otєrєzє.cz

Den D č.1

Tak. Schválně jsem teď žádný článek nepsala, protože jsem nechtěla nic dopředu prozradit. (Z důvodu své bezpečnosti, aby to nevěděl celý svět, kde zrovna budu 🙂 Od pátku jsem tedy psát nemohla, protože jsem se věnovala Kačence, ale včera jsem věděla, že napíšu až dnes 🙂
Začala jsem ale psát už v neděli večer:
Dnů “D” bude několik. Vlastně už i nějaké byly, takže tenhle by měl být č. 2, ale nechám ho jako jedničku. Tento je jeden z těch nejdůležitějších.
Tenhle článek píšu v nedělní předvečer před pondělím 20.1., kdy jedu do Prahy k Hance, ale záměrně ho nezveřejňuji hned. Nechci předem prozrazovat, kam a kdy jedu. Proto si tenhle začátek článku uložím a zveřejním ho až s jeho druhou půlkou po příjezdu z Prahy.
Kačenku už jsem odvezla k mamince, jely jsme vláčkem a to jí moc baví (mě taky). Bylo nádherně, skoro 12°C a zase jsme se od sebe nemohly odlepit. Všichni nám říkají, že to uteče a budeme zase spolu, ale jen my dvě víme, jak dlouhých je těch 12 dní… Je už to rok a třičtvrtě, ale ty neděle jednou za 14 dní jsou pořád stejné. Ten pocit, kdy to moje největší štěstí musím pustit z náruče, mě pořád tíží u srdce. Jediné, co mě teď těší a z čeho jsem příjemně nervózní a nadšená je zítřejší návštěva u Hanky. Vím, že je to jen začátek (vlastně druhá návštěva s 15timěsíční pauzou), kdy bych chtěla všechno hned, ale musí se hezky schůdek po schůdku…
Nejvíc nervózní jsem z toho, že nebudu v pondělí v práci, kde je asi 8 rozdělaných docela nepříjemných problémů a doufám, že to tam beze mě nějak ten den zvládnou. Z Prahy přijedu večer a ještě se musím připojit k PC do práce aspoň na 4 hodiny, abych dodělala to, co jsem přes den nemohla. Takže trochu nervy. Ale předpokládám, že budu v euforii, takže se to nějak zvládne. A v úterý mě čeká přesčas do setmění. Do toho objednávky, balení balíků, pro zboží do Německa po práci a koncem týdne zase do Prahy na druhou proceduru laseru.
V týdnu se mě ptal říďa, že mám nějaké obarvené vlasy a obočí. Tak říkám, že obočí ne a to moje provokativní “však to taky není jediná změna, která přijde” 🙂 No a on začal vyjmenovávat různé změny, které by mohly přijít a za nejpravděpodobnější usoudil, že budu mít percing! :))) To mě rozesmálo (já piercing moc nemusím, připadá mi jako nevymáčknutý pupínek, který mi tam vadí :). Tak mu říkám, že to bych si nedovolila 🙂 A šla jsem. Jenže je to trochu problém, protože teď to budou vědět všichni, kromě něho a to není dobré, když je to říďa. Takže mi ta moje milá kolegyňka říkala, ať to hlavně řeknu nejdřív oficálně jemu jako první. Zase jsme si povídaly, protože jsem jí říkala, že v pondělí jedu k Hance a říkala mi, jestli jsem četla článek o tom transsexuálním páru Katie a Arin, že prý si na mě hned vzpomněla 🙂 To mě potěšilo. Říkala jsem jí, jak je Katie krásná a ona s tím souhlasila, ale pak podotkla: “No jo, ale ta doba – ten rok dva, než takhle vypadá, to je příšerné! Vždyť musíš i po tu dobu fungovat ve společnosti!” 🙂 Jo, to má pravdu. To je to nejtěžší, ale stojí to za to. Tohle přeci nemůže být důvod do toho nejít.
Jdu do sprchy a nalakovat nehtíky na zítra. A taky vymyslet, v čem teda nakonec pojedu! 🙂
Zítřek… den plný očekávání…. tolik si od toho slibuji… tolik po tom toužím… a potřebuji… konečně je to tady… Zítra už touhle dobou budu zase o krůček blíž.
Dnes se asi moc nevyspím… ale chci nechat průběh všem emocím tak, jak jsou… protože to k tomu patří.
A toto je pokračování z dneška 20.1. – v pondělí večer… 🙂
Teď jsem přijela. Tedy… jela jsem z Prahy ještě k mamce a k ségře popovídat si a sdělit jim všechny ty dojmy a taky vrátit ségře auto. No a zpátky jsem se hezky prošla pěšky. Pustila jsem si písničky a místo toho, abych se odličovala nebo odstrojovala, sedím tu a píšu. Je mi totiž tak krásně!!!
A nedokážu se zase vrátit… nechci se odličovat, dát pryč ten culíček, pramínky vlásků do tváře spadlých… prstýnek… odlakovat ty červené nehty a dát tam zase tu nenápadnou růžovou… už je mám pěkně dlouhé, ale chci si je takhle už nechat…
Odlíčím se asi tak o půlnoci! 🙂 Nejradši bych až ráno… nebo už nikdy! No já vím, že to nejde… ale mě tyhle návraty do klučičího světa prostě nebaví a jsou tak těžké. :/ Obzvláť po dnešku.
