otєrєzє.cz

Rekapitulace – zpověď

Nikoho nenutím tenhle blog číst.
Je to má osobní zpověď a ventil, který mi umožňuje přežívat.
Pokud má s obsahem tohoto blogu někdo problém, pak ho plně chápu, protože já s ním mám problém taky…
3-4 roky
Pamatuji si to, protože z té doby si žádný jiný zážitek nepamatuji a podle starých fotek jsem poznal, že u toho byla má o dva roky mladší sestra ještě jako roční miminko. To bylo ještě v našem starém domě v Novém Boru.
Vlezl jsem si v obýváku tajně večer před koupáním pod deku a svlékl si vše od pasu dolů. A začal zkoumat. Proč to tu mám? K čemu to je? Proč tu mám něco, co tam ostatní holky nemají???
Přišla maminka, odkryla deku a přistihla mě dole svlečeného. Moc to nekomentovala, zřejmě si myslela, že se mi chce čůrat, ale já cítil poprvé stud, který se mi promítl do paměti tak silně, že jsem na něj nezapomněl. Co to mám mezi nohama a proč to holčičky nemají? Ale v tomto věku nic příliš nerozebíráte.
5-6 let
To je hezká holčička? Jak se jmenuje?
Tomášek!
Aha.
Vy máte hezkou holčičku!
To není holčička, to je Tomášek.
Jezdili jsme k babičce vlakem a v kupé se maminka pokaždé zapovídala s přísedícími, většinou také maminkami, které někam cestovaly s dětmi. Když jsme příště měli jet k babičce věděl jsem, že si mě zase někdo splete s holčičkou a ptal jsem se rozpačitě maminky: “Oni si mě pořád pletou!” A maminka odpovídala: “To proto, že máš tak roztomilou tvář!” Nebo: “Až vyrosteš, tak budeš hezký kluk.”
Něco mi na tom nesedělo, ale opět jsem to neřešil. Jen jsem pozoroval, jak je sestřička oblékána do sukní a já ne. Chápal jsem, že kluci sukně nenosí, protože mi to tak bylo vysvětleno, ale nepochopeno.
Jenže rodinné zázemí bylo dobré a já neměl důvod odporovat svým rodičům, kterým jsem chtěl dělat radost.
7 let
U sestry ve skříni jsem objevil její sukýnku a červené silonky. Vůbec nevím, že by je kdy měla na sobě. Ale ta sukýnka byla krásná – pamatuji si ji ještě dnes. Byla v pase na gumu, takže mi perfektně padla, byla kratší, krásně nařasená, tmavě modrá s bílými drobnými kvítky a bílým lemem po krajích. Stala se mou průvodkyní na příštích několik let.
Měla tam i pletenou barevnou sukni.
Jednou jsme měli jet k druhé babičce, ale já si s ní zrovna hrál a když přišla maminka z práce řekla, že jedeme. Rychle jsem jí ze strachu z prozrazení vhodil do prvního šuplíku v mém psacím stole, který mi přišel pod ruku.
Sdílel jsem pokoj se svojí sestrou a každý jsme měli vlastní stůl. A odjeli k babičce na víkend.
Když si pro nás přijeli rodiče, ptala se mě máma, jestli něco nevím o té pletené barevné sukni. Dělal jsem, že nevím. Že prý jí hledala, aby jí vyprala. A našla u mě v šuplíku… Bylo mi strašně. Uzavřel jsem se a nechtěl mluvit, takže maminka víc nevyzvídala, ale myslím, že začínala mít tušení.
U babičky jsem se zamykal do jejího starého pokoje, kde měla ukryté své starší šaty a zkoušel si jedny zelenožluté květované. Chodil v nich po pokoji a občas jsem si k babičce i vozil silonové podkolenky, ve kterých jsem spal. Jednou jsem si vše takhle oblékl a v noci se vykradl ven na zahradu. Byl jsem šťastný, ale měl jsem současně strach, že se babička vzbudí a uvidí, co mám na sobě.
Pracovní vyučování – zkoušíme vyšívání. Jde mi to. Baví mě to. Paní učitelka mě chválí před rodiči. Jsem šťastný.
