otєrєzє.cz

Vkládání

Sobota 3. října 2015.
Vstávám krásně vyspinkaná, pomalu se oblékám, češu, maluju, snídám, všechno už je taková rutina, kterou ani nevnímám, ale stejně se raduji, když se potom dívám do zrcadla a vzpomenu si na to, jak vzácné byly tyhle chvíle kdysi…
Snažím se obléknout hezky, protože se na dnešní den těším.
Dnešní den bude plný překvapení a zvratů, které jsem si dokázala představit opravdu jen ve snu a nečekala, že tento víkend bude nejkrásnějším víkendem v životě Terezy. Ale právě proto, že byl nejkrásnější, si většinu detailů z pochopitelných důvodů musím a chci nechat jen pro sebe. Pouze myšlenky, které se mi díky nový zkušenostem začaly rodit v hlavě, ráda napíšu i sem. Myšlenky, které až dosud ani vzniknout nemohly.
Vycházím na desátou do kavárny na náměstí. Té nejhezčí na našem krásném náměstí, abych tou krásou někoho ohromila. Slunce zalévá svými paprsky ulice i mě, příjemně mě zahřívá a já trošku nervózní, ale s perfektním plánem být v kavárně první, rozložit si knížku, objednat čaj a dělat, jakože nic, kráčím vpřed naproti svému štěstí.
Byla jsem ale plná obav a strachu. Věděla jsem sice, že poslední rande dopadlo dobře, že jsem prošla a ten muž, ačkoli jiskra nepřeskočila, mi dal něco opravdu moc důležitého – chybějící sebevědomí, ale kdyby mi ho nedal a to rande by dopadlo špatně, nejspíš bych byla dnes zalezlá doma a chvilku bych se trápila. Na dnešní kávu na náměstí bych rozhodně nešla.
Ale i tak platí, že každý krok nás vždy někam posouvá. Ten dobrý i ten špatný.
Jen jsem otvřela dveře kavárny, stalo se něco, co se mi běžně nestává.
Od stolu vstal mladý modrooký muž, postavil se mi do cesty a říká: “Slečno, dobrý den, prosím pojďte se mnou na bar, já vás pozvu na džus a budeme si povídat.”
Uf! Tolik měsíců čekám na tuhle větu a situaci, šla bych s ním hned, ale říkám mu: “To jste moc hodný, ale já tady mám SCHŮZKU!”
Zklamala jsem ho.
Odešla jsem za roh, aby na mě neviděl a dostála svých závazků i plánů, svlékla kabátek, objednala si můj oblíbený černý čaj do skla, otevřela si krásnou knížku o ženské sexualitě Juliet a tá druhá od Gabriely Revické, kterou jsem nebyla ale schopná číst a čekala…
Mezitím přicházeli jiní lidé, kteří nevím proč se mnou komunikovali. Tak já jsem se nebránila, jsem moc ráda takhle mezi lidmi. Opravdu jsem si to užívala a ten kluk, co mi vstoupil do cesty po mém příchodu do kavárny mi poněkud zvedl sebevědomí, takže ze mě vše spadlo a to bylo dobře, protože jsem byla klidnější, vyrovnanější a tím pádem přirozenější.
Přišel.
V příštích dvou dnech následovalo něco, co mi změnilo život, který už nikdy nebude takový, jako předtím. Ani logicky být nemůže. A to je dobře.
Byl krásný, vtipný, usměvavý, modrooký, vysoký (miluju, když je muž vysoký), nekouřil, povídal, já jsem povídala, usmívali jsme se.
Po poledni měl odjet zpátky do svého města, ze kterého přijel původně jen na to kafe a kvůli mně, ale rozhodli jsme se, že si dáme oběd.
“Já tam kdyžtak zavolám a posunu to”, uklidňoval mě.
Po obědě ještě další káva, po čtyřech hodinách jsme se zvedli, že by chtěl vidět, jaké to tu je.
Odskočila jsem si ještě na wc, kde byla moc hezká cedule na dveřích:
Řekla bych, že zrovna mně se to asi ten den dařilo 🙂
Provedla jsem ho po centru, zašli ještě na kolu a on že už má zase hlad. 🙂
Jak by taky ne, když už začínal být pomalu čas večeře. Zašli jsme tedy ještě někam a pořád si povídali.
