• otєrєzє.cz

    Pseudoradost

    Ta vůně na chodbě našeho domu…to není vůně večeře mojí manželky, na kterou jsem se vždycky těšil (na manželku i na tu večeři). Tenhle byt je prázdný. A bude ještě prázdnější, až si odsud ostěhuje věci, které bude chtít a potřebovat…
    Už mám zase tu svojí pseudoradost. Raduji se z něčeho, z čeho se radovat nemůžu. Raduji se z toho, protože tím splním sen mojí manželce o svém vlastním bydlení, ale současně to nechci. Schizofrenní pseudoradost. Něco tak moc chcete a děláte pro to maximum a přitom si přejete, aby se to nestalo.
     
    Zase jsem věnoval 2 hodiny svého času Raiffce. Ta paní je kouzelnice! Volal jsem před chvílí tu radostnou zprávu o brzkém termínu připsání peněz na manželčin účet. Ještě to není schválené. To jsem se jen dozvěděl jednotlivé termíny. Ale její úterní dobrá nálada je pryč. Zase byla odtažitá, nepříjemná a z jejího hlasu jsem cítil tu nenávist, podezíravost, opovržení a znechucení… jako vždycky. Mluvil jsem na ní klidně, snažil jsem se v hlase usmívat, ale vždycky mě odpálkovala. Zase mi nic nevěřila a bůhví jestli si nevymyslí něco, čím by mi ten úvěr zase krásně zkomplikovala. Ale nechci spekulovat. To už je jen můj strach. Jako třeba nepodepsání kupní smlouvy, kterou sepisovala sama notářka. To je poslední papír, který doložím dodatečně, když dnes manželka ten podpis udělat nemohla (omlouvá jí, že byla v Praze) a tím je dílo dokonáno. Všichni měníme scénáře podle toho, jak manželka řekne. Já, Modrá pyramida, Raiffka. Stačí si něco usmyslet a musí se to předělat. Hodiny práce. Její nesmyslná podezíravost mě vytáčí. Pořád si myslí, že tenhle byt nikdy neprodám. Chápu, že jsem udělal blbost, když jsem chtěl být ženou, ale nechápu, proč mi nevěří. Jakou to má souvislost?????
     
    Ta výborná poradkyně z Raiffky miluje složité případy 🙂 Bere si můj spis domů na víkend. Pročítá smlouvy, vymýšlí, kombinuje a pak mi radí jak to udělat, aby to vyšlo.
     
    Dnes se mi zdál strašný sen. Že mi jeden nepříjemný pán v práci (se kterým jsem já ještě konflikt neměl) řekl, že jsem udělal nějakou chybu a že mě ještě dnes vyhodí. Zítra mi totiž končí zkušební doba.
    Přišel jsem do práce a na stole papír podepsaný ředitelem…
    …a na něm bylo super hodnocení se závěrem, že si mě tam nechají 🙂 Jupííí! (Tohle není pseudoradost 🙂
     
    První meta překonána, ještě mě čeká druhá, protože smlouvu mám na dobu určitou do 31.7.13. Tam to bude taky napínavé, ale byt by už měl být vyřešený a manželka spokojená. Jediné, z čeho mám radost je, že Kačenka bude mít svůj pokojíček…svůj prostor a své hračky zase na svém místě v novém bytečku… a bude je mít i u mě, protože ta úžasná poradkyně mi poradila, jak si vybavit byt a neplatit nic navíc 🙂 Ale zatím spí Kačenka v posteli vedle mě. Tam kde spala manželka. Večer si čteme pohádku, pohladím jí a už spinkáme oba 🙂
     
    Zase leje. Vloni bylo do konce května 461 hodin slunečního svitu. Letos jen 80! Třeba proto je manželka pořád tak znechucená z celého světa.
     
    Jdu povečeřet vanilkový jogurt, jahody a banán spatlané dohromady.
     
    A mám ještě jednu radost. Z lidí, kteří mi pomáhají.
    A vlastně ještě jednu a to je vážně veliká radost! Zítra si jedu pro Kačenku na víkend! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Angreštový džem

    Toasty s angreštovou marmeládou… a potom s jahodovo-vanilkovou… sedím tu a cpu se – naprosto nekultivovaně a nekulturně jen tak halabala u televize u rozházených letáků na stole a zmuchlané deky… a pochutnávám si. Ta chuť mně připomíná dobu, kdy jsme si to dávali všichni a bylo tu veselo.
     
    Pípne mi PC, že mám novou zprávu. Vytrhne mě z reality, protože už zase mi přišla zpráva od jedné slečny z Žitavy. Možná proto jsem si to tam teď tak zamiloval 🙂 Jmenuje se Lisa a takhle hezkou a milou Němku jsem snad ještě nikdy neviděl. Navíc je vtipná a odpovídá mi barvitě, takže mám co číst (a ona ode mě taky :). Ale je zadaná :/ (Jak by taky ne, žejo).
     
    Včera jsme byli s malou v Praze na kontrole. Jeli jsme tam jako rodina. A byl to vážně moc hezký den. Těšil jsem se na něj už dlouho (i když hrozilo, že mě manželka nebude chtít – a taky nechtěla, ale ještě jsem jí ukecal). I když je cíl dost nepříjemný a smutný (když kolem vás chodí nemocné děti), tak ta radost všechno předčila. Měla jí i Káťa a manželka byla tak v pohodě, že jsme se celou cestu smáli – třeba i pomalu sunoucí se koloně vozidel, jejíž součástí jsme byli a komentovali jsme jednotlivá auta včetně řidičů…Káťa pořád chtěla na té R7 zaparkovat a dojít těch 10km pěšky :)) – vůbec mi v tu chvíli nepřišlo, že mám nějaké starosti. Najednou tu byla přítomnost a síla a kouzlo toho okamžiku předčila všechno. Navíc to manželce tak slušelo! Ale už jsem se z toho vyspal…
     
    Náladu kazila a srdce mi rozbušila jen myšlenka, že po příjezdu musím sepsat kupní smlouvu mezi mnou a manželkou na byt (ten stažený vzor byl děsný!) a odnést všechny papíry do Raiffky. Naštěstí mi dneska kolegyně dala okopírovat smlouvu, co pro její kamarádku dělala přímo notářka za peníze. Super! Díky! 🙂 Ušetřila mi 4 hodiny patlání se s tím. To je taková pseudoradost. Není to skutečná radost. Je to radost z toho, že se něco povedlo, ale já přitom nechci, aby se to povedlo. Nechci sepisovat žádnou kupní smlouvu a nechci, aby manželka kupovala byt pro sebe a pro malou někde jinde… a tohle je jen další krok, který dělá a chce dělat, protože si myslí, že je správný, ale podle mě je to krok mimo. Jenže s tím nic neudělám a tak mám malé pseudoradosti z kupních smluv a až se konečně celý ten úvěr povede schválit, nebude tu radost už vůbec žádná… Ale tohle všecko jsou jen papíry. Papíry, papíry, papíry a čísla a jména na úřadech…nic víc.
     
    V Praze svítilo sluníčko a bylo krásně. Zato u nás na severu lilo celý den. V Praze +24, tady +12. (Lepší než -12, já vim). A pak jsem si ještě zajel do Žitavy. Vystoupil jsem na jediném parkovišti v centru zdarma, které mi Lisa poradila jako výborné místo na zaparkování a vylezl do deště. Najednou to město tak zavonělo! Zase jiná realita, která mě vytrhla z té šedi, i když obloha šedivá byla, ale vůbec mi to nevadilo. Tohle je ale taky realita! Není to útěk mimo ní, když tu teď stojím na mokrých dlažebních kostkách a prožívám to. Leje jako z konve na jahody u stánků, na květiny v květinářství vysunuté ven a déšť cáká na výlohy nazdobených pekáren, ve kterých se na mě usmívá osamocená slečna prodavačka, která je v tu chvíli taky sama. Možná si to jen vsugerovávám, že se na mě všichni usmívají…
     
    A nejel jsem tam za Lisou, jel jsem tam do DMka „dělat byznys“ 🙂 Lisa je jen můj obchodní poradce 🙂 Ona zná přesně všechny poměry a informace, které mi z téhle oblasti chybí…
     
    Joo…dětičky si hrajou…
     
    Stejně je to divný.
    Když chci najít jakoukoliv holku si usmyslím, tak jí najdu.
    Ale když chci najít holku-partnerku, tak ne.
    Dokud budou zadané, tak budu mít smůlu.
    A to žádnou nehledám! 🙂
     
    Shodou okolností mi dnes napsaly dvě „slečny“, které čtou tento blog proto, že jsou na tom podobně jako já. Nebo spíš jako jsem byl já. Tyhle lidi prostě tyto věci spojují.
     
    Párkrát už mi napsaly, ale dneska byl od jedné ten mail plný nadšení a radosti. To štěstí se z obrazovky úplně rozlévalo až ke mě…musel jsem se usmívat, protože jsem měl radost taky 🙂 Někomu se podařilo dostat se k začátku přeměny…a k tomu se stal zázrak – šel tam i se svojí partnerkou, se kterou má dítě… mě jich bylo asi před dvěma měsíci strašně líto, když mi napsala poprvé…že to „jeho“ partnerka ještě neví atd. Viděl jsem sebe a hned mi došlo, jak rychle o ně přijde. Ale nepřišla!!! Domluvili se s psycholožkou, jaká úskalí je čekají jako pár… a že jich nebude málo… ale tohle je láska. Něco, co jsem myslel, že se nemůže stát se stalo.
    Rozhodně chápu to štěstí, které teď musí prožívat jeden z nich. A ten druhý… to zvládne! Musí to být úžasný člověk. Osoba, která zhodnotila všechna pro a proti a řekla si: „Jsem člověk a chci žít s člověkem.“
     
    Jsem zvědavý, jak to dopadne a držím palce!!!
     
