• otєrєzє.cz

    Fyzická přitažlivost žen nesouvisí s hormonálními hladinami?

     
    (Než začnete číst, tak jen upozorňuju, že na konci celou studii vyvracím. 🙂
     
    Celý život (kromě miminkovského věku, kdy jsem povídala jen “mňam mňam” a “pá pá”) si pokládám otázku, co způsobuje krásu ženy. Myslím tím fyzickou krásu ženy. Když má žena charakter, charisma a osobní kouzlo, pak ani tolik té fyzické krásy už nepotřebuje k tomu, aby zaujala. Aby byla krásná.
     
    Mluvím o fyzické atraktivitě ženy, která je jaksi nějakým naším vnitřním lidským “dekodérem” vyhodnocena jako závratná, kouzelná, ženská, půvabná…
     
    Když mi bylo patnáct, napsala jsem takovou “knihu”. Nebo spíš úvahu. Obyčejnou tužkou jsem počmárala celý sešit svými myšlenkami o šestém smyslu, který všichni máme, ale nevíme o něm. Podle kterého zhodnotíme krásu čehokoliv. Lidské tváře, vlasů, květiny, západu slunce, motýla… který třeba pro krávu pasoucí se na louce nemusí být vůbec krásný, ale naprosto obyčejný. Což by tedy znamenalo, že krása je výsledek našeho subjektivního vnímání. Jenže není. Stačí do vyhledávače obrázků na googlu napsat “beautiful women”. A je to tady. Líbí se všem.
     
    Pak jsem se během přeměny ještě dost často zabývala (krásnou) myšlenkou “Jaké to je být krásná?”. A přišla jsem na to, že je to super. 🙂 Že klidně můžu být úplně pitomá, tupá a nešikovná, zatímco krása mi zaručí štěstí. (Dost často se během těch 4 let přeměny některé mé názory potom měnily. 🙂 Ale fakt, že být krásná je fajn, mám pořád tak nějak v sobě. A troufám si říct, že to máme v sobě tak nějak všechny holky a ženy, protože my prostě krásné být chceme.
     
    Naši partneři nám pořád říkají, že krása ženy není v jejím těle, ale v její osobnosti, v jejím kouzlu.
    Jooo, tenhle příběh já znám. Nicméně dobře vypadat chceme stejně i tak a ruku na srdce, každý muž je rád, když se kromě toho charakteru své dívky může kochat i krásou jejího těla, tváře, očí, vlasů, prsou… To už tak evoluce zařídila, abysme se my, lidské samičky, těm lidským samečkům líbily a mohli jsme se tak všichni hezky rozmnožit. Evoluci stejně ani nic jiného nezajímá – než nevyhynout.
     
     
    Nemám v úmyslu tu začít zase psát články. Tedy ne, že by mi to nechybělo, ale tohle už přeci jen není to, čím bych žila a taky na to nemám bohužel čas. Jenže zrovna dnes vyšel v žurnálu Psychoneuroendocrinology (já to převzala z PsyPost.org) článek o studii, která zkoumala fyzickou přitažlivost žen v souvislosti s jejich hormonálními hladinami. Normálně ten časopis nečtu, ale ten článek na mě prostě prachsprostě vyskočil a přitáhl moji pozornost.
     
    Vědci pěkně společně z britské, americké, čínské, holandské a švýcarské univerzity totiž přišli na něco, co mě hrozně rozesmálo. Protože vím, jak se někdy honíme za pořádnými dávkami kouzelného estradiolu, jak mu věříme, jak do něj vkládáme naše naděje, jak mu přisuzujeme magické schopnosti, které nás změní v krásné princezny. Někdy (stejně jako u jiných dívek a žen) “jen” v princezny…
     
    Naděje ale do něj vkládejme i dál, protože už samotná víra má pozitivní vliv na výsledek včetně dílčích vlivů estradiolu na naši pleť, rozložení tuku, vlasy, psychiku (neboť “je to jen chemie” a náš mozek je konečně přeprogramován na ten správný “systém”), na růst prsní tkáně (nezapomínejme, že i každá žena má různě velká prsa a může se se svým estradiolem vytvořeným přirozeně v hypotalamu stavět na hlavu, ale velikost stejně neovlivní), na zlepšení kvality vlasů, na zakřivení rohovky… 😀 No však ty efekty máme všichni vyčtené. Ale krásu má na svědomí něco jiného.
     
    A víte co? On ten estradiol schopnosti má. Já to přeci musím vědět, když už papám tohle kouzlo skoro pět let a je mi moc hezky. Což je asi taky to jediné, co mě odlišuje od žen, které se do ženského těla už narodily, protože ony narozdíl ode mě nejsou tak vyplesklé, že se každé ráno budí štěstím, že jsou ženou. Že to fakt nebyl sen, ta přeměna, a ono se to povedlo. Nespím. Nesním. Žiju.
     
     
    “Každá doba má své teorie a všechny stojí za nic,” řekl Farkaš ve vítězném filmu 51. MFF Karlovy Vary “Rodinné štěstí”, takže za deset let přijde nejspíš teorie další, úplně jiná.
     
    No, takže někoho napadlo, jestli souvisí fyzická přitažlivost ženy s hladinou jejích hormonů. A byli tak zvědaví, že se pustili do výzkumu, jehož výsledek je zrovna teď a tady a největší legrace vždycky pro mě je, že ta informace je v Česku úplně první zrovna tady. 🙂 Naložit je s ní ale třeba rozumně. Nestřílet se z toho a hezky papat dál.
     
