otєrєzє.cz

Výpovědi

Dnes jsem přemýšlela nad tím, jak tohle vysvobození, kterým přeměna je, navždy “opraví” to, co celý život bylo špatně.
Nemůže to být horší! Už nikdy! Není o čem přemýšlet. V momentě, kdy jsem se poprvé dozvěděla, že existuje porucha identity, jsem několik desítek nocí vůbec nespala! Chodila jsem spát strašně pozdě, protože jsem celé dlouhé večery hltala informace o tom všem a v každé té větě jsem viděla sebe. Pak jsem o tom dlouze přemýšlela ještě v posteli (to už jsem spala odděleně v pokojíčku a Kačenka s maminkou, protože žena nechtěla, abych spala vedle ní) a když už se mi konečně podařilo usnout, pořád jsem se budila, myslela jen na to jediné (jaké by to bylo nemít mužské tělo) a ráno nemohla dospat. A do toho strašný smutek z toho, že vedle mě nespí moje žena. Tohle se opakovalo několik dní, týdnů.
Věděla jsem, co musím udělat.
Vždycky, když nad tím takhle přemýšlím, tak se ptám sama sebe, PROČ jsem na to nepřišla dřív?
Jenže to je tak jednoduché… Snažila jsem se to v sobě zabít, potlačit, nepřipouštět.
Za všechno, co jsem v dětství dělala, jsem se tak nesmírně styděla. Prožívala jsem denně obrovský strach z odhalení. Bylo mi dobře, když si mě pletli s holčičkou. Ale dělala jsem, jakože mi to vadí. Panebože já jsem úchyl! Sobec! Nemocná! A napadaly mě nejrůznější důvody, proč to dělám. Proč celý den myslím jen na to jediné a když konečně přijdu domů, vrhnu se na ženské šaty? Nechci to dělat. Nechci nikomu ubližovat. Třeba pomůže, když ty holčičí věci všecky vyhodím… Nepomohlo to nikdy. Přesto jsem to zkoušela pořád dokola. A hlavně, ať mě nikdo z rodiny nevidí! Propadla bych se… a tak pečlivě jsem to měla všechno promyšlené a s takovou úzkostí a silou jsem to tajila, že na to nikdo nikdy nepřišel. To mělo být jako dobře? (Tehdy jsem si myslela, že ano.)
Je mi úplně jedno, co odpůrci nás, hormonů, operací a všemu proti přírodě (jak rádi říkají) vymýšlí za důvody, proč do toho nejít. Jsou mi ukradená všechna ta rizika sociální, zdravotní, existenciální. Nepotřebuji k životu orgasmus, nepotřebuji k životu svůj penis, nepotřebuji tuhle práci, i když je pro mě důležitá, ale dokud dýcháme, žijeme! Nebudu se trápit tím, že o ní přijdu, že mě sociálně vyloučí, že budu pořád číst, jak Klaus nesnáší homosexuální páry. Je mi to ukradený! Já potřebuji být žena. Čím se budu lišit od biologických žen, až budu po přeměně? Budu mít přeci stejné hormony, stejné tělo, stejné pohlaví, ženské jméno v občance. Tak proč bych měla mít pocit, že do toho jít nechci? Nemám k tomuhle tělu žádný vztah. Není moje. Někdo mi ho dal, aby mě celý život jen trápil a já se teď mám kvůli tomu prát s životem? No a co, že mi hormony rozhodí třeba psychiku, nálady a já nevím co ještě! Doteď jsem snad nebyla rozhozená? Nemůže mě NIC zastavit!
Nemám už sílu jen sedět a nic nedělat. Rozežírá mi to hlavu, myšlenky v ní a ta žena vstupuje úplně do všech mých činností, představ a nápadů. Je tu všude, protože to jsem já. Nevymyslela jsem si to. Nedělám to z legrace nebo pro zkrácení dlouhé chvíle. Štve mě to, ale nemůžu si pomoct. (Tedy štvalo – teď už je všechno jinak. Teď už jen nesedím a chci si to užívat. Tu ženskost. 🙂
Mé tělo dostane hormony, jaké má polovina lidstva! Někteří z té poloviny umírají, jsou nemocní, někteří žijí – ale přímo ty hormony na to vliv nemají. To naše genetická výbava (ta nerozlišující pohlaví – sklony k nemocem, k určitému chování, náš talent, schopnosti…) má na svědomí to, jací budeme (a jsme) a kdy a na co umřeme.
Být ženou je jediným řešením. Už nikdy mi nemůže být hůř.
(Teď už mi hůř není, protože už jsem “na cestě” a ta loď “Naděje” mě nese kupředu… ke druhému břehu. Ale nedívám se dozadu ani o tom nepřemýšllím. Nepotřebuji se nikam vracet. Jediné co potřebuji je konečně doplout… Tak si říkejte o vracení co chcete. Já pochybnosti nemám žádné. A nezajímá mě oficiální ani neoficiální názor jakýchkoliv doktorů na rizika. Tohle je to největší riziko – žít v tomhle absolutně nepřijatelném těle. V tomhle absurdním světě! A co hůř – žít v téhle společnosti jako muž – být identifikována jako muž – být oslovována jako muž – snášet očekávání společnosti, jaké se očekává od mužů! Je mi z toho špatně.)
