Běžím po kopci, dělám si, co chci
Jupí, pátek odpoledne, jedu z práce do lékárny pro zkumavku na vzorek k vysetření (už se předzásobuji, začátek května a všechna možná vyšetření jsou tu co nevidět) a do toho telefon. Bezva číslo 840000000. Asi zase nějaká nabídka, tak jedu dál, vyzvánějícího telefonu si nevšímám a jakmile přestane zvonit, přijde sms: „Dobrý den. Dnes jsme se vám pokoušeli dovolat, ale nebylo možné vás zastihnout. Můžete nám prosím zavolat na 840000000? Vaše AirBank.“
Tak mojí banku rozhodně nikdy neodmítnu, ještě nikdy mi nic nevnucovala a nemůžu si jí vynachválit (až na jeden detail, o kterém později).
Zastavím u krajnice a volám, abych zjistila, co mi chtějí, protože nikdy takhle nevolají.
Jenže si uvědomuji, že jsem v jejich systému stále jako „pan Nováků“, protože tehdy mi odmítli jen tak změnit oslovení, ač jsem je o to hezky žádala. Prý potřebují nějaký doklad, že nejsem „pan“. Přitom vím z vyprávění jiných holek od Hanky, že jejich (jiná) banka oslovení v klidu bez problémů přehodila.
Takže jsem se rozhodla nepředstavit (odmítám se představovat jako „Nováků“, tenhle tvar vůbec nikde nepoužívám a „Nováková“ jsem říct nemohla, protože by zase řešili, kdo to volá.). A už vůbec jsem se nesoustředila na svůj hlas. Mluvila jsem tak, aniž bych se kontrolovala.
Normálně bych o tom nepsala, ale tohle bylo milé 🙂
„Dobrý den, zákaznická linka AirBank, co pro vás mohu udělat?“
„Dobrý den. Vy jste mi před chvilkou volali a napsali jste mi v sms, že vám mám zavolat, tak vám volám.“
„To jste hodná, že jste zavolala. Momentík, podívám se, co tady máme pro vás připravené. Hned si vás najdu.“
(Pauza).
A najednou mi to dojde. Tato milá slečna použila ženský rod, aniž bych se představila. 🙂 To je… bezvaaa!
(Dobře, tak nic nového pod sluncem, ale tohle prostě potěší vždycky 🙂
„Já tady mám ale pod tímto číslem nějakého pana Tomáše Nováka“.
„Né, to jméno už neexistuje. Máte tam nahlášené nové „Nováků““.
„Už to tady vidím, omlouvám se, takže pane Nováků…“
„Prosím vás, používejte ten rod, který jste použila na začátku a říkejte mi „Nováková“ ano? Já se už u vás snažila to oslovení přehodit na „paní“, ale vaše kolegyně mi tehdy řekla, že nemůže.“
„Ano, to je pravda. My tu máme kolonku pohlaví a podle ní je generováno oslovení. Moc se omlouvám, že vám takto způsobujeme nepříjemnosti.“
A už pokračovala plynule ve správném rodě se správným ženským příjmením.
Informovala mě o funkcích v internet bankingu, o kterých jsem už dávno věděla, ale byla milá a hlavně mi udělala radost oslovením na začátku, dokud ještě neznala informace ze systému, takže jsem na ní byla taky milá a jediné, co jsem AirBank vyčetla byla právě ta byrokratická neschopnost změnit oslovení.
Ty dva měsíce už to ale řešit nebudu.
Dnes jsem hledala ve svém telefonu zvukový záznam písničky, kterou spontánně vymyslela a nazpívala Kačenka, když jsme si byly zaskákat v Jysku na trampolíně. To vždycky miluje. A já zase jí, jak je šťastná. Tolik jsem se tam nasmála, že jsem si tu písničku musela nahrát. „Běžím po kopci, dělám si, co chci, jsem princezna, která hledá prince, jsem opuštěná mladá dáma, mám krásnou korunku… a šaty. Mám nádherné… brejle. A taky jsem velice… mladá… a taky hodně… veselááááá.“
Musím se smát ještě teď. Chvíle s ní jsou nejkrásnější v mém životě.
