-
Vůně knihy
Občas některé čtenáře tohoto blogu napadne, abych blog vydala knižně a taky je napadne mi to, co je napadlo, napsat! 🙂 Což mě samozřejmě vždycky moc potěší! Rozhodně mě to taky napadlo, protože vůně knihy je jedinečná a miluju dotýkat se potištěných stránek. Určitě bych se v tom vyřádila! Je to jiné držet hromadu mých emocí v ruce a číst si příběh za příběhem bez klikání nebo rolování ozářená rozsvíceným monitorem nebo displejem. Abyste si nemysleli, taky miluju knížky! Takže ano, chtěla bych ho vydat knižně! Ale nevydám. 🙂 Kdyby někoho zase napadlo zeptat se mě, zda bych to neudělala, zde jsou mé důvody, které mi v tom brání: (Já vím, nemám hledat důvody, proč to nejde a místo toho myslet pozitivně. Ale ono se zas tak moc nestane.)
- Tento blog knižně vydávat nemá smysl. Proč by měl někdo číst text v knize, když ho má volně přístupný tady? A proč bych měla vydávat knihu, kterých je na trhu dost? Ty naše příběhy bývají podobné. Nemohu přinést nic nového, nic zajímavého. Postrádám tedy smysl.
- Další mírná vada na kráse je délka takové knihy, protože jsem napsala přes tisíc článků, takže bych ji musela vydat minimálně na dva pěkně tlusťoučké díly. Kdo by to četl? 🙂
- Na stylistickou úpravu textů bych si musela vzít alespoň měsíc dovolenou. Dělala bych to pro radost. Mojí i někoho jiného. Takže bych si musela předem nahrabat nějaký balík peněz, abych si mohla dovolit měsíc nepracovat, nebo budu muset počkat do důchodu. (Důchod je takové výborné časové období v životě člověka, do kterého neustále odkládáme vše, co jsme dosud nestihli udělat. Takže už mám na důchod docela dlouhý seznam, dožiju-li se ho vůbec. Prý když budu nosit roušku, tak jo. 🙂 )
Jedna z těch na mě hodných čtenářek, které napadlo to vydat, je i Kristina, jejíž nadšení miluju a moc jí děkuju, protože ve svých volných chvílích se tomuto blogu věnovala, aniž bych to věděla, a vytvořila pět samostatných dílů ve stáhnutelné pdf podobě. Tyto soubory mi pak dala k dispozici. Já se do jednoho z nich tak začetla (kolikrát se mi ani nechce věřit, že jsem to psala já! I mě samotnou to rozesmívá i rozbrečívá), že mě napadlo dát je jako takový malý vánoční dáreček také sem ke stažení:
Tak to bylo jen takové krátké zamyšlení nad tímto blogem a teď už můžeme vykročit do dalšího roku, ve kterém nás snad všechny bude čekat alespoň něco milého a příjemného. (Tím vyjadřuji svoji naději.) Díky vám všem, co se mi stále svěřujete, že jste se vydali na podobnou cestu, kterou jsem prošla i já, a cítíte se teď šťastní. Jsem ráda, že tu pořád jste mezi námi! Ženy, které sebraly svou odvahu a sílu a dokázaly odkrýt své pravé já.
-
Co je nového?
Porušila jsem všechno, co jsem si slíbila – že se nebudu nikdy nikde ukazovat a už vůbec ne mluvit do videí nebo ukazovat své soukromé fotky, ale protože jsou ty Vánoce, tak se mi chtělo Vám taky popřát:
(Zde bylo video, které už zde není, takže co je nového se už zase nikdo nedozví. 🙂 )
8. 12. 2020 Editováno:
Myslím, že vidět mě mluvit spolu s mými fotkami celé tři dny už stačilo!
Třeba mě někdy zase popadne natočit další „limited edition“. V každém případě Vám všem přeji ale klidné Vánoce a ať se plní Vaše sny, i všem lidem, které milujete a jsou na Vaší straně. 
Ale aby tu teď po mně nezůstalo úplně prázdno, přeci jen sem něco vložím.
Je to něco z mé oblíbené série „Jak cis ženy řeší svůj vzhled“. Zajímavý je komentář samotné autorky svého příspěvku:
Dřív jsem si myslela, že tohle cis ženy nikdy řešit ani nemohou už ze samé podstaty, neboť ony o sobě vědí, že jsou ženami. Toto pohlaví jim bylo přiděleno při narození a tak ho není třeba nějak rozporovat nebo žít v nesouladu.
Zdá se, že v tom samém, byť v mírně lehčím duchu, se podobné „boje“, do kterých se musíme pouštět my, mohou odehrávat i u těch, u kterých bychom to nikdy nečekali.
Ať už jsme kdokoliv, kdo se „pere“ se svým vzhledem, se svou (údajnou) ošklivostí nebo jinakostí, bez ohledu na přidělené pohlaví, ať z tohoto boje vyjdeme silní a šťastní.
Bez šrámů to ale určitě nepůjde! I tak to za to stojí!