    Když skončí zprávy na TV Prima, přepínám na Novu. Jako kulisu sice, ale občas tam nakouknu. V tu dobu končí seriál Ulice. Asi milión dílů se tam řešilo, jak byl jeden nevěrník vykopnut z bytu, kde bydlel s partnerkou před svatbou a malou holčičkou… a teď těch milión dílů se tam soužil, trápil…přesně jsem věděl, jak mu je… a pořád si přál, aby už ho konečně vzala zpátky! A v nějakém nedávném díle to fakt udělala, jenže to nešlo… takže mu řekla, ať se odstěhuje… A zase jsem viděl sebe, jak tam sbírám ty hadry do pytlů a padám ven… a manželka mě chce ještě před odchodem obejmout, ale já naštvaně cukám a rozzuřený mizím ve výtahu… v Ulici na něj taky natáhla ruce… ale on dveřma nebouchl……… tak se na sebe vrhli….
    Najednou mě to naštvalo. Protože jsem mu záviděl. Protože takhle to mohlo dopadnout a takhle to může dopadnout i kdekoliv jinde. Je to jen na nás. Nemusí se to stát. Ale my jsme hrdí, trucujeme a zahazujeme poslední šance úplně nesmyslnými způsoby…
     
    Chce se mi jen tak psát. Prostě si s někým povídat. A myslet na někoho… volat mu, co mám koupit k večeři, jestli pro něj mám přijet nebo jen tak… A tak jdu radši spát.
  • otєrєzє.cz

    Co dokáže Tereza…

     
     
     
     
     
     
    Je mi z toho na nic 🙁
     
     
     
     
    Tajemství změny tkví v soustředění
    veškeré své energie
    ne na boj s věcmi minulými,
    ale na budování nových.
     
    Seneca.
  • Cesty

    Záhada jménem Selenium

    Tenhle článek je dost mimo téma (teda hlavně ta první polovina), ale přijde mi to zajímavé.
     
    Začalo to v r. 2010. Vlastně už pár let předtím, kdy firma L’Oreal vymyslela nový šampón ELSEVE (tmavě modrý s oranžovými prvky) proti lupům obsahující aktivní selenium neboli Selenium S Activ neboli disulfid selenia. Tato látka je proti lupům tak účinná, že pokud vám do téhle doby nezabíralo nic, tohle zaručeně pomůže a to hned po prvním umytí. To není reklama, to je osobní zkušenost. 
    Jenže firma L’Oreal má ještě dva šampóny proti lupům. Jeden je světle modrý a druhý šedý. Ale bez selenia. Zato oba obsahují pirocton-olamin, což je šetrnější látka a najdete jí téměř v každém šampónu proti lupům. Ta ale není tak účinná.
     
     
    Najednou začal kolem roku 2010 ELSEVE Actie Selenium S Aktiv z obchodů mizet. Nejprve jsem si myslel, že je to dočasné, ale pak jsem se zeptal v Rossmanu, zda bude k sehnání a prodavačka mi řekla, že už ne. Napsal jsem tedy firmě L’Oreal, jak je to tedy je s tímhle šampónem. Odpověď žádná. Podařilo se mi v drogerii u Vietnamců sehnat poslední dvě velká 400ml balení, která mi vydržela rok a půl a tak jsem nic neřešil.
     
    Občas jsem hledal na internetu, zda se nedá koupit a pomalu se začal ve všech e-shopech objevovat nápis: „vyprodáno“, „není skladem“ nebo „prodej ukončen“. Když si zadáte do googlu Elseve Selenium S Activ, vyjedou vám i diskuse, kde se probírá, kde je tento šampón k sehnání (nebo spíš k nesehnání) a že už se neprodává. Vychvaluje se tam a srovnává se šampónem Vichy Dercos, který má také obsah 250ml a disulfid selenia, ale stojí 265 Kč místo 70 Kč od L’Oreal.
     
    Vichy tu totiž v tuto chvíli nemá vůbec žádnou konkurenci, když se Elseve stáhl. Že by nějaká tajná dohoda? 🙂 Doufám, že mi tu teď na dveře nezaklepe nějaká mafie! 🙂 Tak to teda ne tohleto! Jak se jako liší česká hlava od té německé?
     
    Napsal jsem tedy do L’Oreal podruhé. Začal jsem tušit, že jednou ho budu stejně potřebovat, ale 3x dražší (avšak stejně účinný) výrobek se mi kupovat nechtělo. Zase žádná odpověď.
     
    Tak jsem se asi před 14 dny rozhodl s tím něco udělat.
    Ta záhada je totiž hlavně v tom, že v ČR nebo SR se tenhle šampón koupit nedá, ale v západní Evropě ano! Přišel jsem na to, když jsem ho hledal na internetových e-shopech v zahraničí. Někdo se tu v ČR dokonce živí tím, že prodává německé výrobky! A u tohoto šampónu píše, že v ČR a SR už se neprodává. Ale proč???
     
    Na můj třetí dotaz mi z firmy L’Oreal přišla konečně odpověď, že stažení výrobku z trhu předchází dlouholetá studie a že mám zkusit jiný šampón proti lupům z této řady atd. Na mojí otázku, proč šampón k sehání v ČR není, ale v Německu ano mi neodpověděli. Dokonce tento šampón najdete na jejich oficiálních stránkách pro ČR:
     
    Na to mi odpověděli, že jejich stránky bohužel nejsou aktualizovány.
    Už tři roky tam nabízí šampón, který v ČR nejde koupit.
     
    Tak velká, prestižní a jinak dobrá firma udělá takovýhle krok. Vy to chápete??? 🙂
     
    Takže jsem projel internet a vyskočila na mě akce jednoho britského e-shopu V Británii se ELSEVE jmenuje ELVIVE a v Německu ELVITAL.
     
    Nedalo mi to a napsal jsem jedné slečně ze Žitavy, jestli se dá v DMku koupit. Odpověděla mi, že jo. Tak jsem se tam v pátek vydal a samozřejmě ho tam měli. Stál mě 60 Kč (jako ostatní šampóny této řady, které u nás stojí kolem 70 Kč).
     
    V ČR se dá koupit jen tady: http://www.katja.cz/
     
    (V únoru 2018 přestal LOreal tento šampón vyrábět, takže jedinou alternativou s disulfidem selenia je tentýž šampón, ale od Vichy.)
     
     
    HEZKÝ ZÁŽITEK Z NĚMECKÉHO LIDLU
    Když už jsem tam byl, chtěl jsem se podívat do Lidlu. Nevím proč jsou ty ceny nižší než v českém Lidlu, ale když jsem si mlsně naskládal do košíku samé dobroty a stoupl si do fronty ke kase, stál přede mnou starší pár, který byl hrozně veselý. Pán se pořád usmíval a mluvil se mnou (německy). Jenže já německy rozumím jen málo, tak jsem mu vůbec nerozuměl a pořád se jen usmíval. Jenže on chtěl vždycky nějakou odpověď, tak jsem řekl „oukej“ :))) Když byli na řadě a pokladní chtěla namarkovat kytici karafiátů, nevěděla cenu, tak se zvedla a šla se podívat ke kytkám. Mezitím se za mnou vytvořila obrovská fronta a do toho na mě pořád mluvil ten starší pán a pořád se tak usmíval. Vlastně jsme se na sebe usmívali oba a on si chudák myslel, že mu rozumím. Mluvil něco o své manželce. Nejspíš: „Ježiši co si to ta moje ženská zase vybrala za kytku? No jo, teď to ta pokladní bude hodinu hledat…“ atd. 🙂 Vypadali ale spokojeně.
     
    Pokladní se vrátila, domarkovala, pán zaplatil kartou a šli.
     
    Já vyložil půlku vozíku na pás, pokladní na mě mrkla, usmála se, pozdravila „halo“, namarkovala, dávám to zpátky do vozíku a mezitím jí podávám kartu Visa a ona na mě, že tuhle kartu neberou! :))) To mi šla najednou němčina! „Ich habe keine euro!“ Strašně jsem se styděl. Za mnou fronta až na druhou stranu marketu, ale ta prodavačka se na mě pořád jen usmívala, byla hrozně milá. Klikla něco na pokladně a bylo to. Ne jako u nás, že musí volat druhou, když někdo něco vrací. Půlku vozíku někam naskládala a jelo se dál. Ještě jsem stačil říct „Entschuldigen“ a šel jsem. Asi byla zvyklá.
     
    Mrzelo mě, že ty dobroty nemám, tak jsem šel do města pro ten šampón, prošel jsem si Žitavu a úplně náhodou jsem se ocitl v Zelené a Růžové ulici (Grüne a Rose strasse).
     
    Už jste někdy viděli na zdech paneláku chodit berany? Rozházená jablka? Kentaury? V průčelí jednoho vchodu na stropě připevněné zlaté lístky, které se ve větru hýbaly? A dva hlavní vchody spojené dvojitou šroubovicí! Byl jsem z toho vedle!
     