     
    Jestli doteď lidstvo potřebovalo důkaz, tak tady ho má. (Jen si nejsem úplně jistá, jestli ho fakt potřebovalo.)
     
     
     

    Neexistují žádné přesvědčivé důkazy, že více fyzicky atraktivních mladých dospělých žen má vyšší estradiol nebo progesteron

     
     
    “Nový výzkum (2018) nenalezl žádný přesvědčivý důkaz, že více fyzicky atraktivních mladých dospělých žen má vyšší hladiny pohlavních hormonů estradiolu a progesteronu. Studie, která se objevila v časopise Psychoneuroendocrinology, je velkou ranou pro populární teorii evoluční psychologie.
     
    “Během posledních několika desetiletí se uskutečnilo obrovské množství práce, když jsme se snažili pochopit, proč lidé hodnotí určité typy tváří nebo určité tvary těla jako obzvláště atraktivní,” řekl autor studie Benedict Jones z University of Glasgow a Face Research Lab.
     
    “Jedna vlivná teorie spočívá v tom, že atraktivní tváře a tělesné tvary žen jsou ukazatelem jejich hladiny hormonů. Myšlenka je, že ženy s určitými hormonálními profily (poměrně vysoké hladiny estradiolu a progesteronu) mají menší pravděpodobnost, že budou mít problémy s porodem, a proto budou žádanějšími.”
     
    “Přestože je tento kontroverzní nápad základním předpokladem velké části práce na preferencích člověka, důkazy pro to se nám nezdály příliš přesvědčivé a byly založeny na hrstce malých studií, které měly obecně velmi malou velikost vzorků. Takže jsme se snažili replikovat tyto předpokládané vazby mezi hladinou hormonů a atraktivitou obličeje a mezi hormonálními hladinami a tvarem těla v mnohem větším vzorku, “vysvětlil Jones.
     
    Ve studii 249 žáků (průměrný věk 21 let) poskytlo výzkumníkům vzorky slin a standardizované obličejové fotografie. Vzorky slin byly použity k měření jejich hladin hormonů, zatímco samostatná skupina osob hodnotila atraktivitu fotografií. Výzkumníci také měřili poměr mezi boky a šířkou pasu žen.
     
    Výzkumníci však neprokázali, že vyšší hladiny estradiolu a progesteronu byly spojeny s vyššími hodnotami atraktivity nebo nižším poměrem obvodu pasu a boků. Ve skutečnosti vyšší hladiny estradiolu byly spojeny s vyššími poměry pasu a boku – tedy opak toho, co předpovídá teorie.
     
    Ženy s nižším poměrem pasu k boku měly tendenci mít vyšší hladiny progesteronu, ale vztah byl slabý.
     
    Závěry zpochybňují “předpoklad, že atraktivita žen je úzce spojena s jejich hladinou hormonu,” řekl Jones.
     
    “Přestože naše data zpochybňují tento vlivný názor, stále nerozumíme, proč některé tváře jsou považovány za atraktivnější než jiné. Některá z našich probíhajících prací naznačuje, že atraktivita by se mohla lépe chápat jako vedlejší produkt toho, jak snadno dokážeme zpracovávat obličeje, spíše než odrážet základní fyzické vlastnosti člověka, “vysvětluje Jones.”
     
     
    ***
    Studie ” Neexistující přesvědčivý důkaz, že více fyzicky atraktivních mladých dospělých žen má vyšší estradiol nebo progesteron “, napsal Benedict C. Jones, Amanda C. Hahn, Claire I. Fisher, Hongyi Wang, Michal Kandrik, Junpeng Lao, Chengyang Han, Anthony J. Lee, Iris J. Holzleitner a Lisa M. DeBruine.
     
     
    Institute of Neuroscience & Psychology, University of Glasgow, UK
    Department of Psychology, Humboldt State University, USA
    School of Psychology and Cognitive Science, East China Normal University, China
    Department of Experimental and Applied Psychology, VU Amsterdam, Netherlands
    Department of Psychology, University of Fribourg, Switzerland
     
     
     
    —————–
     
    Analýza hormonů ze slin? Já chci taky! Že bych si jako doma vytáhla lakmusový papírek, olízla a hotovo. 🙂
     
    Eliška, které jsem o článku řekla jako první, přišla s hypotézou, že pět velkých světových univerzit ve své studii chybovalo, protože zapomněli vzít v potaz “citlivost receptorů na estradiol”. Čili, že ženě, která má citlivé receptory, stačí malé množství estradiolu k tomu, aby vypadala atraktivně.
     
    To já nedokážu potvrdit ani vyvrátit. Receptory na estradiol máme všichni a jejich nečinnost (či snížená funkce) je vážnou poruchou citlivosti receptorů na estradiol, která se nazývá Estrogen Insensitivity Syndrome (EIS). Je to jako s chuťovými pohárky. Taky je máme všichni jako takové receptory chuti.
     
    Obrázek si tedy (jako vždycky, což je fakt vyčerpávající už, já vím) musí každý udělat sám. Ženská krása je prostě tajemstvím. Krásným tajemstvím, které bylo každé z nás dáno, ať už jsou naše prsa malá, nos velký nebo ramena široká. Je úplně jedno, jak moc jsme princeznami, protože ten náš pravý princ si nás stejně vybere úplně se vším, co máme a úplně z jiných důvodů…
    A pokud ne, tak to není ten pravý.
    (Ale to víme, ne?)
     