Děkuji všem, kdo jste na mě mysleli! Moc mi to pomáhalo!
V Praze jsem byla o hodinku dřív – chtěla jsem tam být s předstihem, kdyby mě něco potkalo po cestě. Nemohla jsem si dovolit přijít pozdě a navíc to nesnáším. A takhle jsem dnes do Prahy přijela:
po příjezdu z Prahy u mamky
a ještě jedna teď doma
Trošku nuda, já vím 🙂 pořád jenom já, já a zase já :)))
(Včera jsem si měřila pas a když jsem si ho zaznamenávala do své tabulky, tak jsem zjistila, že za poslední měsíc a půl je o 6 cm užší 🙂 To mi to chození pěšky do práce prospívá! 🙂 Taky už mi padají mé první holčičí úzké kalhoty, takže akorát víc utahuju pásek, než si koupím nové! 🙂
Mimochodem – přemýšlela jsem, zda sem dávat své fotky a psát tyhle osobní informace, ale řekla jsem si, proč ne! Já se nechci skrývat…
Teď jsem tak strašně šťastná! Hanka i sestřička mě přivítaly moc hezky, měla jsem tam ještě kartu z léta 2012 z té mé jedné návštěvy, po které jsem pak 15 měsíců řešila manželku (naštěstí dořešila) a v té kartě výsledek vyšetření od prof. Weisse. Je to takový hezký papír ze Sexuologického ústavu, který se jmenuje “Vstupní psychologické vyšetření”. Je tam vyjmenováno 6 vyšetřovacích metod a výsledek, který mě potěšil 🙂
Hanka říkala, že s tímhle posudkem půjde vše lehce, že je úplně bezproblémový.
Podle FDS (Figure drawing testu) se identifikuji jako žena, je tam taky IQ, osobnost a psychická stabilita.
No a závěr: transsexualismus male-to-female (to mě teda překvapilo! :)))
S doporučením na standartní postup. Jupííí!
Na Hanku jsem byla trochu hrrr. 🙂 Až se tomu smála, ale já jsem si řekla, že tím nic nezkazím, když se hned na všechno zeptám kdy a jak 🙂
Dostala jsem doporučení na endokrinologii, kam se musím objednat a kde jsou strašně dlouhé čekací lhůty, takže na mě může vyjít klidně i duben :/ Potom bude vyšetření na interně a cesta k hormonům by měla být otevřená. Hanka říkala, že bych musela být jedině na smrt nemocná, aby to nevyšlo (zeptala jsem se jí totiž přímo 🙂 a podotkla, že tedy nemocná rozhodně nevypadám 🙂 Já tam byla totiž tak nadšená, že to na mě asi bylo hodně znát 😀
Pak jsem dostala žádost o změnu jména a příjmení (o tu jsem si taky řekla 🙂 a teď budu muset na ten rok vymyslet nějaké neutrální (pokud možno co nejženštější) jméno (a taky na písmenko “T”, což zrovna v tom seznamu jmen, který jsem dostala, není ani jediné! 🙂 Terezku si vybrat nesmím, protože je absolutně ženské (však právě proto jsem si ho taky před lety vybrala! 🙂 Ale já se jí nevzdám! Tu si můžu vybrat až po operaci. Teď je to jen formalita kvůli dokladům, abychom neměly problémy, když nás zastaví dopravní policie nebo budou volat u doktora (sedět tam v sukni a zvednout se, když zavolají “Pan Novák!” by asi nebylo moc příjemné.)
Další papír, který jsem dostala, je vysvětlení pro zaměstnavatele, aby mi umožnil pokud možno bezproblémovou přeměnu v ženu a potvrzení pro matriku.
Takže jsem vlastně spokojená. Je mi jasné, že nemůžu hned dostat hormony, i když bych chtěla. Hezky všechno postupně.
V únoru pojedu na společné sezení (propustky Hanka potvrzuje i na ně! Proč ne, když je to návštěva zdravotnického zařízení 🙂 a další termín návštěvy zatím nevím, protože měla úplně nacpaný sešit jmény na celé 1. čtvrtletí a říkala, že se mě pokusí někam vecpat. Termín mi pošle mailem.
Teď tedy všechno závisí na termínu vyšetření na endokrinologii na Poliklinice v Modřanech. Další schůzku s Hankou budeme probírat životopis.
Ptala jsem se i na Kačenku – nebo spíš se mě zeptala Hanka. Řekla jsem jí, že jí mám jednou za 14 dní a ona usoudila, že jí ještě nic přímo říkat nemám. Před operací bude potřeba ještě spolupráce s “rodinným terapeutem v Motole”, který by to měl Kačence vysvětlit a prý by bylo dobré, kdyby spolupracovala i moje bývalá žena, aby věděla, co Kačence říkat… No tak to už vidím to její nadšení. :/ Ale třeba jí to vadit nebude.
🙂 Je mi tak hezky z celého dne. Užila jsem si to. Nesla jsem se tou ulicí, ve které má Hanka ordinaci, a moje podpatky krásně klapaly… došla jsem až na konec ulice a to zcela záměrně – bydlel tam totiž vrchní Dalibor Vrána, alias inženýr Králík! 🙂 Já ten film miluju!!! Je to odtamtud jen kousíček. A tak jsem si to nám všem známé místo taky vyfotila:
Stěrače stírají!
Jo, mrholilo! Bylo fakt ošklivo, šedá obloha, vlezlé počasí, ale mě to nevadilo. Zachumlala jsem se do bundičky s kožíškem a vesele kráčela Prahou. Byla jsem přeci U Rajské zahrady – a tam ani nemůže být ošklivo 🙂
Pokud tohle čtete holky, co už máte tohle všecko za sebou, tak vás to asi nudí! 🙂 Ale pro mě je to jeden z nejdůležitějších krůčků vpřed. Vlastně takový druhý krůček. Ten první byl v červenci 2012 a díky tomu jsem teď to toho mohla skočit rovnou po hlavě.
🙂 fotím si kozačky při focení domu pana vrchního :))) protože se mi to líbí!
Jen škoda, že mě neměl kdo vyfotit…byla by to hezká památka na tenhle první den.
Ale jednu legrační příhodu sem stejně musím ještě napsat 🙂 Stala se mi hned ráno a dost mě nejdřív vyděsila! Když jsem vyšla z bytu, čekala jsem, až neuslyším jak jezdí výtah, abych se na chodbě nepotkala s nikým ze sousedů. Vlezu do výtahu, ten jede dolů a najednou slyším, jak bouchly hlavní dveře… a už se v okýnku objevuje nějaká postava, která čeká na výtah!
Našpulila jsem pusu a v rychlosti přemýšlela, co udělám! V první vteřině jsem panikařila, protože už jsem věděla, že tam stojí soused, co bydlí pode mnou a je předsedou celého výboru tady – takový ten nejdůležitější (starší) pán ve vchodě.
No, ale nakonec jsem si řekla, Terezo, vezmi nohy na ramena a zmiz! 🙂 Otevřely se dveře, podívala jsem se mu do očí a zamumlala jsem: Dobrý den 🙂 a usmála se.
No a on mi řekl jen “ahoj ahoj” a odjel…
Říkala jsem si, že to je takový můj coming out tady ve vchodě (stejně to jednou muselo přijít), jenže pak mi v autě došlo, že on mě nepoznal! 🙂 My se totiž normálně zdravíme “dobrý den” a vykáme si. Viděl prostě mladou holku, tak řekl “ahoj ahoj” :))) Takhle mě nikdy nezdraví. Nezdravil tedy mě, ale Terezu!!! 🙂 No a to mě samozřejmě potěšilo, zvedlo sebevědomí a potom v Praze jsem si jen potvrdila, že nikdo na mě neciví, nekouká…že mě taxikáři nebo kolemjdoucí kluci sjedou očima a zase pokračují 🙂 To se mi moc líbilo – patřit na tu správnou stranu.
Když jsem pak šla od mamky k sobě domů, vychutnávala jsem si to klapání podpatků a řidiči mě pouštěli najednou i mimo přechod! 🙂 To Tom nezná :))) Každý (třebaže maličký) důkaz ženskosti ze strany okolí je pro mě tak příjemný a důležitý…
Zítra mě čeká odevzdat potvrzenou propustku v práci. Sestřička se mě ptala, jestli chci oficiální razítko se vším všudy nebo to, co se dává těm, kteří to chtějí ještě tajit 🙂 Tak jsem řekla, ať mi tam dá to normální, že to tajit nechci 🙂
A až si zajdu na matriku (až vymyslím to přechodné neutrální jméno) a budu se jmenovat jinak, dám personalistce i papír pro zaměstnavatele, kde je všechno naplno napsané.
Ona to vlastně žádná senzace není… všichni lidé, kteří byli v tom velkém sešitu u Hanky, jsou jen zoufalí vězni v cizím těle… na tom není nic k smíchu. Škoda, že to někteří nechápou. Ale to je jedno. Ať se třeba postaví na hlavu 🙂
Měla jsem cestou domů z Prahy zase takovou euforii, že už jsem se viděla, jak takhle jdu klidně pro chleba do obchodu nebo do Takka konečně nakoupit. Ale už mi na světle prosvítaly lehce tmavší plochy, kde jsou vousky (tam, kde už po první proceduře vypadaly a už tam nejsou, to vypadalo hezky! 🙂 a řekla jsem si, že ještě musím počkat takhle chodit na prudké světlo v obchodech do fronty plné lidí… až zničím ty vousky… Všechno jednou bude…
I moment, kdy už přeskakovat zpátky nebudu…
Jdu se tedy odlíčit, odstrojit všechny ty krásné věci, vysprchovat a těšit se, až si je zase brzy vezmu na sebe i ven včetně těch úžasných kozaček! 🙂 Hlavně se nedívat do zrcadla, nebo mi bude zase špatně :)))
A “hurá” do práce :/ Trošku mi to ten dnešní den kazí, ale pořád je to práce, díky které můžu uskutečňovat všechny své sny (tenhle byt, laser, dárečky Kačence…)
—–
Mimochodem, teď jak jsem se rozhodla odlíčit a vysprchovat a sundala ty dlouhé vlásky s culíčkem… je to poprvé, co se líbím sama sobě i v krátkých vlasech! 🙂 Asi je to tím nalíčením, jak jsou ty oči zkrášlené a moc hezky vyniknou kruhové náušnice 🙂 Ale stejně jsou dlouhé vlasy hezčí! 🙂 Už aby mi nerostly… (nebo nakonec zkusím ty clip-in a bude to 🙂 Těším se na to taky jako malá! 😀