    Tady jsou fotky:
     
     
     
     
     
     
    A tady je video 🙂
    Hudbu jsem nepřidával, protože mi tam pěje krásnou árii jeden žitavský kos 🙂
     
     
    Koho to zaujalo (jako mě), může si přečíst více o projektu na http://www.mandauerglanz.de/
     
    Všimli jste si, že podél silnice neparkují stovky namačkaných aut? To nebyla jen tato ulice! A kde jsou lidé? Pejskaři? Papíry na zemi? Zlaté lístky v průčelí by u nás „záhadně zmizely“ během týdne.
    A ještě pár otázek mám: Proč před zavíračkou byly v Toomu narvané regály čerstvým pečivem? A masem? V Čechách čerstvé pečivo hodinu před zavřením neseženete. Mohl bych pokračovat, ale nechci. Žiju v téhle zemi právě proto, abych koukal, když z ní vyjedu :))
     
    Venku je +8, v západních Čechách napadly 3 cm sněhu. Bože to počasí je tak vtipné!!! :/ Žiju v zemi nikdy nekončící zimy! Jdu se zachumlat do peřiny ke zprávám, dánskému sýru a sladovému chlebu 🙂 A už se těším, až se zase vydám do Žitavy. Ještě by tam na mě mohla čekat nějaká milá průvodkyně…
     
    Bože proč pořád hledám nějakou průvodkyni? Já nechci nikoho hledat! Je to vysilující a deprimující pořád někoho chtít. Já chci být sám! Proč nemůžu být sám a nemyslet na to, že někoho chci? Asi proto, že už vím, jak je to hezké někoho mít. Někoho milovat a být milován. Protože pořád hledám svojí manželku. Protože i v Žitavě byly její kroky, když jsme tam byli asi před 8 lety spolu. Nechci na to myslet, ale když jsem tam tak stál, tak to přišlo samo.
     
    Včera jsem si dal inzerát na seznamku tady v ČR a taky jsem napsal pár vzkazů vybraným slečnám z Žitavy. Protože mi je jedno, když ta holka bude z Děčína nebo z Žitavy. Je to stejně daleko. Nechci už se tím ale zabývat. Otravuje mě to. Chci žít normální život. Jenže normální život žít nemůžu, protože normální život je mít u sebe svojí dcerku, vyzvedávat jí ze školky, být jejím tátou jako dřív. Nejsem schopný žádného nového vztahu. Vím to, ale přesto někoho hledám. Nejsem trubka? :/
    Asi proto, že je to vzrušující. To hledání a namlouvání.
     
    A nedám si říct, i když jsem už dlouho neúspěšný.
     
    Otázkou je proč.
     
    Něco dělám špatně.
     
    A dívka nebo žena, která bude volná, asi taky něco dělá špatně, když ještě nikoho nemá. Takhle jí přeci nemůžu nikdy potkat? Bydlím asi v blbé části země. K čemu mi je, že v tomhle okrese jsou nejmladší obyvatelé v ČR a největší počet žen na muže?
     
    Záhada jménem Selenium je prkotina.
     
    Mám tu jiné záhady, které ne a ne vyřešit.
     
    Kdy už budu žít zase svůj normální život? Je to jako když čekáte u postele v nemocnici, až se vám dotyčný vrátí…
  • otєrєzє.cz

    Kde jste potkaly toho pravého?

    KDE JSTE POTKALY TOHO PRAVÉHO?
    Jednoduchá otázka, kterou položila slečna v jedné diskusi:
     
    „Ahoj holky, zajímalo by mě, kde jste potkaly svou (zatím) největší lásku, nebo jak jste se seznámily.
    Byl to čistě jen osud, nebo v tom měl prsty někdo z vašich známých?
    (A taky chci okrajově zjistit, kde bych ho mohla potkat já.)“
     
    Taky mě to zajímalo, tak jsem se výsledky rozhodl napsat sem a udělat z toho takový velký krásný graf 🙂
     
    Berte to jako takový malý návod, kde k tomu může dojít 🙂
     
    Hodně holky věří osudu a odkazují se na něj! (Že bychom tomu osudu trošku pomohli? 🙂
     
    Velké množství míst seznámení patří škole a akcím s ní spojeným (maturitní plesy).
    V téhle době to prostě začíná. Ideální začátek vztahu na celý život. Takhle hezky od začátku je to nejlepší.
     
    A nemyslete si. Takhle to vypadá, jak jsou všichni šťastně zamilovaní, ale neuvádím tu ty odpovědi, kde holky uvádí, že jsou pořád samy. Jedna slečna napsala, proč hledat chlapa, když si toho nejvěrnějšího porodila sama :)) Ale věrnost vlastně stejně nemusí být zárukou toho, že vztah neskončí :/
     
    Shrnutí:
    1. MÍSTO – ZÁJMOVÉ AKCE
    Největší šanci na seznámení mám na nějaké akci spojené s mými (společnými) zájmy. Úplně nejvíc na diskotéce! Tam ale nechodím. Moje zájmy nejsou moc společenské, ale hodina japonštiny by být mohla 🙂
    Hned na druhém místě z těchto akcí je maturitní ples, takže příště, až mě kolega na jeden bude zvát, tak půjdu 🙂
     
    2. MÍSTO – INTERNET
    Na druhém místě je internet. Tak tomu rozumím. Tohle se mi nějak nedaří a nevím proč.
    Ale co je na celé věci fajn je skutečnost, že k seznámení dochází stále ještě ve většině při osobním setkání. Internet je „až“ na druhém místě! Paráda tyjo! 🙂
     
    3. MÍSTO – ŠKOLA, 4. MÍSTO – PRÁCE
    Na třetím místě škola – to už se mě netýká, ale na čtvrtém místě je práce! Jenže tam to nehrozí.
     
    5. MÍSTO – DOPRAVNÍ PROSTŘEDEK
    Líbí se mi ale páté místo – dopravní prostředek! Konkrétně vlak! 🙂 Měl bych víc cestovat vlakem.
     
    6. MÍSTO – MĚSTO
    Šesté místo patří seznamování ve městě při nakupování. To osobně moc nechápu 🙂 Neumím si představit, jak se tam s někým seznamuji 🙂
     
    7. MÍSTO – PŘES EXPŘÍTELE
    Tak tohle je hustý! 🙂
     
    8. MÍSTO – PŘES KAMARÁDY
    Docela málo na to, jak jsem si myslel, že tohle funguje víc.
     
    9. MÍSTO – DOKTOR
    Nutno podotknout, že slečna se zamilovala přímo do svého lékaře a on do ní 🙂
     
    A ještě pro zajímavost:
    Z celkového počtu 111 respondentek je v dlouholetém vážném vztahu s někým, koho zná už od narození nebo od základní školy celkem 10 dívek. Takže 9% z nás má vztah, který je prověřen časem… o tom jsem tu kdysi psal.
     
    Tak a tady je ten graf. Kochejte se jako já! 😀
     
     
     
     
    Tak a ještě jedno malé video o ženské kráse, které se mi moc líbí:
    (není potřeba komentovat)
     
    Jestli chcete, napište do komentáře váš způsob a místo seznámení se svým partnerem a taky do které skupiny patříte.
    Já bych patřil do 4% skupiny seznámení na ulici.
     
     
    Jednotlivé odpovědi (včetně některých detailů) najdete po kliknutí na „Celý článek“, protože jich je hodně…

     
     
    Eva:
    V ÚTULKU
    „Já jakožto pejskař, jsem milého potkala v útulku na dobrovolné brigádě, našla si ho na facebooku a na další brigádu jsme už jeli spolu jsme spolu skoro 2 roky.“
     
    Alena:
    AIRSOFT
     
    Pavla:
    VE VLAKU
     
    Petra:
    PŘED ŠKOLOU
     
    Katka:
    V ONLINE HŘE
     
    Petra:
    FACEBOOK
     
    Markéta:
    NA BRIGÁDĚ
    „První pohled na brigádě a pak na akci, pak jsme si psali, chodili ven a teď jsme spolu 1,8 roku“
     
    Lucka:
    NA HORÁCH
     
    Sylvie:
    NA KONCERTĚ
    „Já potkala svého miláčka na koncertě, kde mě to vůbec nebavilo a pak jsem ho uviděla. Začali jsme po sobě pokukovat a pak jsem šla za ním…. Byla to láska na první pohled.“
     
    Růža:
    NA FESŤÁKU
    „Určitě to byl osud. Potkali jsme se na druhém konci republiky na fesťáku mezi padesáti tisící lidmi. A zrovna se svou partou přišel k našemu holčičímu stanu, zda nebudeme s jeho klučičí partou hrát karty…. Pak jsme zjistili, že celý život bydlíme od sebe přes les asi tak 15 km. Přesto jsme se potkali takhle daleko a mezi tolika lidmi. Prostě k sobě patříme.“
     
    Sandra:
    V PRÁCI
     
    Lenka:
    NA DISKOTÉCE
    „Asi to byl osud, on šel na diskotéku, kam neměl jít, já tam taky šla, ale původně jsem tak taky neměla být, no a potkali jsme se tam a od té doby to začalo.“
     
    Andrea:
    VE VLAKU NA CESTĚ NA FESŤÁK
     
    Lada:
    PŘES KAMARÁDKU V ČAJOVNĚ
    „Přes kamarádku ze základky, která se s ním seznámila v čajovně.“
     
    Sára:
    NA DISKOTÉCE
    „na diskotéce (u nás to žádná romantika nebyla). Nikdy by mě nenapadlo, že ze známosti na jeden večer se vyklube tak krásný, už přes 3 roky dlouhý vztah.“
     
    Denisa:
    NA LIDE.CZ
     
    Blanka:
    PŘES SVÉHO EX.
     
    Markéta:
    SBÍRAL MĚ ZE ZEMĚ, KDYŽ JSEM BYLA OPILÁ.
     
    Žaneta:
    CESTOU NA JEDNU ZAHRANIČNÍ AKCI.
     
    Kristýna:
    ZNÁM HO OD ŠKOLKY
     
    Karolína:
    CHODILI JSME SPOLU 9 LET DO TŘÍDY NA ZÁKLADCE
     
    Hana:
    U MĚ V PRÁCI V BARU
     
    Míša:
    V TAXÍKU. UŽ TO BUDE 2 ROKY.
     
