• Přeměny

    Muž se změnil v ženu…a poté opět v muže

    A sakra! 🙂
    Zase jsem na to narazila náhodou, ale tohle je fakt něco!
    Hlavně ten konec, kde je popisováno, jak se tento muž cítil jako žena a srovnává pocity obou pohlaví… ufff.
    Trochu psycho. Trochu hodně pro mě…
     
    Muž prodělal operaci pohlaví na ženu.. a poté ještě jednu operaci zpět na muže!
     
     
    Obchodník Sam Hashimi se svou manželkou Trudi v r. 1990 předtím, než se stal designérkou Samanthou Kane
     
    Buď žena po odhalení jeho tajemství přestane svému muži brát telefon, když jí volá nebo (pokud se nebojí, že ublíží jeho citům) ho vyhodí a rovnou řekne zničující: „Já chci skutečného muže!“
     
    „Neexistuje nic, co bych si přál více, než se zamilovat a oženit. Je to jako bodnutí nožem do mého srdce pokaždé, když jsem odmítnut“, říká Charles ještě před tím, než potkal svoji budoucí ženu Victorii.
     
    „Trudi byla v mých očích dokonalá žena, ona byla láska mého života, ale byl jsem typický muž, který se soustředil příliš mnoho na práci a ne dost na svou rodinu. Myslel jsem, že když jsem jí dal pěkný dům a ona měla spoustu peněz na utrácení, že je šťastná, ale ona nebyla,“ říká Charles, který také přiznává několik milostných afér během manželství.
    „Když mě opustila kvůli jinému muži, byl jsem naprosto zničený a náš rozchod byl opravdu těžký. Nemohl jsem vídat své děti, což mě ničilo. Byl jsem velmi úspěšný v budování svého portfolia nemovitostí, ale v době našeho rozchodu se ekonomika propadla a já jsem ztratil spoustu peněz v době recese. Jako muž jsem se cítil velmi ponížený.“
     
    (Pokračovní po kliknutí na celý článek)

     
    Charles teď věří, že utrpěl úplné duševní zhroucení, během kterého začal pochybovat o všem, včetně jeho sexuality.
    Jako dospívající se zamiloval do jiného chlapce a ve svém zmatku začal chodit do gay klubů a jako transvestita přišel do kontaktu s transsexuály.
    „Prošel jsem trochu divokou fází experimentování. Měl jsem vždy pocit, že moje sexualita je velmi proměnlivá, i když jsem nikdy nebyl příliš přitahován jinými muži v době, kdy jsem byl ženatý s Trudi,“ říká Charles, jehož manželství se zhroutilo v roce 1995.
    „Setkal jsem se lidmi v těchto transsexuálních klubech, kteří říkali, jak je to fantastické být ženou, jak úžasný je sex, jak jsou šťastní a začal jsem uvažovat, jestli nejsem transsexuál také.“
    „Ale teď vidím, že jsem nebyl skutečný transsexuál. Pravý transsexuál je někdo, kdo je odhodlán být ženou bez ohledu na to, jestli vypadá jako plešatý řidič kamiónu. Já chtěl být dokonalou ženou. Jednal jsem podle fantazie.“
    V těchto transsexuálních klubech se Charles dozvěděl o Dr. Russellu Reidovi a v roce 1997 si s ním domluvil schůzku.
    „Bylo to všechno tak rychlé,“ říká Charles. „Mluvili jsme o mé fantazii být ženou, diagnostikoval mi poruchu sexuální identity a dal mi ženské hormony.“
     
    „Byl jsem vychován tak, abych věřil lékařům a v tomto hrozně deprimovaném a zmateném stavu jsem přijal diagnózu bez otázek.“
    Pokyny Příručky o změně pohlaví, které nejsou právně závazné říkají, že pacienti žijí v jejich nové pohlavní roli po dobu nejméně tří měsíců před tím, než jsou jim předepsány hormony a měli by mít za sebou alespoň 12 měsíců této léčby před operací.
    Charles měl operaci pohlaví pouhých šest měsíců po jeho první schůzce s Dr. Reidem a den poté prohrál soudní spor, ve kterém mu bylo znemožněno vídat své děti vě věku 12 a 13.
     
    Copak nebyly pochybnosti o tak drastickém průběhu vaší přeměny?
    „“Musíte pochopit, já jsem byl sám,“ říká Charles. „Ztratil jsem ženu a svou rodinu. Neměl jsem s kým mluvit, nebyl tu nikdo, kdo by mi řekl, že možná dělám chybu.“
    „Věřím, že všechny mé kroky vycházely z akutní psychické tísně, že jsem nebyl schopen vidět své děti. Bylo to nejtěžší období mého života.“
    V té době byl už Charles nadšený z jeho transformace v ženu.
     
    Samantha měla stále častěji deprese a jejím hlavním spouštěčem k tomu, aby začala přemýšlet o tom stát se opět mužem bylo zrušení zasnoubení s bohatým britským statkářem, který si byl vědom její změny pohlaví.
    „Zpočátku mu to nevadilo, že jsem byl kdysi muž, ale čím déle jsme byli spolu, tím častěji se o tom zmiňoval,“ říká Charles.
    „Řekl bych, že neříkal věci, které si doopravdy myslí, protože nejsem skutečná žena a uvědomil jsem si, že nikdy nebudu jako žena plně přijímán.“
    Ale odhaluje i další skutečný důvod pro provedení této změny zpět v muže a tím byla znovu naděje, že by se mohl smířit s jeho znesvářenými dětmi, které neviděl 13 let.
     
    „Opravdu jsem doufal, víc než cokoli jiného, ​​že když jsem se rozhodl pro změnu zpět na muže, že mě zase uvidí,“ říká Charles.
    „Po operaci jsem nenápadně požádal příbuzné, aby zjistili, jestli by mě mé děti chtěli vidět, ale obdržel jsem zprávu, že raději chtějí nechat věci tak jak jsou. To byla hrozná rána.“
    „Takže ve skutečnosti nic dopadlo tak, jak jsem doufal. Někdy se může člověk stát opravdu velmi osamělou existencí. Myslel jsem, že návratem k muži nastane konec příběhu, ale není tomu tak. Stát se znovu mužem bylo mnohem těžší, než jsem si dokázal představit. Samotná přeměna byla jakýmsi vymytím mozku.“
     
    Milionář Charles Kane utratil 200.000 dolarů za změnu pohlaví v roce 1987 a po sedmi letech si uvědomil, že to byl velmi špatný nápad… a teď se změnil opět v muže. Je jedinou osobou ve Velké Británii (a jedním z velmi malého množství lidí na světě), která prodělala dvě operace různého pohlaví.
     
    Vzal si ženu, které je o polovinu mladší než on a která měla v minulosti také nějaké „problémy s tělem“, takže Charlese přijala za toho, kým je.
     
    Když milionář Charles Kane vystoupí na veřejnosti se svou novou snoubenkou, lidé mají tendenci zírat. Může to být proto, že Victoria Emms je překrásná zrzka a se svými 28 lety na 50 let Charlese je dost mladá na to, aby mohla být jeho dcerou. Ale oba tuší, že je to proto, že vypadají – použito vlastními slovy – „výstředně“ nebo „divně“. V očích Victorie je Charles „opravdový muž“, ale ostatní mohou nesouhlasit. Narozen jako Sam Hashimi, obchodník a rozvedený otec dvou dětí, který měl operaci pohlaví v roce 1987, se změnil na okouzlující designerku interiérů Samanthu Kane.
     
    Charles Kane, když byl překrásnou designerkou Samanthou v Monaku v roce 1991
     
    Utratil 100,000 liber za kosmetické operace a úpravu zubů, aby vytvořil obraz „dokonale mužské fantazie“ a byl jako žena tak přesvědčivý, že neměl žádný problém přilákat muže a dokonce byl zasnoubený s bohatým statkářem. Poté v r. 2004, po sedmi letech jako žena, si uvědomil, že udělal s trašnou chybu. A to v důsledku konce jeho 12tiletého manželství a odcizení svých dětí. Zpočátku nadšení pro jeho přeměnu v roli ženy začíná blednout. Začínal nenávidět, jak mu ženské hormony způsobují náladovost a přecitlivělost. Nakupování ho nudilo a sex byl zklamáním.
     