Omylem jsem si ale pustila místo posledního záznamu záznam první, ve kterém jsem 25.2.2014 zkoušela poprvé nahrávat svůj hlas a musela jsem se smát taky. Bylo to šest dní po začátku HRT.
Měl to být můj pokus o ženský hlas, o kterém jsem si tehdy myslela, že je ok. Možná by mohl projít, nebyl vyloženě hluboký, ale rozhodně byl hlubší, než hlas z následujících nahrávek už z července 2014, kde došlo najednou k odeznění hlubších tónů, ale nevím proč 🙂
Důležitý je výsledek.
A to platí vždycky.
Dnes jsem to nevydržela a napsala Pétě, co měla být ještě v Motole, jak se jí daří. Nedávno jsem tu o ní psala, že přijela na příjem v pondělí a na sále v úterý jí řekli, že už jí nestihnou, takže musí počkat do pátku. Zatímco ona čekala, Nikola, která nastoupila s ní, se všeho dočkala už v úterý ráno tak, jak to měla naplánované.
A teď (nebo spíš za chvíli) přijde pointa celého toho příběhu o Pétě a Nikole, jejichž cesty tak trochu v úterý někdo rozdělil, což ovšem ani zdaleka nemělo vliv na výsledek.
Holky, kterým se blíží operace, ale i ty, které jí mají ještě daleko před sebou občas přemýšlí nad tím, jak takovou operaci zvládnou. Je to dost ožehavé téma, protože se ozývají hlasy, které tvrdí, že jde o zmrzačování, že je to tak rizikové, že by raději jen orchiektomii nebo že doktoři jsou packalové a podobné nesmyslné utkvělé představy.
Vždy je to velmi individuální a nelze říci: Tam nechoď, tam to dělají špatně.
Každé tělo reaguje jinak, každé se hojí jinak, některé je napuchlé 14 dní, některé tři dny po úplně stejném zákroku. Udělat chybu může člověk kdekoliv. V Motole, v Ostravě, v Německu nebo třeba v Thajsku. To, že jde o prvotřídní kliniku ještě nezaručuje, že bude všechno dokonalé.
Důležité by mělo být to, jak se cítí ty, které tou danou klinikou už prošly a mají vše za sebou. Jejich pocity a zážitky jsou důležité, ale není možné udělat si špatný obrázek jen na základě jednoho nepovedeného zákroku, o kterém nevíme vůbec nic, neznáme okolnosti a neznáme ani dobře člověka, který nám tyto informace sděluje. Nemáme navíc možnost vyslechnout druhou stranu. Nelze se v tom tedy moc uspokojivě orientovat a tak bych si to dovolila přirovnat k úplně jakékoliv jiné operaci řazené mezi těžké v jakémkoliv jiném zdravotnickém zařízení, které má s těmito zákroky určitou zkušenost.
Ta je také (spolu s pocity těch, které si vše prožily na vlastní kůži) při výběru důležitá, proto je rozdíl, když půjdu do zařízení, které provede tři operace za rok nebo tam, kde je jich provedeno sto.
Také tu hrozí riziko, že ozývat a kopat kolem sebe bude jen jeden člověk, u kterého se něco nepovedlo (ať už vinou vlastní, vinou lékaře nebo vinou nikoho), bude reprezentovat jen svůj subjektivní názor (stejně, jako ho budu reprezentovat v květnu i já), zatímco ostatních sto odoperovaných bez komplikací se ozývat logicky nebude a získáváme tak akorát pěkně zkreslenou představu.
Za poslední měsíce jsem měla možnost slyšet tyto názory:
„Praha nestojí za nic, lepší je Brno.“
„Brno nestojí za nic, lepší je Praha“.
„Brno ani Ostrava nestojí za nic, lepší je Praha.“
„Kdybych mohla, do Brna už nejdu, ale do Prahy ano.“
„Kdybych mohla, do Prahy už nejdu, ale do Ostravy ano.“
…mohla bych takhle pokračovat ještě hodně dlouho. Tohle opravdu nikam nevede.
