otєrєzє.cz

Zítra domů (Den 16)

Středa 10.6.2015, Den 16
10:57
 
Kdybych dnes neslyšela větu: „Zítra můžete domů,“ tak by tu moje ponorková nemoc nejspíš nabrala parádních rozměrů.
Žádné teploty, žádné otoky, teď už také žádné trubičky čouhající ze mě (cévku nepočítám, tu si beru domů a jsem ráda), dnes mi stopnou antibiotika a zítra můžu domů! Jupí. Nerada bych to zakřikla, ale cítím se skvěle.
 
Zítřek je jediný den, kdy nemám odvoz a vyšlo to zrovna na něj, takže jsem se tady domluvila na propuštění v pátek dopoledne. To má ségra celý den volno a všechno se zvládne v klidu než ve čtvrtek po práci, kdy by mě stejně vyzvedla až kolem 19 hodiny.
 
Pan doktor přemýšlel, jestli nevytáhneme cévku, že bych šla jako domů bez ní, ale to jsem se zděsila a když se zeptal, jak dobře tam šla zavádět a já popsala mé trable, tak uznal, že jistota zahojení je ještě týden doma s cévkou a pak přijedu na kontrolu. Obvykle je po 14 dnech, ale týden už se mi to hojí tady. Jsem tu šestnáctý den. Na ponorku mám nárok 🙂 Ale dnes to ze mě všechno spadlo, nálada se mi zvedla a mám radost! Obrovskou!
 
 
Niki dnes vytáhli šestý den cévku. Krásně čůrá, takže jde zítra domů. Byla tu celkem sedm dní. Takže o jeden den podprůměr. To byl typický bezproblémový průběh, jaký bývá často.
 
Včera večer, když jsme tu byly samy a třetí kolegyně ležící mezi námi se vzdálila (ona se vzdaluje dost často nevíme kam a opravdu, milé sestřičky, nevíme, kde je, když jí hledáte), tak mi Niki říká: „Já se té uprostřed normálně bojím! Ona chodí kolem mě jako duch!“
Tak to povrzuji. A poměrně dost často.
A začala si mi stěžovat, že jí vůbec nerozumí, protože když mluví, tak kuňká. Že jí před snídaní říkala, že je snídaně, ale žádná reakce. Kdyby to kuňk aspoň. Jen leží v posteli a čeká, až jí to řekne sestra, takže stejně musí vstát a jít do jídelny na snídani.
Já tohle zkoušela včera s obědem: „Oběd. Měla byste jít do jídelny.“
Nic.
 
Za chvíli tam stejně musela.
 
Když zapínám televizi, snažím se domluvit na tom, co tam mám pustit. To ale nejde. Pak se zvedne a jde do koupelny. Jenže problém je v tom, že je v ní Niki. Žádné zaťukání nebo požádání, jestli může dovnitř. Prostě já teď potřebuju, tak jde všechno stranou.
 
A pak mi Niki řekla, jak už se těší, až půjde domů, že už tady s ní nemůže být. Že v jiných pokojích si se všemi povídala, ale tohle je případ.
 
Takže z ní má úplně stejný pocit, jako já a nejsem sama, na koho působí jako kdyby umírala. Rozhodně to češka je, protože pokud už zakuňká, tak česky.
 
Shodly jsme se s Niki, že tohle je přesně to, jak to nemá vypadat. Pokud se stydím za svůj hlas, tak radši nemluvím (ona to asi ví), ale proboha ať nekuňkám! Kdo to má poslouchat! To je horší než mluvit mužským hlasem (nebo ne?). Ona si nestojí za svým ženstvím, neužívá si ho. Přesně ten typ, který si myslí, že projde Motolem a je z ní žena, aniž by hnula prstem.
 
Je třeba na sobě pracovat, slečno.
 
Aspoň že ty vousy nevidím. Když já se na ní opravdu nerada dívám. Děsí mě.
Jestli je mi jí líto?
Líto člověka, který sám sebe zanedbává? Který neodpovídá na základní společenské otázky? Který nepřemýšlí a vtrhne do koupelny, která je obsazená?
 
Ne, tohle není o litování. Máme toho hodně ve svých rukách a třetí kolegyně je důkaz, jak to může dopadnout, pokud pro to nic neděláme.
 