Jsem samotářský, s nikým se moc nekamarádím, neustále přemýšlím, jak zařídit, abych mohl žít dívčí život. Neustále se těším na chvilku, kdy budu zase sám a převléknu se do holčičích věcí.
11 let
Jdu ven a potkávám spolužáka – kamaráda, který bydlí vedle mě ve vchodě a říkám mu, že bychom si mohli hrát s kočárky! Jako vozit panenky! Nejprve se mu nechce, ale pak ho přemluvím a tak jdeme nejprve za mojí maminkou, zda si můžeme vzít kočárek s panenkou a jít ven. Mamka se strašně diví, ale kočárek mi dá. Jdeme za maminkou kamaráda, ale tam nepochodíme. Jeho mamka se dost diví a druhý kočárek nám nedá, protože přeci “kluci si nebudou hrát venku s kočárkama!”…
12 let
Když přijdu domů ze školy jako první, už se automaticky převlékám do sukní mé sestry, do jejích silonek a zkuším si sponky do vlasů. Mamka má jen jednu tmavou rtěnku a ta se mi nelíbí. Sestra má krásné bílé lodičky a mamka zase černé páskové boty na podpatku.
Převléknu se do holčičích věcí a dělám, jakože věším záclonu tak, aby bylo za oknem vidět, že tam stojí někdo, kdo má sukni a silonky.
Bydleli jsme ve druhém patře přímo u cesty, takže mě vidělo hodně lidí.
Měl jsem příjemný pocit, že dělám něco, co je přirozené, ale nedokázal jsem si vysvětlit, proč to dělám. To nutkání převlékat se bylo obrovské.
Chci se jet projet ven na kole, ale nejsem schopný si vytáhnout své kolo z kočárkárny. Musí se vynést po schodech. Říkám opět tátovi, aby mi ho vytáhl. Ten už se na mě otočí s výčitkou, ať se podívám na své ruce, jak je mám slabounké, že takhle to kolo nikdy sám nevytáhnu…
Mé ruce jsou úzké s dlouhými úzkými prsty a nártem tak akorát pro nějaký hezký náramek. Nikdy jsem nebyl příliš silný.
Kluci ve třídě na základní škole mi osahávají prsa. Bráním se a současně stydím. Trpím, když se má jedno družstvo (ve kterém zrovna jsem) při tělocviku svléknout do půltěla a hrát basketbal.
Pamatuji si, jak jsem pokaždé zbyl, když si kapitáni vybírali své hráče. Nikdo mě nechtěl.
Chtěl jsem na hodinu s holkama…
13 let
Ve škole je po vyučování matematická olympiáda. (Nechápu, jak jsem se jí mohl účastnit, když jsem byl na matiku vždycky absolutní antitalent!). Měl jsem ještě čas, tak jsem šel domů se převléknout. A celý den měl v hlavě úžasný plán: Vzít si silonky pod kalhoty nebo tepláky a jít v nich poprvé v životě ven.
A to jsem také udělal. Strašně mi bušilo srdce – měl jsem ty strašné vytahané modré tepláky a pod nimi silonky. A šel tak do školy!
Když jsem usedl do lavice, nemohl jsem se vůbec na nic soustředit. Pořád jsem se kontroloval, jestli mě někdo nepozoruje nebo nevidí, co mám na sobě. Bylo ještě 15 minut do začátku, tak jsem se rychle sebral a utíkal domů silonky sundat. Nešlo to soustředit se s nimi na cokoliv jiného.
14 let
Sestra měla připravené věci na zítřejší den do školy – sukni a bílé silonky.
Když se sprchovala, zkoušel jsem si vše na sobě a prohlížel se, jak mi sluší. Nejraději bych je už nesundal. Takže jsem to riskl a nechal jsem si je přes noc v posteli na sobě.
Ráno jsem vstal první, pod peřinou si je svlékl a vrátil zpátky přes židli.
Když vstala sestra, slyšel jsem jen z obýváku, jak se ptá mámy: “Jak to, že když jsem si včera zkoušela ty silonky, tak mi skoro nešly natáhnout a teď jsou takové vytahané?”
Mamka si všimla, že procházím kolem a tak jen odpověděla: “Já ti to pak řeknu…”
Později mi došlo, že ví, proč ty silonky byly vytahanější než večer den předtím.