     
     
    p.s. Tenhle článek jsem mohla napsat jen díky tomu, že jsem dnes úplně výjimečně sama doma a místo toho, abych šla spát, protože zítra je pondělí, takže vstávám do práce, se tu patlám v psychoneuroendokrinologii. 🙂 A proč? Protože bych stejně neusla, jak by mi v hlavě běhala ta ukrutně užírající myšlenka, že to někomu potřebuju říct a nemám komu.
    Komu mám asi tak říct, že hormony nemají vliv na atraktivitu ženy?
    Jen vy mě dokážete pochopit… 😀
     
    A zítra už zase budu spokojeně pracovat a řešit, co k večeři…
    Mimochodem to je přesně to, co jsem si tak moc přála v roce 2012 úplně na začátku, na tom depresivním zdánlivě nezvládnutelném začátku, a vložila to i do mého videoposelství. Řešit holčičí prkotiny byla tehdy má největší touha.
     
    Našla jsem to! 🙂
     
     
     
    To zas budu dneska usínat sentimentálně. 🙂
     
     
    ————-
    Aktualizováno 24. 10. 2018: Tak jsem po třech dnech přišla na to, s čím souvisí fyzická atraktivita žen a proč jim ta studie nevyšla. Je to jednoduché jak facka. 🙂 Už jim to píšu a ukážu jim, jak se tyhle věci mají zkoumat! 😀 Zapomněli, vážení, totiž na jednu důležitou věc, která je pro nás, kluky a holky procházející (nebo prošlí) přeměnou, naprosto jasná a samozřejmá.
     
    Akorát že teď kvůli tomu budou muset zopakovat celý ten výzkumný proces znovu, no. On už ten název celé té studie je špatně. “Fyzická přitažlivost žen nesouvisí s hormonálními hladinami“. Hloupost. Správně by mělo být: “Fyzická přitažlivost žen nesouvisí s hormonálními hladinami estradiolu a progesteronu.”
    Takže je to jasné, ne? 😉
     
    My všechny holky víme, co to je mít hladiny testosteronu v mužské hladině. Jaký je to (kluci prominou) sajrajt a jaké má na ženské kráse i ženskosti devastující účinky. Ne, že by hladina estradiolu v těle ženy byla irelevantní. Na ženskou krásu vliv má, jenže je to tomu estradiolovému kouzelnému účinku úplně k ničemu, když mu do toho pořád fušuje testosteron a veškerou snahu estradiolovu kazí.
     
    Milý Benedict by měl studii zopakovat a změřit také hladiny testosteronu u svých sledovaných objektů. To má podle mě zásadní vliv.
     
    Člověk, aby si dneska zkoumal všechno sám, fakt.
    🙂
     
  • otєrєzє.cz

    I transgender dívky sní o svém princi

    No jo no. Zase článek. A v březnu.
    Ale posuďte sami, copak se dalo odolat to sem nedat, když tu máme to jaro? 🙂
    Takový hezký příběh, se kterým se mi svěřila Viky o tom, jak ji potkala láska. Culím se tu ještě hodinu po jeho přečtení. 🙂
     
    Nechť je tento příběh inspirací všem, kteří nevěří.
    Může to být i hezké, vzájemné, spontánní a dechberoucí. Prostě takové, jak si o tom některé holky sní.
     
     
    Viky a Daniel
     
    Poznali jsme se náhodně. 🙂 Já nastoupila do nové práce, kde on už pracoval a srazili jsme se ve dveřích (no láska na první pohled). 🙂 Já jsem vždy byla jak holka, většinou ani doktoři nevěděli, co po nich chci změnit. 😀 V práci jsme spolu chodili na směny, tak jsme si povídali, psali dlouho do rána smsky… Nevěděla jsem, jak mu říci, že jsem transsexuální, jelikož jsem o něj měla zájem a on o mě. Jenže bydlím v malém městě a tak mu to stihl někdo říci za mě! Napsal mi sms, zda je to pravda a já samozřejmě již nic neskrývala…
     
    Napsal mi, že jsem pro něj hrozně zajímavá osobnost, a že mě poznal osobně jako ženu, takže mě nemá zapotřebí brát jinak a chce mě dál poznávat. 🙂 (Byla jsem tak šťastná.) … Párkrát mě pozval do svého bytu (je o 12 let starší – mně 22, jemu 34). Povídali si, koukali na film a jednoho dne mě šel vyprovodit domů. Chtěl mi zkusit dát pusu (a tak jsme si ji dali). 🙂 Takovou jak ve školce. 😀 Styděla jsem se a on taky. 🙂
     
    Jednoho dne – asi o měsíc později, co jsme se pravidelně scházeli, jsme se domluvili, že to spolu zkusíme (vztah), a že u něj můžu prespat. Tulili jsem se a povídali si celou noc… Takhle jsem u něj byla ještě několikrát a on mi navrhnul, že mu je se mnou moc krásně a zda se k němu nenastěhuji, když má svůj byt a já zbytečně utracím za nájem. Takže jsem se k němu po 4 měsících nastěhovala a po půl roce mě požádal o ruku a jsme spolu stále a každým dnem, a každým mým posunem (jsem teď pár dní po SRS v Motole) šťastnější. 🙂 Měla jsem v tomhle ohromné štěstí, za které budu každý den vděčná.
     
