Manželky maminka
Tahle rodina se nerozpadla proto, že jsem se rozhodla udělat životní změnu.
Rozhodla jsem se udělat životní změnu, protože tahle rodina se rozpadla…
A na to poslední dobou manželka docela zapomíná a svádí všechno na mě.
Kdyby to fungovalo, přišlo by to stejně, ale možná později… takže výsledek je vlastně stejný, pro mě lepší teď…
Už se netrápím jenom já a manželka. Už se trápí taky manželky maminka.
Když jsem jí sdělila, co všechno chci udělat (a vůbec jsem to neříkala sebejistě tak, jak jsem to prý prezentovat měla, jenže zkuste si to, když jste z toho vynervovaní už od rána a máte to „nějak“ podat), tak to svým způsobem nepřijala, protože mě prosila, jestli bych s tím nepočkala.
Nemůžu to ovlivnit. Nejde to. Možná na to už přišla, protože se mnou v pondělí chtěla mluvit, ale to mi zrovna nebylo dobře a byla jsem i radši, že to nemusím řešit, takže z toho popovídání sešlo.
A teď mi došlo, že si o tom prostě potřebovala s někým popovídat a je mi jí docela líto, protože mi včera manželka, která u maminky strávila celý víkend, povídá: „Mamka pořád čekala, že si o tom s ní začnu povídat, ale já tu potřebu nemám.“
Hm. Tak když už si ani s vlastní mamkou nechce popovídat, tak nevím… Vím, že nechce řešit mě, že na to nechce myslet, ale je to její maminka a mohla si jí postěžovat, ona by jí podpořila, pomohla to zvládnout, vždyť jde i o rozvod…
Manželka to prostě řešit nechce.
Manželka nemá problém, jak říká.
A nemůžu jí pomoct ani já ani její vlastní maminka.
Nějak to nemůžu pochopit.
Nechci po ní, aby to brala s úsměvem. To ani nečekám. Ale ta totální ignorace všeho s tím spojeného mě přijde zbytečná… Vím, že je to její obrana, ale trucováním se nic nevyřeší.