    Mája:
    V PRÁCI.
    „No v práci, původně po něm pálila moje kamarádka a mě se vůbec nelíbil, dělala jsem kamarádce tak dlouho garde, až se to celé nějak obrátilo a už jsme spolu 6 let máme super dítko!“
     
    Kristýna:
    NA DISKOTÉCE
    „já potkala toho svýho na diskotéce… kam ani jeden z nás nikdy nechodí, já tam byla asi po 3 v životě on asi taky tak… pak sem zjistila, že bydlí kousek ode mě, je to syn mojí učitelky, u který sem několikrát byla dokonce i doma, že už tak 3 roky chodíme minimálně jednou za měsíc na stejný akce a to prosim v malinkym městečku, kde se všichni navzájem znaj…prostě pech“
     
    Marie:
    NA SOUSTŘEDĚNÍ CHEMIKŮ
    „Přednášel mi na jednom soustředění chemii prvků hlavních skupin…“
     
    Petra:
    NA INTERNETU
     
    Verča:
    NA MÁJCE
    „na májce, náhodou všichni ostatní odešli a my jsme spolu zůstali pod rozkvetlou třešní otočil se ke mě a prohlásil, že mě přece nenechá uschnout, letos jsme tak slavili druhé výročí.“
     
    Karolína:
    VE ŠKOLE NA PRVNÍM STUPNI
     
    Zuzana:
    V PRÁCI
    „ja v práci, myslela som si aký je to idiot….5 rokov a zrazu po 5 tich rokoch sme zistili že k sebe patríme, aj on o mne si myslel že som …“
     
    Blanka:
    NA INTERNÁTĚ
     
    Kája:
    NA MÁJCE.
    „3.6. spolu budeme rok“
     
    Martina:
    VE ŠKOLE
    „ve škole, chtěl po mě prachy na školné a nakonec je za mě zaplatil on 🙂 půl roku jsme byli kamarádi a teď jsme best pár :-)“
     
    Verča:
    KAMARÁD MÉHO EX
    „Přítel je kamarád mého ex… Poznali jsme se v době takového toho „vztahu“ po rozchodu, jezdila jsem s ex a jeho kámošema ven a tak asi po půl roce jsem si „vyměnila“ jednoho Hondaře za druhého, se kterým jsme už 6 let:-)) A dobře jsem udělala, je to miláček.“
     
    Adéla:
    NA STŘEDNÍ V LAVICI
    „Dva roky sezení v lavici, před maturitou už to nešlo vydržet už jsme spolu tři roky, bydlíme spolu a je nám fajn.“
     
    Dája:
    V AUTOBUSE PŘES KAMARÁDKU
    „Na střední chodí s mojí bývalou spolužačkou, se kterou jsem jednou náhodou seděla v autobuse cestou domů… ukázala mi jejich třídní fotky, který zrovna v ten den dostali a já jsem hodnotila kluky. Řekla jsem, že se mi líbí jenom on – ona mu to druhý den řekla a potom už si mě našel sám. Ke konci měsíce to bude rok x)“
     
    Klára:
    UTĚŠOVATEL PO ROZCHODU
    Na silvestra, kde se semnou rozešel přítel a já ho celej večer oplakávala. Tento hoch mě šel domů doprovodit a čistě náhodou jsme zjistili, že bydlíme vedle sebe, tak jsme si vyměnili čísla a už to jelo
     
    Aneta:
    NA LIDE.CZ
     
    Bára:
    NA PLÁŽI
    na pláži ) zrovna dneska sme spolu rok a 9 měsíců ale není to Čech
     
    Hanka:
    V SKATEPARKU
    „Tenkrát sem šla s mim známím do Skateparku na skejtovou akci,kam se mi strašně nechtělo,je dredatej koukal po mě celou dobu a já si ho nevšimla(koukala sem po jinym dredatym ) pak sme se našli na fb, za chvili to budou dva roky co jsme spolu
     
    Tereza:
    NA NOČNÍ HASIČSKÉ SOUTĚŽI
    „na noční hasičské soutěži, jenže si mě vůbec nevšímal, do teď mu to vyčítám a pak jsme si psali na facebooku, šli ven a bylo to „
     
    Katka:
    V HOTELU NA PRAXI
    „V hotelu, kde jsem měla praxi a on pracoval jako kuchař. Přitahují mě šikovní chlapci, co to umí s pánví :)“
     
    Marie:
    NA SVATBĚ
    „Za měsíc to bude rok a půl.“
     
    Jana:
    NA DISKOTÉCE
    „na diskotéce, když došel s kamarádem“
     
    Sofie:
    VE ŠKOLE
    „chodíme spolu do třídy na střední, už spolu budeme rok, daly jsme se dohromady v Paříži když jsme byly se školou na zájezdu.. jo je to někdy fakt boj s ním v té třídě vydržet, ale nikdy bych ho už za nic nevyměnila“
     
    Lucka:
    Jela sem do školy a na nádraží mě málem pozvracel bezďák, jedna cizí slečna se mi začala strašně smát…pak mě potkala ve škole a zakecaly sme se….říkala že se stehujou do města kde bydlím já…když se přistehovali šla sem ju províst po měste i s jejím bratrem…s tím sem se asi 3 roky jen tak letmo zdravila…..pak na jedné akcičce sem ho potkala a nák sme se začali muckat atak……nevím co se mu stalo, že sem se mu najednou začala líbit… ale v červnu to budou dva roky..a já můžu jen děkovat bezdomovci a přerovskýmu nádraží.
     
    Tereza:
    NA DISKOTÉCE
    „Bude to znít jako klišé, ale na diskotéce. I když oba nejsme vůbec diskotékový typ. Oba jsme tam byli s přáteli z „donucení“ no a jsme spolu 5 let.“
     
    Lenka:
    V GLOBUSU
     
    Denisa:
    VE ŠKOLE
    „byl to nejlepší kamarád tehdejšího přítele mé nejlepší kamarádky, po dlouhých dvou letech komplikací jsme spolu už půl roku a je to nejkrásnější“
     
    Zlata:
    NA ADAPTAČNÍM KURZU VŠ
    „Na adaptačním kurzu na VŠ. V cestě byly 2 roky boje a překonávání nástrah – snoubenka, přítel, hra na to, že jsme jen kamarádi, ale to napětí ve vzduchu prostě nešlo vydržet a když mi jednou napsal, že si s tím našim vztahem už neví rady a pozval mě konečně na rande, tak jsem byla ta nejšťastnější žena na světě.“
     
    Anna:
    V TANEČNÍCH
    „A jsme spolu dva a půl roku.“
     
    Lenka:
    NA BRIGÁDĚ V KAVÁRNĚ
    „Já ho poznala, když jsem měla brigádu v kavárně … nejdřív jsem si ho ani nevšimla, moje pozornost byla zaměřená jen a jen na jeho kamaráda, ale později jsme se potkali na jedné akci a alkohol mě popostrčil k přátelské konverzaci … nakonec jsme spolu odjeli na další akci a ten večer jsme se hodně sblížili … pokračovala to tak, že za mnou neustále chodil, vyzvedával mě no a pak už to znáte …“
     
    Dáša:
    V PRÁCI
    „V podniku, kde jsem dělala diplomku, on tam pracoval. Za půl roku jsem tam začala pracovat i já:-).
    Teď jsme už 10 let spolu.“
     
    Kamila:
    V PRÁCI
    „v práci… no moc romantický to nebylo, ale od tý doby jsme spolu 6 a půl roku a nemine den abychom si navzájem nevyznali lásku“
     
    Sandra:
    V ONLINE HŘE
    „A budeme spolu tři roky.“
     
    Bára:
    „U nás osud. On prisel nekam kam jit nechtel a nemel a ja jsem sla nekam kde jsme hodne dlouho nebyla.“
     
    Nikča:
    NA LIDE.CZ
     
    Andrea:
    V AUTĚ KÁMOŠE
    „já s přítelem jsme spolu chodili na základku já do áčka a on do béčka … ale neznali jsme se .. až ve třeťáku na střední (každej chodíme na jinou střední) nás bral jeden společnej kámoš někam autem, no a nějak sme se do sebe zakoukali, bydlíme od sebe necelé 2km… takže jsme od té doby skoro pořád spolu už přes rok“
     
    Lenka:
    NA DISKOTÉCE S POMOCÍ KAMARÁDKY
    „na diskotéce (ačkoliv nikdy nechtěl holku z diskotéky ), prý jsem vypadala jako nafoukaná, zato děsně zajímavá 😀 znal mou kamarádku, takže další postup byl její dílo“
     
    Tereza:
    NA ULICI
    „OSUD – jen tak jsme se potkali na ulici v našem městečku. On jel s kamarádem, který mě znal, od něj si vzal číslo a začali jsme si psát, vídat … čas plynul a už se ,,vídáme,, každý den devátým rokem :-)“
     
    Petra:
    PŘES SEZNAMKU
    „Já jsem svého současného přítele našla přes seznamku na internetu. Jsme spolu dva roky a o tom, jestli je to fakt ten pravý, začínám vážně pochybovat.“
     
    Denisa:
    NA TÁBOŘE
    „S přítelem jsme se seznámili na táboře, já tam jezdila dřív jako tábornice, on už dělal vedoucího, pak jsem dorostla do vedoucí a tam jsme se dali dohromady, navíc mě přítel přebral. Zamilovali jsme se do sebe v teplácích, upocení a zmožení z dětí. 😀 Jsme spolu už tři roky a plánujeme společnou budoucnost. „
     