11 komentářů

  • S

    Slečna zo Slovenska

    Tak to je supeeer clanok, tie emocie, ta radost ked ta niekto pusta cez cestu, to je dobry pocit, na to si tiez pamatam ked som zacinala aka som bola nadsena 🙂 … a jeden z viacerych krocikov je uz za tebou, o chvilku pilulky a hura na zmeny 🙂 a aka z teba dáma je na tej fotke jééj 🙂 len tak dalej a hlavu vzdy hore… aj pred susedom heh 🙂

  • T

    Tereza

    [1]: Ahooooj slečno zo Slovenska! 🙂 já vím, že tenhle začátek je nejemotivnější, ale právě proto si to užívám :D Na první pilulku se těším ale taky…. a pak už to půjde rychle (doufám). Nadšená jsem strašně moc a máš pravdu – vždycky hlavu nahoru! I před sousedem 🙂 Musím je častěji potkávat, abych si to na nich natrénovala! ;))

  • T

    Tereza

    [3]: žábo, ta abyste věděla, už jsem byla skoro v koupelně a tak tu teď sedím u pc skoro nahá! 🙂 (Ještě, že to není vidět 🙂 Ale detaily raději stranou.

  • T

    Tereza

    [5]: Dito, tak hup šup lup jsem ještě nikdy nic neměla a proto budu ráda, když to bude teď poprvé! :)) Přesně to samé jsem chtěla po Hance (akorát jsem použila jiná slovní spojení :)), tak jí říkám, jestli by to nešlo nějak urychlit (prostě jsem si dovolila to zkusit :))) a ona se usmála a s klidem říká: "Jste u mě. Rychleji to nejde nikde!" :)))

  • P

    Pé´ta

    Ahoj Terezko krásný pocit taky jsem ho měla měla jsem 3návštěvy u mého sexuologa a vzhledem k mému věku na 4mi napsal hormony ale koukám že Ty to máš taky v pohodě tak to jsem moc ráda protože jsem měla představu že u tý Fifkový to trvá déle a těším se až budeš mít kouzelné pilulky v kabelce Péťa

  • T

    Tereza

    Míšo, to jsi měla tedy fakt štěstí, že jsi šla hned, ale v zápětí jsi měla zase smůlu 🙁 Jak to, že jsi hormony nedostala? Hanka mi říkala, že se to téměř nemůže stát, pokud je tedy člověk zdravý, to je fakt…

  • M

    Marci

    Moc držím palce, já jsem operaci absolvovala v roce 1995 v Brně. Dneska je mi 40.roků, je to tak dávno, jako by se nic nestalo… Škoda, že se člověk nemohl narodit tak nějak "správně".

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.