To, že moje maminka ví o tom, že se mnou není něco vpořádku jsem začínal tušit, ale nikdy jsem s ní o tom nemluvil a ani bych nechtěl.
Ve svých 14ti také nastupuji na střední školu. Když jsem se se svými spolužáky (nebo spíše spolužačkami) po 4 letech školy při maturitním večírku loučil řekly mi: “Přesně si pamatujeme ten moment, kdy jsi poprvé vešel do třídy. Myslely jsme, že jde nějaká holka…” A já si zase pamatuji, že jsem měl takový modrý svetr v dívčím střihu (nevím proč mi ho mamka na tento první den připravila, ale já jsem neprotestoval 🙂
15 let
Jezdím na kole do míst, kde se mohu převléknout za dívku a pohybovat se tak po okolí.
Šiju si ručně svou vlastní sukni ze zbytků (příšerná!) a jdu ven za město se projít.
První krůčky do života v dívčím. Sice jemnou tváří, ale s krátkými tmavými vlasy, což jsem tenkrát vůbec nevnímal. Ani se to nijak nedalo řešit (např. parukou). Byl rok 1991 a nic takového nebylo volně k sehnání. Ani internet neexistoval, ale cítil jsem tak silnou touhu žít dívčí život, že jsem si podal do tehdejšího populárního inzertního časopisu Annonce inzerát. Nestačil mi podací lístek, ale v pravidech bylo, že pokud je inzerát delší, lze použít lístky dva.
Stálo v něm, že hledám dívku, která by mi byla kamarádkou, radila ve všech dívčích věcech, učila mě jak se chovat, jak chodit, jak se oblékat a já bych se na ní mohl obracet. Strašně jsem toužil takovou dívku poznat. Samozřejmě mi nikdo neodepsal.
Bylo mi jedno, že musím uvést popravdě své jméno, svou adresu… touha byla silnější.
V tomto věku už jsem si začal uvědomovat, že potřebuji ke svému životu něco víc než penis mezi nohama, ale kluci se mi nelíbili. Líbilo se mi vše, co souviselo s dívkami. Vždyť dívky jsou tak krásné! Chtěl jsem být jako ony.
Letní tábor v Jugoslávii u moře.
Ve škole trpím problémem s tím, že mám prsa. Malá, ale jsou vidět i přes tričko. U moře se musím svlékat. Jeden chlapec (později se stává známým malířem) na mě zavolá a řekne: “Ta prsa – s těmi budeš mít jednou veliký problém!”
Neodpovím a vracím se do vody. Přemýšlím o tom, co mi řekl. Jsem v rozpacích. Je mi smutno.
Po několika týdnech ale přicházím na to (a později se mi to i potvrzuje), že má prsa nejsou veliký problém. Má prsa jsou výhoda! Mám díky nim potěšení! Činí mě víc ženštější a poskytují mi rozkoš pohledem i doteky! Mýlil se tedy a mám z toho ohromnou radost.
Vstupní lékařská prohlídka na střední školu.
Lékař: “Ty prsa tady…co to je? To by tam být nemělo!”
Říkám mu: “Noo…někdo je tlustý u břicha, někdo u prsou…” snažím se to nějak zamluvit.
Protestuje, že to tím být nemůže, něco si zapíše a já odcházím.
Pamatuji si přesně, jak jsem si poprvé oholil nohy žiletkou. Strávil jsem skoro hodinu ve vaně, všude plno děsných chlupů, ale ten pocit… ten pocit se nedá popsat… ty hladké nohy byly tak úžasné! Chtělo se mi vyzkoušet, jak to bude vypadat k sukni… a měl jsem strašný strach, že někdo odhalí, jak hladké je mám… takže začaly zase zarůstat… 🙁
16 let
O letních prázdninách jsem poprvé prožil dva dny absolutního štěstí. Vymyslel jsem si, že jedu na víkend ke svému kamarádovi do Lovosic. Nebyl to ani tak kamarád, jako spíš spolužák a hlavně spolubydlící na internátě v Lounech, kam jsem jezdil do školy. Maminka s ostatními odjeli na dva dny na setkání taťků – kamarádů z vojny, jako každé léto. Letos jsem se tedy nezúčastnil. Když odjeli, začala má nejhezčí chvilka v mém dosavadním životě.