    Lucka:
    „na co chlapa když jsem si toho nejvěrnějšího porodila sama?“
     
    Klára:
    VE VLAKU
     
    Květa:
    U PENNY MARKETU
     
    Verča:
    NA ZÁJEZDĚ V LONDÝNĚ SE ŠKOLOU
    „Chodili jsme spolu na střední, byli jsme na zájezdě v Londýně a já se chtěla vyfotit u Londýnskýho oka, jenže on nepochopil, že má uhnout a vyfotil se se mnou. A pak jsem se tak nějak začali bavit“
     
    Lucka:
    VE ŠKOLE
     
    Verča:
    VE ŠKOLE
    „Potkávali jsme se tři a půl roku na střední (chodili jsme spolu do třídy) než to mezi námi „zajiskřilo“. Teď jsme spolu rok a půl a já jsem furt hotová z toho, jak krásně se kluk dokáže chovat k holce (v předešlých vztazích jsem to nikdy nepoznala), je to miláček no. V prváku, když ségra viděla naší třídní fotku, tak na něj ukázala prstem a říkala, že ten by se ke mě hodil!“
     
    Týna:
    SPOLUŽÁK OD 1. TŘÍDY
    S přítelem jsme se seznámili v první školní den v jídelně, při proslovu ředitele školy (první fotka, ti dva s těma aktovkama vedle sebe)
    Do třetí třídy nejlepší kamarádi…
    Od třetí do osmé jsme se nenáviděli, on mě šikanoval (to mu nezapomenu nikdy) nechtěla jsem kůli němu chodit do školy.
    V osmé jsme se zas začli bavit…
    Na silvestra 2010 jsme spolu byli jen tak náhodou protože oboum nám padl na poslední chvílu plán, takže spíš aby jsme se nenudili…
    A ZAMILOVALA JSEM SE DO NĚJ PRÁVĚ NA TOHO SILVESTRA, KDYŽ JSEM NA NĚJ SPADLA Z HOUPAČKY, leželi jsme na zemi a já mu chtěla dát pusu ale nemohla jsem…
    Pak jsme spolu trávili hodně času, lidi si mysleli že spolu jsme a my jsme nebyli, protože jsme ani jeden nevěděli jak to říct, že oba chceme.
    A 18.3.2012 jsme se dali dohromady, oficiálně – když si vzpomenu kolik nás to stálo úsílí a odvahy.. ale bylo to krásný období ) -sory za dlouhej příspěvek, nemohla jsem si pomoct“
     
    Renata:
    NA VŠ
    „ve 4. rocniku na VS…cele 4 roky jsme se maximalne pozdravili nez nam doslo, ze patrime k sobe „
     
    Tereza:
    NA BOWLINGU
    „Já na bowlingu. Byl to kamarád kamarádky, ironie byla ta, že se jel s ní blíže poznat. Nejdříve jsem ho zkoušela kamarádce dohodit, vychvalovala sem jí až do nebes, ale nedal a konverzace se odvrátila na mě. Slovo dalo slovo a jsme spolu už rok. Nejlepší kluk na světě. Neměnila bych. Já vím sem mrcha.“
     
    Lenka:
    NA SEZNAMCE
     
    Zuzana:
    NA LIDE.CZ
    „U nas to byl určitě osud, už jsem se fakt nudila, tak jsem po dlouhe době vlezla na chat na lide.cz (bylo to fakt docela dlouhou dobu po tom, co moje chatove nadšeni opadlo, a od te doby jsem tam zas nevlezla ) a tam jsem si začala psat s jednim sympatickym typkem, až se ukazalo, že bydli kousek ode mě (vicemeně si vidime do oken ) a už nějaky ten rok předtim mě pozoroval v autobuse. Ještě nunto poznamenat, že on taky na chat už skoro nechodil, ale ten večer neměl co dělat. No nasledovalo prvni rande, a když jsem se mu podivala poprve do oči, jsem věděla, že jsem ztracena, už jsem uspěšně ztracena skoro 4 roky“
     
    Míša:
    V KAPELE
    „V kapele:-) já zpivam a on hraje na kytaru:-) jsme spolu už 3 roky:-)
    I když ja ted hudbu studuju a on ne,jsme od sebe 100km stejně to klape:-)“
     
    Sára:
    NA ICQ
     
    Martina:
    KAMARÁD MÉHO EX
     
    Eliška:
    „U nás taky zafungoval osud x). Naši tátové byli kamarádi, a když společně zapíjeli moje narození, tak si připili na to, že Honzík má konečně nevěstu. Po páru letech můj táta umřel a my jsme se s maminkou odstěhovali asi 70 km daleko. Jezdila jsem tam akorát k babičce a tetám, nikdy jsme se neviděli, neznali se, až nás jedno léto, které jsem tam trávila na brigádě, seznámil společný kamarád… A už to jelo x)“
     
    Lucka:
    NA FACEBOOKU
    „Na facebooku, kuly jedny hre sem mu napsala at mi posle diamanty. pak sme jeli do mekáče na zmrzlinu. „
     
    Veronika:
    NA BADOO
    „Já toho současného pravého potkala na badoo.
    Jinak moje zatím nejdelší láska, která trvala 5 let vznikla tak, že jsme si na základce! vymýšleli s kamarádkama čísla a psali na ně smsky. No a ten můj bývalý odepsal. potom jsme si tři roky!psali a pka se sešli, bylo nám 17 a byli jsme spolu 5let. doted jsme v kontaktu ale láska nam vyprchala.každopádně nelituju .)“
     
    Markéta:
    KAMARÁD KAMARÁDŮ
    „Kamarád kamarádů. Jednou se to sešlo tak, že jsme byli všichni venku. Od té doby jsme si skoro denně psali no a teď už jsme spolu přes rok.“
     
    Aneta:
    NA ZÁBAVĚ
    „Já svého přítele potkala na zábavě. Byla to celkem náhoda, jelikož se mi tam vůbec nechtělo a všichni mě přemlouvali, ať jdu. Nechala jsem se ukecat a šla jsem na naši vesnickou zábavu poprvé po 10 letech co tu bydlíme a bylo to
    Svého bývalého jsem zase potkala na diskotéce. Taktéž ukecaná holkama, první pařba v Praze (v prváku na vejšce) a hned si mě tam našel. Vydrželo nám to skoro 6 let i přesto, že jsou údajně známosti z diskoték předem určené k zániku.“
     
    Klára:
    NA LETNÍM TÁBOŘE JAKO PRAKTIKANTI
    „Na letním táboře jako praktikanti . Bohužel v tu dobu jsem byla zadaná (a tradičně jsem chtěla oba ) pak jsme spolu jeli takhle ještě na dva tábory a v den jeho osmnáctých narozenin jsme mu s kamarády uspořádali oslavu u mně doma, a to už jsem byla asi měsíc volná, takže jsme spolu skončili a jsme spolu 2,5 roku. Btw, potkali jsme se u Vlašimi a pak jsme zjistili, že od sebe bydlíme asi půl hodiny chůze.“
     
    Tereza:
    V TANEČNÍCH
     
    Inna:
    NA VESNICKÉ ZÁBAVĚ
    „na vesnické zabave, kam jsem ja nechtela jit a on jel jen tak z nudy………. dva roky, a hodlam si ho vzit“
     
    Monika:
    V KAVÁRNĚ
     
    Hanka:
    NA NÁDRAŽÍ
    „Na hlaváku v Praze…teď už to budou 3 roky“
     
    Klára:
    NA MATURITNÍM PLESE
    „Na mém maturitním plese 🙂 A teď už jsme spolu necelých 6 let ;-)“
     
    Tereza:
    NA LIBIMSETI.CZ
    „Už je to 5 let zpátky a za měsíc se bereme“
     
    Helena:
    NA OSLAVĚ KÁMOŠKY
    „na oslavě naší společné kámošky a to žijeme v jednom městě…potkávali jsme se a nic A na oslavě stačilo pár panáků na kuráž a už to bylo. Ted jsme spolu 2 a čtvrt roku“
     
    Anička:
    V BARU PŘES KAMARÁDA
    „Já svého přítele potkala úplně náhodou.
    Kamarád mi psal jestli nechci zajít do jednoho baru, já zrovna byla ten den domluvená s kámoškou, že někam půjdem. Tak jsem mu napsala, ať taky někoho vezme pro kámoškou a nějak to spojíme. No jenže to dopadlo, že já skončila s tím klukem, kterého přivedl ten kámoš. A už jsme spolu přes rok a půl.“
     
    Hanka:
    V ČAJOVNĚ
    „v čajovně kde jsem pracovala, byl to ten nejdokonalejší majitel čajovny pod sluncem a doteď se smíchem říká že jsem ho stála 300 tisíc“
     
    Tereza:
    „chodili jsme kolem sebe dlouho a nic… pak přišlo pár měsíců, kdy se o mě intenzivně snažil a mně se nechtělo….samé výlety atd…bylo to fajn…..pak jsme se nechala tak trochu ukecat…..a ted?…..ted jsem nejštastnejší- mám nejbáječnějšího chlapa pod sluncem a jsem neuvěřitelně ráda, že to moje trýznění a někoolikaměsíční nabalování mě vydržel :-D“
     
    Katka:
    NA MATURITNÍM PLESE
    „Na maturitním plese. Určitě zasáhl osud, měla jsem na něj jít s někým jiným, ten ,ale nepřijel takže jsem dělala křena kamarádce a jejímu chlapci. NA konec mě oni seznámili s mím láskou se kterým jsem už přes 2 roky a pomalu plánujeme budoucnost.“
     
    Eliška:
    NA OSLAVĚ
    „Poprvé jsme se viděli na kamarádčině oslavě narozenin (později jsem se dozvěděla, že ten den slavil i on ). Po roce a půl na jedné slavnosti jsem se ohlédla a on tam stál s mým kamarádem. Byl mi hrozně povědomý a tak mi to nedalo, vnutila se do konverzace a zjistila, že se vlastně známe
    O týden později jsme byli na stejné akci. Překonala jsem strach, šla k němu a z ničeho nic ho políbila
    Takže asi existuje i láska na druhý pohled a ne vždy 1. krok musí udělat kluk
    Zítra jsou to přesně 2 roky od našeho 1. setkání „
     
    Sára:
    VE ŠKOLE
    „2 roky na stejné škole, ale osmělil se až na jedné akci…jsme spolu rok a pul a ja uz si vedle sebe nikoho jinyho predstavit nedovedu“
     
    Marie:
    PŘES KAMARÁDA
    „Přes pražskýho kamaráda, kterej mě přibral k němu na chatu. Pak jsme zjistili, že jsme jako malí bydleli 15 km od sebe ve dvou malejch městech a pořád tam oba máme zbytek rodiny dohromady jsme se dali po roce společnýho ježdění na hory, festivaly, do zahraničí..“
     
    Tereza:
    U DOKTORA
    u doktora……. byl to ten doktor a jsme spolu zatím rok a půl
     
    Lenka:
    NA LIDE.CZ
     
    Gábina:
    NA SVATBĚ MÉHO BRATRA
    Na svatbě mého bratra. Byl to jeho svěděk.
     