    Bez ohledu na to, jak jako žena vypadal, cítil že hraje pouze ženskou roli. Takže před pěti lety Charles utratil dalších 25.000 liber za tři operace na Gender clinic v Charing Cross Hospital v Londýně, kde se změnil opět v muže. Jeho prsní implantáty mu byly odstraněny a mužské genitálie znovu sestaveny z kožních štěpů jeho žaludku. Potíž byla v tom, že už nebyl mužem, jakým byl předtím. Když jsem Charlese poprvé potkal před dvěma lety, ačkoli byl oblečený v obleku, nevypadal ani jako muž ani jako žena a byly na něm ještě znát pozůstatky krásné Samanthy.
     
    Charles se svojí manželkou Victorií nyní
     
    Řekl mi, že při pokusu o sblížení se ženami se setkal s úplným odmítnutím a ponižováním a začal se obávat, že nikdy nenajde nikoho tak odvážného, aby ho začal milovat. Tentokrát jsem ho při dalším našem setkání našel potkal usměvavého vedle své snoubenky Victorie – svobodné matky žijící se svým 2,5letým synem Albertem. Setkali se v galerii umění v jejím rodném městě Malvern ve Worcestershire v červnu 2009 a minulý měsíc přijala jeho nabídku k sňatku. Abych pravdu řekl, vypadají spolu poněkud zvláštně. Ona vypadá ještě mladší, než je, zatímco Charles se svými obarvenými blond vlasy připomínal styl, který nosila Samantha Kane. Ačkoli se oblékl do pěkně padnoucího obleku, obul si k němu pár šedorůžových semišových mokasínů.
     
    Ale Victoria nedává najevo, že se jí to nelíbí. Místo toho mi hrdě ukazuje svůj diamantový zásnubní prsten a trvá na tom, že Charles je mnohem lepším přítelem právě proto, že byl kdysi i ženou. Protože na rozdíl od jiných mužů, jak Victoria říká, skutečně rozumí potřebám žen. Popisuje, že je její spřízněnou duší a říká: „Vždy jsem měla ráda bohémské intelektuální starší lidi a když jsme se poprvé setkali, okamžitě jsme se k sobě začali přitahovat. Bylo tam duchovní spojení. Nevěděla jsem nic o něm nebo o jeho minulosti. Jeho vlasy byly trochu ženské, ale myslela jsem si, že je to proto, že je to prostě takový „hezounek“.
     
    Na jejich první schůzce Charles řekl Victorii o svých dvou přeměnách pohlaví. „Myslela jsem si hned, že to je někdo, kdo má opravdu spoustu zkušeností ze života, je velmi citlivý, chápající a moudrý člověk. Jsem docela pasivní ženská osoba a Charles je ve vztahu dominantní. Je to velice mužný muž, ale je také velmi dobrý posluchač a dává mi dobré rady.“ Poradenství zřejmě vztahuje i na oblečení, účesy a make-up. Zatímco Charles je skálopevně přesvědčen, že by nikdy nechtěl být znou ženou připouští, že jeho součástí je i Samantha, po které se mu stýská.
     
    Chalres říká: „Když jsem řekl Victorii o své změně pohlaví, nezačala se vymlouvat a neodešla. Myslela si, že je to plus. Nikdy bych nechtěl být znovu ženou. Určitě ne. Ale držím Samanthu v malém prostoru v mém mozku a občas ji navštěvuji, když chci vědět, jak se cítí Victoria. Dříve, když jsem byl Sam Hashimi, snažila-li se žena se mnou mluvit o svých emocích, bylo to jakoby mluvila s marťanem. Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše a já jsem teď v jedinečné pozici, kdy jsem uskutečnil velmi dlouhou cestu k Venuši a teď se vracím na Mars. Kdyby nic jiného ​​myslím, že věkový rozdíl je problematičtější. Victorii bude jen 38, když mě bude 60, a i když lidé říkají, že vypadám mladší, tak žertujeme, že mě bude muset dát do místnoho domova důchodců.“
     
    Victorii bylo sedm, když v roce 1989 Sam Hashimi jako 29-letý vedoucí investiční odnože Saúdské společnosti začal být známý pro neúspěšné převzetí fotbalového klubu Sheffield United. Victoria viděla starý zpravodajský záznam Sama Hashimi, kompletně s brýlemi a knírem a říká, že do něj by se nikdy nezamilovala. Charles Kane je podle jejího názoru mnohem lepší verze.
     
    Takže jaká žena si bude chtít vzít takového člověka? Žena, která má vlastní komplikované problémy se vzhledem svého těla. Jako plus se ukáže, že Victoria se vzpamatovává z anorexie. Ona i Charles věří, že jejich „vzájemný boj s tvarem těla pomůže jejich vztahu rozkvést“. Ale je to dostatečně pevná základna pro šťastné manželství? Victoria, dcera zedníka a zdravotní sestry, byla přijata jako teenager do nemocnice s poruchou příjmu potravy téměř vyhublá a na pokraji smrti. Obviňuje svou nemoc, že může za její plachou introvertní povahu a šikanu ve škole.
     
    „Myslím, že je to součástí porozumění mezi námi, i když máme teď docela jiné problémy,“ říká Victoria. „Stále mám problémy s jídlem a jsou dny, kdy ze sebe nemám dobrý pocit. Podívám se do zrcadla a vidím postavu s velkým množstvím tuku. Mám strach, že se naplní mé ženské křivky, ale Charles mi dává hodně sebevědomí.“
     
    Victoria se rozešla s otcem svého syna Alberta, když jejich dítěti byly tři měsíce. Byli spolu dva roky, ale Victoria říká, že dokud se nesetkala s Charlesem, myslela si, že muži jsou nepochopitelní. „Charles je romantický, vášnivý, láskyplný a milující,“ říká. „Pro mě je více mužný, než většina lidí v tom, že je zodpovědný a vezme si na starosti spoustu věcí, ale také je velmi moderní a citlivý.“ Charles dodává: „Existují lidé, kteří si myslí, jak jsou dokonalí, ale tohle si nemyslíme ani jeden z nás. Mám své pochybnosti, jestli jsem někdy 100%ní muž, ale ona mě ujišťuje, že jsem.“
     
    Jistě rodina Victorie – která prožila trápení s její anorexií – musí mít své pochybnosti. „Můj otec Peter je velmi vnímavý člověk a stejně tak i moje matka Coral, protože můj starší bratr Matthew je gay. Když jsem jim řekla o Charlesovi řekli: „Ach, to je opravdu zajímavé!“ Moje rodina žije mou anorexií. Viděli mě ležet na posteli krmenou infuzí v nose a říkající: „Miluji vás všechny, ale mám už dost. Chci zemřít.“ Jsou rádi, když jsem šťastná a Albert je také šťastný. Měla jsem pár známých, kteří vše zpochybňovali a říkali, že „by se s ním neobtěžovali“ nebo „že to ní trochu divně pro mě“, ale já je neposlouchám. Myslím, že lidé se bojí všeho, co je jiné, než obvyklé, nebo to, co vnímají jako normální, ale já mám Charlese ráda a on miluje mě.“
     
    Přirozeně musíme předpokládat, že sex není vysoko na jejich seznamu priorit, ale oba trvají na tom, že ano. Charles říká: „Pokud se dva lidé milují, radují se ze všeho. Je to o tom, jak moc chcete být s tou osobou, než s některou částí jeho těla. Poprvé jsem se bál vystoupit nahý před Victorií, ale ona taktně říká, že si ničeho špatného nevšimla.“ Victoria k tomu dodává: „Poprvé jsme se s Charlesem milovali se zhasnutými světly, ale pravdou je, že jsem si ani nevšimla ničeho neobvyklého. Ještě ne. Když někoho milujete, připadá vám vždy atraktivní. Každý muž je jiný.“
     
    Pár plánuje svatbu v kostele na konci příštího roku a Victoria se odstěhuje s Albertem do Chalresova domu v západním Londýně, jakmile budou kompletní všechny renovace. Ačkoli Charles říká, že by mohli posunout hranice lékařské vědy tím, že by spolu mohli mít dítě z umělého oplodnění, takové plány zatím nemají. Porod Alberta trval 30 hodin a byl tak traumatizující, že Victoria nechce něco podobného prožít znovu. Zatímco se Charles těší, že bude nevlastním otcem Alberta, chce také trávit více času se svými vlastními dospělými dětmi. Je nadšen, že po 15 letech odcizení se nyní smířil s jeho 24letým synem, studentem na Univerzitě v Oxfordu. „Můj syn byl zmaten mou změnou pohlaví, ale nyní mě přijal velmi dobře. Je to skvělý člověk a vypadá stejně jako já, když jsem byl Sam Hashimi! Cítím, že kruh mého života se pomalu uzavřel. Jedna má strana je velmi kontroverzní a hrající proti pravidlům, zato druhá strana je velmi tradiční. Jsem v podstatě rodinný typ – otec od rodiny a tato stránka se projevuje tím více, čím jsem starší.“
     
