Přeměny

Červená lentilka a přeměna: Aria Blystone

7. 10. 2014 / 20:20 / 26 Comments
Před 7 měsíci jsem v práci rozeslala hromadný mail kolegům a důležitým dodavatelům, ve kterém jsem oznámila tu nejdůležitější změnu a také uvedla, že zhruba za 9 měsíců už bych „měla vypadat přijatelně“.
Tehdy jsem to samozřejmě ani náhodou nevěděla. Musela jsem jim dát ale nějakou představu. Jen jsem to tak odhadovala podle zkušeností ostatních holek, toho co jsem měla načtené a prostě to riskla. Nic jiného jsem ani nemohla. Věřila jsem tomu. Kdybych tomu nevěřila, pravděpodobně bych ve své hlavě ještě teď tahala ten těžký balvan a to by byly teprve depresivní články! Kdo by to četl? Ačkoli teď už taky o nic vlastně nejde. Všechno se dostalo do správných kolejí, už žádný stres z procházek na ulici, z nesprávné identifikace, s bojem s hlasem, s vlastním tělem… Zbývá jen poslední část (a pár drobných dílčích do té doby), které už jsou ale jen posledními krůčky k mé „mnou požadované ženskosti“.
Ještě pořád kroutím pusou, když po mně chtějí na poště občanku a posledně jsem paní u přepážky (která je na mě moc milá) ochotně odpověděla, že „už snad v létě příštího roku bude ta občanka tak, jak má být – s tím F a se správným jménem“. Beztak nikde to neutrální neuvádím. Je to jen vyloženě formalita.
Teď, na 7 měsících HRT je mi už moc hezky. A je jedno, zda-li je to můj subjektivní pocit (a vypadám pořád strašně) nebo následek chování okolí ke mně (i cizího – které má pro mě tu nejvyšší cenu spolu s někým, kdo je mi úplně ze všech nejbližší). Už nikdy bych se nevrátila ani o vteřinu. Stále jen kupředu! A obrovský vliv na mé sebevědomí měl člověk, kterému bych teď nejradši zase skočila kolem krku. Nepochybuji, že všechno, co mi řekl (a říká), myslel upřímně.
 
Tak to jsem si tak chtěla krátce zrekapitulovat předešlých 7 měsíců a můj pohled sama na sebe před těmi 7 měsíci, kdy jsem celá nesvá (ale vlastně ano – svá) a nejistá vstupovala na tuto stranu, na které se mi tak zalíbilo, že mě odsud už nikdo nikdy nedostane 🙂
 
Před chvílí jsem se vrátila z obchodu. Šla jsem tam jen pro chleba a ananas (to nejím dohromady).
Jen co jsem vešla, všimla jsem si, že tam nakupuje Péťa – můj bývalý spolužák ze základky, se kterým se Tom vídal nejčastěji ze všech spolužáků, protože bydlí kousek odsud. On se k Tomovi vždy vřele hlásil a ten rozhovor byl minimálně na 15 minut, ať už probíhal venku nebo mezi lahvemi minerálek v obchodě.
 
Jsem tak trošku provokatérka a pokušitelka 🙂 A tohle mě vážně baví, takže místo toho, abych nakupovala a šla si hezky stoupnout do fronty k pokladně, jsem mu vyloženě nadbíhala 🙂 Chtěla jsem, aby si mě všiml, aby mě svým pohledem zaregistroval a já z jeho reakce vyčetla, jestli mě poznává nebo jestli mu třeba někoho připomínám.
 
Bylo to vzrušující! 🙂
 
Občas jsem se na něj i usmála, ale on se jen podíval a zase dál vybíral svou cibuli.
Nezájem 🙂
 
No… trošku mě to mrzelo, protože jako žena bych uvítala aspoň nějaký ten zájem od muže, ale o to mi v tuto chvíli nešlo.
Vychytala jsem okamžik, kdy šel k pokladně a letěla jsem tam taky. Jenže jedna paní mě předběhla a byla ke všemu velmi neomalená, takže jsem tam tak stála, dívala se přes paní na Péťu, jak flirtuje s pokladní (to on takhle dělá s každou pokladní totiž – ale je na ně milý, to zas musím taky dodat). Zase na mě hodil pár pohledů a já se svým podbízivým vtíráním jaksi neuspěla! 🙂
 
Výborně.
 
Šla jsem si hezky pěšky procházkou s taškou domů a užívala si zase ty své sladké okamžiky štěstí, které jsou každodenní, nenabažitelné a nekonečné.
 
