otєrєzє.cz

Na cestě bez zpáteční jízdenky (Den 0)

8:29, pondělí
Je nádherný den. Slunce se za okny autobusu probírá mlhou nad žlutými poli s řepkou a mám pocit, jakobych už se nikdy nevrátila domů taková, jako předtím. 🙂
Jsem na své vysněné cestě bez zpáteční jízdenky a cítím, jak se strach snaží občas vystrčit růžky, ale ta radost ho vždycky umlčí.
Tak tudy vede cesta ke štěstí: krajinou zalitou sluncem, oblými kopečky, stády koní pobíhajících vesele v ranní rose, zalesněným údolím s usměvavým vozkou, který řídí vůz jménem můj osud.
I pan řidič je usměvavý a klikatá silnice dělá mu vyloženě radost, zatímco já se překlápím od okna k pánovi vedle mě a zpátky. Ve svém přehrávači pouští si Pražský výběr. I já jsem si vybrala Prahu. A čekám, kdy do chodbičky nebo na něčí hlavu přistane můj kufr, kterému moc děkuji, že je nafukovací 🙂
Dnešní den nemohu popsat jinak než slovem malebný.
Tento článek bude na pokračování a každý den se tu objeví nový. Aspoň tak jsem si to naplánovala 🙂
Tak já se jdu kochat pohledem z okna na naší krásnou českou krajinu a pomalu se chystat na metro do stanice Nový život.
12:21
Zatímco jsem začala psát z autobusu, chtěla bych se ještě vrátit k mému dnešnímu probuzení. Balila (a hlavně uklízela) jsem do půlnoci, ale nechtělo se mi vůbec spát. Ráno se mi taky nechtělo spát 🙂 Tak jsem od 4:30 jen tak přemýšlela o životě a o tom, co mě čeká a v 5 hodin se mi naskytl v mlze tenhle obrázek z okna:
Který milý malíř mi zrovna tohle “Poslední ráno starého života u mě doma” namaloval?
Autobus mi vyjížděl před osmou, taxíka jsem si nakonec brát nemusela, protože mě vzala ségra. A ta mě tady taky pravděpodobně za pár dní zase vyzvedne. Chudák – kvůli mně musí do Prahy. Jsem na ní zvědavá 🙂 A na sebe taky 🙂
Do autobusu jsem si koupila přes internet místenku, ale stejně jsem musela pána z mého místa vyhazovat (já tohle tak nesnáším. Proč to místo nějak neoznačí, že je moje? Musí to být nepříjemné i pro něj.) Naštěstí pán byl v pohodě, hned mě pustil k oknu a sedl si vedle mě. Já hodila nad sebe kufr s notebookem (který tam cestoval dopředu dozadu, jak autobus pořád prudce brzdil před neustálými semafory na rozkopané silnici, kterých je na 50 km asi šest) a opravdu podezřívám řidiče, že ho to bavilo, protože jel s námi jak kdyby nás vezl na motorce a klopil zatáčky. Kufr se naštěstí na hlavu nikomu nezřítil a tak jsem mohla v Praze přestoupit na metro.
Jela jsem o spoj dříve, přestože jsem měla dorazit na urologickou ambulanci v Motole do 12 hodin. A udělala jsem dobře.
Na kartotéce, kde jsem čekala i při indikační vizitě (foto vlevo, které jsem stihla vyfotit) jsem totiž čekala asi 40 minut. Sestra mi dala vyplnit papíry na příjem a s nimi mě volali do ambulance, kde to bylo moooc zajímavé 🙂
Pohybovalo se tam totiž asi 7 sester a doktorů, přičemž každý něco v té malé místnosti řešil. Pan doktor naháněl nějakého pána z Postoloprt, který nepřišel na příjem a ptal se sester, kde Postoloprty leží.
“U Loun”, říkám.
“Jak to víte? Vy jste odtamtud?”
“Né, já v Lounech chodila do školy.”
