otєrєzє.cz

Chci být žena. Není to má volba.

Někdo už ten dnešní článek z MF DNES máte určitě přečtený, ale pro ty z vás (včetně našich milých slovenských sousedů), kteří ho ještě nečetli, tu dávám celý článek naskenovaný, jak jsem slíbila.
Jde o článek, o kterém se zmiňuji v příspěvku ze 7.6.2014 mf-dnes-ctvrtek-12-6-2014
Po kliknutí na jednotlivé stránky, se vám otevřou v novém okně v dostatečné velikosti.
Chtěla jsem okomentovat tuhle statistickou vsuvku v článku (obrázek vlevo), protože je to informace, kterou jsem nevěděla. Myslela jsem si, že změna orientace během HRT se týká max. 20 %. I to mi přišlo hodně. Vezmu-li v potaz, že je tu velká většina už původně heterosexuálních osob, která žádnou změnou orientace neprochází, pak je 60 % vysoké číslo.
Zjistila jsem, že se vlastně pořád tak trochu stydím za to, že by mě mohli přitahovat muži a tak si ty pocity nechávám pro sebe, nekřičím je do světa, přestože bych mohla, když jsem žena a navíc jsem ženou nezkušenou. (Ano, já jsem žena (už od narození) a hlavně budu i fyzicky 100 % žena – tedy 99%, jelikož nebudu mít pouze vaječníky. Žádný jiný rozdíl proti biologické ženě tam nebude. 🙂 Prostě nebude! 🙂 Už jsem to tu několikrát vysvětlovala a je to přeci tak jednoduché a pochopitelné.
Svoji orientaci si nevybíráme dobrovolně.
A moc dobře teď začínám vnímat, jaké to je být heterosexuální, přestože se mi až donedávna líbily ženy.
Kdyby vedle mě ležela krásná žena a muž, obrátila bych se k tomu muži. Žádná Darinka mě nenakazila svou heterosexualitou 🙂 Žádná touha zkusit to ani zvědavost. Z ničeho nic jsou mi ty představy už delší dobu příjemné a jsou tak živé a barevné, že já rozhodně o mužích nemohu prohlásit, že je to ta nejhorší polovina lidstva. Nechci si nic dokazovat, protože to nepotřebuji. Kdybych chtěla, udělám si profil, ve kterém napíšu, že hledám ženu a bude mi to příjemné. Ale ono je mi příjemné dívat se právě na tu druhou stranu, ačkoli jsem se to snažila nějakou dobu nepřijmout…
A teď zpátky k článku. Budu hodně mluvit k Anitě a Michalovi, aby si to někdo ostatní nebral osobně. Snad si tím proti sobě nepoštvu půlku národa 🙂
Hezky si ten článek okomentuju. (Je to tedy můj názor, který nemusí vyjadřovat názor ostatních.) Protože tenhle blog je ještě pořád mým deníčkem, kterému se svěřuji a můžu si do něj psát, co chci (od toho tu taky je).
Ale stejně tak do něj můžete psát i vy, co chcete. Protože nesnáším cenzuru a odmítání někoho jen pro jeho názory.
Necítím z toho článku žádnou senzacechtivost ani bulvárnost. Nepřipadá mi, že ten milý pan redaktor, kterého bych spíš označila za nadšeného, překvapeného, zvědavého, vypadal jako novinářská hyena. A jestli to někdo tvrdí, tak by měl přemýšlet, proč si to automaticky myslí o všech a neoddávat se svým mylným konspiračním teoriím, které nejsou postavené na rozumném základě, ale na vlastním pocitu nenávidět všechno a všechny a tím být zajímavým. Tím nejste zajímaví. Tím si akorát všechny poštvete proti sobě.
Článek nevysvětluje, co, kdy, proč v našem mozku vzniká a samotnou podstatu transsexuality. Dívá se na nás tak, jaké doopravdy jsme a popisuje jen to, co jsme si na sezení řekly. Je to taková “fotka”, která neprošla ani photoshopem.
Redaktor si k tomu nepřidává nic senzačního, jen nás doplňuje svými úsměvnými poznámkami, které mají beztak i některé z přítomných holek.
Všeobecně ale ukazuje na to, že mezi námi panuje dobrá nálada a nadhled nad životem.
Nezobrazuje nás jako zádumčivé, otrávené a navždy zhrzené osoby, které bědují nad svým životem, které kritizují Hanku, zdravotnictví, novináře, Český stát, Evropu, celý svět… možná i celý vesmír – tam se určitě také brzo všichni pesimisté dostanou. Ten Měsíc je moc kulatý a to Slunce moc hřeje. Ten vesmír je moc hluboký a ty hvězdy – těch je nějak moc.
A já bych se přitom na ty hvězdy dívala hodiny položená do voňavého sena na svahu za chalupou, kousek od lesa, ve kterém houkají sovy a támhle daleko jsou vidět světla aut prořezávající tu hlubokou tmu, nemít ani hlad, ani nebýt přejedená, nemít ani žízeň, nemít strach ani obavy z toho, co bude. Ležet tam, vychutnávat si tu červencovou přítomnost a dívat se na propletené prsty v měsíčním světle, jakou mají zvláštní modrobílou barvu, jak se ty prstýnky s kamínkem třpytí… Tři prstýnky od Tebe.