    Daniel je mé velké štěstí a já jsem ráda, že ho mám. Taky si myslím, že když to partner ví hned, nemusíme před sebou nic tajit a o to je to krásnější, jelikož byl mojí oporou už rok zpátky během mé přeměny.”
     
    Foto: růže od Daniela s naší společnou fotkou
     
     
     
    Pokud máte také příběh, jak jste se seznámili se svým partnerem/partnerkou, můžete mi ho poslat a já ho tu moc ráda zveřejním.
     
     
    Nemají to s námi jednoduché, i když my složité nejsme. Zamilovávají se do nás, do našich vlastností, do naší krásy, a když se tu informaci dozví, najednou to nejsme my… My, které jsme se ale během podání té informace vůbec nezměnily. Jak takovým lidem pomoct?
     
    Nedávno mě napadl takový klíč pro všechny ty, kteří potřebují pevný bod v boji proti své vlastní hlavě.
     
    Můj klíč k pochopení:
    “Musíš to brát tak, že já jsem žena, které dali na chvíli vyzkoušet si mužské tělo.
    Ne naopak, že jsem muž, který si teď z plezíru zkouší to ženské.
    A pak mě přijmeš. Jako ženu, kterou jsi poznal, protože to jsem já a ne nikdo jiný.”
  • otєrєzє.cz

    Moje tělesné kopie

    Byly doby (nejvíc hned na začátku přeměny v roce 2012), kdy jsem se měřila fakt často. Nejradši bych se měřila každý den a pozorovala, jak se ze mě stává tělem žena. No jo. Když ale ono to tak rychle nejde. Výsledky mě nijak neuspokojovaly, ale stále jsem věřila v zázrak a hypnotizovala krejčovský metr, abych už konečně vypadala aspoň trochu žensky.
     
    Mám ještě v excelu tabulku, do které jsem si zapisovala různé tělesné proporce, včetně těch tří nejdůležitějších mír (prsa – pas – boky), které tehdy ani náhodou neodpovídaly ženským proporcím, i když některé části těla nebyly vysloveně mužské už tehdy (např. obvod zápěstí).
     
    V roce 2013 – dva měsíce před začátkem HRT – jsem si v článku “Porovnání s biologickou ženou” chytře zachytila (a teď vyhrabala) své tělesné míry ještě před vlivem mého milovaného estrogenového kouzla pod přímou palbou testosteronového vojska dlouhodobě devastujícího vše, co ani náhodou nepřipomínalo ženu.
     
    Postupně jsem frekvence měření snižovala, až jsem se dostala na měření tak jednou za rok a to jen proto, že mě o to někdo poprosil přes blog nebo proto, abych prostě znala své míry, když se mě nějaký muž zeptá. 🙂 A taky kvůli oblečení, které si fakt kupuju ráda, akorát ho nemám už kam dávat a stejně mám pocit, že toho mám málo. (No, ale to už je jiná psychická porucha. 🙂
     
    Teď po 4 letech od začátku HRT se mi naskytla zajímavá příležitost, která by mě ani nenapadla. Připadala mi totiž až příliš nereálná, co se týče získávání vzorků pro mé analýzy. 🙂
     
     
    Tohle je z určitého pohledu hrozně blbý článek a dlouho jsem přemýšlela, jak ho napsat, abych oddělila nezdravou honbu za dokonalými (téměř nedosažitelnými) ženskými křivkami vedoucími třeba až k mentální anorexii od normální běžné antropometrie – tedy měření tělesných proporcí, kostry člověka, atd. To jsem potřebovala odlišit. Takže tento článek není o psychické poruše doprovázené zkreslenými představami o našich tělech, ale o fascinujícím kouzlu zvaném estrogen. (Ale všeho s mírou. I kouzla musí být pod kontrolou.)
     
    Trošku mě tedy štve, že jsem v tomhle roce 2018 fakt už nechtěla začínat další článek a teď jsem si ten svůj plán narušila. Přišlo mi to tady tak hezky ukončené k tomu roku 2017. Jenže tenhle článek jsem připravovala tak dlouho (respektive hledala vhodné vzorky), že byl najednou silvestr a tak tu prostě tenhle můj antropologický žblept bude trčet navěky věků v tomhle roce. Jenže ony navíc některé věci nešly analyzovat dříve.
     

    Tak, co se stalo?

    (Ježiš, to je tak vzrušující! 🙂
     
    Stalo se to, že 18.6.2017 jsem potřebovala přeměřit své míry, protože jsem si chtěla koupit nové šaty na léto a taky na (úžasnou) svatbu mé kamarádky. Vzala jsem metr, otevřela svou slavnou tabulku a začala zapisovat.
     
    První zápis v tabulce je z 9.10.2013 (4 měsíce před HRT), kdy jsem měla příšerných 78 kg a míry 102 – 87 – 96. Tehdy toho macíčka ani nenapadlo, že jednou bude psát tenhle článek a pas se mu za 4 roky zúží o 20 cm!
     
    Jenže začátek HRT v únoru 2014 byl pro mě tak obrovskou motivací, že jsem kompletně překopala své stravovací návyky, životní styl a během půl roku jsem bez diet zhubla na 63 kg. Při mé výšce 176 cm je podle BMI 58 kg minimální hodnota normální hmotnosti. Pod 60 kg jsem se ale nedostala nikdy a kašlu na to, protože vloni začátkem toho krásného léta 18.6.2017 mi najednou z ničeho nic hodnoty v sloupci pas poprvé v historii klesly na hodnotu 67 cm. Poslední měření z dubna 2017 bylo v pase 73 cm a tahle hodnota tam předtím byla rok a půl. Ale najednou tam byla ta šedesátka, takže mé aktuální změřené míry byly 88 – 67 – 89.
     
