otєrєzє.cz

Genderová věda (dokument National Geographic)

Včera mi sestra posílala sms, jestli koukám na ČT2, že tam běží dokument National Geographic z r. 2009 s názvem “Genderová věda aneb problémy s pohlavím” (orig. název: Sicence of Gender).
Ten název se mi vůbec nelíbil. “Genderová věda” ano, ale Češi si do titulku prostě museli vložit ještě “problémy s pohlavím” :/ Nechápu proč. Asi kdyby náhodou někdo jakože nevěděl, co je to “Genderová věda”.
Je to dokument o intersexuálech a transsexuálech z vědeckého pohledu a myslím, že moc pěkný a zajímavý, protože popisuje i příčiny vzniku těchto “anomálií”. Zajímavé jsou také jednotlivé výpovědi lidí, kterých se to týká. Moc dojemný je případ sedmileté Josie…
(Pokud vám nepůjde přehrát, pravděpodobně bylo smazáno – v tom případě mě prosím informujte a já ho najdu jinde 🙂
Pár věcí z tohoto dokumentu tu ale uvedu alespoň v textové podobě, protože ne každý má možnost shlédnout 50minutový dokument na obrazovce.
Určování pohlaví u intersexuálů
Výskyt intersexuálních jedinců je přibližně stejný, jako výskyt lidí se zrzavými vlasy.
Zhruba do 7. týdne po početí jsou mužské i ženské reprodukční orgány stejné. Instrukce rozhodující o pohlaví dítěte se nachází uvnitř všech buněk malého plodu. Jsou součástí struktury, která nese genetickou informaci a nazývá se chromozom. Samice mají dva chromozomy X. Zatímco samci jeden chromozom X a druhý Y. Chromozomy spouštějí uvolňování hormonů určujících pohlaví. Občas se ale narodí jedinec s chromozomem navíc. Nebo jejich chromozomy spustí uvolňování hormonů, které rozdíly mezi samci a samicemi zastírají. Nebo to může vést k vývoji samičích reprodukčních orgánů u samců a naopak.
Pro mnoho intersexuálních jedinců je vyrovnávání se s touto skutečností dlouhá a bolestná cesta, neboť o ní nemuseli do dospělosti vůbec vědět.
Alaniz – intersexuál, který se narodil s vaječníky, zakrnělou dělohou a mužským pohlavním orgánem, který nakonec zvolil ženskou identitu
Když se narodí dítě s nevyhraněnými genitáliemi, lékaři změří velikost rektilní tkáně, což je část, která se plní krví a topoří, a rozhodnou, zda je to pyj nebo klitoris. Když bude tato tkáň větší než 2,5 cm, tak to bude chlapec. Jestliže bude menší, tak se operačně zmenší a udělá se z něj klitoris, protože když nebude větší než 2,5 cm, daný jedinec nebude moci fungovat jako muž. Jestliže se ale zmenší, může fungovat jako žena. Pokud to má být žena, rektilní tkáň klitorisu nesmí být větší než 1,3 cm, protože by to nemuselo dobře vypadat. Na klitoris by to bylo příliš velké. A to by se budoucímu partnerovi dívky nemuselo líbit. Mohlo by ho to odradit.
Autorem koncepce, podle níž lékaři rozhodují u novorozence o jeho pohlaví, se kterým se potom učí žít, byl psycholog John Money. (O tomto psychologovi jsem psala v červnu 2014 v článku “Hrůzné pokusy: Lze převychovat identitu?”. Dodnes mě ten článek a dokument straší.)
John Money se věnoval studiu pohlavního života. Byl přesvědčený, že děti jsou při narození pohlavně neutrální. Příslušnost k pohlaví bylo něco, co se dalo naučit. Dítě se podle něj mohlo naučit být mužem nebo ženou, pokud se k němu rodiče příslušným způsobem chovali.
Jen ve Spojených státech se provádí pět operací intersexuálních novorozenců denně.
Transsexualita
Pohlavní identita se zdaleka netýká jen těla. U některých lidí rozhoduje o příslušnosti k pohlaví jejich mozek.
Ahoj, jmenuji se Josie, je mi 7 let a jsem holčička. A mám penis.
Ještě, než začala mluvit, se Josie podle svých rodičů snažila ukázat, že je něco špatně.
Tatínek: “Často plakala, ale nebylo to kvůli hladu nebo že by chtěla vyměnit pleny. Byl to jiný druh pláče a nic ji nedokázalo utišit. Plakala proto, že nebyla taková, jaká je a ona to věděla. Jakoby se nám tím pláčem snažila naznačit, že něco není v pořádku a že je na mámě a na tátovi, aby to napravili.”