Ale naštěstí zrovna tuhle slečnu můžu pustit z hlavy, protože jí za dva dny už (doufám že nikdy) neuvidím.
Zato Niki klidně uvidím ráda, i když jak jsme se shodly, těmito dny končí vše, co bylo a začíná život nový. Tak to bude opravdu nejlepší.
 
 
A jakmile třetí kolegyně zmizí, hned si povídáme a radujeme z toho, co nás ještě čeká. Niki mi říkala, jak si hned půjde koupit plavky a všechny ty věci, které dřív nemohla, ale teď už může! Teď už můžeme konečně žít svobodně, aniž by člověk musel pořád něco hlídat.
 
 
Trošku se bojím, až mě tu Niki zítra opustí a já to budu muset vydržet do následujícího rána, kdy pojedu domů taky. Snad nám sem dají někoho třetího. A ten bude chudák, protože až já odjedu, tak si tu moc nepopovídá.
 
 
Před těmito dvěma slečnami mi sem dali blonďatou slečnu z Kladna, která hned jak vešla, už se představovala a člověk prohodil alespoň pár vět. Je to ležení pak tady příjemnější. Tohle mi přijde naprosto normální a milé. I já, když vejdu, tak pozdravím a pokud to jde, tak se představím. „Dobrý den, já jsem Tereza.“
Ovšem chápu, že představování se pro třetí slečnu je velkým oříškem vzhledem k tomu jejímu neobvyklému jménu. Tak ale já jsem taky Terry na papíře, ale říkám Tereza, tak co? Vždycky to jde nějak udělat.
 
No prostě mě někteří lidé stále překvapují.
 
Kde je ta radost ze života? Z nového života?
 
„Ty, Terezo, ty si asi myslíš, že se všichni budou radovat z toho, co ty. Ale tak to není. Měla by sis uvědomit, že pro někoho může být operace v Motole nejtraumatizujícím zážitkem života a teď budou muset žít se svými zmrzačenými těly.“
Joo, už slyším zase některé podobné hlasy.
Ne. Nesouhlasím. Každý, kdo došel sem, nemá důvod se neradovat. Přináší to tolik dobrého a nového (vytouženého nového), že podstata celé přeměny člověka není jiná, než se právě dostat sem do téhle konečné fáze. To je to, oč mi šlo, po čem jsem toužila a je to celé hotové. Ta třešíňka na dortu. To, po čem toužili lidé uvěznění v těle před desítky let a taková operace uskutečnit nešla… to, po čem toužila Lili Elbe, která jako jedna z prvních v 30. letech zoufale chtěla tuhle operaci, ale byla bohužel první a tak bez zkušeností lékařů po druhé operaci při transplantaci vaječníků (která se nedělá) zemřela na nepřijetí orgánů.
Jdeme do toho i se všemi těmi riziky, protože nemáme jinou možnost. Protože chceme jen napravit to, co bylo poroucháno. A v tom nevidím nic špatného. Obdivuji tu obrovskou nezkrotnou touhu některých z nás, kteří si tvrdě jdou za svým cílem a neposlouchají hlasy kolem sebe. Je to váš život. Žijte si ho tak, jak cítíte, že ho máte žít.
Někdo prostě chce mít ženské tělo bez penisu. A to je zcela vpořádku stejně, jako že se někdo cítí na život jako žena s penisem. Když mu to tak vyhovuje. Nemůžeme mu brát jeho pocity, jeho touhy a přesvědčení, že tak je to správně.
 
Každý si volíme to své „nejlepší řešení“ a není možné kritizovat řešení toho druhého jen proto, že je jiné.
 
V tomhle blogu popisuji mé nejlepší řešení.
A jsem z něj nadšená!
Každým dnem je pohled na prostor mezi mé nohy hezčí, navíc naprosto unikátní, neokoukaný a nemůžu pořád uvěřit, že tohle jsem já. Já mám ženský klín!
Ještě nikdy jsem neměla větší klid v duši.
 
Teď už je řada na vás další…
Nenechte se nikdy nikým ani ničím odradit. Všechno závisí na vás, na vašem přístupu k přeměně a lidem, které při ní potkáte. A také na vašem pohledu a očekávání.
 
Vše, co jsem já chtěla, teď mám.
Unavená, nevyspalá, rozpíchaná tady v Motole, ale šťastná.

7 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.