otєrєzє.cz

Ještě 12 let a přejde to

Už mi to došlo.
Při cestě od Kačenky teď večer, kdy je to pořád stejné a nikdy to ani jiné nebude.
Už rok a půl se to každou druhou neděli večer opakuje pořád dokola. Předám jí, všichni se na mě usmívají, Kačenka se ke mě tak hezky tiskne a mává a říká mi, jak chce, abychom byli všichni tři zase doma a dveře se zavřou… Najednou nikam nespěchám, nikam nemusím, nemám žádný cíl. Nikde nikdo.
Došlo mi, že tohle se změní, až bude Kačence 18.
Protože pak už nebudu mít výčitky, že promarňuji její dětství, protože už jí dětství skončí. Pak už bude stát na vlastních nohách a táta nebude tak důležitý.
Ještě 12 let a přejde to. Přestane se mi stýskat a přestane mi být smutno.
Už budu jen litovat, že jsem propásl dětstvé své dcery, protože si s ní nesmím hrát každý den, protože jí nesmím koupat každý den, neslyšet její šťastný smích ve vaně nebo ve výtahu, kde se na sebe šklebíme u zrcadla, protože jí nesmím denně uspávat a hladit její hebké vlásky. 2 dny během 14 dnů mi nestačí. A nestačily by nikomu, jenže mě musí.
Když moje žena řekne ANO kdykoliv do určitého momentu během následujících několika let, kdy ještě mohu couvnout, tak všechno zahodím a vrhnu se konečně kolem jejího krku.
Jo, taková já jsem trubka.
Ale ona to ano neřekne.
Proto je čas nestát na místě a jít dál.
A mít strach, že to řekne v momentě, kdy už nebudu moct couvnout.

4 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.