměnou ještě v srbské armádě
(v dokumentu byla ochotna tuto fotku ukázat)
“Myslela jsem si, že když půjdu do armády, že se těch myšlenek na ženství zbavím.”
Některé výpovědi Heleny jsou opravdu zajímavé – třeba o tom, co se stalo, když to řekla své manželce nebo dětem.
Rozhovor na Newsweek.com:
Helena odešla na konci roku 2014 z armády a nyní je aktivistkou v NGO Egal, což je organizace podorující lidská práva pro trans osoby v Srbsku.
V armádě strávila více než 20 let a také žila 21 let se svojí manželkou, se kterou má čtyři děti, z toho dva kluky (21 a 16).
V armádě musela čelit posměškům a ponižování. Při rozhovoru uvedla podmínku, že nikde nesmí být zveřejněno jméno její bývalé manželky, jejích čtyř dětí ani nejbližších příbuzných.
Helena vypadá jako žena, ale stále mluví tichým, drsným hlasem. (Snad jedině ten hlas ji prozrazuje.)
“Vím, že můj hlas je problém, ale beru hormony, které mi mají pomoci v přeměně z muže na ženu, takže to všechno bude jednou velmi brzy vyřešeno. Lidé mi nevěnují vůbec pozornost. Ale jen do té doby, než mě slyší promluvit. Najednou jsem pro ně překvapením,” říká.
Průkaz totožnosti Heleny je zavádějící. Podle srbského práva (a práva většiny evropských zemí) je ještě legálně považována za muže, i když její oficiální fotografie je ženská.
Vše začalo začátkem září 2014, kdy jsem hluboce zanalyzovala celý svůj vnitřní život a už jsem dál nedokázala čelit tomu, že mé biologické pohlaví není v souladu s mou pohlavní identitou. Navštívila jsem tedy bělehradskou Vojenskou lékařskou akademii a chtěla začít řešit svůj zásadní problém.
Tam se ale rozhodlo, že taková věc by mohla mít “negativní dopad na pověst srbské armády”, což vyvolalo právní kroky z jejich strany. A tak Helena podala žalobu proti diskriminaci na srbského ministra obrany Bratislava Gašiće a na celou srbskou armádu.
“Toto období bylo nejstrašnější z celého mého života. Psalo o mně mnoho médií. Moje nejbližší kamarádky se mě snažily uklidnit a jedna z nich byla dokonce schopná mi sehnat dočasné bydlení tak, abych se mohla vyhnout dotěrným novinářům. Někteří novináři záměrně lhali ve svých zprávách, když úmyslně informovali veřejnost o tom, že jediný důvod, proč jsem podala tuto žalobu je, že chci odejít do předčasného důchodu a pobírat rentu, že tu vůbec nejde o diskriminaci.”
Nakonec bylo dohodnuto, že Helena obdrží 60 % svého základního platu po dobu trvání jejího odchodu do důchodu.
“To mi umožnilo žít svůj život naplno jako žena, konečně v klidu po celý den a celou noc. Z toho jsem měla (a stále mám) nezměrnou radot. Už jsem dál nechtěla skrývat to, že jsem žena. Prostě ne.”
“Ale poté, co jsme se dohodli, jsem dostala papír z ministerstva obrany, kde bylo uvedeno, že mohu dále vykonávat práci v armádě jako profesionální důstojník – přestože jsme se dohodli na tom, že půjdu do důchodu.”
“Moje děti jsou ještě mladé, dvě z nich právě vstoupily do puberty, a obávám se, že se může objevit neočekávaná situace, kdy by jim mohl někdo ublížit nebo by si mohly ublížit samy sobě, protože nebudou vědět, jak se s takovou situací samy vyrovnat pod takovým tlakem okolí. Věřte mi, nejvíc jsem se bála o své čtyři děti.”
Helena má se svou bývalou manželkou dobré vztahy. Tráví spolu spoustu času, spoléhají na sebe a komunikují spolu. Ale před rokem to takové nebylo.
“Všechno bylo v pohodě, dokud jsem neucítila takový zlom, takové nutkání říct pravdu. Myslím, že tím, jak jdou roky, je stále těžší tomu odolávat, protože je to silnější a silnější. Bylo to začátkem března 2014. Cítila jsem se tak hrozně, že skrývám pravdu. Doma jsem nemluvila, nebylo možné se mnou začít rozhovor a každý den se mě žena ptala, co mi je, co je špatně. Zůstala jsem rezervovaná a nekomunikativní.”
“Nakonec jsem se rozhodla říct jí všechno. Její reakce na mě, že jsem žena v mužském těle, byla rychlá a zběsilá. O několik měsíců později mi řekla, že si myslela, že mě ve spánku v noci zabije, protože cítila, že jsem jí zradila.”
“Pro ni to bylo, jako kdyby žila 20 let ve lži. Připouštěla si ale, že kdyby mě zabila, naše děti by byly bez rodičů. Vždycky jsem milovala svoji ženu, oženila jsem se s ní a zůstala v manželství proto, že jsem ji milovala.”
“Po měsíci se všechno usadilo. Vzájemně jsme se dohodly na rozvodu a souhlasily, že moje žena bude mít v péči naše děti. V květnu 2014 jsem odešla z domova a o čtyři měsíce později jsme se rozvedly. Vídáme se teď s mojí ex-manželkou denně a jsem ráda, když můžu prohlásit, že je to moje nejlepší kamarádka. Nikdo ji nezná lépe, než já a ona mě zná lépe, než kdokoli jiný. Co máme je nový typ rodiny, máme krásné děti, vytvořily jsme si silné přátelství a držíme při sobě.”