    V těchto dnech s jeho zkušenostmi jako Samantha Charles raději usiluje o tvůrčí život než o jeho bývalou kariéru obchodníka. Napsal svůj první román Tenkrát v Bagdádu, založený na skutečném příběhu svého dětství v Iráku a dokončil kurz tvorby filmu. V současné době hledá prostředky na dokumentární film s názvem „Sex. Změna. Blud.“ V těchto dnech, v kývnutí na jeho zkušenosti jako Samantha, Charles raději usilovat o tvůrčí život než jeho bývalé kariéře obchodníka. Napsal svůj první román, Tenkrát v Bagdádu, založený na skutečném příběhu svého dětství v Iráku, a dokončil film-dělat kurz. V současné době hledá prostředky na dokumentární film s názvem Sex. Změna. Omyl. „Cítím se velmi filozoficky, spíše než hořce díky tomu, co se mi stalo,“ říká.
     
    „Na základě vlastních zkušeností se domnívám, že operace pohlaví by neměly být povoleny a už vůbec ne ze systému státní zdravotní péče hrazené z daní. Myslím si, že žádný člověk se nemůže narodit jako transsexuální. Žijeme dnes v konzumní společnosti, kde všichni věří, že můžeme mít všechno, co chcete, ale až příliš mnoho možností může být nebezpečná věc.“
    Stěžuje si na úroveň poradenství při obou přeměnách, protože nakonec vypadá jako někdo, kdo je stále stejně zmatený a neví, kdo je a kým chce být.
    „Lidé, kteři si myslí, že jsou ženou uvězněnou v mužském těle si to, podle mého názoru, zcela nalhávají. Tak jako já. Potřeboval jsem radu, ne operaci pohlaví. V mnoha ohledech se vidím obětí lékařského povolání. I s kouzlem Samanthy Kane a utracenými 100,000 librami na mě lidé křičeli a házeli kameny. „Stal jsem se ženou. To přece není záležitost pro mě. Rozmyslel jsem si to. Jen hlupák nedokáže změnit své rozhodnutí, když se dozví, že bylo špatné. Potřeboval jsem obrovskou odvahu říct: „Ne, promiňte, chci se změnit zpět. Cítím se velmi šťastně, že jsem našel Victorii, ale vždy je někde v koutě mé mysli myšlenka: „Proč by měla chtít mě, když může mít skutečného muže?“
     
    Charles obviňuje z jeho nepříjemné situace největšího experta na transsexualitu ve Velké Británii, genderového psychiatra Dr. Rusella Reida – nyní v důchodu – který byl v roce 2007 pokárán Generální lékařskou radou za přílišný spěch v léčbě pacientů s transsexualitou. Dr. Russell Reid byl shledán vinným z vážného pochybení za jeho „nedostatek opatrnosti při zahájení hormonální a chirurgické léčby změny pohlaví u pacientů bez dalšího pečlivého a důkladného vyšetřování a posuzování“.
    Charles se domnívá, že nebyl opravdový transsexuál, ale byl jen „zmatený“ po rozpadu jeho 12tiletého manželství.
     
    Nyní musí brát silné dávky mužského hormonu testosteronu, protože nemůže tento hormon produkovat již přirozeně. A i když jeho genitálie vypadají přirozeně, intimního vztahu se ženou může dosáhnout pouze s pomocí skryté pumpy umístěné mezi varlaty. Čtyři roky hormonální terapie z něj udělalo to, co je teď. Ale pozůstatky Samanthy stále přetrvávají.
    Plastická chirurgie mu ponechala ženský nos. A také zuby, za které dal 6000 liber, díky nimž má úsměv, který mu může závidět leckterá hollywoodská hvězda. Jeho kůže je také hladká a při pohybu ruky, kdy odstraňuje z tváře vlasy, je znát jeho velmi ženské gesto. Můžete si všimnout, že by ještě teď dokázal velmi přesvědčivě zahrát ženu.
     
    Ale co je fascinující je to, jak mluví o tom, jaké to bylo být ženou v porovnání s tím být mužem.
    „Zpočátku to bylo velmi příjemné být ženou, především ženou v podnikání. Lidé si vás více všímají a tím pro mě bylo jednodušší vést jednání. Byl jsem také polichocen pozorností. Stal jsem se mnohem více kreativním člověkem a méně agresivním. Lidé podceňují vliv mužských a ženských hormonů. Mluvím z vlastní zkušenosti. Ovlivňují každou část vašeho života, fyzicky i psychicky.“
    „A pak je tu sex. Jako muž jsem měl sex velmi fyzický a přinášející větší radost, ale jako žena byl sex více ovlivněn mojí náladou a emocemi. Jako muž jsem na sex myslel denně, ale pokud jsem sex neměl jako žena i několik měsíců, vůbec mi to nevadilo. Mít sex jako žena není tak intenzivní.“
    Ačkoli byl Charles zpočátku nadšený přeměnou v krásnou ženu, začal stále více uvažovat o to, zda nehraje pouze ženskou roli.
    Samantha
     
    „Nejhorší na tom bylo, se že mnou bylo zacházenou jako s každou ženou – sexuálním objektem. Stával jsem se velmi podrážděným, když mi muži, o které jsem neměl zájem, říkali ty nejhorší věci, jaké jsem kdy slyšel. I když jsem byl žena fyzicky, v mnoha ohledech jsem měl stále mužský mozek. Měl jsem stále zájem o dění ve světě, publicistiku, obchod i sport. Můj zájem s ostatními ženami nebyl na stejné úrovni. Ve skutečnosti jsem zjistil, že žena je dosti povrchní a omezená. Kde hodně záleží na vzhledu na úkor ostatního. Neměl jsem zájem o nákupy. Moje kamarádky trávily hodiny nakupováním a zkoušením oblečení. Ale jako muž jsem stále věděl, co přesně mi padne a po pěti minutách jsem vyšel z obchodu se správným oblečením. Nikdy mě nezajímaly časopisy o celebritách nebo o věcech, které zajímají ženy. A když jsem se snažil o „mužských“ věcech mluvit s muži, nikdy mě nebrali vážně.“
    „A také protože jsem byl dříve mužem jsem přesně věděl, jak muži myslí a reagují na ženy, takže to pro mě nebylo žádným překvapením ani záhadou. Začalo to být spíše nudné. S čím jsem se ale velmi těžko vyrovnával byly ty nálady a deprese, které podle mě byly způsobeny ženským hormonem estrogenem. Jako muž jsem nikdy v takové depresi nebyl. Pokud mi něco vadilo, prostě jsem pokrčil rameny a šel dál. Jako žena jsem měl pocit, že jsem na horské dráze emocí. Nesouhlas s mým přítelem znamenalo změnu mé nálady na celé dny!“
     
    Pokud to tedy shrnu, tak jediný důvod, proč chtěl prodělat změnu pohlaví byl ten, že si prošel hrozným rozvodem a myslel si, že žít jako žena (spíše než muž) bude lepší a jednodušší? Wow!
     