Pan Vítámvás také na příjem nedorazil! 🙂
Sestra mi přeměřila tlak, změřila teplotu čelním teploměrem – ta byla zvýšená (já totiž jak byla hladová a rozhicovaná, tak jsem měla horké čelo, ale rozhodně jsem zdravá!), tak to vzala ještě třikrát se slovy: “No jo, tak oni si vás na oddělení ještě přeměří.”
Předpokládala jsem, že jakmile dostanu fortrans a budu zavodněná, že už rozhicovaná nebudu, protože odmítám mít teplotu! 🙂
Do toho ta sestra poprosila jinou sestru, jestli by mi (ručně) nevyplnila neschopenku, takže na mě mluvil doktor (který řešil pána z Postoloprt), sestra, která mi odebírala ještě zkumavku krve a ta druhá sestra, která vypisovala neschopenku. 🙂
“Pane doktore, jaký je kód pro konverzi?”, nevěděla sestra.
“To ví tady přeci všichni ne? F64.0!” 🙂
To jsem jim tedy radit naštěstí nemusela.
Tady tomu všichni říkají konverze 🙂
V ambulanci mi dali velkou obálku s papíry a zkumavkou krve uvnitř, na kterou jsem musela dávat pozor, aby se mi nevyklopila a mířila jsem si to z A1 na -C2.
Tam jsem si sedla na židličku a vedle mě seděl starší, ale veselý pán, který byl se mnou i v kartotéce.
“Já vám jdu v patách!”, usmála jsem se na něj.
“Nemáte prosím vás nabíječku? Já jsem si ji zapomněl a žena mi ji přiveze až zítra.”
Takže jsem mu půjčila nabíječku (kterou teď mimochodem má na pokoji, který je sdílen s tím naším, tak doufám, že mi ji včas vrátí) a aby řeč nestála, začali jsme si povídat.
“Vy máte hezký červený kufr, takový jsem chtěla.”
“No ten je z Lidlu, ale koukám, že je stejný jako ten váš.”
“Ano, máte pravdu, ale můj je z Kiku a šedivý. Já chtěla červený.”
“A koukám, že máte taky notebook s sebou…”
“Ano mám, musím totiž pracovat…”
“Já taky, mám totiž e-shop.”
“Jé já taky. Tak to máme úplně stejné vybavení.”
Pán je majitel internetového obchodu s hudebními nástroji, což mě okamžitě zaujalo, takže jsme si vyměnili spoustu zajímavých zkušeností z jeho provozu, protože jsme na to oba dva úplně sami.
Na lůžkovém jsem čekala asi 10 minut a už mě volala sestra (dříve než pána :).
Všude tu oslovují správně “paní”. Uvítala bych tedy “paní Nováková” místo “paní Nováků”, ale tohle už teď opravdu překousnu 🙂
Dostala jsem prostřední postel mezi dvěma babičkami a velkou spoustu informací od slovensky hovořící sestřičky, která byla taky moc milá.
Měla tam kolonku, že pacient má strach, kterou zaškrtla. “Ten má každý,” říká.
“Ale potom vám tam chybí ještě kolonka “pacient má radost”!”, dodala jsem.
“No to se tady opravdu často nestává, aby pacient měl radost, ale chápu vás.”
Do papírů si zapsala, že jsem zakázala veškeré návštěvy.
To už jsem se převlékla do svého růžového spacího trička a volala si mě paní doktorka, aby mi sdělila, co mě čeká + informace o rizicích.
Ta jsou mi jasná:
1) nejčastější (tak 50 %) je riziko, že po pěti dnech od operace, kdy se vytáhne cévka, se slečna nerozčůrá, protože na močovou trubici tlačí okolní tkáň a tak se zase zavádí cévka a pouští domů s ní, přičemž se pak zkouší cévku vytáhnout.
2) jak dilatátor tlačí na tlusté střevo, dojde k otlakům, které se pak musí řešit… tohle je tak minimální riziko, které se stalo 2x za pět let, že ho ani nebudu moc rozebírat.
Tohle je ale vážně vtipné!