Trošku jsem byla dnes k těmto myšlenkám vyprovokována. Obvykle si ráda vyslechnu jakékoliv názory a téměř vždy je nikomu nevyčítám ani neberu. Vždycky říkám: Ty si mysli tohle a já zase to svoje a je to.
Tohle doteď byl život ve lži! Neexistuje větší lež, než si pořád dokola říkat, jak jsem špatná a jak bych se měla “napravit” a být už konečně tím chlapcem.
Přísahám, že tohle tajemství si s sebou vezmu do hrobu a nikdy NIKDY NIKDY NIKDY to nikomu neřeknu.
Ten slib jsem si dala, když mi bylo 12… Vydržela jsem ho dodržet s obrovským vypětím přes 20 let.
Našla jsem svůj malý zelený deníček, do kterého jsem si zapisovala v 80. letech stroze své zážitky. Úplně normální zápisky typu, co jsme měli k večeři, kam jsme jeli, co jsem viděla za film, atd. Ale vždycky na konci bylo slůvko, které neexistovalo. Vymyslela jsem si ho, aby nikdo nepoznal, jaký je jeho zástupný zakódovaný smysl. Potřebovala jsem to někomu říct, ale přísahala jsem si přeci… To slovo je na úplně každé stránce a znamenalo, že jsem byla aspoň na okamžik dívkou… To byl ten největší zážitek z celého dne. Ale nesměla jsem o něm psát, nesměla jsem o něm mluvit a nesměla jsem ho prožívat.
Měla jsem tolik výčitek! Myslela jsem si, že se to časem spraví. Pořád jsem v to doufala… Ale teď mám otevřené oči, které vidí pravdu.
Je jen pár večerů před mým dnem “D”, kdy už konečně vkročím tam, kde mi někdo může pomoct… Protože víc už sama nezvládnu. Víc už ženu ze sebe udělat nedokážu, i když se opravdu moc snažím 🙁
Výpovědi transsexuálních klientů
Lucie-Martin, FtM
Bylo to někdy v průběhu školky, kdy jsem s konečnou platností zjistil, že se svět dělí na holky a kluky, kteří, když jsou velcí, jsou ženami a muži. A já, protože chodím na holčičí záchodky, čůrám vsedě a musím ve školce nosit zástěrku a ne
trenky jako ostatní kluci, jsem tedy holčička. V té době jsem asi poprvé pocítil, že není všechno v pořádku, že přece holčička nejsem a v zástěrce jsem se cítil jako ve skafandru. Příliš jsem si s tím hlavu nelámal, kromě výše řečených rozdílů mne nic netrápilo a když jsem přišel ze školky domů, převlékl jsem se do košile a kalhot s kšandami. Když jsem se tím přece jenom zabýval, došel jsem k názoru, že jsem ještě malý a že až vyrostu, určitě se to vyřeší (spoléhal jsem, že z větší části samo)…
Tomáš-Monika, MtF
Myslím, že už v období 4-8 let se u mne vyskytovalo femininní chování které, ale moji rodiče vytrvale potlačovali. Chtěla jsem mít dlouhé vlásky, lakované dívčí sandálky, být princeznou, hrát si s panenkami a vozit je v kočárku. V devíti letech
jsem si poprvé uvědomila svou touhu po změně pohlaví. V televizi jsem viděla film, ve kterém vyhledavači talentů změnili ušmudlanou servírku v krásnou ženu. Tehdy jsem pochopila, že stejnou proměnou bych ráda prošla i já. Když jsem se
ale se svými pocity bezprostředně obrátila na otce, pochopila jsem z jeho reakce, že je mé přání cosi strašně špatného, cosi, co už nikdy nesmím vyslovit. A když to přesto udělám, už mne nikdy nikdo nebude mít rád. Poněvadž jsem tehdy ještě trochu koketovala s náboženskou vírou, zkoušela jsem se modlit, aby ze mne Bůh udělal ženu. Taky jsem pro všechny případy zkoušela různá zaříkávadla. Sice jsem moc nevěřila v úspěch, ale stejně jsem si říkala, co kdyby…
Jitka-Daniel, FtM
První školní den jsem byl nucen obléci si nenáviděné dívčí šatičky. Představa, že takto “vyhastrošen” půjdu ven, mezi lidi, že mne uvidí kamarádi, se kterými jsem ještě nedávno hrál fotbal, mi připadala nesnesitelně krutá. Silný pocit trapnosti, který jsem ten den prožíval, se podobal spíše snu než realitě. Nevzpomínám si, že by mne matka ještě někdy potom nutila do šatů. Nejspíš rezignovala a nebo i ona cítila ze mne něco nepatřičného, stěží postižitelného, co dávalo mému
vzhledu tragikomičnost…
V jedenácti letech jsem nastoupil na druhý stupeň školy. V té době jsem se stal vážnějším a zamlklejším než většina vrstevníků. Budoucnost jsem neplánoval. Stále ještě jsem měl partu kluků, hráli jsme fotbal a hokej. Jednoho dne jsem se však podezíravě zadíval na své tělo a zjistil, že už není tak rovné. Hrudník už jsem neměl tak plochý. Při pohledu na své měnící se tělo jsem pokaždé zažíval pocit hanby. O samotě jsem si tehdy odbýval svou první velkou prohru, byl jsem