Dostala jsem chuť zkouknout nějakou přeměnu.
A ZASE jsem se tu trochu zapovídala… tak pardon, tady je ta přeměna:
 
Je to 10 dní, co své video Aria (nar. 1984) nahrála na youtube ke svému výročí 1 roku na HRT.
 
Tuhle přeměnu jsem vybrala schválně ne proto, že je něčím jiná, ale proto, že je právě stejná jako přes kopírák u většiny z nás 🙂
 
Klasika – chlapec, který bojuje se svou identitou. Ve 21 letech si uvědomí, že má v podstatě jen dvě možnosti:
1) jít do přeměny a stát se tím, kým je
2) skrývat svoji pravou identitu a hrát si na chlapečka
 
A co myslíte, že vyhrálo????? 🙂
 
No jo.
 
Jako vždy.
Typický příklad.
 
Správná odpověď: č. 2)
 
Nastoupil do armády, nechal si udělat tetování, přibral, začal pít alkohol, hrál si na vojáky, v r. 2007 odjel do Iráku a moc dobře si uvědomoval, že ho tam mohou zabít, což by bylo určitým vysvobozením, ale… nestalo se tak (smůla nebo štěstí? (No jasně, že ne smůla!)) a tak přijel domů a … Co teď s tou svojí identitou?
 
Néééé… přeměna nebude. Tohle ještě není happy end 🙂
 
Hezky se oženíme! Vezmeme si takovou hezkou milou slečnu a myslíme si, že to zabijeme.
 
A ono to nějak nejde, žejo?
 
Proč si všichni myslíme, že to jde, když to nejde? Máme snad pocit, že nad svou vlastní identitou jde vyhrát? Sama to nechápu, jak může být v té hlavě něco tak silného, že mě to nutilo oblékat se jinak, myslet jinak, proč jsem měla pořád touhu lakovat si nehty a už jako malá malovat pusu červenou lentilkou? To bylo vždycky pokušení, když se mi dostala do ruky… Dodnes, když zrovna výjimečně mlsám ještě lentilky a narazím na červenou, odolávám pokušení si ty rty obarvit. 🙂 Ten pocit ve mně zůstal, i když už tohle vůbec řešit nemusím, protože mé rty jsou červené a lesklé od lesku na rty… a hlavně smí a mohou být červené, protože ženy mívají červené rty, jelikož si je malují… a už to tak asi bude, že jsem taky žena 🙂 (Což o to, to já jsem už od narození, ale ten strach (ten balvan) z prozrazení, ze ztrapnění, z označení za úchyla je najednou někde nevím kde a prosila bych, aby si tam klidně zůstal, protože ke mně se už nikdy nedostane).
 
Nejsem jediná, kdo si červenou lentilkou maloval pusu…
 
Tohle píše jedna maminka na serveru moje-rodina.cz:
„Koukni, co jsem si přinesla,“ chlubila se svým úlovkem. No jasně, lentilky. Ty snad miluje každý. „Chceš, maminko?“ nabídla mi dcera. „Hm, tak jo. Jednu si vezmu, ale musí být červená. Máš tam nějakou červenou?“ vymýšlela jsem si. „Proč chceš zrovna červenou?“ divila se mi dcera. Vysypala kvůli mně celou krabičku lentilek na roh mého psacího stolu. Sama si vstrčila do pusy jednu žlutou a hned za ní jednu růžovou. Prstem jsem prohrábla hromádku barevných bonbonů a vybrala jsem si jednu červenou. „Proč červenou? Protože koukej, s červenou si namaluješ pusu a ještě si zamlsáš.“ Názorně jsem předvedla, jak to myslím: zašmejdila jsem si lentilkou po olíznutých rtech a pak jsem ji snědla. Dceruška obdivně vzdychla: „Kde ses to naučila?“ „Ve školce, asi ve školce,“ odpověděla jsem. Poděkovala jsem za to malé potěšení a dala najevo, že bych už zase chtěla pracovat. Moje holubička mě dál nezdržovala a zmizela v holčičím pokoji i s lentilkami, které pečlivě shrnula zpátky do krabičky.
Dopsala jsem, co bylo potřeba, vypnula jsem počítač a šla dělat jiné věci. Večer jsem si na psacím stole rovnala složku papírů a v zásuvce jsem hledala nějaké doklady a můj zrak padl na malinkou skleněnou mističku ze servisu pro panenky. Stála u hrnečku s tužkami a byla plná červených lentilek. To už bylo fakt velké potěšení.
 