Dali mě na pokoj, přišla ke mně babička, co leží vedle mě a začala si povídat. Nakonec se zeptala, odkud jsem a zjistily jsme, že to je ta maminka mojí kolegyňky! 🙂 Hned se tu cítím jako doma 🙂 Už jsem viděla na jejím mobilu její děti, vnoučky, zetě… 🙂
12:44
Přinesli mi fortrans.
Ve dvoulitrové konvi rozpuštěný ve vodě.
“Máte na to čas, tohle je na dvě hodiny…”, řekla sestra a odešla.
Nastává chvíle, kterou jsem si už dlouho chtěla vyzkoušet a tak ten “zázrak” ochutnávám…
(Musela jsem chvilku počkat, povídala jsem si s maminkou Julinkou 🙂 Takže jsem začala ve 13 hodin, aby se mi to lépe počítalo.
Takžeeee… ten proklínaný fortrans, co ho někteří nesnáší (jedna slečna o něm prohlásila, že jí chutnal, ale to byla fakt výjimka) a co ho někteří pijí s džusem, což jsem nakonec nechtěla, mi voní i chutná po mangu!
Divné, já vím. Ale fotrans je prostě mangový 🙂 Akorát ho tedy nemuseli solit 🙂 Jinak sladký je dost.
Takže zatím si ho dávám jen s vodou (myslela jsem, že nebude mít žádnou chuť), ale už jsem se přistihla, že s nechutí dopíjím celou skleničku 🙂 Zatímco začátek jsem rozjela pěkně – hezky celou sklenici až do dna.
Přitom mango miluju!
No to je ta sůl. :-/
Po 20 minutách… už nebudu popisovat, co se děje, protože bych řekla, že je to jasné 🙂
Akorát paní Julie dostala projímadlo, takže teď spolu bojujeme o toaletu! 🙂
Po pravdě. Druhý litr už piju se zadrženým dechem a čím víc toho piju, tím víc to bublá 🙂 (Nebudu psát kde).
Ale dá se to.
Uvidíme, co budu říkat mezi 16 – 17 hodinou při zdolávání čtvrtého litru 🙂
A bolí mě pravá ručička, jak mi ji pevně sestřička při příjmu sevřela při odběru krve.
Ale tohle všechno (ruka i fortrans) je fakt úplná banalita.
Takže fortrans zatím ok.
Charakterizovala bych ho jako “posolené mango” 🙂
Při nejhorším tu mám ten černorybízový džus.
U konce druhého litru jsem zjistila, že je dobré si občas jen tak lehce cucnout jiného drinku, abych věděla, že existuje také jiná chuť.
Hlad už mě tedy přešel.
Ta prostřední postel, na které ležím, je divná.
Vlevo světlemodrý igelit, vpravo světlemodrý igelit, vpředu kreslený obrázek paní ve slaměném klobouku na zdi, kousek pod ní paní, co luští křížovku (ta už kreslená není) a pod obrázkem seznam, co všechno si mám zítra vzít na JIP:

– hygienické potřeby
– zubní protézu
– brýle
– mobil s nabíječkou
– pantofle
Ostatní věci si prosím sbalte do cestovní tašky tak, aby Vám ráno v den operace mohly být uloženy do šatny! Děkujeme.
Ještě jeden obrázek jsem si dnes vlastně udělala. A neřeknu kde! 🙂 Myslím, že tuhle kresbu na zdi musí spatřit každý, kdo projde stejným kolotočem, jako já.
Přímo pod touhle květinkou jsem seděla. Ale teď už ležím a pár dní budu ležet, takže dnes chci spát výhradně na boku, abych si to spaní na boku ještě pořádně užila, když ho 3-5 dní, než ze mě vyndají dilatátor, nebudu moct provádět.
Já vím, že bych tu spoustu věcí vůbec nemusela popisovat. Ale když mně se chce 🙂
Zrovna teď mám zase tu svoji euforii. Jůů, už zítra. Ať mi do toho nikdo nevleze a ať už se probudím a zjistím, že je po všem a já už od teď nemusím řešit plavky, přiléhavé šaty, krajkové kalhotky, přitisknutí k někomu, kdo se mi líbí… že všechno je tak, jak má být.