zdrcen, jako by mne potkalo to největší neštěstí a tragédie. Teď už se stěží dalo věřit, že se osud nenaplní stejně neúprosně i v tom ostatním. Další pohroma – menstruace na sebe nedala dlouho čekat. Mé skutečné já se začalo pomalu
stahovat do ústraní. Dříve tak sebevědomé a nebojácné já, které určovalo tón v dětských letech, se začalo pomalu vytrácet…
Petr-Petra, MtF
Mé představy nikam nezapadaly. Připadala jsem si tím největším úchylem na světě, když se mi v hlavě honily představy sebe jako ženy. Často jsem sama sebe přesvědčovala, že je to všechno proto, že jsem ještě neměla žádnou dívku. Zkusila
jsem se dvakrát seznámit na inzerát, ale rande bylo pro mne utrpením. Snažila jsem se v sobě všemožně potlačit touhu být ženou a abych se stala opravdovým chlapem, začala jsem dělat bojová umění. Představy ale byly stále častější, vybavovaly se mi věci jako těhotenství, porod, péče o dítě. Byla jsem tehdy psychicky značně rozhozená. Po čase jsem se odhodlala říci o svém problému rodičům. Jejich postoje byly odmítavé, táta mámě vyčetl, že ze mne vychovala zženštilého kluka. Probrečela jsem tehdy mnoho nocí a zhoršení psychického stavu se projevilo i zvýšením počtu astmatických záchvatů. Když jsem se po jednom z nich probrala na jednotce ARO, řekli mi, že jsem v bezvědomí mluvila jako žena. V dalším období mne máma přemlouvala, abych si ještě vše rozmyslela. Když jsem viděla, že pláče, vyčítala jsem si to a slíbila, že to zkusím. Dlouho jsem to nevydržela. Měla jsem pak možnost prožítjeden den jako žena a definitivně jsem se rozhodla. Chtěla bych usilovat o změnu pohlaví. Tentokrát se odradit nenechám…
Jolana-Martin, FtM
Na vysoké škole jsem se zamiloval do ženy. Říkala, že je bisexuální a myslel jsem si, že jsem na tom taky tak. Pak se mi pomalu začaly vracet vzpomínky na dětství a já začal tušit, že jsem někým úplně jiným. Když jsem se setkal transsexuálním
člověkem a poslouchal, co mi vypráví, tak mi to všechno došlo. Najednou dostaly smysl i dříve iracionální výroky typu “kdybych se malovala, cítila bych se jako teplouš”. Vracel se mi sen z dětství, který mne děsil. Byl jsem celkem hezká žena, zabil se a narodil se znovu jako kluk – tlustý, krátkozraký a věčně nespokojený.
Když jsem se nakonec rozhodl, ulevilo se mi…
Lenka-Honza, FtM
Už jako malé dítě jsem si hrál raději s chlapci. Nelákaly mne panenky, v sedmi letech jsem začal hrát fotbal za žáky, za dorost už jsem jako holka nemohl, tak jsem odešel hrát dívčí fotbal do Prahy. Už jako malého si mne pletli s klukem,
byl jsem rád, ale pak, když mi začala růst prsa, už to nešlo. V šestnácti přišel vztah s klukem, líbil se mi, ale spíš jsem si představoval, že bych mohl vypadat jako on. Nebylo to příjemné. Chtěl jsem se ženit, a ne vdávat. Nechtěl jsem mít děti jako máma, ale líbilo by se mi, když by mi říkaly tati. Chtěl jsem si s ním vyměnit role – to já chtěl nosit kytky a být on. Pak jsem potkal partnerku. Začali jsme spolu chodit a postupně i žít. Vždycky mne brala jako kluka. Naše okolí nás bere jako lesby, oni nevědí, jaký je to pocit stydět se za své tělo, nemoci se jít v létě vykoupat ani zatancovat si se svojí holkou. Dlouho trvalo, než jsem se rozhodl něco udělat. Myslel jsem, že je to i otázka peněz. Ale nejde do nekonečna na něco čekat. Zbývá to nejtěžší – říci to rodičům, ale myslím, že to pochopí a snad i rádi by se dočkali vnoučat…
Mirek-Dana, MtF
