otєrєzє.cz

Jak jsem šla pro šroubky

Linda mi včera vyprávěla, že nechávala vykastrovat kocoura a řekla to v práci.
Jedna kolegyně se na ní zle podívala a povídá: “To je hrozné, tak kocourkovi necháš vzít koule a sám páníček si je nechá, co?”
🙂
No co na to říct, když to u ní v práci ještě nikdo neví 🙂
Dneska jsem tím pobavila celou kancelář. Kdyby jen ta její kolegyně tušila…
Mé včerejší šokující zjištění, že se mi tak viditelně zvětšují prsa, jsem řešila v hlavě celý den (v pozitivním smyslu).
Nemohla jsem spát a tak jsem usnula někdy v 1 h. a vzbudila se už ve 4, protože se mi v hlavě odehrávaly všechny ty prožité věci a příjemné situace, kdy jsem byla ve správném těle a identifikována správně (třebaže jen skupinou u Hanky). Ale i to je tak povznášející! A vůbec, jak jsem byla od rána až pozdě do noci Terezou… myslím i zevnějškem, to bylo tak příjemné, že jsem měla problém se ráno obléknout do těch mých posledních klučičích riflí a jít do práce. Taky jsem si odlakovala červené nehty a už si je nestihla nalakovat tím růžovým, který je okolím skousnutelnější (u někoho, kdo ještě jako dokonalá žena nevypadá). Nešlo mi jen o kolegy v práci, ale taky o prodavačky v obchodě, kam prostě musím. Ty nehty vyloženě zářily (byly tak nádherně výrazné!!!). A já cítila, že je to špatné, když je musím odlakovávat…
Do kanceláře jsem ráno přišla první a jako druhá přišla Jíťa, která je na všechno natěšená, jako já a strašně mi drží palce. Takže se ke mě hned postavila a zeptala se, jak bylo. Já jak byla pořád nadšená v té své euforii, jsem na ní vyhrkla spoustu informací, nevěděla jsem, co říct dřív a Jíťa se pak usmála a řekla: “Teri, ty úplně záříš!”
Jo. Zářím ještě teď. Asi jsem nabitá kladnými částicemi a ty negativní jsou v tuto chvíli nevím kde.
Nedokázala jsem to nadšení skrývat, nedokázala jsem se vůbec soustředit na tu horu práce, která se mi tam za den mé nepřítomnosti nahromadila, ale na všechny jsem se usmívala a byla tak šťastná! Tak strašně šťastná, že ten pocit je pořád ve mě.
Řekla jsem jí samozřejmě i o tom, jak mi rostou prsa. Protože mě to neskutečně fascinuje a obrovsky motivuje udělat se sebou něco dřív, než jak si plánuju někdy koncem léta. Těžko mi za pár týdnů půjde ta prsa skrývat – a ani nechci! Vždyť budou tak krásná a ženská! Takže bůhví jak to bude s tím mým dnem, kdy se všechno překlopí už napořád do té správné polohy…
Nikča mi hned radila, ať si koupím sportovní podprsenku, aby se prsa hezky vytvarovala. Takže to budu asi hodně brzo řešit. (Tak strašně ráda!) Nechápu, jak můžou po měsíci ta prsa už začít růst. Mám z toho tak úžasný pocit, jako asi zažívají FtM, když o svá prsa přijdou 🙂
Ale kromě sportovní podprsenky nemám ještě ani jarní boty, jarní bundu, trička… začínám propadat panice! :)))
V práci jsem odevzdala propustku už s novým neutrálním jménem a za chvíli přiběhla personalistka, že to musí nahlásit na mzdovém oddělení (říkala: To z té změny bude paní pěkně zmatená :).
Zjistila jsem, že díky té neutrální formě mého příjmení, jsem oslovována pátým pádem téměř totožně.
Jako např. kdybych se jmenovala Jelínek, tak teď bych byla Jelínků.
A když mě někdo oslovoval, volal na mě “pane Jelínku”, kdežto teď “pane/paní Jelínků”.
