otєrєzє.cz

Michaela Ahlman má udělané nehty

Venku leje jako z konve. Za půl hodiny bude půlnoc. Poslouchám si své oblíbené rádio a vkládám sem tenhle obrázek z titulní strany časopisu, který chodí všem zaměstnancům obchodu na celém světě, v jednom z nichž pracuji i já:
Ten obraz není moc ostrý, protože je to focené mobilem (scanner mám bohužel ve starém bytě), ale jak ten náš podnikový časopis vyjde elektronicky, tak tu fotku vyměním za ostřejší. I tak je to ale vidět. Pěkně mě to naštvalo!
Jak píší v tiráži, ta slečna se jmenuje Michaela a pracuje v tomtéž obchodě co já, ale ve Švédsku a jako prodavačka! To je ta nejnižší funkce. Jenže čeho jsem si všimla hned (a tady to není tak poznat, i když trochu jo), byly její úžasně udělané krásné pěstěné dlouhé nehty namalované do modra s kytičkama!
Twl to je na mě moc. Nejde tu o závist, ale o něco jiného.
Celé dva roky jsem viděla nehty mých kolegyň – taky prodavaček – jak se občas snažily přijít s krásně udělanými do práce, ale ještě ten večer bylo po nich! Tohle je kravina! Ta holka nemůže pracovat v tomhle obchodě a mít takovéhle nehty!!!
Taháte krabice, taháte těžké bedny, celý den je otevíráte, hrabete se v nich, doplňujete zboží. To není práce pro tyhle nehty! Moje nehty po každém závozu jednou týdně byly poškrábané, špinavé, rozřezané… všude na vás číhají ostré hrany papírových krabic, neroztrhnutelné lepící pásky, tuny igelitů, které musíte rulovat, mačkat, likvidovat… stovky kil nového zboží, které musíte vytahovat z těsných krabic a občas přeskládat i 15 nebo 20 kg bedny s křeslama, které jsou v krabicích s tak úžasnými dírami pro úchop, že to žádný dlouhý nehet nemůže vydržet…
Slečna Michaela má buď štěstí, že se do ní její šéf zamiloval a nemusí vybalovat (což u nás musí povinně všichni), nemusí se dotýkat špinavých zaprášených (ale někdy fakt brutálně!) krabic, že nemusí z těch krabic vytahovat další menší krabičky, že nemusí vyskládávat 15kg bedny s křeslama před pokladnu tak, jako to dělají u nás všichni…protože v Česku mají ve smlouvě všichni všechno. Všichni jsou si rovni a všichni mají dělat všechno.
Jenže (jak už jsem tu o tom mluvila hodně na začátku) jednou jste chlap, tak musíte tahat nábytek z kamiónu, zatímco žena stojí u pokladny nebo v horším případě u dveří ze skladu do prodejny a tam vybaluje ty menší krabičky… ale ani tam nehty nevydrží! To prostě nejde!
Kolegyně to zkoušela několikrát.
Ještě teď se tam někde válej po skladu.
Michaela má nehty, které by v Česku mít nemohla.
Má asi štěstí, že bydlí ve Švédsku.
A co! Původně jsem tu chtěla napsat jen její křestní jméno, ale když je tak úžasná a nafotila se do časopisu, kde je celé jméno napsané, tak ho sem napíšu taky! A rovnou do titulku! 🙂
A slavné Michaele jsem před chvílí napsala na Facebook dotaz, jak je možné, že s takovými upravenými nehty chodí zrovna do téhle práce? Tak uvidím, co mi odpoví, holka jedna švédská! 🙂
Proč se tak vztekám?
Protože kdybych mohla chodit do téhle práce oblékaná a s manikúrou, jakou má Michaela, tak bych tam pracovala ráda! Ale to je v Česku utopie!
A netrpí jen nehty. Pokud si během dne nemažete ruce, pak budete večer překvapeni, jak krásně vám ztvrdnou a začnou praskat vysušením a pořezáním od kartónů…
Tohle není normální 🙂
A pak jsem ještě chtěla reagovat na článek o tom chlapovi, co se nechal přeoperovat na ženu a pak zase zpátky
Píše tam, že by operace pohlaví zakázal, že transsexualita není vrozená…
Dnes jsem o tom přemýšlela a dospěla jsem k závěru, proč by tedy šestileté děti říkaly, že nechtějí nosit šatičky a svěřovaly se někomu blízkému, že chtějí být chlapečkem? Že chtějí nosit tytéž věci, co jeho bratříček? Proč mě v šesti letech napadlo zkusit si ségry sukni a chytlo mě to tak, že jsem se toho nebyla schopná nabažit následujících 30 let???