Prazačátkem je samozřejmě dětství. V osmi jsem si to instinktivně namířil (ač nerada, musím zde použít ten proklatý mužský rod) k máminým šperkům a skříni plné šatů. Netušil jsem proč, ale tyto věci mne jaksi přirozeně přitahovaly. Vracel jsem se k nim se stejným pocitem, který nutí žíznivého se napít. Toho pocitu už jsem se nezbavil a později se stal spolu s dalšími nepochopitelně zženštilými projevy mého já zdrojem všech možných frustrací. Fakt byl, že celé další dospívání se stalo bojem o to, jak zůstat zařazený a jak se konečně stát normálním (klukem). Neuvědomoval jsem si, že jsem herec, který se narodil s kostýmem, který nelze svléknout. Být nucen hrát divadelní roli a nevědět, že je to jen divadelní role mužského pohlaví, jaké následky, zmatky a posuny to vyvolá v poloslepé duši, to se nedá vylíčit. Takhle nějak musí vypadat peklo, jestli existuje. Spojovat své problémy s poruchou pohlavní identity mne nenapadlo. Jen postupně přicházel čas, kdy jsem dospěl po řadě nepublikovatelných peripetií k pře­svědčení, že šťastný mohu být jen tehdy, když budu moci alespoň v soukromí, po večerech žít jako žena. Dlouho jsem pochyboval, jestli to není jen nějaký útěk před sebou samým. Vnímal jsem sám sebe jako velmi nevyrovnaného člověka, plného dogmat, neustále se snažícího něco předstírat. Otupělý a přivyklý trvalému neklidu jsem si zvykl na myšlenku, že to tak bude pořád. Dnes jsem schopna
vnímat svůj život natolik komplexně a ve vazbách, že vzpomínky na tehdejší nemohoucnost mi vhánějí slzy do očí…
Pavla-Pavel, FtM
Je to holčička, ozvalo se kdesi v porodnici. A tím to všechno začalo. Celá moje mizérie. Brzy jsem začal poznávat, že není něco v pořádku. Asi v deseti letech jsem dospěl k nezvratnému přesvědčení,že jsem kluk. Otec je starší než matka. Vadí mi to. Nikdy si se mnou nehrál. Často jsem se s rodiči hádal. Hlavně s otcem, je úplně jiný než já. Vlastně celá rodina je jiná – připadám si jako mimozemšťan. Rodiče nesnášejí všechno, co se odlišuje od průměru. Toho jejich průměru. Ten
seriál je dobrý, jenom mne tam štve ten buzerant, řekla matka při sledování Melrose Place. Otec nejen že nenávidí transsexuály, ale dokonce nadává i na všechny, jejichž kůže je jiná než bílá. Většinou jim nadává do negrů. Víc než cokoli jiného jsem věděl jistě to, že rodičům se svěřit nemůžu…
Simona-Standa, FtM
Můj život před změnou pohlaví bych popsal jako vleklý, černý a opuštěný. To, že jsem si přál být klukem, jsem považoval za jeden z těch infantilních snů jako být pirátem nebo slavnou hvězdou. Když pominu ty starosti, které člověk může
v dospělosti svobodně odbourat, jako povinnost nosit sukně i náušnice, zůstává ještě řada hlubších problémů, přetrvávajících a zásadních. Člověk je sám, nerozumí, co se po něm chce, do čeho je násilně manipulován. Lidé nerozumějí jemu, cítí zmatek a chtějí buď utéci, nebo pomoci. Pomoc v dřívější době vypadala tak, že nenormální jedinec byl poslán na léčení s podezřením na schizofrenii, homosexualitu nebo poruchy chování. Léčba se pak omezovala výhradně na izolaci, užívání léků “oblbováků”, snahu převychovat, přesvědčit transsexuálního člověka o tom, že necítí to, co cítí. Lékaři snad měli představu, že si můžete ráno před zrcadlem říci pětkrát za sebou – jsem krásná slečna – a stane se to. Omyl. Zkoušel jsem to, upřímně jsem lékařům věřil, snažil se přizpůsobit a výsledek – břitká parodie. Dlouho jsem věřil, že až budu dospělý, vše se změní. Bylo to stejné – cítil jsem se opuštěný a sám. Po všech těch letech snahy o přizpůsobení jsem ztracený, už i sám sobě cizí, nepochopitelný, dokonale zmatený a dokonale nešťastný. Změna pohlaví pro mne logicky znamená spasení a zázrak, normální život, vrcholné štěstí. Dnes, po operacích, jsem spokojený sám se sebou, vím, kdo jsem a kam patřím, a zdá se, že to vědí i všichni kolem. Jsem integrovaný do společnosti, jsem ženatý a šťastný. Konečně…
MtF
V nitru vím, hledám
tolik cizí připadá mi objetí,
v lůnu matky zrozen jest,
jsem člověk jako Ty,
smrtelný a maličký,
však bojím se mluvit,
doznat pravdu… už ani nevím, kde končí skutečnost
a kde začíná lež,
jíž oklamat sám sebe snažím se už tolik let
teď křičím beze slov, bez hlasu
… propadám se … není tu …
A v zaťatých pěstích cítím tu úzkost…
tu zarytou touhu jít dál,
míjet a nacházet, v dešti hrát si s kapkami,
v duze kreslit obrazy,
zabít ten strach… zabít a pohřbít tu ztracenost
procitnout
v ranní rose a cítit zas měkkost rtů
ve snu políbených…
… nebát se zas snít
o dětských kouzlech.
Zdroj: Kniha Transsexualita – Diagnostika a léčba
To čekání je nekonečné…
…a tak si ho krátím čtením a psaním.