    Šla jsem si tedy na internetu koupit ty šaty (a taky jsem si je koupila), ale protože ségra má dcery, které chodí na mažoretky, vykoukla na mě tato fotka slečny (cvičitelky mažoretek), která se přihlásila do soutěže Miss Libereckého kraje a ségra jí chtěla podpořit:
     
     
     
    Chvíli jsem na tu fotku vyloženě zírala. Měla jsem totiž ještě čerstvě v hlavě ty svoje míry. Přišlo mi to strašně vtipné, protože když jsem si údaje z té fotky porovnala se sebou, zjistila jsem že:
     
    Jméno: Tereza / Tereza
    Bydliště: Liberecký kraj / Liberecký kraj
    Výška: 176 cm / 176 cm
    Hmotnost: 60 kg / 60 kg
    Míry: 88-67-89 / 88-67-89
    Vlasy: dlouhé černé / dlouhé černé
     
    Pak jsem celé odpoledne civěla na tu fotku bez úprav znovu a bylo mi tak nějak hezky. Ještě, kdyby mi tak bylo taky 21 let a měla bych estrogen od narození… Ale tyhle depresivní myšlenky mě stejně hned přešly, protože mi hlavou probleskl nápad, který mě dohnal až k prolistování učebnice antropologie a vylovení vzpomínek z návštěv antropologie v Motole, kam jsme jezdívali s Kačenkou, na kterých byly přeměřovány její tělesné proporce.
     
    Našla jsem svoji tělesnou kopii!!! To jako fakt?
     
    🙂
     
    A tehdy v červnu 2017 také vznikl začátek tohoto článku.
    Samozřejmě mě hned napadlo porovnat i ostatní míry s Terezou. Ta myšlenka mě tak nadchla, že jsem hned poprosila ségru, aby se Terezy zeptala, jestli by mi na sobě nepřeměřila asi 20 různých tělesných proporcí. Zatímco mně to přišlo jako úžasné, parádní a jedinečné, ségře to přišlo blbé, s tímhle oslovovat (a otravovat) cvičitelku svých dcer a tak jsem musela vymyslet jiný plán, jak ty míry od ní dostat. Našla jsem si ji na facebooku a napsala jí. Vysvětlila jí, že jsem její tělesná kopie, a že bych ráda o tom napsala článek. Nic o přeměně jsem jí nepsala a ani jsem to neměla v úmyslu.
    Jenže Tereza byla v té době velmi velmi časově zaneprázdněná přípravou na Mistrovství světa mažoretek v Itálii (ze kterého si potom přivezly zlatou medaili) a tak mi slíbila, že všechny ty míry mi změří a pošle, až se vrátí. Já byla nadšená a těšila jsem se.
     
    Dodnes mi je neposlala, ale já se na ní nezlobím. Už je mi blbé si o ně říkat. Ale přišlo mi to jako fakt strašná škoda. Nechtěla jsem se s tou myšlenkou, že se neporovnáme, vůbec smířit. Vždyť kdy se mi zase poštěstí najít svoji tělesnou kopii? Navíc taková obrovská výhoda to je, když se třeba zbavujete oblečení, které už nenosíte. Můžete ho dát té druhé třeba. 🙂 Je to perfektní živoucí zrcadlo.
     
    Tereza se pak stala vítězkou Miss Libereckého kraje. (Strašně jsem jí to přála.) Líbí se mi její projev, pohyby, ta absolutní ženskost, něžnost a krása (to je přesně ta 100%-pure-woman, kterou já nikdy nebudu, ale nějak mě to netrápí). Na internetu je spousta jejích fotek, které pro mě mají tu výhodu, že když jsem se chtěla inspirovat něčím novým na sebe, tak jsem se podívala na fotky Terezy a věděla jsem, jak mi to padne. 🙂 Ale oblékat se stejně jsem fakt neplánovala.
     
     
    Krásou se s Terezou nemůžu rovnat, ale já se pustila do porovnávání tělesných mír, které jsem najednou měla ženské. Měla jsem je najednou takové, že jsem se začala líbit i sama sobě. Konečně miluju své tělo! 🙂 To je něco tak úžasného tohle si říct.
     
    Moje touha po poznání a učebnice antropologie nasypaná do hlavy mi ale nedala spát a tak jsem se obrátila na veřejnost. Konkrétně na holky na vinted.cz, které mi v diskusích pomohly vždycky, když jsem potřebovala najít určitý vzorek obyvatel nebo znát názor většiny z nich. Kdysi se jich do mého průzkumu zapojilo 1500. A to jsem plánovala alespoň 100 vyplněných dotazníků. 🙂 Bylo to super. Strašně ráda vždycky nakazím někoho svým nadšením.
     
    Diskuse s mou výzvou, že hledám ženu výšky 176 cm (s odchylkou 1 cm) a mír 88-67-89 (s odchylkou 2 cm) se (jak to tak bývá) trochu zvrhla, protože pravý důvod svého hledání mé tělesné kopie pro tenhle článek jsem nikomu neřekla, takže jsem v diskusi byla několikrát zmíněna, cože jsem to za magorku, která chce být jako někdo jiný a měla bych se nechat vyšetřit psychoušem, že je nezdravé porovnávat se s jinými postavami, mám být přeci sama sebou, atd.
     