    Hanka:
    NA DOVOLENÉ
     
    Nina:
    FACEBOOK
     
    Verča:
    NA ZÁKLADCE
    Na zakladni skole 4roky jako nejlepsi kamaradi a ted uz pet let jako par
     
    Pavlína:
    NA DISKOTÉCE
    poznali jsme se na diskotéce a asi o půl roku pozdějc mě pozval (přes Facebook) na party ke kámošovi (kde to na mě zkoušel ale já odolala ) a od tý doby jsme spolu (už přes 2 roky)..takže holky, dělejte drahoty, funguje to!
     
    Monika:
    PŘI CESTĚ Z PRÁCE
    …při cestě z práce, kdy jsem musela nadělat nějaký přesčas.Jen tak tam seděl a působil na mě hrozně smutně jak si pouštěl na telefonu písničky. Byla výluka a já mu v autobuse hodila narychlo sesmolený vzkaz s tel. číslem a utekla. Ozval se a od tý chvíle jsme spolu za nic bych ho nevyměnila, ačkoliv je mladší a vypadá jak holka D
    je to můj nejmilovanější Popelka
     
    Lenka:
    NA JEDNÉ AKCI
    My celý život žili jen pár kilometrů od sebe, v městech vedle sebe a znali se už od dětství. Bohužel, mě se nelíbilo jak se pořád předváděl, takže jsem ho spíš neměla ráda . Na jedné akci jsme nějak zůstali spolu, pak následovalo několik měsíců psaní, nějaká ta neshoda, chvilka odloučení.. ale nakonec jsme se dali dohromady a teď spolu budeme půl roku (možná nic moc, ale pro mě je to první vážnější vztah) a já si lepšího kluka neumím představit. Stačí mít tedy otevřené oči, možná je totiž ten pravý blíž, než si člověk myslí .
     
    Monika:
    SPOLUŽÁK ZE ZÁKLADKY
     
    Kristýna:
    NA BRIGÁDĚ V KOUPELNOVÉM STUDIU
    Byla jsem na brigádě na rautu v koupelnovém studiu,ve kterém pracuje jako specialista,no a po večeru usmívání se na sebe jsme spolu
     
    Eva:
    NA FACEBOOKU
     
    Jana:
    V NEMOCNICI JAKO SESTŘIČKA
    S mým panem božským jsem se seznámili v nemocnici – já jako sestřička a on přišel navštívitt svého dědu Víkend na to, jsme se potkali baru,a to už na mě volal na celé kolo :Ahoj sestři Od první chvíle jsem věděla že je ten pravý a že k sobě patříme,ale on se pořád nějak ostýchal,měl nedořešené vytahy s bejvalkou, která s ním navíc hrajev kapele,nám dělala naschvály.Pořád jsem do něj byla platonicky zamilovaná, a zvykala si že budem jen přátelé.Na konci srpna jsem mu napsala jestli spolu nepůjdem do letního kina,a po kině už u něj zůstala.Teď jsme nerozlučný pár už víc jak třičtvrtě roku a gol je že má chalupu hned vedle našeho baráku a celou dobu jsme o sobě nevěděli Od té chvíle věřím na osudovou lásku,zvlášť když jsme si ji museli vybojovat
     
    Lucka:
    NA LIBIMSETI.CZ
    Už jsme spolu začali osmý rok…
     
    Klára:
    NA BADOO.COM
    Internet.. konkrétně badoo kde je to samej úchylák a tak jsme se tam my dva úchyláci potkali Vůbec se se mnou nechtěl sejít, řekl mi že zná nějakou holku se kterou to vypadá dobře joo jenže slečna, když byl u ní mu pročetla telefon, kde měl zprávy i ode mě a prý mu udělala takovou scénu..nakonec s dozvěděl od známmých že je to hysterka a pěkná blbka .. jednoho dne jsem ho konečně ukecala, stále se vymlouval jak si to musí srovnat v hlavě, potřebuje klid atd.atd. (byla jsem neústupná a fakt otravná).. povolil, šli jsme spolu ven.. od tý doby jsme spolu, plánujeme společné bydlení.. Holt jsem si ho musela vybojovat, stálo to za to
     
    Katka:
    NA SEZNAMCE STESTI.CZ
    před dvěma lety na seznamce štěstí.cz hned po rozvodu
     
    Míša:
    MATURITNÍ PLES
    Viděli jsme se poprvé až letos na maturáku, přitom bydlíme přes ulici uplně celý náš život
     
    Mája:
    NA LIBIMSETI.CZ
     
    Míša:
    NA PRVNÍ HODINĚ JAPONŠTINY
     
    Vendula:
    V KLUBU
    V klubu…přivezl kamarádku a už prý v autě jí o mě povídal jak se mu líbím) Už spolu žijeme
     
    Karolína:
    NA DISKOTÉCE
    Byl můj první .. Bylo mi 17 a kamarádka mě dotáhla na diskotéku =D Ukazovala mi jeho kamaráda, jak je krásnej a že se jí moc líbí a když byla otočená, zády k nim.. všimla jsem si, jak oni koukají na nás =D Moc se mi líbil ale byl na mě moc „dokonalý“ ..tak jsem neměla odvahu za ním jít a i kamarádka je stydlivka =D
    Když jsem vyšla ze záchodů, tak stál před dveřma a čekal na mě !! Já mu podala ruku a řekla “ Dobrý den“ =D .. Byl to prostě chlap.. vousky ( miluju je na něm ).. chlapská postava a ta jeho tlapa ! On se zasmál a řekl “ Jsem Dan“ =D .. No nějak se to sešmelilo a já s ním skončila v posteli u mé kamarádky… Mé poprvé =) Nikdy toho nelituji.. Teď jsme spolu 4 roky a 1 a půl spolu bydlíme =) Děláme vše spolu a milujeme se .. Zabil by mě, kdyby věděl, že tu sem něco takového píšu =D
    Jo a kamarádka s tím jeho kamarádem, jsou taky spolu =) Takže vždy podnikáme výlety ve 4 a skvěle se bavíme =) =)
     
    Markéta:
    NEJLEPŠÍ KAMARÁD MÉHO KAMARÁDA
    Osud i prsty Poprvé jsem ho potkala před deseti lety ve škole a znala ho jen od vidění, ale po letech se z něj vyklubal nejlepší kamarád mého dobrého kamaráda 🙂 Bingo
     
    Eliška:
    NA MATURITNÍM PLESE
    Chodili jsme spolu do skoly uz 3 roky.
    Nikdy se mi ani moc nelíbil, i když chodil skvěle oblikanej (jako gentleman)
    Myslela jsem si o něm, ze to musí byt gay (kvůli stylu hlavně, žijeme v docela malem meste) a myslela jsem, ze by mohl chodit s mojim nejlepším kamarádem.
    Pak jsme se ale zacali bavit na jeho plese a stali se asi na mesic kamarády, bylo jsme spolu porad. Zjistila jsem, ze gay opravdu neni. No a jednou jsem u nej po akci spala (ve vsi pocestnosti!) a povídali jsme si. Šli jsme ven na zahradu, asi v 5 rano, tam to bylo všechno rozkvetly, růžový mracky, jak v pohádce a tak jsme se polibili a jsme spolu rok. V podstatě spolu bydlíme a ja uz nikdy nikoho nechci.
     
    Gábina:
    Já jsem nemusela hledat daleko. Ten můj princ vyrůstal ob dvě ulice vedle, ve stejné dědině. Už když jsme byli v kočáru, tak rodiče říkali že jsme nevěsta a ženich 😀 Z dětství si ho vůbec nepamatuju. Pak v pubertě se mi poškleboval před kamarádama kvůli mému vzhledu, pak když jsme byli starší, a nějak jsem se vyvinula ( 😀 ) tak vždy když byla nějaká párty tak jsme se polůbali. Pak jsme byli nejlepší kamarádi, pak sháněl holku jako jsem já( nenašel :-D) a zamiloval se, já též, a dnes jsme spolu 4 roky a příběh bude snad pokračovat… domeček, mimino, a tramtarará svatba 😀 Takže jak nám bylo předpovězeno…nevěsta a ženich
     
    Karen:
    NA PARKOVIŠTI U OC NISA
    Na parkovišti u mekáče v Liberci u Nisi nebylo už kde zaparkovat, tak jsem se tam vtírla na jedinné místo vedle něho, jenže on má tak velké auto že jsem se tam prostě se svým uměleckým parkováním nemohla vejít, tak že jsem vylezla a nadávala jsem proč má takovej autobus, tak vylezl z auta kde žral cheese a zaparkoval mi Poté jsme spolu snědli v autě pár hambáčů a facebook a už to jelo !
     