    Charles Kane po dvou operacích pohlaví
     
     
    Rozhovor s Charlesem Kanem – video s jeho nejnovější manželkou Victorií
     
     
    —————————-
    Můj komentář:
     
    Dobrý no.
    – Některé myšlenky se mi líbily (třeba o tom, jak milujeme osobu a ne nějakou část jeho těla), ale jinak z toho nemám dobrý pocit. Jeho manželství taky trvalo 12 let a taky měl děti. A ani po těch dlouhých letech na ty děti nepřestal myslet a nezbavil se toho trýznivého pocitu, že s nimi není, takže se vrátil zase zpátky, aby s nimi být mohl. Bere mi to naději, že se s tím smířím já (že nemám malou u sebe.)
    – A taky ty jeho zkušenosti v podobě Samanthy, kdy vypadal tak krásně žensky a přesto přišel na to, že nikdy nebude jako žena přijímán…
    – Neustálé odmítání, kdy tak toužil po lásce…
    – A přišel na to, že čím je starší, tím víc se projevuje jeho druhá usedlejší stránka „otce od rodiny“
    – A pak si taky pokládám otázku, proč je jich tak málo? Téměř jediný na světě! Stal se opravdu omyl nebo na téhle planetě chodí tisíce přeoperovaných transsexuálů, kteří nemají tu hrdost, sílu a odvahu se zase vrátit jako on? Kdo to ví? Možná by to mohl chápat nějaký transsexuální psychiatr. Do hlavy nám nikdo nevidí…
     
    Nesouhlasím s tím, že všichni, kdo se cítí uvězněni v cizím těle si to jen nalhávají, ale kdo vlastně ve skutečnosti ví, jak to doopravdy je??? 🙂
     
    Jo, liším se od něj. Nakupováním a zkoušením věcí na sebe bych strávila dny, mám ráda časopisy o celebritách, chci se stát ženou bez ohledu na to, jak vypadám, ale děsí mě ten rozvod. Ale taky jsem nadšená z přeměny a pokud by mi někdo zakázal vídat se s malou jen proto, že chci být ženou, tak bych bojovala…
     
    „Uděláš-li to, udělám to.“
    To jsem si pořád říkala. A ona to udělala. Řekla, ať jdu. Tak jsem šla. A našla jsem si novou cestu.
    Kdyby to neudělala, našla bych si jí stejně?
    Stupňovalo se to. Nešlo to zadržet. Je mi hezky, když jsem Terezou. Ale stojí všechny ty útrapy za to?
     
    Přemýšlím, jak by to vypadalo, kdybych neměla ženu ani malou. Jak bych se chovala?
    Už tenkrát v roce 2000, kdy jsem ženu poznala jsem stála před jasným rozhodnutím: Buď rodinu a štěstí nebo si žít svůj holčičí život (o kterém jsem ještě nic nevěděla – jen to, že ho už ve zlomcích dnů vlastně žiju). Pokud si myslíte, že to v sobě zničíte a pokud máte pocit, že rodinné štěstí to musí přebít, pak zvolíte první variantu a tou je rodina.
    I kdybych zvolila tu druhou, nevydržela bych to sama. Potřebuji lásku, doteky, někoho, komu můžu věřit! A tím jak jsem se za tu Terezu ve mě styděla, bych to stejně nikdy nikomu neřekla… a stejně by tu byla jiná žena a jiné dítě… a stejně by to dopadlo stejně… třeba líp, protože hůř než teď to dopadnout nemohlo. Ale nemůžu pořád žít v iluzi, že existuje manželství, které akceptuje změnu pohlaví jednoho z partnerů a zůstávají stále spolu. Jo, vidím to na některých přeměnách na youtube, ale to se mě netýká.
     
    Jediné řešení by bylo jít do toho ještě tenkrát – před tím, než jsem si někoho našla.
    Jenže to jsem o tom nevěděla vůbec nic.
     
    Otázkou je, pokud už tohle všechno vím a uvědomuji si to, jestli nejsem schopná s tím žít jako muž za předpokladu, že to své rodinné štěstí budu zase mít?
     
    Já to nevím.
     
    Už zase mám strach. Je všude kolem mě.
    Strach z toho, že neuvidím malou.
    Strach z toho, že žena prodá byt.
    Strach z toho, že zůstanu sama.
    …že nikdy nebudu šťastná.
    „Nikdy“ znamená ani jako muž, ale ani jako žena.
     
    Dopr… jak to mám ale zjistit?
  • otєrєzє.cz

    Probudila ses v mé kůži

    Probudila ses v mé kůži.
    Přivezla jsem ti malou na jeden den v týdnu.
    Když jsem si pro ní přijela a malá se tě zeptala, jestli může zítra za tebou zase přijet, řekla jsem jí, že ne, že zítra budeme na zahradě.
    Celý týden budeš zase čekat, až jí uvidíš.
    My totiž budeme slavit svátek na zahradě a grilovat, jako dřív.
    Ty tam nesmíš.
    Já totiž razím pravidlo, že po rozvodu se exmanžel(ka) nestýká s mými rodiči.
    Že ti chybí?
    Že ti chybí malá?
    Měla bys chodit častěji k psycholožce, aby ses s tím už konečně vypořádala.
    Díváš se do zrcadla.
    Pláčeš.
    To není tvoje tělo.
    Nemáš malou, nemáš manžela, nemáš svůj krásný život.
    Nemáš prostě nic.
    Jen šanci, že své tělo dostaneš jednou zpátky a k tomu ti dopomáhej …možná bůh…nebo spíš lékaři…
    Přijdeš do práce.
    Všichni se ti smějou, že máš náušnice.
    Nikdo ti nerozumí.
    Tvůj partner na tebe kašle, protože se mu hnusíš víš?
    Vadí mu, že se takhle oblékáš. A co by na to řekli lidi, kdyby vás spolu viděli? To se radši odstěhuj k mamce.
    Bolí tě to.
    Máš pár přátel, kterým to můžeš říct a kteří ti umí podat ruku.
    Každou vteřinu, kterou si užíváš s malou, se snažíš prožít na sto procent. Nasáknout do sebe tu radost a to štěstí. A přesto každou vteřinu cítíš tu tíseň u srdce, že o ní večer zase přijdeš.
    Tvého partnera to nezajímá.
     
    Ale ne.
     
    Takhle by se to nestalo, protože…
     
    …pokud by ses ty probudila v mé kůži, pak bych se musela já probudit ve tvé…
     
    A to by znamenalo, že všechno udělám jinak:
     
    Probudila jsem se ve tvé kůži.
    Dívám se do zrcadla a jsem šťastná.
    Okamžitě sbírám všechny věci, co mám u mamky a spolu s malou se vracíme do našeho bytečku.
    Nebudeme ho prodávat.
    Jedu rychle pro tebe, abys mamce poděkovala, ale už nebude potřeba řešit, kde budeš bydlet.
    Budeš přeci bydlet s námi!
    Už dost přivážení a odvážení malé. My jsme přeci rodina!
    Jo, musíme se rozvést, protože se chceš stát mužem, ale já ti pomůžu. Budu dokumentovat tvoji přeměnu. Budu s tebou chodit nakupovat klučičí věci a budu s tebou chodit venku. Kašlu totiž na lidi. Ty jsi pro nás nejdůležitější, tebe jsem si vzala a tebe miluji.
    Chceš mě vzít za ruku? Miluješ mě pořád? Tak jo, vezmi mě za ni. Mě se sice líbí holky, ale ty jsi pro mě uvnitř pořád ty. A až se staneš klukem i zvenčí, nějak to uděláme, abychom byli šťastní. Nedovedu si představit, že bych tě kvůli tomuhle opustila! Nezasloužíš si to. Nemůžu tě v tom nechat samotnou. To není lítost, to je láska.
    Po operaci pohlaví se o tebe budu starat. To zvládneme!
    A malá bude šťastná, že nás má doma pohromadě.
    Ve svém pokojíčku se svojí postýlkou a svými hračkami.
    Budeme jezdit spolu na výlety, společně nakupovat.
    Náš život bude ovlivňován tvou cestou, ale my tě milujeme takovou, jaká jsi. Nebo jaký jsi (když chceš být tím mužem.)
    Tělesná schránka nemůže změnit to, co nosíš v srdci.
    Spolu dobře zvládneme všechno finančně utáhnout.
    A zase nám bude fajn na zahradě u vašich, protože i vaši tě podpoří. A moje rodina taky.
    A nebude nám nic chybět.
    To nás posílí.
     
    Proč bych tě měla proboha vyhazovat z bytu??? Za to, že ses mi ukázala v pravém světle? Za to, že jsi mi řekla, kým doopravdy jsi? Že jsi našla tu odvahu a udělala to? Těší mě tvá upřímnost! Vážím si jí…
    A máme spolu krásnou dcerku! Ona potřebuje nás a my zase jí.
     
     
    Bože jak se mi teď ulevilo, když jsem tohle napsala. Tuhle utopii.
    Jak málo stačí lidské psychice dát, aby byla „okecána“ a uklidněna. Obyčejná představa. Pohádka.
     