Vím z vlastní zkušenosti, že to vrozené je. Nikdo mi neříkal, ať se zkusím obléknout jako holka ani jsem to na nikom neviděla ani o tom nečetla. Přišlo to naprosto spontánně. Protože něco nebylo v hlavě vpořádku… a to něco vám stále říkalo, proč ony mohou nosit sukýnky a já ne? Jak se v tom má proboha šestileté dítě zorientovat?
A co když to vaše dítě v šesti letech začne cítit stejně a začne vám říkat, že nechce být holčičkou, ale chlapečkem? A nedostanete jí do šatiček ani za nic? Co potom s ní? (Toto je vlastní zkušenost z okolí! Sama nevím, co se s tím má správně dělat, když je dítěti šest!!! Ale sama mám tolik starostí, že na tohle téma asi u Hanky na první schůzce nedojde. Ale stejně bych se jí na to ráda zeptala… Že by to nic neznamenalo? To není rozmar, když je to dlouhodobé… trvalé…
A pak přemýšlím o jeho slovech, kde říká, že čím je starší, čím víc cítí potřebu mít rodinu a zapomíná na Samanthu… Přemýšlím opět o mých šancích na lásku jako Tereza (ačkoli se mi chce souhlasit s těmi komentáři, které mě tu tak moc krásně podporují a říkají, že na téhle planetě, zemi, městě je stoprocentně někdo, kdo mě bude chtít). Ale děsí mě jeho slova o tom, jak během 7 let jako žena nebyl schopný navázat žádný vztah – neboť nikdy nebyl přijímán jako žena!
Já nechci být přeoperovaný chlap! Já chci být žena! Chci žít normální holčičí život se vším všudy. S rodinou, s dětmi… Potřebuji rodinu k tomu, abych byla šťastná A zůstanu-li po přeměně sama, můj život nebude naplněn… Dosáhnu sice toho, po čem tak toužím, ale k čemu mi to bez lásky bude?
Proč sakra pořád tak propadám té beznaději, že mě nikdo chtít nebude?
No protože to vidím všude okolo…
Jo, vidím i páry, které spolu žijí… je to úžasné… ale koukněte se na některé dokumenty na youtube (které tu mám i na blogu) o přeměnách. I ten gay si našel přítele, ale slečna, co přemýšlí, jestli se má zbavit pinďoura nemá nikoho. Je sama. A nakonec se stejně odstěhuje ke svému bratrovi… protože nemá šanci na přijetí… (?) Já nevim.
Asi potřebuji nejdřív lásku.
Je mi smutno.
Ale už teď nemám téměř žádné šance ji získat! A ani nemůžu jít do vztahu jako Tom, když Tomem nebudu.
Jsem v začarovaném kruhu.
Potřebuji lásku, ale nesmím jí teď mít – musím počkat. Jenže tím jak čekám, tím víc jí potřebuji. A pokud čekat vydržím, stanu se někým, kdo ty šance bude mít ještě menší… to je prostě zákon pravděpodobnosti!
Pokud jste většina, máte větší šance. Pokud jste menšina, jste v pr….
Paradoxně v tom všem hnusu, ve kterém se teď plácám kvůli rozvodu a trápím se kvůli malé jsem občas šťastná, protože jsou dny, kdy jsou tu dcerky (7 a 2) mojí ségry a s nimi je sranda. Zapomenu na všechny starosti, i když se mi stýská po malé.
Dřív jsem měla malou každý den u sebe v našem starém bytečku. Tam jsem si jí taky užívala a byla šťastná, že jsem s ní. Ale každý den jsem se trápila tím, jak nemohu být Terezou. Pamatuji si, jak jsem byla zoufalá, když jsem třeba týden byla pořád jen Tomem a nemohla si užít toho holčičího světa ani na minutku!
Teď jsem už měsíc 24 hodin Terezou. Jsem tak oslovována, akceptována, podporována. Zmizelo tedy trápení s tím, že nemohu být Terezou (i když bych jí chtěla být více “na plný úvazek” myšleno chodit jako Tereza ven a být tak brána okolím, což teď rozhodně neplatí). Ale k tomu se jednou třeba dopracuji.
Jenže proč o tom mluvím… Tím že odpadl důvod k trápení, že nemohu být Terezou, vyplouvá na povrch více ten další problém a tím je rozpad rodiny… Myslím na ně pořád. Manželka mi zásadně nikdy na mé SMS neodepisuje. Mě je to jedno. Když je mi smutno, napíšu jí. Když je mi veselo, jak hezké má nové auto, tak jí to taky napíšu. Ale já, která rodinu vždycky stavěla na první místo vysoko vysoko nad ostatní cíle a hodnoty (včetně peněz nebo kariéry) najednou žádnou rodinu nemám.