Posbíral jsem po bytě veškeré šminky, boty, silonky a začal se malovat, převlékat…
Fotoaparát jsem tehdy ještě neměl a navíc nebyli ani digitální, ale strašně jsem toužil si tuhle chvilku nějak uchovat.
Strávil jsem celou sobotu v dívčích věcech a večer šel takhle ven. Přišel jsem šťastný po dlouhé procházce po městě a tak jsem i usnul. Ráno po probuzení jsem ještě chvíli zůstal dívkou a protože se blížilo odpoledne a s ním i návrat rodiny domů, musel jsem vše zase pečlivě uklidit a hlavně vrátit do původního klučičího stavu sebe. Nechtělo se mi vracet do klučičího těla… ale bylo to krásné!
Začal jsem v noci tajně potichu opouštět byt – dívčí věci jsem měl připravené v baťůžku a v křoví za domem se převlékl v dívku. Po procházce se zas vracel domů jakoby nic a nevyvíjel jediný zvuk, abych neprobudil rodiče nebo sestru. Dnes nechápu, jak se mi něco takového mohlo vůbec dařit.
Naučil jsem se pečlivosti, obezřetnosti a preciznosti, takže nikdy nikdo (alespoň podle mě) neměl ani šanci poznat, že v našem bytě dochází ke změně z chlapce na dívku.
Na internátě v Lounech jsem se těšil mimochodem pokaždé na nedělní večer, kdy jsem byl v pokoji úplně sám, protože většina mých spolužáků přijížděla až na pondělní ráno. Byla to Obchodní akademie, takže jsem byl obklopen dívkami. Ve třídě jsme byli jen tři kluci a 22 dívek. Na internátě 4 kluci a 30 dívek. Ve svém pokoji, který jsem bohužel sdílel s kamarádem z Lovosic, jsem měl vždy jedny silonky připravené k tomu, abych si je oblékl a cítil se tak svobodněji.
Nedokázal jsem se moc bavit s chlapci, ale zato jsem byl neustále v kontaktu s dívkami. Vlastně jsem byl celý život obklopován dívkami a chlapce jsem jakoby ignoroval. I v pozdějším věku jsem měl hodně kamarádek, ale kamaráda žádného. S chlapci jsem si nikdy nerozuměl. Měl jsem problém s hraním klučičích her jako je fotbal nebo cvičení na hrazdě. Fotbal jsem vůbec k smrti nenáviděl. Zato jsem se pokaždé těšil, až budu zase sám a budu si hrát na dívku. Tu hru jsem potřeboval, ta mě držela při životě.
Protože byl můj pokoj na internátu na úplném konci tmavé chodby v přízemí a většina ostatních pokojů ve vyšších patrech, včetně pokojů vychovatelek, vydával jsem se v noci tajně na prohlídky pokojů, do kterých se dalo dostat.
Tento blog mi má pomoci odprostit se od tísnivého pocitu bezmoci v klučičím těle, proto zde budu psát veškeré detaily, pocity i poznatky po pravdě a nehodlám nic tajit. Musím už to někomu říct, neboť jsem si nedávno uvědomil, jak důležité pro mě je nenechávat v sobě tento bezmocný pocit.
Kdysi na základní škole jsem jednou našel na chodbě šperhák. Hned mě došlo, k čemu může být dobrý a protože tehdejší zámky byly většinou tvořené právě pro tyto větší klíče, šla šperhákem otevřít většina dveří. Takže jsem ho nosil neustále u sebe, protože se mohl hodit a otvíral si dívčí pokojíčky, ve kterých jsem byl úplně sám se spoustou dívčího oblečení, sukýnek, silonek a botiček a dlouho do noci si s nimi hrál, převlékal se do nich a užíval si ty vzácné chvíle. Nikdy jsem nic neukradl ani nepoškodil a pokoj vždy pečlivě uklidil a zase zamkl.
20 let
Do škol nastupuje internet – začíná éra, která navždy změní můj život a dovolí mi prožívat veškeré pocity svobodně, i když pouze ve virtuálním světě. Otevírá se také více možností, jak bez studu nakoupit dívčí oblečení, paruky atd. Můžete si o tom s někým popovídat!
Už několik měsíců moje klučičí identita na internetu neexistuje… je to místo, kde mohu být sama sebou.
Tereza

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.