Ono to fakt jde! Nemůžu se z toho vzpamatovat. Tohle byl sen a teď tu ležím. Nezdá se mi to? Neprobudím se za chvíli ve svých 16 letech celá zoufalá, že Terezou nikdy nebudu?
Jasně, že ne 🙂
Tohle není Matrix. (Ten film nemám ráda.)
Tohle je realita a já v ní.
Běhající, bublající, šťastná.
Nikdy mi nebylo líp.
14:31
  • Čekám na paní anestezioložku se zelenýma očima, o kterých přesně před rokem mluvila Dannie, když jsem tu za ní byla. “Těch očí si určitě všimneš!”, říkala 🙂
  • A taky čekám na druhou dvoulitrovou konev té přesolené věci 🙂
  • Paní stále luští a luští…
  • Už jsem se připojila do systému v práci, takže budu moct večer vesele čtyři hodiny pracovat.
  • Z otevřeného okna vane příjemně svěží vzduch.
  • Na chodbě je stále ruch.
  • Pán, co si ode mě půjčil nabíječku, už mi ji přišel vrátit, moc děkoval a dostala jsem krásnou červenou propisku s odkazem na jeho e-shop. Chtěl odkaz na ten můj.
  • Běhám.
  • Píšu sms o sto šest.
  • Píšu pracovní e-maily o sto šest.
  • Tři dlouhé tóny znamenají jídlo.
  • (To se mě ještě dlouho netýká 🙂
  • Nenudím se.
  • Je to tu fajn a zítra bude ještě lépe 🙂
15:59
Přišel na řadu černorybízový džus, kterým zapíjím další objevenou chuť fortransu – hořkost. Víc bych to nekomentovala 🙂
Snažila jsem se přesně během dvou hodin vypít dva litry, ale sestřička dorazila až za dvě a půl hodiny. Myslela jsem si, že jde zkontrolovat, zda už mám vypito, ale přišla se podívat, zda jsem dostatečně oholená (hlavně dole i na prsou – ježiši tak přeci nepojedu do nemocnice jako medvěd? Bez ohledu na to, že to stejně už na prsou téměř neroste). Ale tak chápu to. Pořádek musí být.
Musela jsem si o další dva litry fortransu říct. (Řekla bych, že s tím časovým limitem 4 hodin jsou tu trochu benevolentní. Vliv má na to také to, jak jsou tu všechny sestry zaneprázdněné a opravdu mají spoustu práce, takže ho (možná?) nestíhají dolévat.)
Dá si někdo? Mám tu výborný drink!
“To už jste to vypila? Vy to snad lejete do záchodu,” usmála se a šla mi pro další dva litry. Naštěstí už poslední. Bohužel kritické 🙂
Ano, tak to jsem si opravdu přála udělat – nalít to do záchoda, ale liju to tam stejně – skrze mě. No kdo tohle vymyslel? Ten to asi neochutnal. Nebo možná jen trošku – jako já, když jsem dala na ex dvě sklenice na začátku. Nemůžu uvěřit, že jsem to fakt udělala 🙂 Nicméně dá se to, protože se musí. Stejně jako jsem musela přežít první a druhý laser, kdy mě tvář bolela ještě tři dny, stejně jako seříznutí ohryzku v Hradci a zítřek. To k tomu prostě patří. Toužila jsem po tom, tak tady to mám. Věděla jsem, že to nebude cesta rájem 🙂 Ale stojí to zato.
Anestezioložka neměla zelené oči nebo jsem si jich nevšimla. Vypadalo to, že je měla modré, ale na tomto pokoji jsou rozbité venkovní rolety, takže nejdou moc roztáhnout a tak je tu přítmí, na což si stěžovala paní luštící křížovky.
Dozvěděla jsem se, že zítra jsem na řadě až třetí. Po dvou nemocných pacientech. Což taky chápu samozřejmě. Tak snad se na mě dostane řada a nebudu muset Den 0 popisovat znovu 🙂
Moc se těším, až ta věc v konvi zmizí.