9 komentářů

  • B

    Bibina

    Terezko, mam rada tieto tvoje vnutorne spovede. Vies, ze vlastne vyjadruju tvoju velku vnutornu silu? Precitala som a verim Ti, to zvladnes, so vsetkym co pride…

  • P

    Peťa

    Terco máš ve všem pravdu třeba já to mám taky tak za žádnou cenu nelituji toho co mám za sebou a i kdyby z toho měly být problémy zdravotní ze všeho tak mi to je jedno vím že ta operace nebude procházka růžovým sadem ale kdyby mi teď nekdo řekl zítra na ní jdeš tak nebudu moct spát a pak ještě Terco každá z nás si přejeme být ženou neřešíme nic ale jakmile tou ženou budeme bude člověk chtít žít jako ta žena tzn.že i ten orgasmus budeme chtít ten ženský né ten mužský to prostě k nám ženám patří ženy to mají v životě těžší tak asi proto mají ty prožitky jinačí než muži akorát mě moc mrzí že nebudu nikdy mít menstruační cyklus a rodit děti jinak jsem a budu štastná

  • ž

    žába

    Zdravím, Terezo, mohu se zeptat, co bylo tou provokací k napsání tohoto článku? Člověk si někdy říká, že může urazit nebo vyprovokovat třeba nechtěně, nebo to byl něčí záměr?

  • T

    Tereza

    Bibino 🙂 Ty mě umíš vždycky potěšit. Teď zrovna věřím taky, že dokážu moc. Vím, že přijdou těžké chvíle. Ale budou jen logickým vyústěním toho všeho…celého mého života… a bude na čase to všechno překonat a doplout konečně na ten druhý břeh.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.