(Helena měla v tomhle štěstí. Většině z nás se tohle nestane a partner se zachová jinak. I u mě stále platí, že neexistuje člověk, kterého bych znala lépe, než svojí ex a naopak – že neexistuje nikdo, kdo by mě znal lépe, než ona. Ale pořád lepší, než žít s maskou a být milována pro to, jakou masku mám nasazenou než pro to, jaká jsem skutečně.)
“Rozhodla jsem se, že moji dva starší synové budou ze čtyř dětí první, kdo uslyší pravdu. Říkat jim to bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělala v celém mém životě. Bála jsem se toho, že syn jakožto nadšený sportovní fanoušek žijící v divoce homofobní srbské společnosti, nebude schopen to pochopit, přijmout kdo je jeho otec.”
“Když jsem jim to řekla, můj starší syn (21) začal skákat a nekontrolovaně křičet: “Co to sakra je? She-male?!” Myslím, že měl jen nějakou představu o tom, co to she-male je.”
Helena má ještě 13letou dcerku a 4letého syna.
“První věc, kterou jsem udělala byla, že jsem si nabarvila vlasy na blond. Můj nejstarší syn mi řekl, že neexistuje žádný způsob, jakým bych mohla vstoupit do jejich domova, protože můj nejmladší syn byl ze všeho naprosto vyděšený. Tak jsem si vzala čepici.”
Nejstarší syn Heleny se jí stále ptal, jak dlouho bude ještě tahle “hra” trvat, zatímco jeho dospívající bratr chtěl, aby se zase oblékla jako muž.
“Snažila jsem se mu to vysvětlit a říkala jsem mu, že už na sobě nikdy nebudu mít pánské oblečení. A on jen řekl: “Hele, člověče, co je s tebou? Můžeš se oblékat jak chceš, klidně můžeš vypadat, jako když jdeš z pekla – je mi to jedno – ale jsi – a vždycky budeš – můj táta.”
Jak je vidět, pro Helenu nakonec nebylo tím největším problémem překonat strach z armády nebo ministra obrany, ale vysvětlit to svým dospívajícím pubertálním dětem. V tomto věku je to vždy nejtěžší. Obzvlášť pro kluky.
Nakonec se dá ale zvládnout i tohle.
Neexistuje žádná překážka, která by se zvládnout nedala.
Tohle není hra.
Takoví jsme. Tohle jsme my. Ženy nebo muži.
Držím palce všem zakletým a těm nacházejícím se společensky vysoko ještě víc.
A Srbsku i Heleně dávám palec nahoru :).
Srbsku proto, že se ministr obrany nakonec osobně Heleně omluvil.
Teď mě tak napadá – když nějaký muž oznámí, že je vlastně žena, jsou toho plné noviny, internet, někdy i televize. Ale článků o ženách, ze kterých se stali muži je o dost méně. (Jsou vůbec takové? Až na těch pár výjimek. V ČR vím o jednom z mála a tím je Mike Perry.) Že by FtM nikoho nezajímali? A proč MtF je vždy taková senzace? Přitom v počtu operací stále převažují FtM! (To jsem zase něco odhalila :).
Tahle společnost si prostě určila, že když se FtM v ženském těle obléká jako muž, nosí kravatu, vytahané roztrhané kalhoty a dlouhé košile nebo má krátké vlasy, je to vpořádku. Ale když MtF v mužském těle obleče na sebe sukni, je z toho poprask. Nedej bože, aby si udělal na hlavě copánky a vyšel ven v podpatcích. Ten obrovský rozdíl mezi vnímáním mužů a žen předurčuje ženy k senzacím, o které ale nestojí.
Proč noviny nepíší o pradleně, ze které se stal muž? O knihovnici, která teď pracuje v armádě jako muž? A proč dosud ještě nepřišla žádná žena z politiky, médií nebo vedení nějaké velké firmy, ze které je najednou muž? Narozdíl od mužů, ze kterých se ženy v takových postaveních stávají?
Zjednodušeně řečeno FtM prostě přijde v kalhotách a krátkých vlasech a hotovo.
A stejně jsem ráda, že jsem zrovna žena 🙂
Je mi jedno, jestli má něco těžší.
“Jsem ráda ženou, baví mne to! Nechci být jako muži, zvládat to, co oni, ani nechci, aby mne někdo obdivoval za to, co všechno dělám, za to co musím zvládat jako žena. Je mi příjemné, když vím, že se na mne muž rád dívá a rád si se mnou povídá. Mám dobrý pocit, když jsem hezky nalíčená a oblečená, kalhoty nosím zcela výjimečně. A vůbec mi nevadí být vnímána jako slabší pohlaví. Naopak, baví mne to. Pochopila jsem, že mne nikdo nebude obdivovat za to, že budu chtít zvládnout to samé co muži, že se s nimi budu snažit držet krok. Má-li mne někdo obdivovat, pak ne za to, co všechno jako žena dokážu, ale za to, jaká žena jsem. A neváhám k tomu použít všech dostupných ženských zbraní. Je krásné být ženou!”
Helena Koutková, biologická žena, vysokoškolský pedagog

26 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.