otєrєzє.cz

Genderově neutrální toalety

Zítra 24 stupňů, jaro v plném proudu, tak že bych se konečně ohřála? No jasně. To chce sukni. A lodičky. A užít si to jaro! Užít si všechna jara a tohle už je druhé, ještě hezčí, než to vloni.
Takže rychle pro nové boty, co se hodí k sukni, když už jsem musela zahodit mé oblíbené kozačky. (I na té zimě něco bylo, ale vzdušné letní šaty v horkém letním dni se zmrzlinou… tomu nemůže nic konkurovat! 🙂
Nějak jsem zjistila, že můj původní plán koupit nízké kozačky nevychází z jednoho důvodu: líbí se mi, když jsou vidět celé nohy, tedy i nárt a tak jsem (pozorujíce módu v ulicích za poslední jarní dny) usoudila, že není nutné skrývat nárt, o kterém jsem se nedávno dočetla, že patří pro některé muže mezi neobdivovanější části ženského těla.
Už samotné nakupování nových bot je něco, co nemůže proběhnout během 10 minut, protože to jednoduše nejde! Chtěla bych všechny ty boty mít! Jak jen to udělat? 🙂
V levé části pro dámy úplně plno, že se nedalo projít ani mezi regály, v pravé části pro muže jeden dva lidé (muži). Zavládlo jarní šílenství! (Postihlo i mě 🙂 Ale vůbec jsem se mu nebránila. Spíš naopak. Užila jsem si to.
 
Artikl na kase (nucení doplňkových výrobků zákazníkovi, aby se zvedla tržba (ty prodavačky za to nemohou)): „Mám tady takový malý kapesní krém na boty. Tak akorát do kabelky. Ideální pro nás ženy.“ 🙂
Tak když je to pro nás ženy… 🙂 Stál dvacku, tak jsem si ho vzala, ale tahle krásná věta zakončila už tak dokonalý pobyt v obchodě s obuví, kde bych si snad zkoušela boty až do večera a pořád lítala k zrcadlu a zpátky. Jen kdyby nás tam nebylo tolik a všechny jsme se necpaly k jednomu zrcadlu. 🙂 Na některých zákaznicích bylo vidět, jak zoufalé jsou z toho, že se nemohou rozhodnout. Tyhle nebo tamty? Jak jen to udělat? Naprosto je chápu. Tenhle pocit se nedá popsat, ten se dá jen zažít a pak ten pocit, když si ty boty doma rozbalím a zkusím ke kalhotám, k sukni, k šatům… a pak v nich vyjdu ven. Každému je úplně jedno, jestli ty boty jsou černé nebo zelené, staré nebo nové, ale mně je božsky.
 
Tak o tom jsem zrovna psát nechtěla, ale ta radost z nových bot mě ovládla.
Nebyla jsem absolutně schopná odnést si odtamtud jen jedny. Tak jsem si k nim vzala ještě jedny – sportovní, ale tak krásné a já snad řeknu i něžné, že tam prostě nešly nechat, když jsem se v nich prošla kolem zrcadla.
 
Však už bylo taky na čase. Dvoje boty na jaro, co jsem měla doma, je opravdu málo.
 
 
Předchozí článek měl název „Dnes už vás nestihneme“. To neznělo moc optimisticky. Já se pak uklidnila a Péťa mi hned v sobotu volala, že se v pátek konečně dostala na řadu a už tam leží na JIPu, brečí štěstím, všechno krásně zvládá a je šťastná. Bolest a podobné nekomfortní věci jsou až na druhém místě. Trošku si mi postěžovala na to, že pila dvakrát po sobě Fortrans (poprvé to člověk dá, ale že by mu to tak chutnalo, aby si to musel dát za tři dny znovu, to zas ne :). Jenže tohle všechno je přeci maličkost.
 
Péťa mi popsala personál, jak se k ní chová hezky a jak poctivě dilatuje 4x denně 20 minut, i když to trochu bolí. Morfium si nechala dát jen první den, druhý už nepotřebovala (každý to celé prostě vnímá naprosto jinak, každý máme jiný práh bolesti). A hned druhý den už měla taky pěkný hlad a těšila se na polévku, kterou dostane 🙂
 
Tomu říkám pořádný optimistický start do nového života.
 
