Dva životy

Do uší pouštím si hudbu, co mě povznáší a přenáší do jiného světa. Do toho, co je ve mě. Co má takovou moc, že mě uzavírá do jedné velké bubliny a tahle planeta je jen malá kulička, po které se pomaličku kutálím. Auta, lidi i větve stromů pohybují se najednou rychleji. Jen já zpomalená krok po kroku kráčím ulicí zachumlaná do šály a pod lampami vrhám trojí stín. Jsem tu tolikrát! A přeci sama. Z rozmazaných obrázků vynořují se události mých minulých životů. Jsou všude. Ale když víc otevřu oči, není tu nic. Prázdná ulice, ve které jsme chodili za ruku, prázdné zábradlí, o které jsem tě opírala zamilovaná jako nikdy v životě, vyklizený obchod, ve kterém jsme spolu nakupovali při cestě z práce nebo před Vánoci.

Tohle nemá na přeměnu vliv. Je to jen můj boj s minulostí, který vyhraju. To jsou moje poslední malé bitvy.

Už nežiji dvojí život. Tohle jsou životy dva. Mám jedinečnou možnost v tomhle životě žít dvakrát! Kromě Kačenky je ten první pokus o život minulostí. Ztratilo se z něj úplně všechno. A nejvíc ze všeho se někam zakutálela láska. Já tu svojí cítím všude, ale kde je ta Tvá? Když se procházím městem jako dnes schválně oklikou, abych měla pohyb, jsem jinde, ale ta stále stejná místa mě neovladatelně vrací v hlavě zpátky. O pět deset let. Bylo to tak silné, že mě to ovlivňuje ještě po tolika letech. Tak silné, že jsem cítila jistotu, kterou neztratím až do konce svého života.

Mám teď nový život (nebo spíš teď nemám žádný, protože ten minulý už neexistuje a ten budoucí ještě nepřišel) a patřičně toho chci využít. Tohle je šance, o kterou se nenechám připravit ani malými bitvami. Natož nějakým mým zpackaným minulým životem.

 

Kolikrát v minulosti jsem měla příležitost to mé tajemství pustit do světa (a třeba se vysvobodit)… Když mi kdysi vystresovaný kamarád sděloval, že je gay. Neměla jsem s tím nejmenší problém a divila jsem se, proč to tak prožívá (teď už se nedivím). Už už jsem mu na to málem řekla ten můj celoživotní „problém“, ale vzpomněla jsem si na svůj slib, který jsem si dala, že si to tajemství vezmu s sebou do hrobu.

Nebo když mi spolubydlící na intru v prváku začal detailně vyprávět své představy o tom, co by dělal s holkama. Hodně detailně.

Všichni se mi otevírali, ale já se zavírala. Šla si tvrdě tou svou cestou dvojího života a strašně se za to styděla.

Stačilo to jen někomu říct…

Křičela jsem to na špatných místech. Do písniček, které jsem si brnkala na klavír, do inzertních seznamovacích časopisů, kde jsem prosila o kamarádku, která by mě dělala „průvodkyni v holčičím světě“ (to mi bylo 16 – jaké to mohlo být začít už tehdy), do dopisů dívkám, do kterých jsem se zamilovávala a přitom to nejdůležitější, co jsem po nich chtěla, byla ta jejich ženskost, po které jsem tak toužila. Chtěla jsem jí být nablízku každý den a to mi zůstalo dodnes. Pohled na velkou spoustu žen a dívek, které potkávám třeba na ulici (prostě všude!) je pro mě obrovskou motivací. Předtím jsem toužila mít tu ženskost aspoň u sebe, když jí nemohu mít. Ale já jí mít můžu…

 

Každý by měl dostat druhou šanci. Já tu svojí chci využít naplno.

Tohle je dar.

 

Dva životy.

 

Přála bych si, aby mě už nezdravili mí bývalí spolužáci ze základky, protože mě nepoznají.

Přála bych si, aby mě muži začali pouštět do dveří.

Aby na mě malé děti křičely „paní“.

Aby ta tak strašně nedosažitelná a vzdálená ženskost, kterou jsem celý život obklopená a o které jsem si myslela, že jí mít nikdy nemohu, mohla být najednou mojí součástí. Abych to byla já a měla jsem už konečně pokoj s tímhle přízrakem, který už toho napáchal a zničil dost.

Žádná jiná možnost už tu pro mě není. (A ani jinou nechci).

Minulost (ač nepochopím) strávím.

 

Dnes jsem se celý den strašně sama sobě nelíbila. Ve všech zrcadlech hned po ránu, ve všech výlohách nebo skleněných dveřích. Kdykoliv jsem se na sebe koukla, vůbec jsem neviděla tu ženu, kterou někdy vidím (a chci vidět).

Ale pak jsem v koupelně zjistila, že dnes je první den, kdy mi jdou zastrčit přerůstající kotlety pěkně za ouško a drží tam! 🙂 A jak jsem se najednou cítila žensky! (Neříkám, že vypadala, ale cítila. V tom je bohužel ještě velký rozdíl, se kterým bych potřebovala pomoct.) Chvíli na to už jsem ale zase spatřila tmavá místa se svými vousy a bylo po radosti. Dokonce když se zpětně podívám na některé své fotky, co jsem tu i zveřejňovala, vidím se hrozně.

Jedna věc je, jak se vidíme my a druhá věc, jak nás vidí okolí. Ale proč se já sama někdy vidím dobře a někdy špatně nevím. Vím jen to, že už strašně moc potřebuji jít dál. Ale nejde to den po dni (to bych musela být v téhle zemi jediná, aby se všichni mohli věnovat jen mě), nýbrž měsíc po měsíci! Jeden krok je jeden měsíc. Zdá se, že touhle rychlostí se nikdy nikam nedostanu. Ale já věřím (a chci věřit), že ano. Protože to vidím jinde. I ostatní museli jít krůček po krůčku, měsíc po měsíci a dostali se tam.

 

Chtěla bych už žít ten druhý život… se vším všudy. Chtěla bych ho žít od narození, ale spokojím se ráda i s půlkou. Každý měsíc toho druhého života stojí za to prožít.

Už jsem se odrazila. A teď čekám, jak se mé sáňky pomalu rozjíždí z kopečka dolů… ale cíl není až tak daleko, protože na něj už vidím…

Není v mých silách (a silách ostatních, co mi mohou pomoct) ještě víc to urychlit. Jedu nejvyšší možnou rychlostí. A přesto mi to přijde tak ukrutně pomalé.

 

Přála bych si se už zítra probudit jako Tereza. A mít celý ten proces za sebou. Nikomu už konečně nic nevysvětlovat, nestydět se a nemuset před lidmi utíkat…

Jednou tohle ráno doopravdy nastane.

A já si tu budu v tomhle „deníčku“ jen číst, jak jsem se kdysi tak moc snažila se takhle jednou už konečně probudit.

Bez těch krůčků by to nebylo ono…

 

Chci si povídat. Proto pořád píšu. Prosím o ženskost. Tolik jí potřebuji! Chci si s někým dát čaj, chci s někým upéct dort, chci jít s někým nakupovat jen samé ženské věci, chci jít s někým na Květinový ples, chci jet s někým do Provence, mít na hlavě slaměný klobouk, rozevláté bílé letní šaty a zůstat aspoň chvíli potopená a omámená v moři levandulí…