otєrєzє.cz

Bojím se usnout

Nechápu, jak po tak krásném víkendu plném intenzivních zážitků a radosti z přítomnosti vedle jedné z nejmilejších človíčků v mém okolí za poslední roky se mi večer podaří usnout a celou noc mě budou děsit sny o mé ženě.
Už když jsem polospal, dostal jsem pocit, který občas mívám.
Že jsem po autonehodě v kómatu a to, co prožívám, není realita.
Že má manželka chodí do nemocnice, kde ležím a ví, že cítím její přítomnost. Drží mě za ruku a přeje si, abych se už probudil. A já cítím, že se to už brzy stane, protože cítím její lásku. Otevřu jednou oči a ona bude stát přede mnou.
Tohle všechno není skutečnost. Ani tenhle blog, má práce, sobotní Karlovy Vary… a vy všichni neexistujete. Jste jen výplodem mé fantazie v mé pochroumané hlavě.
Co když to tak je?
Občas se mi stává, že před usnutím vidím před sebou silnici…bílé ubíhající pruhy, stromy, domy… a pak tmu a ležím a čekám. Všude je ticho, jen slyším nějaký vzdálený hukot a hlasy, kterým nerozumím.
A pak ten pocit, kdy se chci strašně moc probudit, ale ono to nejde…
Všechno Ti to jednou budu vyprávět a možná o tom začnu psát blog… Tohle už nechci nikdy zažít.
Po pocitech z kómatu mě celou noc pronásledovaly sny, ve kterých jsem běhal za ženou, které to nesmírně slušelo, ale motal se kolem ní ošklivý velký zarostlý chlap s brýlemi, kterého ona provokovala. Snažil jsem se o ní, ale čím víc jsem se snažil, tím víc provokovala svého nového obdivovatele a ten mě bránil v přístupu k ní. Smála se, byla veselá a bylo vidět, že nemá vůbec žádné starosti. Zato já byl vyděšený strachy, že jí ten muž ublíží a ten pocit ve mě zůstal celý den. Ale naštěstí jsem se ráno zabrzdil v pokusu o tom napsat jí to do mailu.
Před odchodem z práce mi přišla sms, že se staví v bytě (neříká doma) zase pro nějaké krabice…
Přijel jsem domů a nevěděl jsem, co dělat. Tak strašně rád bych jí objal! Ona je prostě nejkrásnější žena na téhle planetě. Což by bylo za normálních okolností plus a zárukou, že se mi nikdy líbit nepřestane, ale teď je to přítěž, která mi brání se od ní odpoutat. (Proč jen není hnusná!?)
Každou minutu jsem cítil, že se jednou vrátí. Prostě to vím. Že jednou to tak opravdu dopadne, protože neexistuje žádná jiná možnost. Jen se musí dostat do přirozené fáze, ve které si to uvědomí, protože teď o tom nepřemýšlí. Musí si ty krabice sbalit, musí si koupit nový byt, musí se v něm zabydlet… a možná si musí najít i nového partnera… ale pak to přijde. Uklidnila mě, že nikoho nemá a ani po nikom netouží, takže můžu klidně spát.
Bylo to tak příjemné stát s ní zase v těsné blízkosti ve výtahu, cítit její vůni a poslouchat její hlas, který nezněl vůbec naštvaně ani nenávistně…
Vzpomněl jsem si na “Dohasínající plamínky“. Zážitek, který se úplně vymykal všemu a který mi dokázal, že umím na svou ženu zapomenout. Alespoň krátkodobě. Ale jakmile se objeví a nezaujme svůj bojovný postoj, ztrácím hlavu.
S Kačkou z Prahy (a z Varů 🙂 jsme v sobotu probrali leccos. Bylo to tak fajn. Některé věci jsem prostě potřeboval slyšet a dá se vlastně říct, že mi dodala sebevědomí. Je to moc hezká holka, holky! 😉
Tak uvidíme, jak se s tím, co mi poradila, v budoucnu poperu.
Bojím se ale usnout.
Nebo probudit?
Na TV Barrandov je právě 26. díl Majora Zemana – Studna. To je snad povinnost to shlédnout! 🙂 Jdu se bát zase chvíli něčeho jiného než vlastních nočních děsů.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.