A nemizí a nemizí 🙂
Tak mu pomůžeme. (Pitím samozřejmě! 🙂
18:46
Snědla bych i prostěradlo, jaký mám hlad. Ony totiž ani ty 4 litry toho parádního skvělého drinku od hladu moc nepomohou. Paní dostala šunku, dvě papriky, dvě rajčata a chleba. Tom mi píše, jak si dělá steak s bramborem. Jednu brambůrku aspoň. Ale jo, tak vydržet se to všechno dá, tohle je maličkost. Jen je příjemné myslet na jídlo 🙂 Od včerejšího večera jsem nejedla (den před fortransem už se má jíst jen lehká strava bez nestravitelných zbytků, takže já jogurty, piškoty, atd.) Musím změnit téma. Jídlo není v tuhle chvíli zrovna moc moudré řešit 🙂
Ach, jak krásně voní ta paprika.
Neexistuje místo, kde bych byla teď raději než TADY.
Pár postřehů:
– při anestezii se nedává dýchnout, ale pouští se chemie do žíly. Dýchnout se dává dětičkám, aby je nezatěžovaly vpichy. (Jsem se ptala paní anestezioložky totiž, protože chtěla, abych se na něco zeptala :).
– wi-fi internet v Motole není 110 Kč na 25 hodin, ale 110 Kč na 25 hodin 🙂 (měla bych to asi vysvětlit 🙂 Nejde o připojení na 25 hodin, ale 25 hodin aktivního připojení. To znamená, když budu připojená hodinu denně, vyjde mi těch 110 Kč na 25 dní. Tohle jsem nevěděla, ale pán z e-shopu s hudebními nástroji mi to dnes s nadšením sdělil.
Já i přesto nejsem připojená přes wi-fi, ale přes mobilní telefon. Je to sice mínus druhé patro, ale z okna je krásný výhled do zelené přírody (s jedním velkým komínem) a tak je tu pořád ještě dostupné rychlé připojení HSPA (nikoliv pomalý EDGE).
– nikdy bych nevěřila, že se za 4 hodiny dají vypít 4 litry (čehokoliv) 🙂
20:27
Paní si stěžuje, že jí padá lampička a nejde nastavit do jiné polohy 🙂
Po mém příjezdu na dámském wc v hlavní hale nesvítí zadní světlo. Když vešla uklizečka, říkám jí to. “Jo tohle světlo, no to už hlásím měsíc, že nesvítí.”
Páčka od toalety, která má způsobit zamčení dveří, nefunguje. Tedy – páčka funguje, otáčí se, ale řekla bych, že jsou “vymletá” futra a tak se mi už stalo, že jsem byla “přistižena”.
O nefungujících roletách jsem už psala. Nejdou vytáhnout, takže je tu tma. Paní musí svítit lampičkou i přes den.
Anestezioložka mi řekla, že mi dá na noc a ráno jeden Neurol.
Přemýšlím nad tím a docházím k závěru, že je to škoda. Necítím žádný strach ani obavy. Jsem nadšená a šťastná a ona mi tu radost utlumí… To jsem jí asi měla říct. I když je fakt, že se aspoň vyspím, protože bych se budila radostí 🙂
22:54
Už jsem tu usínala, ale čekala jsem na zdravotního bratra Pepu. To je takový milý a sympatický Slovák, který tu byl už před rokem a dodnes si dobře pamatuje na Dannie. Měla jsem pro něj vzkaz. Donesl mi Neurol (jen půlku) a něco mi píchl. Řekl co, ale já to už vypustila z hlavy dřív, než jsem si to stihla najít a nemusím vědět všechno 🙂
Jedna paní spí, druhá si čte. Jen tichý tikot hodin na stěně je tu slyšet a teď zrovna mé ťukání do klávesnice.
Takhle jsem si o tom vždycky snila.
Že usnu a probudím se jako žena.
A i když je to proces dlouhý, ono to tak vlastně i je. Takové kouzlo. Celý tenhle svět je kouzelný a já jsem ta zakletá princezna, co ji zítra políbí princ, aby ji vysvobodil.
A to je konec pohádky. Dobrou noc 🙂
(Jenže to není pohádka 🙂

29 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.