    Dnes tu byla skoro celý den malá. Užily jsme si spolu her na víly, ale i atrakce na městských slavnostech, kam jsme každý rok chodili jako rodina. I když pak bylo +34 stupňů, takže jsme byly rády doma v chládku. (Už se tak těším, až jednou půjdu v těch vedrech ven jen v krátkých letních šatičkách!!!! 🙂 Přála jsem si, aby ten den neskončil…
     
    Už mi jí manželka zase odvezla. Zítra chtěla malá taky přijít ale nemůže, protože sem přeci nebude jezdit každý den a budou na zahradě. (Jo, vím že bude na té zahradě šťastná a to mě uklidňuje, i když je mi bez ní smutno.)
    Všimla si, že mám její fotku na stolku. Líbilo se jí to. „To aby ti nebylo smutno, když mě tu máš takhle viď? A vem si zase ty dlouhý vlasy a ty zlatý boty a budeme tančit!“
     
    Čím víc jsem šťastná, tím těžší je to večer, když odjede.
     
    Je to jako když se zamilujete do někoho, kdo bydlí hodně daleko a jezdíte za ním. Ale víte, že jednou nastane okamžik, kdy musíte zase odjet (do školy, do práce…)
    Ten, kdo tyhle okamžiky prožil ví, jaké to je. Trhá vám srdce, když se vlak rozjíždí. Občas s vámi nastoupí do vlaku a jede aspoň ještě jednu zastávku. Občas taky schválně zmeškáte vlak. A pak druhý… a jedete tím posledním. Nebo radši rovnou ráno – a z vlaku rovnou do školy… Jste zoufalí, protože nechcete odjet.
     
    Napadlo mě dnes, jak by bylo manželce, kdyby tu byla místo mě ona.
    A došla jsem k závěru, že k tomu by právě nikdy nedošlo. Protože by pak všechno bylo jinak.
     
    Stačí, aby vás ten druhý miloval.
    V tom je všechno.
    Nic víc nepotřebujete.
  • otєrєzє.cz

    True colors

    Nechápu jednu věc.
    Řeknete někomu, kým doopravdy jste a najednou ho už neuvidíte.
    Jakobyste ho urazili nebo podrazili nebo já nevím, přitom jsem mu přeci nic neudělala?!
    Nebo jakobych se snad já proměnila v nějakou obludu, se kterou už nikdo nikdy na celém světě nepromluví!
    Navíc ještě tak rok budu vypadat podobně jako dosud, takže nikoho děsit nebudu – no a potom („ach bože ta hrůza!“) mi narostou prsa a vlasy a zjemní se mi tvář a budu nosit dámské oblečení i na veřejnosti! Hm, to jsou věci! Budu ženou! A s tou se nemůžeme bavit… Žena je obluda? Nebo já snad?
     
    Doteď jste s ním trávili roky svého života, nikde nebyl žádný problém, zvykli jste si na sebe, rozuměli jste si a najednou je všechno jinak.
     
    Nechápu proč.
    Já jsem pořád já a on je pro mě pořád on.
     
    A co jako? Tak budu žena! A to znamená, že už spolu nemůžeme mluvit? Nebo jíst u jednoho stolu???? Řešit kytky na zahradě?
     
    Nerozumím tomu. Nevím proč to tak je.
     
    Nemluvím teď o manželce, ale třeba o tchýni, tchánovi nebo švagrové. Taky se mi po nich stýská.
    Ale to je rodina mojí manželky a tu já přeci nemůžu navštěvovat, protože to žádní rozvedení manželé nedělají (aby navštěvovali rodinu toho druhého), jak mě asi před měsícem poučovala manželka…
     
    Dneska tam slaví svátek, ale já tam nejsem. Poprvé po 12ti letech.
     
    Kolik bude ještě těch „poprvé“ po 12ti letech?
     
    A dá se na to vůbec zvyknout?
     
     
    „Neboj se
    ukázat jim své pravé barvy.
    Vidím tvé pravé barvy
    A proto tě miluji…“
     
    Tuhle písničku miluje moje manželka, miluju jí já a miluje jí i naše malá.
    Když jsme si jí pouštěli nahlas v autě, vždycky jí dcerka chtěla pustit znovu a znovu.
    Z roku 1986. A pouštíme si jí v roce 2012!
    26 let bere lidi po celém světě za srdce.
     
    “ N e b á l a__ j s e m__ s e.
    U k á z a l a__ j s e m__ s v é__ p r a v é__ b a r v y.
    V i d í__ m é__ p r a v é__ b a r v y
    a__ p r o t o__ m ě__ n e m i l u j e . . . „
     
    Cyndi Lauper – True Colors
     
     
    You with the sad eyes ——- Ty s těma smutnýma očima
    Don’t be discouraged ——- Nenech se zastrašit
    Though I realize it ——- Uvědomuji si
    Hard to take courage ——- Jak těžké je vzít odvahu
    In a world full of people ——- Ve světě plném lidí
    You can lose sight of it all ——- Můžeš ztratit o všem přehled
    And the darkness that’s inside you ——- A temnota uvnitř tebe
    Makes you feel so small ——- Zajistí, že se budeš cítit takhle malý.

    But I see your true colors shining trought ——- Ale já vidím tvé skutečné barvy prosvítat
    I see your true colors ——- Vidím tvé pravé barvy
    And that’s why I love you ——- A proto tě miluji
    So don’t be afraid ——- Tak se neboj
    To let them show your true colors ——- Ukázat jim své pravé barvy
    True colors are beautiful like a rainbow ——- Pravé barvy jsou krásné jako duha

    Show me a smile then, ——- Ukaž mi úsměv
    Don’t be unhappy ——- Nebuď nešťastný
    Can’t remember when I ——- Nevzpomínám si
    last saw you laughing ——- kdy jsem tě naposledy viděl se smát
    If this world makes you crazy ——- Jestli z tohoto světa šílíš
    And you’ve taken all you can bear ——- A naložil sis všechno, co můžeš unést
    You call me up ——- Zavolej mi
    Because you know I’ll be there ——- Protože víš, že já tu budu.

     
     
    I see your true colors ——- Vidím tvé pravé barvy
    And that’s why I love you ——- A proto tě miluji
    So don’t be afraid ——- Tak se neboj
    To let them show your true colors ——- Ukázat jim své pravé barvy
    True colors are beautiful like a rainbow ——- Pravé barvy jsou krásné jako duha

    If this world makes you crazy ——- Jestli z tohoto světa šílíš
    You’ve taken all you can bear ——- A naložil sis všechno, co můžeš unést
    You call me up ——- Zavolej mi
    Because you know I’ll be there ——- Protože víš, že já tu budu

    And I see your true colors shining trought ——- A vidím tvé skutečné barvy prosvítat
    I see your true colors ——- Vidím tvé pravé barvy
    And that’s why I love you ——- A proto tě miluji
    So don’t be afraid ——- Tak se neboj
    To let it show your true colors ——- Ukázat jim své pravé barvy
    True colors ——- Pravé barvy
    True colors are shining trought ——- Skutečné barvy prosvítají
    I see your true colors ——- Vidím tvé pravé barvy
    And that’s why I love you ——- A proto tě miluji
    So don’t be afraid to let them show ——- Tak se neboj jim ukázat
    Your true colors ——- Své pravé barvy
    True colors are beautiful like a rainbow… ——- Pravé barvy jsou krásné jako duha…
  • otєrєzє.cz

    Muži vymřou, tvrdí australská genetička

    Je to starší článek z r. 2009, ale zaujalo mě na něm, že existují na téhle planetě tvorové slepušky z východní Evropy, které se rozmnožují i bez chromozomu Y.
     
    A předem se omlouvám všem biologickým ženám, které touží stát se muži. Nic proti vám! A také nic proti ženám, pro které muži znamenají hodně.
    Mě se prostě ta představa bez mužů na světě tak trochu i líbí 🙂 Proč někdo nenatočí nějaký film, jak by tohle dopadlo? 🙂 Asi si teď proti sobě poštvu spoustu žen i mužů, ale já si svět bez mužů představit dokážu. Tedy kromě onoho rozmnožování… 🙂 Nenapadá mě jediná věc, kterou by žena nezvládla! 🙂
     
     
    Muži vymřou, tvrdí australská genetička
    22. května 2009
    Jsou muži na vymření? Jejich specifický chromozom Y, který určuje pohlaví mužů, se stále zkracuje. Jednou zmizí zcela a pak se muži přestanou zřejmě rodit, tvrdí australská genetička, profesorka Jennifer Gravesová.
     
    Současníci se ale příliš vzrušovat nemusí. Eroze genu a jeho úplné vymizení přijde až za pět milionů let.
     
    A profesorka Gravesová si myslí, že možná ani potom nemusí být osud mužů plně zpečetěn. Dívá se totiž na model některých hlodavců, kteří se stále rozmnožují kopulací dvou opačných pohlaví, přestože nemají vitální geny tvořící chromozom Y.
     