    Vlastně mě potěšilo, že tam ty holky měly tenhle názor a chránily tak ostatní holky před chorobnou honbou za dokonalostí, kterou já jsem způsobit vůbec nechtěla. Některé se mi smály, že “holčička si chce napsat pár vět na svůj blogísek, který ji už za měsíc nebude bavit psát” nebo, že “člověk, který má ve svém volném čase koníčka antropologii, je divnej (creepy)“, a tak. 🙂 Tak jasně, že jsem divná. Jinak by ani nevznikl tenhle blog. 🙂 Na druhou stranu si ale myslím, že jsem se dostala do takové fáze, že už právě divná konečně nejsem. Aspoň na ten první pohled. Horší je pak vysvětlovat potencionálním partnerům, že ve volném čase čtu učebnici antropologie, zajímám se o bílou magii, sbírám příběhy “Jak jste se seznámili se svým partnerem?”, zkoumám kmeny ve své vagíně, poskytuju svým zákaznicím vlasové poradenství, jsem blázen do filologie, virologie, geografie, botaniky, psychologie, fyzioterapie… Dělej to, co tě baví, ne? 🙂 Potřebovala bych, aby už rozkvetly první květy a já mohla začít dělat své první šperky. Ale je leden. Tsss. To mi nezbývá nic jiného, než psát hezky schoulená pod mojí oblíbenou červenou dekou na gauči s čajem se zázvorem a tunou medu. Snad tu zimu tady nějak přečkám.
     
    Nechci se nikomu rovnat. Chci mít jen postavu jako jiné ženy, protože jsem žena. Respektive nechci vypadat jako chlap. A to, že se náhodou objevila moje tělesná kopie je prostě příležitost, kterou jsem si nechtěla nechat ujít. A taky nenechala! Protože já si nikdy nenechám žádnou příležitost ujít. 🙂
     
     
    Ta magorka v diskusi nakonec našla tři velmi vhodné adeptky pro svůj výzkum a je jim za to moc vděčná. 🙂
    Nejsem žádná vystudovaná vědátorka, nemám žádné vhodné nástroje k měření, speciální programy ani zkušenosti, ale změřit obvod zápěstí v nejužší části zvládne snad každý. Tak moc jsem chtěla vědět, jak se lišíme – my – tělesné kopie. 🙂 A hned čtyři! Jupí.
     
    Musím tímto strašně moc poděkovat všem třem holkám (Adri, Pavlíně a Báře), které se do měření zapojily a svolily i ke zveřejnění jejich fotek postavy (s vyretušovanou tváří). Dokonce se mi ozvaly ještě jiné holky, které také chtěly být součástí měření, ale nesplňovaly výšku nebo jejich míry sice odpovídaly přesně mému vzorku, ale třeba před 10 lety. “Tak ty máš teď moje míry před deseti lety, jo?”, říkala Alča, se kterou občas dlouze debatujeme. Jo, já mám tvoje míry, abys věděla! 🙂 Ale jinak jsou to bezva náhody. Maminka Alči je vystudovaná antropoložka! 🙂
     
    Kromě antropometrie jsem s jednou z nich probrala i mikroflóru ve vagíně (což bylo téma mého dlouhatánského článku a výzkumu sama na sobě) a dozvěděla jsem se tak další zajímavé věci o vlivu stravy na prostředí ve vagíně. (Další blázen jako já. 🙂 Kdybych měla víc času, tak bych tyhle blbosti dělala pořád a v psaní bych pokračovala. 🙂

     

     

    Výsledky mého měření

     
    Základním parametrem pro výběr vhodných adeptek bylo:
     
    • ženské pohlaví
    • výška postavy 176 cm (+- 1 cm)
    • míry 88 – 67 – 89 cm (+- 2 cm)
     
    A tady je náš tým:
     
    Po kliknutí se tabulka otevře v plném rozlišení v novém okně. (Je to trochu velké no.)
     
    Tato tabulka potřebuje komentář k několika zajímavým (nebo naopak nepřekvapivým) poznatkům.
     
    Hodnoty, které máme (v rámci nepatrné odchylky) všechny stejné, jsem zazelenila. Ty, které vybočují (směrem nahoru i dolů) jsem začervenila.
     
    Od nás všech se nejvíce liší dívka č. 4 – Adri. Ale to je dobře. Potřebovala jsem jednu trochu něčím odlišnou účastnici.
    I když má s námi totožné míry i výšku, její hmotnost je téměř o 10 kg nižší (54 kg). Některé její naměřené míry, jako například délky či šířky (nikoli obvody) se tak více blíží skutečným rozměrům kostry, kterou bych potřebovala měřit taky, ale jakožto amatérka si musím vystačit s tímto. (A taky jsem si vystačila :-).
     
    Neustále jsem si pokládala otázky: Jak moc se na mém těle podepsal testosteron? Jak moc se liší má kostra, která se vyvíjela pod vlivem mužského pohlavního hormonu narozdíl od ženské kostry? Je to skutečně tak velký rozdíl? I když mám stejné míry jako Miss Libereckého kraje, nemám tlustší ruce? Nohy? Širší ramena? Tak jak to tedy je?
     
    Ono je pro mě v podstatě už fascinující to, že jsem mezi ženami své tělesné kopie našla. Respektive že já jsem se zařadila mezi ně.
     