Můžu se prý klidně těšit 🙂
 
To je celá Péťa.
 
To mi ani nemusela říkat. Už teď počítám každý den, jak se těším. A jestli mám strach? (Tuhle otázku dostávám často).
Ano, mám. Hned dva strachy:
Z toho, že nepůjdu na řadu v den, který mám naplánovaný a taky z toho, že nebudu v práci a dojde nějaký materiál, který po dobu mé nepřítomnosti musí objednat mí dva kolegové, kteří toho už takhle mají nad hlavu. Taky si beru do Motola notebook a hned jak to půjde, tak budu pracovat. Protože tuhle firmu přeci miluju. Proč jinak bych to dělala jen tak z vlastní iniciativy? 🙂
 
Takže Péťo! Držím palce, ať jsi brzy doma a ať se můžeš rozběhnout konečně tam, kam patříš. Já tě za chvilku doběhnu 🙂
 
 
To je bezvadný. Spěchám, musím si na zítřek nalakovat nehty a provést jiné nezbytnosti k tomu, abych zítra vypadala k světu a místo toho se tady rozpovídávám. A vlastně ještě večeři…umýt hlavu! To zas půjdu spát bůhví kdy.
 
Já ale chtěla říct ještě něco. A pak už jdu. 🙂
To byl původně důvod, proč jsem začala psát tenhle článek, ale nějak mi do toho zcela nepochopitelně skočila ještě jiná témata.
 
Bílý dům otevřel první genderově neutrální toaletu
 
Americký Bílý dům se rozhodl posunout na další level v boji za práva sexuálních menšin. V době, kdy Barack Obama volá
po rovnoprávnosti gayů, leseb, bisexuálů, transsexuálů a vyzývá ke skončení s terapiemi, které mají homosexuály přimět k heterosexuální orientaci (ano, tahle „země neomezených možností“ stále ještě někde léčí homosexualitu! Říká se tomu „konverzní terapie“), otevřel Bílý dům první pohlavně neurčené záchody. Jak říká mluvčí Bílého domu Jeff Tiller: „Umožňujeme nyní zaměstnancům i hostům používat toalety odpovídající jejich sexuální identitě. Takový člověk už nebude muset řešit, na kterou toaletu se má vydat.“ Genderově nevyhraněná toaleta nemá na dveřích tradiční označení pro dámy nebo pány, ale symbol propojující obě označení a nabízí vybavení, které bude „shledávat pohodlným celá škála genderových identit“, dodal Jeff Tiller.
 
No a to je celé. Více o tom nikde nepíší. Co taky víc psát o toaletách? Někdo se diví, někdo to vítá, někomu je to úplně jedno a jiní se těší, až si na takových toaletách budou moci prohlédnout nějakou pěknou ženskou. Každý máme své priority.
 
Pokud by ty toalety byly vedle sebe tři: páni, dámi a společné – na kterou z nich byste šli vy?
 
Jelikož jsem žena, tak bych šla na dámy. Ale bylo takové meziobdobí, kde jsem se vážně bála to udělat a tak bych uvítala tu třetí společnou variantu. Výborné řešení pro ty, kteří se buď nemohou zařadit nebo jsou v té části přeměny, kdy vlastně mohou jít jak na pány, tak na dámy 🙂 Ale někteří z nás v tom mají jasno. Jsme buď ženy nebo muži. Budou-li všechny toalety genderově neutrální, bude to ok, ale budu-li mít na výběr, nikdy neskončím v té, na které každý pochopí to, co se snažím, aby bylo vidět co nejméně.
 