Až když se člověk vrátí dolů do chalupy a z ní potom druhý den do města zjistí, že tohle byl okamžik štěstí, který se už nemusí nikdy opakovat.
Teď už si nestěžuji. Dost jsem se vyvztekala sama nad sebou během 15 měsíců po rozvodu s mojí bývalou manželkou, takže se to tu ani nedalo číst. Nerada se k tomu vracím.
Nestěžuji si ale ne proto, že bych neměla proč (i když teď opravdu není proč :), protože ke stěžování a kritizování všeho kolem nás se vždycky nějaký důvod najde, ale proto, že prostě taková nejsem.
Radši tenhle blog budu mít dál “sluníčkový”, jak sarkasticky poznamenal Michal v jednom z komentářů a čekám, že bude svým anarchistickým přístupem (všichni proti všem a proti všemu) zase reagovat.
Nebudu mazat ani jeden komentář. Nechci nikoho blokovat. Tak prosím buďte slušní a snažte si zachovat určitou úroveň.
A to platí i pro Tebe, Anito.
Ano, usmívám se, protože mám k tomu důvod. Často mi byl můj úsměv jako klukovi už od malička vyčítán. Jenže já za něj nemohla. Neuvědomovala jsem si, že se usmívám, když je mi dobře.
Protože jsem šťastná.
Protože nežiju v bublině, jak píšete, ale dívám se kolem sebe. A to co vidím mě taky těší.
Měla jsem hold to štěstí, že jsem ještě téměř nenarazila na pesimisty, kteří se mi dosud asi vyhýbali obloukem nebo se mi je dařilo vždy obrátit na “svojí víru” – víru v to, že se všechno podaří, že hůř už nemůže být (ono skutečně už hůř nemůže být i přesto, že někteří transsexuálové přichází o práci, že nás nutí do kastrace, že se musíme před přeměnou pohlaví rozvádět… To všechno plně akceptuji, protože já mám jen jediný cíl – být úředně i tělesně ženou a je mi jedno, jestli budu vykastrovaná nebo s utrhnutou rukou, pokud by to zákon vyžadoval (když to přeženu)). Tohle mi ke štěstí stačí. Vám ne?
A tohle všechno tady si nevymýšlím jen proto, abych to tu tloukla někomu do hlavy. To všechno vám předávám skrze mě, mé vlastní pocity, které mám a které jsem si nevycucala z prstu nebo z nějaké bubliny.
Stála jsem až doteď opodál, četla vaše příspěvky, přemýšlela o vašich názorech i myšlenkách, snažila se je pochopit a tím i pochopit vás. Mnohdy se mi to i dařilo, ale jsou určité hranice, které se prostě nepřekračují.
Jenže jakmile je někdo překročí, nesnesu, aby někdo šířil blbou náladu jen proto, že je takový a líbí se mu, když jsou všichni kolem taky naštvaní. Překročení hranice se netrestá. Překročení hranice si žádá tenhle článek, proto chci obecně reagovat na ty pesimistické a znechucené názory, které jste tu za dva dny vtiskly do mého “sluníčkového” blogu, jakoby se sem ani nehodily.
Ale i přesto říkám, že se sem hodí. I vy se sem hodíte. I vy reprezentujete nás. My všichni jsme na jedné lodi, chápete to?
Můžu se na svět dívat černě, bíle, žlutě, růžově… je to jen na mě, jak se budu kolem sebe dívat, jak budu vnímat ostatní lidi a jak na ně budu reagovat. Jaké signály k nim budu vysílat já a jaké se mi od nich tím pádem budou vracet.
Když vejdu do obchodu připravená se hádat, tak se pohádám. Ale proč bych to proboha dělala?
Když vejdete na blog a první myšlenka, kterou napíšte je, že všichni novináři jsou hyeny, tak to je váš subjektivní názor (stejně jako tady ty mé), za který vás nemůžu kritizovat, neboť na něj má právo každý, ale tímhle přístupem se z toho svého dna nemůžete nikdy dostat.
Anito, Tvé komentáře jsou mnohdy zcestné, promiň. Ty jim rozumíš, ale my ne. Vím, že nejsi hloupá holka, ale hledat v nich podstatu věci zabere docela dost úsilí. Mám pocit, že to Ty žiješ v bublině, která představuje stále totéž – sebelítost, navždy ztracenou víru ve štěstí, neustále řešíš peníze a kolikrát jsme se tu snažily (nejen já) uvádět věci na pravou míru. Vyzpovídala jsem pár slovenských MtF, aby Ti pomohly a předaly tu informaci, že peníze jsou sice důležité, ale i bez nich to jde, protože kdo jiný by to měl vědět, než holky ze Slovenska!? Že Tě přeměna nestojí sto tisíc ani milión. Mám pocit, že se pořád něčeho bojíš. Jsi uvězněná a nemůžeš vykročit ven. Jen prostřednictvím Tvé klávesnice se Ti to daří – tady a třeba někde jinde. Co takhle se sebrat a jít za tou věčně kritizovanou MUDr. Caisovou?