    Jak jsem předpokládala, můj obvod přes ramena 106 cm je největší. Sice ostatní dívky měly 102 a 100,8 cm, ale tohle se estrogenovým kouzlem nikdy neupraví. Na druhou stranu mi to nikdy nevadilo a nebylo překážkou v tom, abych nosila přiléhavé věci, výstřihy, nebo chodila plavat. Moje širší ramena vždy muži přikládali tomu, že plavu. Já závodně neplavu. Ale ostatní proporce, jako malý obvod zápěstí, stehna nebo pas nijak nevybočuje od hodnot ostatních dívek, což mi vždycky hrálo do karet a ten pas tedy obzvlášť. Až jsem se začínala vyžívat v tom, jak některé muže fascinuje a moc se mi to líbí.
     
    Prsa z nás čtyř, jejichž hodnoty jsem sledovala, byla nadělena závratná jen dívce č. 3 (Pavlista) s velikostí 75C. My ostatní jsme rády za košíčky A – B. Dívka č. 3 má také z nás opravdu hodně dlouhé nohy oproti ostatním (a taky mě na to upozornila). Dívka č. 2 (Barčís) mi zase psala, že ví o tom, že má široká ramena (po tatínkovi). A o tom to přesně je. Nejsme dokonalé, ale netrápíme se tím. Nehoníme se za dokonalostí. Jsme sžité se svým tělem, respektujeme ho a máme ho vlastně rády. Určitě mi tedy nepřišlo, že by některá z testovaných dívek měla se svou postavou nějaký velký problém. Všechny holky, které jsem poznala, byly navíc komunikativní, psaly hezky česky a moc mi chtěly pomoct. Děkuju.
     
    Zajímavé také je, že máme podobnou délku chodidla. Takže naše velikosti bot se pohybují mezi 40 – 42. Zase kromě celkově jinak drobné Adri (č. 4).
     
    Jinak všechny čtyři jsme původně brunetky. Vycházela jsem z předpokladu, že blondýnky mohou být jemnější a tedy mohou mít i jemnější tělesné rysy (jestli to tak je, se mi ověřit nepodařilo, protože se mi žádná blondýnka nepřihlásila, ale i tak jsem spokojená).
     
    Dodatečně se mi do měření podařilo zahrnout dva muže. Sice ne odpovídající výšky – jeden je moc malý, druhý zase moc velký – takže bych správně měla hodnoty přepočítat na výšku postavy, ale já byla ráda, že mám aspoň někoho. Musela jsem navíc oslovit kamarádky a ségru, ale pro porovnání to stačí. Muž nesměl být příliš tučný, ale mohl být “chlapsky” svalnatý. Nakonec oba vzorky byli kluci jako buci. Třeba Kuba má o 25 cm silnější pas, než my.
    Jak jsem předpokládala, některé jejich míry jsou zcela v mužském spektru. Zatímco my máme přes prsa (včetně ňader) 86 – 89 cm, oba muži nad 104 cm. Pavel má také kratší ruce, než ženy, větší dlaně, silnější prsty a v obvodě o 10 cm silnější paži pod ramenem. To jsou ty svaly. Totéž se týká obvodu ramen, který se nám vymyká (u křehké Adri dokonce až o 22 cm), obvodu krku, stehna i lýtka. Shrnu-li to, vzorek stejně vysokých žen a vzorek dvou mužů se svou postavou podle pohlaví značně liší. (No to jsem teda zase něco vyzkoumala. Že chlap má chlapskou postavu a žena ženskou. 🙂 Ale o to mi šlo. Že ženy z mých vzorků nebudou mít mužské parametry a muži zase nebudou mít ty ženské. Určitě to neodráží situaci v populaci (i když postava ženy a postava muže se prostě vždycky něčím liší), ale mně šlo o porovnání tělesně podobných postav biožen vůči mně.
     
    Nikdy sice nebudu ten “malinkatej zranitelnej koloušek v náruči pořádnýho chlapa“, jak kdysi prohlásila jedna vysoká slečna na vinted.cz, ale já jsem spokojená a ráda. Nejen, že se mé míry shodují s mírami jiných žen, které se do ženského těla narodily, ale shodují nebo přibližují se i k jiným jejich tělesným mírám, které ve výsledku snad přeci jen aspoň trošičku řeknou ostatním, že já teda chlap nejsem. Mimochodem i vysoké ženy jsou krásné.
     
    Nikdy v životě, ani na začátku přeměny, mě nenapadlo, že jednou budu mít v pase 67 cm. A nejsem snad sama, né, děvčata!? 🙂 Na nějaké dispozice, testosteron nebo vývoj kostry v jakémkoliv období z vysoka kašlu.
     
     

    Fenomén 2D:4D

     
    Tenhle můj nápad s měřením mých tělesných kopií jsem ale využila ještě k něčemu.
    O tom, že podle délky prsteníčku pravé ruky muže se pozná, jak dlouhý má penis nebo také o tom, že ženy a muži mají prsteníčky různě dlouhé jsem už kdysi četla (a taky tu kdysi i psala, ale nějak moc jsem to nerozebírala, protože jsem tomu výzkumu nepřikládala moc velkou důvěryhodnost).
     
    Jenže jsem si o tom (teď v rámci samostudia) přečetla jednu diplomovou práci a chtěla jsem si to tedy ověřit.
     
    Jde o to, že ve 13. týdnu těhotenství dochází k tzv. pleiotropii, kdy jeden gen (nebo celá sada) odpovídá za vývoj více orgánů současně. V tomto týdnu konkrétně za vývoj prstů a pohlavních orgánů. (Proto ta souvislost délky prsteníčku a délky penisu.)
     