Byla jsem zmatená, že procházím, ale taky pěkně šťastná a protože si chtěl něco koupit a přivézt domů rodičům, zašli jsme do obchodu.
V ten moment mu dorazila sms, že schůzka se mu ruší.
“Tady vezmu ty dvě kávy a dáme si je u tebe, souhlasíš? Já už totiž nikam nepospíchám. Mám čas až do večera.”
Líbilo se mi to.
Mám sedět sama doma a poslat ho domů? Proč? Je milý, galantní, hezký, vtipný a chytrý. Musela bych být úplně blbá. A neutekl po dvou minutách od chvíle, co mě viděl 🙂
Nemám tam uklizeno. Nepočítala jsem s tím, že půjdeme ke mně. Ale nejsou právě ta spontánní rozhodnutí ta nejhezčí?
Po příchodu jsem si uvědomila, že musím rychle schovat v koupelně dilatátor 🙂 To se mi naštěstí povedlo včas.
Udělali jsme si kávu, ukazoval mi na youtube pár zajímavých motovideí, protože je fanda do aut, já jemu zase, že jsem se dívala na internetu, kde bydlí, na čež podotknul: “Vy ženský jste ale zvědavý!” 🙂
A když mi v šest došla baterka u noťasu, který byl příliš daleko na to, aby šňůra dosáhla do zásuvky, já si odběhla a když jsem se vrátila povídá: “Něco mě napadlo. Mám takový nápad, jo? Koukni – ty jsi tu sama, tady se nikam moc jít nedá, tak mě napadlo, že bych tě vzal autem k sobě, přespíš u mě a zítra si zajdeme třeba od kina u nás, chceš?”
Je mi úplně jedno, co si kdo o mně myslí.
Doma bych jen seděla, pila čaj a koukala na telku. V neděli jsem taky žádný plán neměla.
Na druhé straně byl sympatický veselý a usměvavý muž, se kterým jsem si měla co říct.
Tak.
A tady vše vynechám, protože chci chránit jeho i mě, ale to nevadí, protože myšlenky a pocity z těch hodin sem napíšu a ty jsou podstatnější. To ostatní je naše soukromí a hlavně, on stále nic neví, takže tu nemohu psát “o někom bez něj”.
Dostala jsem se do situace, do které jsem si OPRAVDU myslela, že se NIKDY nedostanu. Opravdu jsem s tím nepočítala a nevěřila jsem si.
Člověk se tu snaží dostat k dokonalosti a ženskosti, dere se k tomu všemi možnými způsoby a prostředky a zatím propásne, že už se třeba k té dokonalosti a ženskosti dávno dostal…
Jsou situace v životě, kdy nehraje roli, zda mám oholené nohy, před plastikou brady, nosu, hadičku z břicha… Naše představa být dokonalou ženou se tak stává spíše dokonalou posedlostí (vím, že je to pochopitelné), která už může být ale kolikrát zbytečná a nepotřebná.
Kdy my samy víme, že už je to tak, jak to má být? Kdo to určuje? Jsou snad normy, jak má žena vypadat? Ano – žena vypadá jako žena – má prsa, hezké oči, nemá penis… Ale takhle to nemyslím. Je to moment, kdy procházíme? A kdo nám řekne, že procházíme? Kolik procent lidí z okolí nám musí dát najevo, že jsme prošly, abychom byly spokojené? Sto???
A v čem je to výhra, že procházíme? Že to náš potencionální partner neví?
Zrodila se velká spousta otázek, které jsem až dosud řešit nemusela.