Maminka: “Hned jak se rozrostla její slovní zásoba nás začala prosit, abychom jí nedávali klučičí oblečení. Na záchodovou mísu si sedala jako já. Všechno se snažila dělat tak, jak jsem to dělala já. Nechtěla, abych jí stříhala vlasy. Kdykoliv jsme jí oblékli do chlapecké školní uniformy, dostala záchvat. Když jsme jí dali chlapecké plavky bez vršku, dostala záchvat. Dělala všechno, co jí umožňovalo se projevit jako dívka, aby mohla vyjádřit svou pravou přirozenost. A my jsme jí říkali: Teď vypadáš jako holka.
Ne, já jsem holka!
A cítila se vždycky ublížená, když jsme se jí snažili opravit.
Rodiče netušili, že jejich syn projevoval známky transsexuality. O jeho pohlavní identitě nerozhodovalo anatomické uspořádání, ale mozek.
Rodiče nakonec Josie ustoupili a nechali jí být dívkou. Ale pouze doma.
Když se Josie mohla volně projevovat, život v rodině se uklidnil.
Klid ale nevydržel dlouho.
Josie poté odmítla nosit chlapecký oděv. Kamkoliv.
Pro její rodiče to byla doba naplněná úzkostí a strachem. Jak se bude okolní svět k jejich milovanému dítěti chovat?
Maminka: “Museli jsme se smířit s myšlenkou, že bude chodit ven jako holčička. Jako holčička, kterou je. Prožívali jsme to velice těžce. Zvláště manžel. Josie šla do školy oblečená jako holka. Před třídou čekali rodiče ostatních dětí. Všichni tam stáli a čekali, aby mohli vidět, jak vypadá.”
Redaktorka se ptá Josie: “Jaké to bylo?”
Josie: “Bylo to hrozné. Byli tam zlí lidé, kteří se mi posmívali, že jsem kluk.”
Maminka: “Někdo nám vysypal na trávník smetí. Josie přišla domů a ptala se mě na výrazy, které jí řekli. Zeptala jsem se jí, kdo to řekl.”
Josie: “Byla tam Isabela a ta mi řekla, že jsem teplouš. Cítila jsem se smutně. Řekla mi, že na mě zavolá policii, aby mě dali do vězení.”
Maminka: “Viděla jsem jí v očích bolest. Hromadilo se to v ní. Bylo to stále těžší. Říkali jí tyto věci rovnou do očí. Jednou jí dokonce vzali koloběžku. Hrozně potom brečela. Byly to pro ni opravdu těžké časy. Byla ale statečná a pokračovala v tom dál. Brala si dál na sebe holčičí oblečení a chodila v nich ven a do školy, kde jí zase napadali. Ale ona to dělala tak dlouho, až je prostě udolala.”
Zatímco Josie bojovala ve škole, maminka trávila nespočet hodin u internetu a snažila se zjistit, proč se její dítě tak vzpírá smířit se s pohlavím, se kterým se narodila. Po osudném kliknutím myší se poprvé setkala s termíny transgender a transsexualita. Dozvěděla se, že její rodina není zdaleka jediná.
Maminka: “Uvědomila jsem si, že Josie není jediné takové dítě, že takových je víc. Že není žádná hříčka přírody. Byla to strašná úleva. Chtěla jsem oslavit, že nejsem jediná matka s takovými potížemi.”
Neexistuje žádná konkrétní statistika o lidech, kteří mají potíže se svojí pohlavní identitou. Odhaduje se, že ve Spojených státech tvoří tito jedinci 1 % populace. To jsou přibližně 3 milióny osob. (V ČR se odhaduje počet těchto jedinců na 30 tisíc, což je téměř 0,3 % populace. V SR má být těchto jedinců 300, ale my víme, jak to na tom Slovensku s těmito lidmi je…).
Někteří vědci jsou ale přesvědčeni, že tento odhad je příliš nízký. Přes informace, které se mamince Josie podařilo získat, ji stále trápila jedna otázka: Proč se z jejího syna stala dcera?
Vědci začali v nedávné době hledat příčinu v mozku. A už se jim podařilo objevit několik souvislostí. Při jedné studii podrobně prozkoumali mozky zemřelých transsexuálních mužů. Poté je srovnali s mozky heterosexuálních mužů a žen.
Zjistili, že muži s poruchou pohlavní identity a heterosexuální ženy měli podobnou strukturu v jedné části mozku, která souvisí se sexem a nazývá se hypothalamus.
Když v jiné studii vědci analyzovali DNA mužů s poruchou pohlavní identity zjistili, že obsahuje gen, který je spojený s tvorbou méně účinného testosteronu. Snížená účinnost tohoto hormonu mohla ovlivnit pohlavní vývoj v děloze tak, že v mozku byly potlačeny mužské vlastnosti.
Otci Josie nové poznatky moc velkou útěchu nepřinesly. Poddůstojník americké armády měl pocit, že nežije v reálném světě.
Tatínek: “V době, kdy se Joey měnil v Josie, Joey…znáte to…byl můj kluk a miloval jsem ho z celého srdce. A stejně jako každý jiný otec jsem myslel na to, čeho dosáhne, co bude v životě dělat. Takhle jsem o něm přemýšlel. A pak se to celé všechno pomotalo. Z Joeyho se stala Josie. Oplakával jsem ztrátu svého syna. Nevěděl jsem, co mám dělat.”