To “pane” mi tam hodně vadí, stejně jako mi vadilo, když mi teď přišlo z pojišťovny náhradní potvrzení o tom, že jsem u nich pojištěná pod novým jménem a na obálce bylo “Vážený pan”. Ach jo :/ No jo, když tam mám pořád “M” místo “F”…
Dnes ráno jsem poprvé dosáhla váhové hranice, kterou jsem si vytyčila jako cíl – 65 kg.
Mých letních 78 kg je pryč a měla jsem z toho takovou radost! Řekla jsem si, že to udržím, ale pro jistotu si ještě dvě kila uberu jako takovou rezervu. Sama se cítím lépe, když jsem štíhlá 🙂 I když to nesmím přehnat, protože pak budu mít malá prsa i zadek a to nechci.
Důležité je pozitivně myslet. Říkám to tu pořád, že když půjdete po ulici v holčičím oblečení a budete si říkat, jaký máte strach, co když vás někdo odhalí a ten strach z vás úplně vyzařuje, tak se to prostě stane!
Hanka nám vyprávěla o jednom pánovi, který měl problém s tím, že měl strach, jestli se ho všichni neštítí. Jezdil denně autobusem a měl panickou hrůzu, že si vedle něj nikdo nepřisedne! Jenže jak se strašně bál, tak si vedle něj nikdo nikdy nesedl.
Bylo to tím, že ten strach z něj vyzařoval. Tak mu Hanka poradila, ať si čte noviny a že uvidí, jak si k němu někdo přisedne…
Funguje to tak podobně i v jiných situacích. Chce to trochu přehnaného sebevědomí, které způsobí, že do okolí vyšlete pozitivní vlny a ty se vám pak vrací v dobrém. Strach je cítit.
Odpoledne jsem po práci letěla pro šroubky do jedné firmy prodávající stavební materiál, ve které jsem kdysi pracovala. Strašně jsem se těšila na všechny bývalé kolegy a na bývalou skorokolegyni Péťu, se kterou jsme se jen minuly, když jsem tam skončila a ona nastoupila za mě. Byla vždycky tak usměvavá a milá a psala mi do mailů, jak už se na mě těší 🙂 I já na ní.
Vešla jsem s úsměvem příjemně naladěná dovnitř, kde seděl můj bývalý kolega, nový kolega a Péťa.
Ještě ve dveřích mi řekla: “Ty máš ale dlouhé vlasy!” 🙂 A kolega hned na to: “A nabarvené žejo?”
No už jsem se začala stydět a nevěděla jsem, co mám říkat.
A Péťa začala vyzvídat.
Jak to, že jsem tak jiná, jestli nejsem nemocná, jestli nejsem v nějaké sektě, jestli ze mě není EMO :)… hrozně jí to vrtalo hlavou.
Šla jsem k pokladní (se kterou si taky tykám a je moc milá) zaplatit ty šroubky.
Pořád se na mě dívala a pak říká: “Co je na tobě jiného? Ty jsi nějaký jiný!” 🙂
Přitom já jsem si až tak jiná nepřipadala – tedy přála jsem si, aby si toho všichni všimli, protože já to na sobě nevidím. 🙂
Šla jsem s Péťou ven do skladu, kde byli kluci a hned se začali usmívat. Okamžitě si všimli, že mám nabarvenou hlavu na černo (ve skutečnosti je to černohnědá 🙂 a začali se mě na to ptát. Říkala jsem jim, že jsem prostě nabarvená a hotovo. Do toho přišel pan ředitel (kamarád 🙂 a už z dálky na mě ostří zrak… a přemýšlí… 🙂
Tak šel blíž a první co bylo: “Jo to jsi ty!!! Ty jsi hubený! A máš nabarvené vlasy! No to teda koukám.” 🙂
Všichni to tam řešili! 🙂
Pokud si chcete někdy ověřit, jak moc jste se změnili, pak není nic lepšího, než přijít někam, kde jste rok a více nebyli a kde ty lidi dobře znáte. Jejich zpětné reakce vám řeknou hodně.
Péťa, které to moc slušelo, začala pořád vyzvídat. Nevěděla jsem, jak jí to říct. Nepřišla jsem se o tom s nikým bavit, přišla jsem pro šroubky a popovídat si o životě s Péťou, protože jsem jí vždycky viděla ráda.