Je to výhra. Je to výhra pro nás samotné. My jsme tím pádem zvítězily samy nad sebou, nad tímhle světem, nad svou minulostí. Protože když se seznámím s mužem, který nic neví, jdu s ním na hodinové rande a on stále nic netuší, je to fajn. Je to dokonalé! Ale když vejdu do jeho života a on do mého, čímž navždy ovlivníme své životy navzájem, když vejdu do jeho domu, ve kterém má syna, ve kterém má rodiče a já si s těmi rodiči povídám a jsem braná jako jeho nová potencionální partnerka, jdeme s jeho maminkou na zahradu – taková hezká usměvavá sympatická paní! Hned jsme si padly do oka. Ukazuje mi koťátka, bazén, zimní zahradu plnou květin, které mě nadchly. Konečně tu má ženskou, se kterou si může popovídat 🙂 “Víte, já jsem tady jediná. Jinak samí chlapi.” A s jeho tatínkem si povídáme o mém potencionálním partnerovi (kým je jeho syn :), o motorkách, kterým nerozumím a pak, schoulená v patře na gauči opřená o hřejícího muže přijdou oba rodiče mu jen něco říct a ukazuji jim svojí Kačenku na fotkách, povídáme si, zase je veselo, zastávám se maminky, ať jí její syn hezky poslouchá a ona se zase zastává mě, jestli už mi udělal aspoň kafe nebo jsem si ho musela udělat sama… To jsou zdánlivě obyčejné okamžiky, které nejsou obyčejné. Jsou důležité. Ale hlavně jsou to běžné situace ze života muže a ženy. Nejen že jsem brána jako žena svým potencionálním partnerem, já jsem tak brána i jeho rodinou, přáteli… vklouzla jsem do jeho života na té správné straně. Na té správné pro mě – jako žena a tohle poprvé bylo něco tak fascinujícího, nenabažitelného, dokonalého, jedinečného a SKUTEČNÉHO (záměrně neříkám neskutečného, protože ta neskutečnost na tom je právě ta, že se to opravdu odehrálo, že to není můj sen, že si to nevymýšlím nebo neposlouchám někoho, komu závidím, že už je ženou natolik, že si něco takového může vůbec dovolit.)
Netušila jsem, že i já si to mohu dovolit.
Brečím štěstím. I kdyby ten krásný okamžik měl teď skončit, už mi ten muž dal tolik, že toho nikdy nebudu a ani nemohu litovat. Kdyby věděl… chtěla bych mu říct, že jsem mu za to vděčná a on by to možná pochopil…
…ale já mu to ještě nechci říct!!! 🙁 Přestože se v takovém vztahu opravdu necítím otevřená a to mi vadí. On je ke mně upřímný a já?
Ale chci si to ještě aspoň chvíli užívat jako žena! Chci tak moc? Jsem přeci žena. Nejsem něco, co ženou nebylo. On mě tak bere a já chci, aby mě tak bral. Nemusí to vůbec skousnout, může s tím mít problém, aniž by si to sám teď dokázal představit, protože v té situaci ještě nebyl a já ho do té situace prostě vložila, protože jsme se vložili navzájem do našich životů tak, jak se vkládají muži a ženy.
Ale ne transsexuálové.
Chci po téhle situaci říct, že NENÍ špatné ani zlé, když to o nás partner ví. Když neprojdeme, ale on nás přesto miluje. Ono je to dokonce lepší. Právě kvůli té upřímnosti a otevřenosti.
To, že jsem prošla a nečekala jsem to, je pro mě zkušenost nade vše. Jsem ve světě žen, kde je žena brána jako žena. Nepohlíží se mě jako na tu “předělanou”. To je obrovský rozdíl PRO MĚ. Pro něj je to běžná situace. On je přeci muž a já přeci žena.
Ach jak tohle mi dělá dobře, ale současně jak moc mě to trápí vůči němu.
Když jsme jeli autem do jeho útulného domu, probírali jsme jeho poslední ex. Ptala jsem se na ní. Řekl mi: “Prosímtě, ty jsi tak o tři levely hezčí než ona! Tu když jsem viděl poprvé, tak jsem si myslel, že je to předělanej chlap, ale byla hodná.”
Nevěděla jsem, co říct.
Každá minuta s ním mě vystřelovala do výšin stále výš a výš tam, kde jsem ještě NIKDY nebyla a v noci (nebo spíš k ránu) po propovídané noci do tří nad jeho fotoalby jsem byla vystřelena do těch výšin úplně nejvyšších, ze kterých mě mrazí ještě teď, šimrá v podbřišku, točí hlava a podlamují kolena. Jedinečné na tom bylo to, že výš už jsem nemohla být ani jako Tereza, ale ani jako žena!
Vložili jsme se do našich životů a vše zapadlo perfektně, jak má.