    „Aby byl člověk mužem, musí mít chromozom Y. Před třemi stovkami milionů let měl chromozom Y asi čtrnáct set genů, dnes jich zůstalo jen pětačtyřicet. V tomto tempu to znamená, že geny chromozomu Y zcela zmizí za pět milionů let,“ uvedla Gravesová na konferenci v Irsku.
     
    „Chromozom Y mizí a velkou otázkou zůstává, co se stane potom,“ dodala Gravesová, podle níž může mužské pohlaví vznikat na základě jiného principu.
     
    Vylučuje však, že by se ženy rozmnožovaly přirozeně bez oplození.
     
    „Lidé se nemohou rozmnožovat asexuálně jako někteří plazi, protože potřebují některé pro život důležité geny od mužů. Ale dobrou zprávou je, že některé druhy hlodavců, například slepušky z východní Evropy, nemají žádný chromozom Y. A přitom mají pořád dost zdravých samců. Funkci musel přijmout nějaký jiný gen a my bychom moc rádi tento gen odhalili,“ uvedla profesorka Gravesová z australské Canberry.
     
     
    A na závěr tu máme jednu krásnou slepušku!
    (Prostě takový příbuzný krtka.)
    Tak jak to teda dělaj? 🙂 To se mi zjistit nepodařilo, protože český web se o tom nezmiňuje, takže se budeme muset podívat na stránky v angličtině. I když oni to vlastně vědci ještě přesně nevědí!
  • Přeměny

    Nové přeměny (trošku víc) + 1 svatba

    Ještě se mi nechtělo hledat nové přeměny, ale narazila jsem na ně náhodou (přes profil někoho, kdo sledoval mé video 🙂 a to se fakt nedalo to sem nedát. 🙂
     
    Hned první je Brianna z USA a co je na ní zajímavého je to, že třetím rokem života jako žena se „vdala“ a vzala si ženu (nevím, jestli se v USA mohou brát nebo jen „registrovat“ jako u nás, ale je to hezké!) A hlavně – ta proměna v tak krásnou ženu…
     
     
     
     
    Další je Cathy z Kanady a je jí 41 let:
     
     
     
     
    Amber z USA:
     
     
     
    A tady moc krásná Rakušanka Anna – 24 let:
    (ženskou fotku jsem nepoužila přímo z odkazujícího videa, ale z jejího pozdějšího videa, protože se mi prostě líbila)
     
     
     
    Dánsko, 26 let.
    Jméno nikde nepíše ani ho na ostatních videích neříká, tak prostě jenom „Dánsko“ 🙂 A klučičích fotek tam moc nedala (neobvykle některé zařadila až ke konci), ale to nevadí, protože jako žena je krásná:
     
     
    USA, 47 let… řekla bych, že vypadá mladší!
     
     
    A proč se nenechat tetovat? 🙂
    Misty, USA, 26 let.
    Ta přeměna je v tomto případě skutečně neuvěřitelná. Nebýt toho tetování, tak si řeknu, že to nemůže být on(a) 🙂
     
    (Pokračování po kliknutí na celý článek – je toho fakt hodně dneska 🙂

     
    Zion, Velká Británie:
     
     
    Racheal, Nový Zéland, 56 let! Tybrďo!
    U jedné z prvních ženských fotek je text: „Všimněte si, že se odteďka všude usmívám….“
     
     
     
    Jasmine, Austrálie, 27 let:
     
     
    Bože jak já tyhle přeměny miluju 🙂
    Jenni, Velká Británie, 26 let.
    Prostě krása! Sedmiminutové video, ale já ty holčičí fotky nedokázala přeskočit 🙂
     
     
    Kairi, USA:
     
     
    Debra, USA, 30 let:
     
     
     
    Michelle, USA, 49 let!
    Píše tam, že vybrala videu hudbu, na kterou tancovaly spolu s manželkou, když se před léty braly, ještě než došlo k přeměně…
     
     
    Mishi, Austrálie:
     
     
    Velká Británie, začala brát hormony v 17ti letech:
     
     
    Christina Cruz, USA:
     
     
    To prostě není možné – to jsou kouzla! Proto mě ta videa tak fascinují. Že se z ošklivého káčátka vyklube krásná princezna. No není na tom životě právě tohle hezké?
     
    Tohle je fakt normální regulérní posedlost!!! 🙂 Dneska jsem fakt vycucla videa, která jsem ještě neviděla ze seznamu videí jednoho nadšence, který si přidal mé video do tohoto seznamu. Měl tam 98 videí, tak jsem mu to prolezla a tenhle dnešní článek je už doufám naposledy takhle dlouhý, protože jsou mezi těmi přeměnami i některé starší z r. 2010 a 2011.
     
    Jdu spát. I když se mi nechce a i když bude 1 h. v noci.
  • otєrєzє.cz

    Jen do mě

    Proč já se vždycky nechám tak snadno srazit na zem?
    Psala mi Nikita ze Znojma, že jí taky pořád někdo sráží na zem, ale že je bojovnice a přeci těm všem zabedněncům neudělá radost, aby se nezvedla! 🙂 To se mi líbilo, jenže ono to není tak jednoduché.
     
    Dneska jsem dostala perdu hned dvakrát.
     
    Šla jsem do obchodu, kde pracuji, pro pár věcí. Všechno bylo v pohodě, dokud nevylezl můj kolega, který na mě hned vychrlil: „Tys tu byl včera a prej jsi byl zase nějak divně oblečenej. Jo a dneska už nemáš náušnice jo? Proč? Jo a prej jsi měl namalovaný…obočí nebo co…“
     
    Přitom já chodím právě do obchodu, kde pracuju, v unisex kalhotách i tričku – ale vyloženě unisex! Tzn. opravdu pro muže i ženy, abych je neprovokovala, protože mi bylo jasné, že to tam neskousnou. A včera jsem tam byla pro krabici s náušnicema i namalovanýma očima – když já si připadám nenamalovaná strašně divně a nelíbí se mi to (ty nenamalované oči.)
    Nedávno jsem koukala na pořad Sama doma, jak tam líčí a češou vždy jednu divačku, která tam musí dorazit nenalíčená a sama moderátorka prohlásila, jak to není hezké, když se žena nenalíčí, že ta tvář je pak taková „nahá“. Jo. Přesně! Mám stejný pocit! Taky se mi nelíbí, když jsem nenalíčená. Jenže boooohuuužel já se malovat nesmím! To je nefér. Jakoby všem holkám zakázali se najednou z ničeho nic malovat 🙁
     
    Náušnice jsem dnes odpoledne zrovna neměla, protože mě odvážela manželka domů, kde jsem balila balíky a jela na poštu a taky mě bolí trochu ucho, takže jsem ho chtěla nechat den odpočinout… no a oči jsem si výjimečně nemalovala, protože jsem měla odpoledne jet na dětské hry v MŠ naší dcerky, ale to nakonec odpadlo, protože byla promočená zahrada.
     
    Něco jsem na kolegu zamumlala a šla si po svých, ale když jsem odcházela a platila ty věci, tak přiběhl a prohlásil: „No… dneska už aspoň vypadáš jako člověk!“
     
    Řekla jsem mu: „Nech si to, ty… zvíře.“ Nenapadlo mě nic adekvátního k označení „ne-člověk“, jakým jsem podle něj byla včera, přestože mě neviděl. Prý mu vedoucí hned volal, protože mě řešili. Ptali se mě včera, jestli mám už holku, když teď nejsem s manželkou. Řekla jsem, že nemám a hned začal vedoucí přemýšlet, jak by to bez manželky nedokázal, že už je zvyklý na ty večeře a tak. Protože on je zvyklý na večeře dvě. Ale né jakože po sobě, ale najednou! On si každý večer totiž může vybrat ze dvou jídel! Takovou má manželku! Takže jsem mu řekla, co mám jako dělat, žejo, když nemám na výběr. A hned jestli teda nemám aspoň chlapa! Na to jsem jim řekla, že chlapa nechci a vymýšleli další varianty, z nichž ta úplně poslední byla, že se chci nechat přeoperovat a budu lesba. Tak jsem jim to nevyvracela, smáli jsme se tomu všichni. Ať si to přeberou.
     