Fifkovou taky kde kdo kritizuje, takže si nevybereš, ale pořád lepší, než sedět doma a nemít žádnou radost. A vždycky ten krok vede k dalšímu kroku a ten krok nakonec až k cíli, po kterém toužíš. Nebo ne???
Jo, máš nemocné oči. Nezlehčuji to. Respektuji osud každého z nás. Nesoudím. Snažím se chápat.
Život není o tom všechno kritizovat (včetně sebe). Život je takový, jaký si ho uděláme. Každý ho máme ve svých rukách a máme tu možnost s tím něco udělat. I ten blbý malý minikrůček směrem k Caisové, která je sice tvrdá, ale důležitý je výsledek – a ten je stejný jako u Hanky.
Společnost nese vinu za to, že se chcete věšet?
To vy (a JEN vy) si rozhodujete o svých životech.
Myslíte si, že všichni jsou proti vám a přitom je tu tolik lidí, kteří jsou schopni a ochotni vám pomoct.
Ale co děláte vy?
Jste proti všem, takže odmítáte jakoukoliv pomoc. Žijete v představě, že nabízená pomocná ruka je špatná, že všechno je špatné, jste tedy i vy špatní?
Nemůžete mě soudit, protože mě neznáte. Tenhle blog sice odráží kus mého života, mé pocity, mé sny a zážitky mýma vlastníma očima – je to tedy dost obsáhle odražené mé já a taky čistě můj subjektivní pohled (ačkoli se snažím některé informativní články pojmout obecně), ale tenhle pohled je SKUTEČNÝ.
Je skutečný, protože si ho nevymýšlím. Vkládají ho sem mé ruce skrze mě, skrze mé zážitky a pocity.
Všechno, co tu popisuji je “sluníčkové” jen proto, že taková skutečnost opravdu je!
Ano, přeměna je fajn. Říkám to proto, že to tak cítím. Jako to řekla spousta holek a kluků přede mnou. Zatímco ti ostatní jen poslouchali.
Tak neříkejte, že žiju ve světě, který neexistuje.
Já se nemám z čeho probudit, protože vím moc dobře, kde jsem, co dělám a uvědomuji si následky svých činů. I to, že my bysme si měli navzájem pomáhat a řešit ty naše povzdechy, které občas každý máme (někdo stále), protože máme tu sílu si navzájem pomoct. Nikdo po mě nemůže chtít, abych jásala nad tím, že tu někdo rozsévá své pesimistické myšlenky. I přesto je ale poslouchám a vnímám. Ačkoli o to nestojíte a stejně si jedete tou svojí cestou dál. Jste tak neovlivnitelní a hrdí na to, že máte svůj názor!
Ta hrdost vás ale sráží ke dnu.
PŘEMĚNA NENÍ O TOM, JESTLI NÁM NĚKDO POMŮŽE.
PŘEMĚNA JE O TOM, CO PRO TO UDĚLÁME A JAK SE K TOMU POSTAVÍME MY SAMI.
Je mi líto, že prožíváte svůj život zrovna takhle. Máte prostě svůj vlastní pohled a názor, který se extrémně liší s tím mým.
Ale neházejte univerzálně na celou věc ten paprsek zoufalosti, který může v mnohých vyvolat slepotu a uvěří tomu, že nebude lépe. To může mít katastrofální následky, které bych nepřála nikomu.
V dnešním článku v MF DNES je rozhovor s Mikem Perry. Přeměnu z ženy na muže prodělal po padesátce.
Kdyby přemýšlel jako vy, nikdy bychom si tu tenhle jeho rozhovor nepřečetli…
Mike Perry tam říká jednu hezkou věc:
“Chtělo se vám na skupinovou terapii?”
“Návštěvu skupin jsem dlouho odmítal. Říkal jsem si: Mám sám co dělat se sebou, ustát svoje depky, a ještě vidět trápení druhých, babrat se v tom? Díky, nemusím mít všechno. Když jsem se k tomu konečně odhodlal, stalo se něco neočekávaného: tolik energie, odvahy a motivující víry jsem v životě nepotkal.”
Nedá se říct, že mu ta energie, odvaha a motivující víra nějak ublížila 😉
Všichni novináři nejsou hyeny, všichni transsexuálové nejsou nešťastní, všichni transsexuálové nepřichází o práci, všichni nejsou proti Hance Fifkové…
Je to stejné, jako u zbytku populace. Máme své názory a tím se také odlišujeme jeden od druhého, ale to, zda jsme transsexuální, homosexuální nebo třeba tetovaní s tím nesouvisí. Občas se stane, že dojde ke střetu těchto dvou odlišných názorů. Ale vždycky to bývá pro obě strany nějakým způsobem přínosné. Třeba už jen tím, že díky tomu víme, že také nějaká druhá strana existuje.
Tak, jako jste mi teď dali možnost podívat se na tu vaší, vám dávám já možnost podívat se na tu mou.
Tak mi jí nechte a já vám zase nechám tu vaší.
😉

68 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.