Zatímco otec se stále nemohl smířit s novou situací, matka se rozhodla přijmout identitu své dcery a zorganizovala focení, na kterém se Josie mohla radovat ze skutečnosti, že je dívka. Tento okamžik otcův přístup změnil.
nejšťastnější úsměv Josie
Tatínek: “Musel jsem potlačit svoje pocity, protože to byla její šťastná chvíle. Když jsem viděl, jak se usmívá… Stačí se podívat na její fotografie. Má na nich tak šťastný úsměv, jaký jsme u ní nikdy předtím neviděli. V tom okamžiku mi bylo jasné, že je to ona. Byla to opravdu ona. To byl ten okamžik, kdy se to změnilo.”
Přijetím pohlaví své dcery se rodiče vzepřeli doporučení mnoha odborníků, kteří tvrdí, že většina malých dětí s takovýmto chováním nakonec u druhého pohlaví neskončí. Nejsou ale sami. Stále větší počet psychologů a rodin věří, že přijetí druhého pohlaví u dětí, jako je Josie, je v jejich nejlepším zájmu. (Počet transgender dětí, které v dospělosti nakonec netrpí poruchou pohlavní identity je však 77 – 94 %).
V současné době rodiče spolupracují s lékaři a podpůrnými skupinami na řešení budoucích těžkostí. Asi nejtěžším obdobím bude puberta. V pubertě by se Josie musela vyrovnat s radikálními změnami svého těla. Měla by hlubší hlas, zvětšil by se jí hrtan a začaly růst vousy. Ve varlatech by se začaly tvořit spermie. V těle by jí proudilo velké množství testosteronu. Mnoho takovýchto dětí propadne depresím. Objeví se myšlenky na sebevraždu a sebepoškozování. Existuje však řešení – hormony blokující pubertu.
Nový rodný list Josie, kde je jako pohlaví uvedeno “žena” včetně ženského křestního jména. To je v Coloradu možné změnit i u dětí bez operace.
“Co je tam napsáno, Josie?
Je tam napsáno “Josie Claudine Romero”, pohlaví ženské. ŽENSKÉ!!! 🙂
“Co to znamená?”
Znamená to, že jsem holka. A když někdo řekne, že jsem kluk, tak mu řeknu, že jsem holka. Že neříká pravdu.
Jsem holka!
Rodiče Josie si dnes užívají klid, který se jim podařilo získat.
Tatínek: “Já vím, že zdaleka nejsme z nejhoršího venku. Určitě nás čeká ještě velká spousta potíží, které budeme muset překonávat. Podařilo se nám ale dát naši rodinu dohromady.
Několik dokumentů o Josie natočila televize NBC a je možné je v angličtině shlédnout zde.
Já sem vložím alespoň Josie fotku, když už jí bylo v r. 2013 dvanáct let:
V tomto videu přečetla svou esej na téma, jak si myslí, že bude jednou vypadat její život. Napsala, že by chtěla mít hodného manžela, děti a že bude určitě moc krásná 🙂
Tohle všechno se děje teď a tady. A já se moc ráda třeba za tři nebo pět let podívám, jak se Josie daří.
Ona je vlastně tentýž šťastný případ jako Joppe z Holandska, o které jsem psala nedávno.
Lidé, jako jsou rodiče Josie by byli rádi, kdybychom přehodnotili svůj přístup k pohlaví. Doufají, že je ostatní pochopí a budou akceptovat. To ale není vždy snadné.
Společenská struktura je vybudovaná na dvousložkovém modelu ŽENA – MUŽ. Přitom v přírodě existuje celá řada mezistupňů mezi mužským a ženským pohlavím. Většina lidí se to ale snaží nebrat v úvahu.
Jeden vědecký tým analyzoval všechny živočišné druhy na planetě a zjistil, že téměř 50 % druhů se na ženu a muže nečlení. Jde například o hermafrodity. Celá polovina všech živočišných druhů na Zemi!
Hidžra – třetí pohlaví v Indii
V Indii existuje tzv. “třetí pohlaví”, kterému se říká “hidžra”. V dokumentech je označováno jako “T” (transgender). Zatímco dříve byly hidžry uznávány, dnes jsou na pokraji indické společnosti a bojují o přežití, čelí diskriminaci a předsudkům.
Dokument monitoruje život jedné hidžry, která vystudovala vysokou školu a přemluvila dokonce jednu indickou televizní společnost, aby mohla moderovat svou vlastní talk show věnovanou otázkám sexuálních tabu. Tato show se přes noc stala absolutním hitem.
Rozdíly v sexuálním chování a orientaci by lidé měli lépe chápat. Měli by je příjímat a dokonce je i vhodným způsobem podporovat, protože na nich není nic, co by se mělo potlačovat nebo eliminovat.

6 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.