    Marta:
    NA LIDE.CZ
     
     
    K výsledku, že nejvíce partnerů potkaly ženy na nějaké společné zájmové akci, bych chtěla dodat slova ruského psychologa Pavla Zygmantoviče, který vlastně tyto výsledky potvrzuje:
     
    „Mnoho lidí, jak ženy, tak muži, nevědí to hlavní: nejdůležitějším faktorem dobré známosti a pozdějšího vztahu je lokální blízkost. Jestliže lidé spolu pracují, jsou sousedy nebo společně chodí do kursu pro fotografy, je šance, že se seznámí a navážou vztah, daleko vyšší.
     
    Důvod? Na stejném místě si mohou jeden druhého víc všímat. Ocitnou se v mnoha různých situacích a snáz odhadnou, kdo za co stojí. Situací, které jsme popsali výše, se vyskytne podstatně míň. Z toho plyne, že i výběr bude rozumnější. Proto naléhavě doporučuji nehledat konkrétní typy mužů, ale místa, kde se ženy i muži vyskytují spolu a přitom se zabývají nějakou činností.“
     
    V tom spočívá tedy to kouzlo. A já tuhle myšlenku rozhodně podporuji už dlouho. Lokální blízkost je něco, co jednoznačně považuji za ten nejlepší faktor k seznámení. A nikdo mě o lásce na dálku prostě nepřesvědčí.
  • otєrєzє.cz

    Druhá šance pro srandu králíkům

    Pořád nechápu, proč si nemůžeme dát druhou šanci.
    Zlobíš se na celý svět a taky vůbec nechápu proč.
    Máme teď takovou šanci žít celý život ponaučeni z našich chyb a mít vztah, který prošel krizí, ze které se dostal.
    Já i Káťa čekáme a přejeme si, že jednou budeme zase všichni. Dva lidé na tomhle světě si nepřejí nic jiného. To je Ti málo? Udělat šťastnými nás všechny na celý život! Změnit všechny naše (i Tvoje) starosti a trápení v radost a štěstí! Máš takovou šanci! Máš strach? A z čeho? Nebylo těch chyb až dost a nebyly až příliš velké, aby už se neopakovaly? Byli bychom hloupí, kdybychom to dopustili.
    Vždycky když vystoupím z auta, kterým jsem přijel z práce a vidím všude kolem ty děti, maminky a tatínky, tak cítím, jak je můj život prázdný. Dva lidé si přejí být šťastní a chtějí udělat šťastnou i Tebe. Ale Ty se tomu bráníš zuby nehty, kopeš kolem sebe, mračíš se na svět a boříš s chutí jeden most za druhým, po kterém jsi mohla v klidu přejít na bezpečnou zem. Sem k nám. A stále v tom pokračuješ hlava nehlava. Jakobych byl vrah nebo provedl něco tak strašného, co ti ublížilo navěky věků a neodpustí mi to ani deset generací… Snad jdeš za nějakou vidinou šťastného života…?
    My se nezlobíme. My tu čekáme s otevřenou náručí. A tiše přihlížíme Tvému běsnění, které postrádá význam, smysl a logiku.
    Vím, že tenhle blog nečteš a ani o něm nechceš vědět. Nesmí se před Tebou o něm mluvit a bráníš se jakékoliv informaci, která by Tě na něj mohla navést. Ale kdybych Ti tohle napsal na papír, je to jakobych ten papír hodil do koše já sám. Absolut ignoration.
     
    Nedávno se mě někdo v mailu zeptal, proč jsem si nešel za svým cílem, který byl tak důležitý. Odpověděl jsem, že jsem nevěděl, která cesta je správná. Na těch vahách byla Tereza a moje rodina. Ale manželka do mě strkala, tak jsem si myslel, že správná cesta je jasná. Nebyla. Rodina byla mnohem důležitější. Zeptal se mě tedy, co se změnilo, že jsem teď Tom a ne Tereza? Mám snad díky tomu třeba častěji dcerku?
    Zamyslel jsem se a zjistil, že se nezměnilo nic! Vůbec ničemu to nepomohlo. Jsem na tom úplně stejně, jakobych byl Terezou. Manželka vůbec neakceptuje, že důvod, který dal příčinu rozpadu našeho vztahu, pominul. A tak už vím, že Tereza nebyla tou příčinou. I tak jí ale nepotřebuji oživovat. Něco, co bylo ještě před rokem nejdůležitější na světě najednou neexistuje. Ale neexistuje ani ta druhá důležitá věc na vahách – láska mé manželky.
     
    Takže výsledek je ten, že nemám vlastně nic. Tak proč jsem to všechno dělal? Abych takhle skončil?
    Ne. Věřím, že to utrpení mě jednou osvobodí. Protože jsou jen dvě možnosti – buď to takhle zůstane až do mé smrti nebo ne. Špatná a dobrá varianta.
     
     
    Tohle jsme měli překonat a né se vzdát…
     
    Nerozumím tomu.
  • otєrєzє.cz

    Nakreslená máma v autě

    To už je zase ta neděle? :/
     
    Mé týdny nemají sedm dní, ale dvanáct.
    A vždycky na začátku tohohle nekonečného týdne v neděli večer, kdy odvezu Kačenku k mamince, kdy vejdu do úplně mrtvého bytu, ve kterém leží na zemi (souměrně) rozházené hračky, v sobotu vyčištěném akvárku se prohání hejno neonek mezi kameny tak, jak je tam Kačenka naaranžovala, aby mohly proplouvat „tunelem“ mi další pátek, kdy si pro ní budu smět přijet, přijde tak strašně nekonečně vzdálený. Na ty neonky jsme koukali půl hodiny, jak jsou šťastné a jakou mají radost. A my jsme z nich potom měli tu radost taky.
     
    Chce se mi křičet. Zbavit se toho pocitu, kterého se zbavit nedá, protože moje dítě bude vždycky moje dítě. S ním se rozvést nemůžete. Takhle by to mělo fungovat i s partnerem. Brát a milovat ho takového, jaký je, protože tak jako dítě je moje dítě, můj partner je můj partner. Ti, co to pochopili (a je jich naštěstí dost), mají vyhráno.
     
    Co dělají lidé, když potřebují křičet a nemohou? Kreslí malby, píší básně, tvoří sochy, skládají hudbu…snaží se všechny ty pocity někam „odložit“ a zbavit se jich. Ani já už to nemůžu v sobě držet a „zakřičím“ si. A následky, které mohou ublížit jedině mě, jsou mi ukradené. Protože mě už nemá co ublížit.
     
    Občas mi do hlavy vlétne představa, jak by bylo šťastné naše dítě, kdybychom mu teď řekli, že se k sobě vracíme. Že zase budeme rodina. Že jeho postýlku zase stěhujeme do jeho fialovorůžového pokojíčku. Jak by skákalo radostí, kdyby mě a mojí manželku vidělo zase v objetí – to, o co se snaží pokaždé, když jsme spolu a tahá nás za ruce k sobě. Copak to za to štěstí našeho dítěte nestojí??? Jde vůbec udělat naše dítě nějakým jiným způsobem šťastnějším?
    Já vím, má to háček. Nejde to jen kvůli němu. Musí to jít proto, že to chceme všichni.
    Jo, jsou to nesmyslné představy. Ale létají mi do hlavy samovolně. Jako vzpomínky nebo jiná přání – a všechna se týkají vás. Vůbec nemá smysl počítat dny, týdny, roky… je jedno, jestli je rok 2013 nebo 2023. Bude mi pořád stejně a pořád to budou 12tidenní týdny místo 7denních. Už opravdu nežiju na Zemi, ale na Marsu, kde rok trvá 1,881 pozemských let, tzn. 98 našich týdnů místo 52 pozemských, takže týden má 13 dní. Všechno trvá déle, jen život má pořád stejnou délku. Jsem vystřelený na Mars. Ale já blbec jsem se tam vystřelil sám.
     
    Ptal jsem se mailem psycholožky, ke které jsem vloni vlétě zašel s úplně jiným cílem, co říkat dítěti po rozvodu na otázky typu: „Proč s námi nemůže být maminka?“ apod. Jde o psycholožku specializující se na dětskou psychologii. Odepsala mi, že to mám vždy dítěti říct tak, jak to je.
    No jo, ale zkoušel jste někdo někdy říct dítěti něco tak, jak to je?
     