A nemám teď vlastně ani svůj byt. Můj prostor, jaký jsem měla ve starém bytě. (Vím, že by se to mělo od září změnit, až se přestěhuji do bytu po sousedce, ale ty pocity mám prostě zrovna teď a trápí mě.)
Celý život něco budujete. Chcete mít své jistoty a nepřijít o ně. A najednou nemáte nic. Prostě vůbec nic! Co z mého “starého” života zůstalo v tomhle “novém”???
Jen Tereza.
Tereza je kráva.
Všechno zničila.
Stálo jí to za to?
Já vím, ona za to nemůže.
Co neměla dělat???
Chtít být sama sebou a zůstat tam kde byla nebo všechno zničit, aby být sama sebou mohla?
Copak to nešlo udělat šetrněji?
Až se prodá náš starý krásný byt, ani jeden si z toho nový byt nekoupíme! Je to všechno děleno dvěma! Tak nějak se nepředpokládá, že se to jednou bude rozdělovat. Byt je pro oba. Pro rodinu. To je smysl existence takových bytů. To je zázemí, které je nedělitelné! Ale vy ho musíte rozdělit…a s ním všechno… a co nedostanete, o to přijdete…
Nechci být mužem.
Nechci být ženou.
Nechci být transsexuálem.
Nechci být člověkem.
Jako muž řeším ženu. Jako žena budu řešit lásku. S láskou budu řešit svoji transsexualitu a jako transsexuál řeším, proč jsem vůbec člověkem…
Ale já nechci nic řešit.
Já chci ráno vstát. Jít do práce. Přijít z práce a obejmout manželku. Dítě mi skočí kolem krku. Koupím chleba. Dáme si večeři. Večer v posteli si popovídáme. O víkendu si někam vyjedeme.
No není to nuda?
Jasně.
Tohle je mnohem zajímavější…
…ale mě to nebaví.
Chci svojí nudu.
Kdysi jsem hodně jezdila na kole. Měla jsem úplnou náhodou poznanou kamarádku, se kterou jsem si opravdu rozuměla. Jednou jsem za ní na kole přijela do Českého ráje. Přes noc. Vzala mě na takovou obrovskou hodně svažitou louku, na kterou jsme si uprostřed horkého léta skoro před půlnocí sedly a koukaly se na hvězdy. Všude voněla tráva, cvrčci cvrkali a jinak ticho, tma a paprsky měsíce.
Povídaly jsme si. O ničem důležitém. Opravdu jsme si jenom povídaly!
A pak jsme se po delší chvíli sebraly a odešly zpátky do chalupy.
Za pár let mi došlo, že se tam odehrála má nejšťastnější chvíle mého života.
Ale tenkrát jsem to tak nebrala.
Neuvědomíte si to hned. Dojde vám to všechno později.
Byl to moment naprostého odprostění od všech existujících starostí! Absolutní svoboda! Mimo časoprostor. Jen vesmír a my.
Bylo pak hodně důležitých momentů, které pro mě byly šťastné (např. narození dcerky a překonání všech těch jejích útrap), ale tam byly pořád ty starosti. A velké. Na té louce ne. Už nikdy jsem tak absolutně bezstarostnou chvíli nezažila…
A mám pocit, že je to čím dál horší. Že jakmile vás vykopnou ze školy, všechno začne být horší a horší… víc starostí, hledání řešení, jak přežít…
Je dobře, že nám ve škole nebo doma v mládí neříkají, jak těžký život nás čeká. Protože jinak bysme se na ten život vykašlali a to nesmíme.
Jak to souvisí s tématem tohoto blogu?
Že ač se pořád za něčím honíme, stejně jednou bude náš život jen dva datumy na náhrobku. Tak proč nemít víc takových původně bezvýznamných, ale nakonec absolutně bezstarostných chvil na louce pod hvězdami? Proč to nejde? Co děláme špatně? K čemu nám jsou okamžiky štěstí, které nám dusí jiné a jiné starosti?
Řešíme sto věcí najednou každý den! No schválně se zamyslete, co všechno máte na starosti!
A aby toho nebylo málo, pořád se na nás nabalují další.
Vzdávám se.
Ale je mi to k ničemu.
Bez milosti tenhle život musíme dožít.
Zbytečně si ho někdy komplikujeme… protože jsme hnáni společností, tradicemi, etikou…
My ovce – s pořezanými nehty z práce…

2 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.