    Na základě dlouholetých pozorování se ukázalo, že poměr délek druhého a čtvrtého prstu na ruce odráží míru prenatálního působení steroidních hormonů. Fetální testosteron (fT), v době, kdy jeho produkce dosahuje maxima, má vliv nejen na organizaci mozku, ale i na růst článků prstů. Délka čtvrtého prstu odráží vliv testosteronu, zatímco délka ukazováčku svědčí o prenatálním působení estradiolu.
     
    Delší čtvrtý prst u mužů v dospělosti v důsledku vyšších hladin prenatálního testosteronu je příčinou nižšího 2D:4D poměru s mužským průměrem 0,947. Jsou také muži s velmi nízkým poměrem kolem 0,900. Ti mohou být více agresivní, výbušní a mají větší sexuální apetit.
    Nižší hladiny testosteronu a vyšší dávky estradiolu během vývoje plodu v děloze vedou ke zpomalení růstu čtvrtého prstu a průměrné hodnotě 2D:4D rovné 1 (nebo vyšší než 1). To znamená, že ženy mají častěji oba prsty stejně dlouhé.
     
    Pokud má ale žena delší prsteníček (poměr menší než 1), byla jako plod rovněž vystavena silnému působení testosteronu. To vždy neznamená, že by měla maskulinní rysy. Mívá větší klitoris, mělčí vaginu, silnější růst ochlupení a méně pravidelný menstruační cyklus. Mívá vyšší hlasovou variabilitu (je schopná přecházet od vysokých tónů po hluboké). Mají atletické nadání, vyšší asertivitu…
     
    To, že budu mít ratio pod hodnotu 1 mi bylo jasné. Ta hodnota není ale zas tak nízká a ani “průměrně mužská”. Co mě však překvapilo bylo to, že podobné hodnoty naměřily i ostatní mé tři účastnice. Marně jsem pak hledala další adeptky stejných “rozměrů”, ale s 2D:4D ratiem 1 a více. Tuto hodnotu splňuje například moje sestra nebo kamarádka Anetka. Jsou to čisté “estrogenové jedničky”. 🙂
     
    Závěrem bych tedy chtěla říct to, co tvrdím už od počátku mé přeměny. Že to, pokud se někdo narodí do mužského těla ještě nemusí znamenat, že jeho rozměry či míry jsou natolik odlišné od ženských, že nikdy jako žena vypadat nemůže.
    Blbost.
    Může.
     
    Slyšela jsem už mooooockrát, jak si holky během přeměny (nebo i před ní) stále stěžují. Já to chápu. Skoro každá žena by byla vyděšená, kdyby měla mužské tělo a naopak. Ale chce to klid. Všechno bude. 🙂 Taky jsem byla vyděšená a ještě k tomu cvalík, který civěl na to, co nikdy mít nebude… 🙂
     
    A proto je tu tenhle článek. Z ničeho nic po 4 letech od začátku HRT se prostě jen tak stalo další kouzlo.
     
    Tenhle život nejde nemilovat.
     
    Nutno dodat, že všechny tři holky to měření nadchlo jako mě a některé se mnou po nocích odhodlaně proměřovaly své další míry, které jsem si dodatečně navymýšlela. Proto (i když jsem měření účastnic neprováděla osobně) považuji výsledné hodnoty za skutečné (v rámci možností amatérského měření) a vzhledem k tomu, že naměřené hodnoty (které jsou si navíc podobné) ostatních účastnic neměla žádná účastnice k dispozici k porovnání, je považuji i za věrohodné.

     

    Ona je ve výsledku stejně nějaká ta antropometrie chlapům úplně ukradená. Ti měří ženy úplně jiným způsobem. Tím svým… Kdo ví, jak oni to jen dělají?

     
     
    A nakonec mi z téhle mé akce “antropomiss” vzešla nová otázka, která mi nedá spát:
    🙂
     
     
    To už je téma pro antropologickou sexuologii… A co téma transsexualita u neandrtálců? 🙂 A tak.
     
    Kam jsem se to dostala?
     
    No na ten nejkrásnější břeh přeci.
     
     
    Myslím ale, že tomuhle článku chybí ještě to nejdůležitější.
    Říct, že všechny jsme ženy. S celulitidou, s jizvami, s faldami, bez ženských křivek, ploché, plnoštíhlé, trpaslice i žirafy. A že krása ženy není ukrytá v titulních stranách módních časopisů, ale někde úplně jinde. My, ženy, umíme vytvářet zázraky skrze naše objetí a milá slova; když je potřeba, umíme předvést neskutečné odhodlání, máme zázračnou moc a sílu vstát a začít znovu, známe opravdový význam slov přátelství a rodina; jsme jemné, ale současně tvrdé; naše slzy nám pomáhají překonat náš smutek, obavy, samotu, utrpení, ale také vyjádřit lásku, štěstí, lítost a naši hrdost. Hrdost na to, jaké jsme. Že jsme své.
    Naše krása ani síla není v tělesných křivkách, ale v našich srdcích, v našich povahách, v lásce k druhým a k nám samotným.
     
     
     
    Ať už jste jakékoliv, nevzdávejte to. Vždycky je tu někdo, kdo vás bude milovat takové, jaké jste.
     
     
    (Tak a teď po tomhle dovětku už jsem spokojená. 🙂