🙂
Ten článeček se mi líbil a moc mně pohladil, protože jsem hned viděla svojí Kačenku, jak mi vybírá červené lentilky.
Ale to už jsem fakt odbočila. (Já jen chtěla říct, že červená lentilka je symbolem ženství. Je to vyloženě holčičí záležitost, kterou využívají holky nebo jejich maminky k tomu, aby si s ní trošku pohrály… aby si pohrály se svým ženstvím, se svými rty.. smyslnými, rudými, sladkými… jako ta lentilka. A pokud nějaký kluk chytne do ruky červenou lentilku a přemýšlí o tom, co se s ní dá udělat v souvislosti se svými rty……… 😉
Tohle by žádného opravdového kluka napadnout nemělo.
 
Tak tedy abych se vrátila k Arie (tahle cizí jména končící na „a“ fakt moooc ráda skloňuju! :).
 
Milá Aria se nakonec ale rozhodla! Jak už to tak bývá a potvrzuje to, co potvrzujeme všechny – že se tomu nedá utéct – jen s tím denně bojovat – pokud má někdo zájem, může si to zkusit – klidně do konce života – je to fakt paráda ten stísněný pocit u srdce, neklidné sny, nesplněné sny. Ideální život řekla bych. A vzhledem k tomu, že žijeme jen jednou a žádnou jinou šanci mít nebudeme, tak se budu opakovat, ale nerozumím tomu. TEĎ už to můžu říct, že tomu nerozumím, protože před pár lety jsem se tomu snažila také utéct, zabít to a myslela si, že jsem king, protože jsem to dokázala a za pár dní jsem v tom byla znovu… vlastně jsem v tom byla denně, jen jsem si hezky nasadila tu masku a šup do světa „hele já jsem chlapeček, protože mám pindíka“.
 
A protože se z toho příšerného tlustého zarostlého ochlasty (což je vcelku pochopitelné, protože proč takové hnusné tělo zvelebovat, že? Když ho nenávidím…) stala tak krásná květinka, že jsem to sem prostě musela dát.
 
Aria nakonec ženu opustila (i když tam s ní má jednu moc hezkou fotku) a mně jde z toho videa normálně mráz po zádech.
Hudební doprovod je parádní, Aria nad tím videem přemýšlela, což mám ráda.
 
 
 
A pár obrázků z videa, jak šel čas…
 
Tak začneme třeba tou svatbou, protože fotky předtím jsou samé v maskáčích, se samopalem… však se můžete kouknout na video.
 
Svatební foto.
Jasně, žeňme se. To pomůže…
(O kousek dál bude také společné foto, ale už na něm budou dvě ženy).
 
Hmm, fešák.
 
Já tě, ty ženská ve mě, zabiju! (Taky jsem si to myslela 🙂.
 
Ježiši já jsem drsňák!
 
Ne, tak tohle rozhodně není žádná křehká květinka. Určitě je mu dobře…
 
28.1.2013 – Poslední fotka „jeho“. Úsměv! 🙂
 
12.4.2013 – první fotka „jí“
 
Foto s mojí ženou.
5.7.2013 – 2,5 měsíce před HRT, od prosince 2013 jsem shodila 36 kg.
(Mám ráda tyhle společné fotky s partnerkami).
 
Aria si dokumentovala každý měsíc – já tu vyberu jen něco.
25.10.2013 – 1 měsíc HRT
 
26.1.2014 – 4 měsíce HRT – začínám vidět samu sebe (no konečně! to ti to trvalo)
 
Březen 2014 – 6 měsíců HRT
 
27.5.2014 – 8 měsíců HRT (Kdo to je? 🙂 A kde je ten pán? 🙂
 
Srpen 2014 – 11 měsíců HRT
 
Tohle není konec 🙂 Tohle je začátek. Její začátek nového života. To, co bude následovat už je asi všem jasné, přestože tu ještě přirozeně žádné fotky z budoucnosti být teď v říjnu 2014 nemohou.
 
Jak se vždycky ten člověk změní. Jak je zvenku úplně jiný, ale změní i chování, pohyby a doslova se rozzáří!
Mně se tohle jedinečné kouzlo, které lidi mění, tedy opravdu moc líbí. Ve skutečnosti jsou kouzelníci všechny holky a kluci, kteří do toho šli. To oni se vlastní silnou vůlí a svým vlastním kouzlem proměnili.
Zatímco ti ostatní pořád na něco čekají…
 

26 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.