    Když tam příště přijdu vyloženě hnusně mužsky oblečená, nejlépe neoholená a úplně super by bylo pěkně smradlavá, tak budu člověk. Ale jak se navoním, učešu, na uších se mi budou třpytit náušnice a budu mít namalované oči (nedej bože i ženské kalhoty nebo tričko!), tak jsem ne-člověk, nebo jak to nazývají nevím… rozhodně nejsem člověk.
     
     
    Přijedu domů (do našeho krásného starého bytečku), tam si manželka balila pár věcí ke tchýni a za chvíli odjížděla a já tam byla sama s těma všema židličkama, na kterých seděla malá a koukala šťastně v princeznovských šatech na televizi, byl tam košíček, co s ním chodila jako nakupovat, v kočárku byl sáček od voňavého vanilkového cukru z doby, kdy jsme spolu pekly koláč a který jí tak voněl, že si ho chtěla schovat do kočárku… a byla tam takových věcí spousta! Malá byla všude! Slyšela jsem její smích a viděla, jak se jde krásně vykoupaná schoulit do postýlky, kde jí přečtu pohádku a ona mě prosí, abych tam ještě chvilku ležela, než usne… a povídaly jsme si…
     
    Je mi z toho tak smutno 🙁 Ještě, než manželka odešla, tak jsem jí to řekla, že mi chybí… oba dva. Že s tímhle nikdy nebudu souhlasit (s rozvodem, s odloučením od dcerky, s prodejem tohohle krásného bytu, který voní, který má slunce úplně všude z několika stran, do kterého jsme si přivezly malou Kačenku a ze kterého jsme měly kdysi takovou radost…).
     
    Na to mi řekla, že moje psycholožka by mě měla zvát častěji. Že jednou za 14 dní je málo, protože jinak by byla tak schopná, že by se postarala o to, abych se s tím vším už smířila.
     
    Bavili jsme se o tom, že byl moment, kdy jsem jí nabízela, že do té přeměny nejdu, že chci zpátky náš krásný život a že jsou lidé, kteří i se začátkem přeměny i během ní chtějí zase zpátky (opravdu jen zcela výjimečně, protože je to problém i pro metabolismus, který si zvyká na nové hormony), ale to okamžitě začala odmítat a místo toho, aby mluvila ke mě, mluvila k nějaké skupině osob, do které mám jako patřit… nebo spíš než osob nějakých bytostí… „Jo to vy takhle děláte jo? Že se chcete stát ženou, všude to rozhlásíte a pak se chcete vrátit? A proč jsi teda přede mnou chodil jako ženská? To sis měl rozmyslet dřív.“ A podobné výčitky a k tomu přidala zase pár urážek, jak jsem hnusná… tak jsem jí řekla, ať už radši jde.
     
    A to mi ještě prohlásila, že je vidět, že to není vrozené (jako ten můj problém). Nechápu, jak na to přišla. Jo, moje manželka to musí přeci vědět nejlíp! :/
     
    Taky bych byla víc v pohodě, kdybych měla malou u sebe každý den. A taky bych pak řekla manželce, když by si stěžovala, že se jí stýská: „Hele a neměla by tě ta psycholožka zvát častěji? Aby ses s tím jako smířila víš?“ :/
     
    A balila hodinu balíky a bylo mi na nic.
     
    Mám zase vztek.
     
    Ale hlavně je mi smutno, tak se tu zkouším z těch všech pocitů vypsat.
     
    A už zase na truc se mi chce najt si holku, vzít si jí a mít s ní děti jako muž.
    Blbost no, já vím. Ale uklidňuje mě ta představa, jakože vezmu manželce ten její údajně jediný důvod, proč se to všechno stalo a budu mít další šťastnou rodinu a uvidí, že to byla chyba tohle udělat.
     
    Asi jsem pošahaná taky :)))
     
    Ale vůbec nevím, jak se s tím mám jako smířit. To jde jo?
     
     
    Chtěla bych být rorýsem, prohánět se v hejnech nad sídlištěm za úžasného nadšeného křiku z té vší radosti ze života a přistát na dlani Monice…
    (Mončina dlaň i rorýsek na jejím balkóně)
  • otєrєzє.cz

    Čekání na lásku

    V noci jsem zase nemohla usnout.
    Stýská se mi po malé, ale i po manželce.
    Došlo mi, jakou má oproti mě manželka výhodu, že se jí hnusím. Tím je to pro ní jednodušší, nemusí se na mě těšit, nemusí o mně přemýšlet, nemusí vzpomínat… je ráda, že se mnou není, (asi) je jí líp.
     
    Kdyby se mi taky hnusila, tak by mi bylo rozhodně líp. Jenže bohužel no.
     
    Za pár dní jedeme s malou do Prahy na kontrolu a já se na ten společný „výlet“ jako dřív těším strašně moc, protože budeme spolu celý den. To zas bude noc potom 🙁
     
    Potřebovala bych, aby se mi manželka taky zhnusila. Abych na ní kašlala, jako kašle ona na mě, abych jí nemusela psát smsky, když je mi smutno a byla mi ukradená, jako jsem já jí.
     
    Z tohohle hlediska mi přijde, že tam, kde se dva totálně rozhádají a nejsou schopni se domluvit, jsou na tom vlastně psychicky lépe, protože ten fakt, že jeden druhého nesnáší jim umožňuje snáz začít nový život.
     
    Je to dva dny, co jsem podepsala u notářky ty přiblbé papíry. Za podpisy jsme daly 504 Kč a na soudě za podání k rozvodu chtějí 2000 Kč – na tom jsem se ale narozdíl od těch podpisů podílet odmítla, protože já se rozvádět nechci.
     
    U mě je všechno naopak oproti manželce.
    Ona mě nenávidí, já jí miluju. Ona se mnou nechce žít, já s ní ano. Jenže to je dané tím, že já jsem pořád uvnitř já. Mění se jen moje vizáž.
     
    Ale jedno pozitivum to má. Naše zákony neumožňují změnu pohlaví (operativně), pokud je osoba v manželském svazku a ačkoli to žádný zákon přímo nezakazuje, lékaři vyžadují před zákrokem doklad, že osoba je svobodná nebo rozvedená. Náš právní řád totiž jaksi neřeší a nepočítá s tím, že by manželka měla manželku! 🙂 Tak to musí zachraňovat aspoň ti doktoři.
     
    Napadlo mě, co by se stalo, kdybych úmyslně lhala, že jsem svobodná a přitom měla manželku? Jasně, že by to byl podvod, ale dá se to vůbec odhalit? Nejsem schopná lhát a navíc manželka mě přeci nechce, čímž mi to usnadňuje.
     
    Kdy už konečně půjdeme všichni domů???
     
     
     
    Včera se mi moc líbil komentář Anežky a děkuju jí tímto za něj.
    Reagovala na článek, kde jsem přemýšlela o mých šancích na lásku (Olomouc – II. díl – zamilovaná Tereza):
     
    Terezko a Leonko, sedim tu vecer a prociam Terky blog. Porad premyslim, jestli reagovat, nebo ne a pak narazim na komentar Leonky, ktera pise presne to co si myslim. Jen s jednou jedinou veci nesouhlasim. Nemyslim, ze mas vic sanci na lasku jako Tom. Uz jen pro to, ze jak jsem popchopila, Tom nejsi. Na opravdou lasku mas sanci jen pokud budes opravdu tim, kym jsi. Pokud te nekdo zaujme tak, ze se ti rozbusi srdce, jak vis, ze to ten clovek neciti podobne, kdyz za nim (za ni) nepujdes a nezeptas se? Verim, ne vim, ze jsou lide na tehle planete, v tehle zemi, v tomhle kraji a skoro jiste i nekde v tvem meste, kteri jsou schopni te milovat takovou jaka jsi. Po pravde, me si prirostla k srdci po dvouch vecerech stravenych na tvem blogu. Sleduju tvuj pribeh a hrozne moc ti fandim. Nedokazu si predstavit, ze clovek jako to by nemel sanci na lasku. Proste nemozne! A to jsem te nikdy nepotkala…. Drzim palce, moc!“
     
    Dnes jsem šla totiž pro něco do obchodu, kde pracuji a jak jsem vyšla (měla jsem sluchátka v uších, takže jsem byla zase v tom svém světě :), potkávala jsem holky, lidi, u k terých mě napadlo, že nejsem přeci jediná, kdo touží po lásce! Že tahle planeta je plná takových lidí! A nejen planeta, ale i tohle naše město! A některé holky se mi moc hezky usmívaly do očí a nespouštěly jsme vzájemně svůj pohled, dokud jsme se neminuly.
     