    Jen co jsme dnes vyjeli, Kačenka seděla za mnou v autosedačce a dívala se ven. Snažil jsem se pustit víc nahlas rádio a zpívat, aby měla veselou náladu (a já taky). V tom mi řekla, že až přijede příště, namalujeme si mámu. Vlasy, oči, šaty – všechno na velký papírový pytel a ten nasadíme na sedadlo vedle mě… takže tak bude maminka jezdit v autě s námi…
     
    Tam na zahradě mezi ostružinami a třešní, kam jsi vklouzla, hned jak jsem tě dnes vyložil, za babičkou a dědou, za pejsky, za maminkou…tam je svět jako dřív. Tam je všechno stejné – jen já tam chybím, ale na to jste si už zvykli. Tady u mě je svět převrácený naruby. Není tu stejného vůbec nic. Jen vždycky ty dva dny s tebou mě dělají radost a užívám si každé vteřiny s tebou. Odháním strach, že přijde zase neděle odpoledne a udělal bych pro tebe všecko. Nejsem schopný utrhnout si ani minutu pro někoho jiného, protože nechci přijít ani o okamžik s tebou. Akorát máma nám tu chybí, já vím…
    Chtěl bych žít taky normální život. Vyzvedávat tě ve školce, vařit ti večer večeři, koupat tě i ve všední den a číst ti před spaním pohádku. A ráno s tebou rychle do školky a večer zase pro tebe. Že si moc nestíháme pohrát? Ale jsme spolu, povídáme si, říkáš mi, co je nového, víme jeden o druhém a máme tu tolik potřebnou jistotu.
    Zjistil jsem, že jak jsme si teď vzácní, o to víc si chybíme a chceme být spolu.
    Nechci tě brát mamince. Chci, abysme už nikdy nemuseli všichni tři mít strach, že nebudeme spolu.
    Je ale jen jediný člověk, který ho nemá – a tím je naše maminka.
  • otєrєzє.cz

    Před rokem

    Nesmím číst mé staré zápisky. Přemýšlel jsem, kdy jsem vlastně tenhle blog začal psát a samozřejmě mě lákalo podívat se vůbec poprvé na 15. květen přesně před rokem…
    To jsem neměl dělat.
     
    Nic se nezměnilo. Jen Tereza odešla.
     
    Všechny ostatní pocity týkající se rodiny jsou pořád stejné. To, co jsem si tenkrát uvědomoval, že nastane (že mi tak budou chybět), tak opravdu nastalo. Nechybí mi ani o trošičku míň a to je naprd.
     
    Jen tehdy před rokem šlo ještě v této době v rozkvetlém květnu všechno změnit… ale za nedlouho to už nepůjde…
     
    Dříve se můj život rozděloval na „před rokem 2000, než jsem potkal manželku“ a „po roce 2000, kdy už jsme byli spolu“.
    Teď se rozděluje na dobu před 4.6.2012 a na dobu po ní, kdy jsem odešel, protože jsem odejít musel, protože mi to bylo neustále dokola denně předhazováno a já si myslel, že utéct je jediné řešení. Nebylo.
     
    Kouzelný dědeček na Ortelu mi (aniž bychom o tom předtím mluvili) řekl: „Máš všechny trumfy mládí! Tak si koukej najít holku.“ Pořád o tom přemýšlím a nemůžu s tím nic dělat. Štvou mě dotazy některých lidí kolem, jestli „chodím za holkama“ apod. Nechodím, protože za prvé nevím kam, za druhé po dvanácti letech ani nevím, jak se holky balí a za třetí jsem otrávený z namlouvání, které nikam nevede, i když může být příjemné. Ale naštěstí holky (pro mě) došly. (Bohužel né doslova).
     
    Můžu se jít se svými trumfy mládí tak akorát vycpat. Jestli má někdo o ně zájem, rád je zdarma přenechám jakémukoliv zájemci. Beztak je mi někdy jako kdyby mi bylo 100.
     
    Četl jsem článek, kde vědci v Británii seřadili asi 300 kluků a chlapů. Třetina měla plnovous, třetina 10tidenní strniště a třetina byla hladce oholená. Tipnete si, kdo u žen dostal nejvíc bodů jako nejpřitažlivější? Muž s 10tidenním strništěm! Všímám si kolem, že to nevypadá blbě a ani dědkovsky (jako třeba plnovous). Na druhém místě byl hladce oholený muž a na třetím plnovous. Jasně, že jsem to musel hned zkusit! Jenže… co to je 10tidenní strniště? Co 11. den? To se má jako přistříhnout? Oholit se to nemůže, protože by trvalo zase 10 dní, až z toho bude 10tidenní strniště. A plnovous taky nechci 🙂 Po třech dnech jsem to nevydržel a oholil se. Když se ke mě totiž dcerka přitiskne, píchá jí to. A to nechci. Jo a ještě tam psali, že 10tidenní strniště dostalo víc bodů než 5tidenní 🙂
     
    Ale proč to vlastně řeším? :/ Nemá to smysl.
    Rád chodím do Kauflandu. Jsou tam hezký prodavačky 🙂
    A v práci na lince taky.
    U obchodního domu kolik jich sedí na lavičce!
    Některé se i usmějí a já jen sklopím zrak.
     
    Myslel jsem si, že ještě tak 15 let, než bude Kačenka velká, bude stát na vlastních nohách a pak že si zkusím založit novou rodinu. Ale v 51 letech asi těžko. V 70 nikomu na maturiťák nedolezu…
     
    Nemůžu jen tak sedět a nic nedělat!
     
    Vymyslel jsem něco šíleného 🙂 Něco, co nosím v hlavě už pár měsíců. Něco, co promýšlím do posledního detailu a až to udělám, budu v tu chvíli fakt šťastný a odvázaný, protože budu mít pocit, že jsem vyjádřil své pocity na správném místě správným způsobem. Dokonce tak, že to uvidí několik let tisíce lidí! 🙂 (Doufám, že milióny! 🙂 Je jen jediný člověk, který o tom ví, se kterým se radím o technických věcech a věřím mu, že mě nepráskne, protože to dělá taky 🙂
     
    Chce to trochu vzrůša do života, ne? 🙂
     
    Proč jsem tak tvrdohlavej, ach jo 🙂 Co si umanu, za tím musím jít. Tak jako srpnový výlet k Baltu. To vzrušení v autě, kdy odjíždím z města daleko na sever, cítím ještě teď. Jaká blbost mě napadne příště? A když jsou takhle tvrdohlaví lidé dva a žijí spolu, tak si jednou pořádně namelou… ale měli by se otřást, udobřit se a jít zase dál.
     
    Nelítám za holkama, protože ony nelétají za mnou – jsem mimo jejich zorné pole. Neexistuji pro ně.
     
    A zakazuji si číst už navěky své staré články.
  • otєrєzє.cz

    Mezinárodní den rodiny

    „Oslavte s námi Mezinárodní den rodiny“…
    Já vím, že je ve středu Mezinárodní den rodiny! Nemusíte mi to připomínat. Je to v kalendáři, ale že mi to přijde i do mailu jako nevyžádaná pošta s letákem lékárny, abych koupil malé laktobacílky a dostal kachničku zdarma, to jsem nečekal.
    Na to vytržení z rodiny si pořád nemůžu zvyknout. V práci musím poslouchat sáhodlouhé rozhovory kolegů o rodině, kdy se řeší starosti, které jsem řešívával i já. Najednou k tomu nesmím nic říct. Jakobych nikdy žádnou rodinu neměl. Jakobych nikdy každý den nečekal od manželky tu radostnou zprávu, jestli je těhotná, pak se neradoval a 9 měsíců (vlastně jen 6) nehladil a neposlouchal každý večer její bříško. Jakobych k ní v noci spolu s manželkou nevstával a nedělal jí každé dvě hodiny mléko. Jakobych jí nevozil v kočárku a nebyl pyšný na to, že jsem táta. A každý den se těšil z práce domů, abych byl s nimi. S těmi, které miluji.
    Najednou nemám nic. Jen útržky. Ale i za ty jsem vděčný.
     
    Taky chci rodinu, děti a manželku.
     
    Někdo jí má a někdo ne. Nemůžeme jí mít všichni. (Proč ne????)
     
    Často na Tebe myslím a ani si to neuvědomuji. Zadávám v práci čísla do počítače a u toho přemýšlím, proč se na mě pořád zlobíš. Vybavuji si chvíle, kdy ses nezlobila, kdy to bylo jako dřív. Ještě pořád to má hlava i srdce nedokážou pochopit. Jak to, že Ti nechybí lidský dotek? Povídání před spaním? Společné procházky? A radosti ve třech? Že Ti nikdo nevolá, jestli pro Tebe může přijet do práce, když tak prší nebo v neděli večer si postěžovat, že zítra musíme zase vstávat? Vůbec nevím, kdy budu smět zase někoho vzít za ruku. Cítím Tvou dlaň na místech, kdes mě za ní vždycky brala. Jako vzpomínka na vůni konvalinek hluboko zarytá v nás. Ten pocit spojení je jedinečný a nenahraditelný. Vždycky jsem si ho užíval. Ale Tobě nechybí. Ani ten můj ani žádný jiný. Proč?
     
    Proto si myslím, že to nejsi ještě pořád Ty. Že je v Tobě někdo, kdo živí Tvou nenávist vůči mě a já se pak ptám, co jsem Ti vlastně udělal, že mě pořád tolik nenávidíš? Nemůžeš si říct, že mě začneš mít ráda a prostě si to poručit. Rozumím Ti. Jen to, co jsem Ti udělal, muselo být strašné, když to nejde překousnout, spláchnout, odpustit… Ať pykám a trápím se. Co čekám??? :/
     
    Ty jsi zmáčkla tlačítko STOP a DELETE.
     
    Neřešíš, jestli odpustit, spláchnout nebo nespláchnout.
     
    Ty jsi utekla.
     
    A nechtěně režíruješ život nám všem už jen Ty. Jsou to Tvá rozhodnutí a Tvé cíle.
     
     
    Nic neslyším.
     
    Je tu pořád ticho.
     
    Nejsem mrtvý?
  • otєrєzє.cz

    Light Painting in Children’s room

    Nemůžu spát a tak zaměstnávám hlavu, nadšením trávím hodiny v temném prázdném pokojíčku a nechávám se honit nočními příšerami, přerostlými šneky a pavouky a kreslím si světlem, protože se mi chce, protože mě to baví a protože chci, aby byl v tomhle pokoji zase život…
     
    Hudebním doprovodem je moje písnička z r. 1997 „Keep fine“, kterou jsem nedávno vyhrabal…
     
    Svět si můžeme namalovat takový, jaký chceme.