Když mě v neděli večer vezl k autobusu, nechtělo se mi od něj. Bylo mi jedno, že mi to ujede, protože jsme se nemohli odleplit od našich rtů, které také zapadly do sebe tak perfektně, že i když jsem mu chtěla dát jen pusu na rozloučenou, ono to nešlo. Člověk se tak namlsá, že chce trošku víc… ale to taky nejde, protože najednou troška nestačí a tak chce ještě víc a tak se z jedné obyčejné pusy na rozloučenou vyklubal polibek plný vášně, který mě potom v davu lidí při běhu na autobus naprosto vykolejil a odstrčil do zcela jiného světa, asi nějaké pohádky, nebo nevím, ale z tohohle se rozhodně nechci probudit. Nebo ano, ale zase u něj.
Čeká nás teď ale zkouška nejtěžší. Chybí mi jistota, že to dopadne dobře.
Mohla jsem si vybrat jít do toho všeho jako někdo, kdo se narodil do jiného těla nebo jako někdo, kdo je žena.
Tak co jsem si asi tak mohla vybrat? Vždyť po tomhle jsem toužila.
Nepřipadá v úvahu mu to neříct.
Nedokázala bych s tím žít. A hlavně mu nevysvětlím spoustu věcí – proč musím dvakrát denně dilatovat? Proč jedu na kontrolu zrovna k Fifkové? Proč beru androcur? Proč nemám žádné staré fotky? Jak si mám s jeho maminkou povídat o porodu? 🙁 Milión neřešitelných otázek. Proč je na mém velkém techničáku napsáno, že majitel je Tomáš Novák, u kterého je hvězdička a dole poznámka “změna údajů na Tereza Nováková”? Nevěděla jsem, co říct. Řešili jsme totiž mojí STK, chtěl mi pomoct, ale potřeboval velký techničák a hned si toho všiml: “No to ti ta úřednice udělala špatně. Předchozí majitel je Tomáš Novák (to je tvůj ex, žejo?) a ty máš být tady jako vlastník.”
A to jsem měla velké štěstí, že při přepisu jména na Terezu se úřednici zasekla jehličková tiskárna, která se zasekla zrovna nad předchozí změnou jména na Terry Nováků a tak se to celé pitomé neutrální jméno přepsalo paznaky, takže nejde přečíst.
Registr vozidel je tak další z institucí, která nerespektuje naše práva, protože my jsme uznané ženami zpětně, proto máme nové rodné listy a nelze tedy (stejně jako na Živnostenském úřadě) uvádět nějaké předchozí varianty jména.
S řešením přišla Vlastička, které moc děkuji.
Stačí velký techničák ztratit a požádat o nový. Tam už by měl být vlastník Tereza Nováková. By měl. Nemám to ještě vyzkoušené.
A zrovna dnes mi přišel na mail takovýhle anonymní vzkaz, který si chtěl prostě postěžovat a já to naprosto chápu:
“Ach jo. Ta minulost fakt nejde smazat. Prodej domu. Kupní smlouva na klučičí jméno, občanka na holčičí. Jde se vyřizovat hypotéka na kupce, protože lidi peníze nemaj a zádrhel. Podrobný výpis z matriky a vysvětlování. Hádání se, že tenhle dokument si nikdo kopírovat a zakládat nebude. Tak zase je to venku 🙁 Snad naposled.”
Ale i tak to stojí za to do toho jít.
Jako na potvoru (fakt to nechápu) mi včera večer přišla spousta vzkazů od lidí, kteří se třeba půl roku neozvali s otázkami typu: “Jak se máš?”, “Tak co kluci?”, “Můžeš mi s odstupem po operaci prosím napsat, jak ta neovagína funguje, jaké máš nebo nemáš problémy a jaké zkušenosti?”
Dokonce se ozvali i kluci… trošku pozdě.
Na operaci jsem byla 26.5.2015. To je před čtyřmi měsíci. Takže už bych tedy měla něco vědět, no ale shodou okolností toho zrovna teď vím víc, než jsem čekala a tak můžu popsat (a také to udělám) své zkušenosti narovinu.
(Text obsahující zde intimní části popisující mé zkušenosti s neovagínou jsem nakonec zneviditelnila, protože mi přišlo nechutné psát o svém klitorisu a současně mít nad tím svojí fotku. Tím se tedy nestanu blogem, který jako první informuje otevřeně o intimních záležitostech po operaci a nechávám si to pro sebe, ač musím obecně říct, že výsledek je skvělý.)