    To se mi líbilo.
     
    Došlo mi díky tomu komentáři, že v tomhle městě třeba může existovat někdo, kdo čeká na lásku stejně jako já. Jak jen to zjistit? 🙂
  • otєrєzє.cz

    „Jsem těhotná…a můj muž se chce stát ženou“ a „Moje máma byla mužem“

     
    Narazila jsem zase na zajímavé video: „Jsem těhotná…a můj manžel se chce stát ženou“, kde dva mladí lidé řeší situaci, kdy ona je těhotná a on jí sdělí, že se chce stát ženou.
    Řeší, jak přeměnu bude vnímat dítě, že ze své manželky tím pádem udělá lesbu a navíc manželka má také jedno tajemství a tím je psychická porucha trichotillomanie – chorobné vytrhávání vlasů (nevěděla jsem, že něco takového vůbec existuje!).
    Manželka svého muže miluje a chce s ním být a na konci po narození syna to vypadá, že manžel už nechce být Brooke (jak se nazývá v ženské roli).
    Ale její nahraná videa na youtube s pozdějším vydáním vypovídají o něčem jiném 🙂
    Říkám to furt – nejde to zastavit! 🙂
     
    Vždycky tak jako toužebně očekávám, že ten pár bude žít spolu i po přeměně a vychovávat své děti… a ono to vždycky nenastane…
     
    Tentokrát z toho fotoromán dělat nebudu, protože bude zase jedna hodina v noci a já jdu do peřin 🙂 Takže kdo umí aspoň trochu anglicky, může se podívat:
     
    I’m Pregnant and… My Husband Wants to Become a Woman
    (anglicky)
     
     
     
     
     
     
    A pak jsem narazila ještě na jedno zajímavé video, jak se 12tiletá dívenka vypořádává s tím, že její maminka byla muž a nyní žije se ženou, která byla také mužem. A jak se zdá, není to pro ní vůbec jednoduché, protože říká, že chce, aby to skončilo. Druzí o jejích „rodičích“ totiž říkají, že jsou „divní“…
     
    Moje máma byla mužem
    (anglický dokument s ruským dabingem)
     
  • otєrєzє.cz

    Přemýšlím si o hledání práce

    Jo, tak tohle je téma, které mě děsí.
    Jsem v situaci, kdy potřebuji práci. Je konec června a do konce července budu na neschopence a pak si můžu tak akorát vybrat ten měsíc dovolené, co mám v současném zaměstnání, které už ale nemůžu dělat, protože na to nemám fyzicky a konec.
     
    Takže denně kontroluji volná místa a téměř každé tři dny na nějaké posílám svůj životopis, protože perfektně splňuji jejich požadavky a navíc jsou to místa, která mě lákají, protože jsem vždycky pracovala s lidmi (hlavně v oblasti lidských zdrojů, jak se tomu docela ošklivě takhle dnes říká) a tahle práce mě baví.
     
    Ale začíná to být s prací dost kritické, takže píšu i na místa, o kterých si myslím, že by mě mohly bavit.
    Bohužel (a fakt mě to mrzí) v tomhle městě není moc obchodů s oblečením, spodním prádlem nebo botama, takže mé vysněné zaměstnání v takovém obchodě nepřipadá v úvahu. Tam se ty prodavačky drží a já se tam zatím jaksi nevejdu.
     
    Říkám si, že i na tom musím najít něco pozitivního a tím je plat. Místa, na která se teď hlásím jsou sice náročnější na přemýšlení, ale také lépe placená.
     
    Mám asi 5 rozjednaných míst, kde přesně splňuji všechny požadavky.
     
    Už v minulosti jsem ale také splňovala všechny požadavky a z důvodu velkého zájmu (jak mi napsali) jsem nebyla ani pozvána na výběrové řízení. A tak to samozřejmě zkouším dál.
     
    Jenže musím brát v potaz ještě jednu věc – a tou je moje přeměna.
     
    Načasovala jsem si to s hledáním práce naprosto nevhodně.
    Nemám ještě ani neutrální jméno a nemohu tedy vystupovat jako žena.
    Musím tedy do nové práce nastoupit jako muž.
    A musí to být práce, ve které nebude problém ji později vykonávat jako žena!
    A ve které nebudou zabedněnci, kteří s tím budou mít problém… :/
     
    Trochu moc podmínek ne?
     
    Děsí mě představa, že zas většinu týdne budu muset trávit jako muž.
    A pak mě děsí představa, jak to tam budu muset všem oznámit – tu změnu mé image a taky všeho ostatního s tím souvisejícího… Jak jednoduché by bylo hledat práci už jako Tereza! No třeba k tomu taky jednou dojde.
     
    Už tak je těžké najít v dnešní době práci a já si ještě vymyslím tohle.
    Ale nemám na výběr.
     
    A tak zatímco místa u počítače, ve skladu elektroniky nebo jako administrativní pracovnice ve sklářské firmě se dají v budoucnu akceptovat i pro ženu, představa že teď nastoupím jako personalista do firmy, kde je striktně vyžadováno společensky přijatelné oblečení (ženy kostým, společenské kalhoty nebo sukně a muži společenské kalhoty, košile a kravata), se mi bohužel příčí. Nesnesu kravatu ani pohled na sebe v košili a černých kalhotách…a ty boty! Ale je to nadstandartně placená práce. Taky půjdu domů s nadstandartně vyšťavenou hlavou… :/ Něco za něco.
    Jako Tereza bych se v kostýmkách a sukních každý den v práci vyžívala! 🙂 Ale hodí se to hovořit s klienty zrovna někde tak v polovině přeměny, kdy nejste ani muž ani žena? Nebo spíš: zvládnu to já? Nezalezlá a všem na očích? 🙂
     
    Musím si ujasnit při hledání práce své priority.
     
    Chtěla jsem takovou práci, kde nebudu až tak veřejně známá a potřebná. Kde se jako malá šedá myška budu moct pomalu a nenápadně proměňovat v princeznu. Ale jsou vůbec taková místa? No asi jo, když to zvládli i ostatní 🙂
     
    Uvidíme, jaké budu mít štěstí.
    Protože o tom je život. O štěstí.
  • otєrєzє.cz

    Nečti to

    Nedá se to číst?
    Tak to nečti!
    Nechápu, proč sem teda chodíš.
     
    Když si někdo zapálí cigaretu a smrdí mi pod nos, taky mu nelezu do dýmu a radši jdu pryč.
     
    Já si to tu píšu pro sebe. Prdím na lidi (nemyslím tím ty, co jsou na mé straně). Vy jste se narodili v pohodě.
    Proč to pořád řeším? Jsem snad Bůh nebo jasnovidec, abych to věděla?
    Jasně, když se ráno probudím a zjistím, že v zrcadle je cizí tělo, které nechci, udělám si snídani a půjdu do práce. Takhle nějak si to představujete? Proč to řešit, žejo? Vůbec se z toho nezblázníte. Zajdete si přinejhorším k doktorovi, ten vám dá nové tělo a je to.
     
    Nemůžu se zlobit.
    Protože tohle nejde si představit.
    Protože štěstí je nemuset to řešit a já vám to štěstí nechci brát.
     
    Jestli se někomu hnusím, tak s tím musím počítat. Jak jsem řekla, hodně lidí ztratím… ale hodně lidí získám.
     
    Pravděpodobně vás nikdy v životě už neuvidím.
    Kromě manželky teda. Ale kdykoliv si budeme předávat malou, budu mít na hlavě papírový pytel s dírama neboj. A kdyby ti bylo ze mě fakt hodně šoufl, můžeš ho rovnou použít… a nezapomeň mi připomenout, jak se ti hnusím. Tohle hold budu muset překousnout, protože malou miluju. Jestli to ovšem překousne manželka. Třeba mi ji bude v budoucnu předávat její nový táta…
     
    …chci zpátky do našeho malého strašného bytečku, do naší staré škodovky, pod náš stan… …na mořské pobřeží, na hotelový pokoj, kde ti mažu záda… …na zahradu s jahodama, na schody, na kterých stojíš a prosíš mě pohledem, abych na noc neodjížděl domů….
     
    Buď si všichni zvykneme nebo…
     
    …nevím.
     
    Proč to zase čteš?
    Je fakt, že nebýt vás, nemám proč psát, protože mě nic netrápí.
    Já nic neřeším. To vy pořád něco řešíte.
     
    Rozvod je jako mor.
    Kdo s ním přijde do styku, ten onemocní.