Je to (podle toho, jak smýšlím já) tak, že jsou „biologické ženy“ (které se jako ženy narodily), „transsexuální ženy“ (které se narodily v mužském těle a stále se hlásí ke své transsexualitě (nepočítám ženy v přeměně, kdy to ani jinak nejde a i když nechceme, jsme nazývány „transsexuální“ – to je ale dočasné, ač se samy nazýváme ženami. Na to se dá přechodně z nutnosti zvyknout s tím, že brzy ten přídavek „transsexuální“ už přestane existovat (ač v lékařských kartách zůstává, ale já žiju život venku na vzduchu, ne v lékařské kartě – tam ať si klidně napíší, že jsem čertice :)) a „ženy“ (to je obecná skupina žen, které se mohly (ale nemusely) narodit do mužského těla, ale nehlásí se k transsexualitě, protože jsou ženami. To jsem třeba já a většina mých kamarádek. Proto pro mě z mého pohledu transsexualita neexistuje. Z pohledu společnosti existovat musí, jinak by ze mě nemohla být žena. Můj mozek mi říká, že jsem žena, ne že jsem muž nebo transsexuál.
Myslím (a vycházím z toho), že každý muž o sobě ví, že je muž a každá žena, že je žena. Cílem „léčby“ změny pohlaví je stát se mužem nebo ženou (co nejvíce tělo přiblížit k pohlaví, kterým se cítíme být) a zařadit se do společnosti jako muž nebo žena. Ne jako transsexuál. I když ani tuhle volbu lidem neberu. Je na nich, zda budou žít jako žena nebo jako transsexuál. Někdy (v případě, že je takový člověk aktivistou) to může i lidem pomoci.
Do svého výčtu pohlaví (muž a žena) nepočítám ty, kteří nevědí, kým jsou. To není transsexualita, ale označuje se termínem „bigender“. Je to člověk, který se cítí být současně mužem i ženou. Kdysi jsem tu o tom někde psala. To musí být teprve zmatek v hlavě! Někoho takového znám a je to opravdu moc milý a zajímavý člověk).
 
Hezkou zkušenost s toaletami má moje kamarádka, která mě tím vždycky pobaví a která chodí stále ještě na pány (já se jí divím a nejsem sama :). Na pánskou toaletu, kde se upravovala před zrcadlem, vešel pán (jelikož šel na pány), vrátil se zpátky, prohlédl si ceduli na dveřích, podivil se a vešel znovu.
Okolí jí dává jasně najevo, kam patří. A tak už se těším na její první den, který asi budu prožívat s ní úplně znovu a vzpomínat, jaké to bylo u mě a jak běžná a normální věc je to teď – jít na dámskou toaletu. Stejně tak i pro ní (a pro všechny ostatní) to jednou bude ta nejpřirozenější a nejobyčejnější věc. Přesně to je ten moment, kdy už je všechno tak, jak má být.
 
(Já mám tak všímavé čtenářky, kterým neunikne žádná zpráva 🙂 Díky za tuhle o Bílém domě!)

3 Comments

  • bluemoon

    Nechci patřit někde mezi a už vůbec ne mezi transgender…S chozením na dámské jsem si zvykla, sice o něco později než si ženy zvykly na mne a naopak si zas teď nedovedu představit jít pánské.

  • Vlasti

    Ano ano ano ano, kaji se! A přiznávám tohle mi zrovna teď táhne hlavou. Kdy začnu chodit na dámské. Nemyslím, že už vypadám dostatečně žensky abych si to mohla dovolit. Mám strach, že když tam vlezu tak se hned ozve hysterický křik: co tam leze ten úchyl! Pravdou je už mě i z pánského vyhodili. A v jedné venkovské hospodě bylo haló z toho že jsem šla na pánský. Kdybych tehdá použila dámský tak si mě nikdo nevvšímá, jen prostě ošklivá ženská co sedí v nekuřackém salónku s těmi lyžaři.

  • ažnapadnesních

    [2]:Vlasti : Ono to chce soudnost. Pokud   je nějáká napadná, tak normálně na pány. Chlapům to vadit nebude a lepší než citlivou ženskou duši trochu vystrašit. Horší je, pokud pak ochranka vyhazuje z pánů. Nechápu to, jako by chlapům vadilo, že mezi ně jde holka? :D

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.