Tenhle krásný noční zážitek jsem nedostala z hlavy ještě teď… Stalo se něco, o čem jsem si snila celý život jako o něčem naprosto nedostupném – milovat se s mužem jako žena. Navíc se mi poštěstilo milovat se s mužem opravdu jako žena. Ne jako transsexuální žena. V tu chvíli jsem se rozhodla, že to tak chci, ať zjistím, co moje pipi dokáže v porovnání s těmi, co mají biologické ženy a že nepotřebuji, aby ke mně někdo přistupoval jinak, než jako k opravdové ženě.
To mi dalo opravdu hodně.
Jsem na vrcholu blaha.
Už nemůžu stoupnout výš.
Bylo to tak krásné. Tak nadpozemsky krásné, že jsem doteď nenašla vhodné slovo, k čemu to přirovnat. Navíc ta příchuť toho poprvé.
Nemohu přijít na to, jak se mohlo stát, že jsem prošla ráno u kávy, potom celý den, viděl mě ze všech úhlů ve 3D, poslouchal mě! Mluvila jsem! Smála jsem se! Jsem tak šťastná, že procházím i hlasem. A jak to, že jsem prošla i v noci? Druhý den? Na výletě s ním? Při rozhovoru s jeho rodiči? To, že jsem prošla na fotkách, na to už jsem si zvykla, ale tohle bylo pro mě největší překvapení v mém novém životě.
Děkuji za něj. Za tuhle zkušenost, za tenhle zážitek a opravdový pocit být ženou. Už nikdy bych se nedokázala vrátit. Nikdy bych nemohla být chlapem. Jsem šťastná za to, kým jsem a kým MOHU BÝT. Jsem za to vděčná tolika lidem a teď tomu jedinému tolik moc, zatímco místo vděků se u něj jediného musím zaplétat do lží a neotevřeného vztahu, což snad brzo nějak rozlousknu. O to hůř, že se stalo to, co se stalo. Spoléhám na jeho inteligenci, nadšení, lásku, otevřenost… Neexistuje nic, co by mi pomohlo dostat chybějící jistotu, že o něj nepřijdu. 🙁 Ale rozhodně jsem ráda, že to nevěděl předem. Jenže ten pocit štěstí je velmi sobeckým pocitem, neboť vznikl kvůli mně. Ačkoli je to skutečně tak? Jsem přeci žena. Tak o co tady jde?
Nesnáším rozhovory typu “říct či neříct”, protože to nikdy nejde říct obecně. Ale jak jsem řekla – taky bych chtěla o svém partnerovi a jeho minulosti vědět všechno, brát ho takového jaký je i s tou minulostí, ale jinak jí pustit z hlavy a žít přítomností a budoucností.
Ať už tohle dopadne jakkoli, je to pro mě ta největší Terezina i ženská zkušenost, jakou jsem kdy měla a už teď jsem za ni vděčná. Možná to jednou bude oba bolet, možná ne. Kéž bych to nemusela řešit. Ach jo.
Tak já si to jdu po sobě přečíst a smazat ta místa v textu, která mi přijdou moc soukromá a intimní.
Tenhle článek je pro mě moc riskantní a vím, že by se mu nelíbilo, že tu je. Snažila jsem se ho z toho článku co nejvíc odsunout, aby ho nemohl nikdo jakkoli identifikovat, ale píšu tu o věcech, které mají zůstat jen mezi čtyřma očima. Proto se může stát, že za čas tento článek zneviditelním nebo upravím ještě víc. Protože pořád je pro mě on důležitější než tento blog. Stejně, jako můj život než virtuální svět.
Ale zatím jsem nikde nevyčetla na žádném blogu, jaké to bylo u některé z nás poprvé. Tak proč nebýt první, pokud se mi to podaří sdělit opatrně? (To už neplatí 🙂 Text jsem smazala).
Sice psát o tom, jaký má kdo klitoris není zrovna běžné (toto také už neplatí :), ale tohle je seriózní blog. Aspoň doufám, že dosud byl 🙂
Je další nádherný říjnový den.

15 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.