Chvíli se mi dařilo strhnout téma na ní, ale pak to stejně přeskočilo zase na mě.
Vzala jsem jí autem domů na druhý konec města a už měla tolik indicií, že z ní nakonec vypadlo: “Ty se chceš nechat předělat na ženu?” 🙂
No a bylo to venku.
Jenže tím to neskončilo. Musely jsme si sednout na lavičku před jejím domem, kde krásně svítilo sluníčko a Pétě se vůbec nechtělo domů, ačkoli měla za chvíli zumbu. Mě se taky nechtělo domů, ačkoli jsem spěchala, protože jsem musela zabalit velkou objednávku a ještě jí stihnout poslat.
Péťa se začala vyptávat, pořád se usmívala a tolik jí to nadchlo, že si začala plánovat, jak spolu půjdeme dvě holky nakupovat hadříky, že se musíme co nejdřív vidět, abych jí o tom všem povídala a strašně jí to zajímalo. Neměla s tím nejmenší problém a její nadšení mě fascinuje ještě teď.
Prožívám neustálou euforii, která mi způsobuje velkou radost, protože mi brání mít pochybnosti o své kráse, o své ženskosti, ačkoli ty pochybnosti (jako každá žena) mám – a já k tomu mám o to větší důvod, když se teprve tou ženou stávám…
Takže jsme se dohodly, že se zítra uvidíme a přijdu k ní na návštěvu.
Jenže dnes mi pán tou velkou objednávkou vykoupil všechno zboží skladem a tím, že hned přišla objednávka další, musím zítra pro zboží do Německa, tak jsem naše setkání přesunula a uvidím, kdy bude mít Péťa čas. Strašně se těším na další setkání s ní. Ona je tak pozitivní člověk!
Ještě na lavičce jsem jí ukázala náhodně nějakou svou fotku, aby měla představu, jak jezdím do Prahy nebo chodím k mamce a taky pár cizích fotek přeměn před a po tady na blogu… ze kterých byla úplně vedle! 🙂
Její reakce byla naprosto dokonalá.
Ještě v autě si stěžovala, jak zhubla a zmenšila se jí kvůli tomu prsa.
Dívám se tak na ní a na ta její prsa a říkám: “Vždyť já je vidím, tak co děláš? Máš je hezká!”
Na to si rozepla blůzku a normálně mi je ukázala s odchlípnutou podprsenkou. Což mě jako ženu potěšilo, protože když vám žena ukáže prsa jako ženě, je to něco jiného, než jako muži…
No samozřejmě je měla větší, než já a to o dost! A to si stěžuje, zatímco já jsem z těch áček tak nadšená :)))
Měla taky moc hezky udělané vlasy – vyloženě ženský účes. To musím odkoukat.
Začala jsem mít strach, že kvůli mě nestihne zumbu a já poštu, takže jsem se snažila nějak rozloučit, moc nám to nešlo, ale nakonec se nám to povedlo 🙂
Ovšem to byl pro mě tak silný a příjemný zážitek, kdy vás někdo okamžitě bere správně a ještě ho to nadchne, že je mi z toho zase tak krásně a to se odráží úplně ve všem, co dělám. Tenhle coming-out u bývalé kolegyňky jsem neplánovala a ani jsem ho plánovat nepotřebovala, protože jsme se vždycky potkaly tak jednou za rok. Ale vyměnily jsme si okamžitě čísla a myslím, že se uvidíme dřív, než za rok 🙂
Pokud jsem byla v minulosti šťastná, když se mi podařilo na pár minut převléknout a cítit se dobře, tak tohle je superluxusní pocit, který je asi tak miliónkrát silnější.
Chtěla bych tak moc už být na té správné straně celá a napořád…
A už nikdy si nemuset odlakovat výrazně červené nehty jen proto, že do práce ještě nejde Tereza :/
Naštěstí ani tohle “vracení se” už není vracením v pravém slova smyslu tak, jak jsem ho prožívala kdysi.
Můžu mít lehce namalované oči, růžové nehty, holčičí kalhoty a všichni to přijmou, protože to o mně jednoduše vědí a očekávají to.
Proto je coming-out na co největším prostoru tak důležitý.

7 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.