Ano, bojme se přirozených rizik, ale nebojme se ten krok udělat. Jedna doporučuje nejít vůbec, druhá jen na orchiektomii, třetí rozhodně jít. Vyznejte se v tom! 🙂
V Thajsku používají non-penilní inverzi, v Motole zase penilní. Obě kliniky mají důvod, proč nepoužívají tu druhou metodu a obě metody jsou sice různé, ale obě jsou svým způsobem dobré. Z obou klinik odchází spokojené klientky a z obou klinik odchází i ty nespokojené.
Pře o tom, co a kde je to nejlepší, se budou vést pořád.
Takže bych to nechala na každé, pro co se rozhodne.
Ale abych se vrátila k Pétě a k Nikole.
Chtěla jsem je uvést jako typický příklad, jak rozdílný může být průběh.
Obvyklá doba hospitalizace v Motole je 8 dní (stejně tak v Thajsku).
Nikolka šla na řadu v úterý, Péťa byla odsunuta na pátek.
Dnes je pátek a zrovna Péťa je typickým příkladem operace bez komplikací s pozitivním optimistickým přístupem už od začátku a dojetím, které jí tato operace způsobila. Jak by také ne. Nepochybuji o tom, jak moc si to přála a moc jsem chtěla, aby zrovna ona byla doma vpořádku co nejdříve.
A taky že ano.
Když jsem jí dnes poslala sms s otázkou, jestli už ví, kdy půjde domů, protože zítra je to osmý den, tak mi přišla odpověď, že domů už jí pustili včera, po vytáhnutí cévky šlo čůrání bez problémů, komplikace ani bolesti žádné, tak nač zůstávat v Motole? 🙂
Péťa byla hospitalizována od operace 6 dní!
Měla jsem z ní radost, protože to byla ona, kdo mávl rukou nad Fortransem, který musela vypít během tří dnů dvakrát, zatímco jiní si stěžují na každý lok, a která si už druhý den po operaci neřekla ani o injekci proti bolesti.
Její nadšení, radost a optimismus mi byl opravdu inspirací a díky ní vidím, že to skutečně jde i takhle. Opravdu i v Motole můžete šestý den opustit nemocnici a být v rámci možností v pohodě šťastné doma.
Zeptala jsem se ale i na Nikolku. Ta v Motole ještě zůstává. Už když jí přivezli ze sálu, měla u rány velkou modřinu a když jí vytáhli cévku, nemohla močit, jak bylo vše napuchlé, takže si jí tam ještě nechávají.
Nakonec tedy vůbec nemusí mít vliv na dobu propuštění fakt, zda se na řadu dostaneme hned nebo až za tři dny oproti původnímu plánu.
Samozřejmě přeji i Nikče, ať je brzy vpořádku doma a věřím, že to zvládne stejně, jako to zvládly všechny ostatní před ní, ať už s komplikacemi nebo bez nich.
Problémy s močovým měchýřem a hlavně jeho vyprazdňováním bývají časté, což lze ale očekávat vzhledem k takovému typu operace.
Mám se snad už teď trápit tím, že se nebudu moct vyčůrat a budu mít bolesti?
Vím o všech rizicích. Vím, jaká je to operace. Vím ale také, jaké jsou nakonec výsledky a nečekám, že to bude procházka růžovým sadem, ačkoli jsem si jistá, že budu dojatá stejně, jako Péťa.
Některé jsme dojaté, některé zlé, některé naštvané, některé šťastné.
Neměly bychom být všechny šťastné?
Poslední noci se občas budím s myšlenkami, že už je po všem. Jaké to bude? Až se půjdu nafotit na úplně novou občanku, konečně holčičí, až dostanu své nové rodné ženské číslo, až dostanu svůj nový rodný list, ve kterém bude, že jsem Tereza už od narození, až půjdu na svou střední školu pro maturitní vysvědčení s novým jménem, až nebudu řešit boule, až skočím v létě do jezera spolu s Kačenkou v plavkách, ve kterých už konečně nemusím řešit nic, až mě zastaví dopravní policie a já vytáhnu doklady na ženské jméno, až nikdo z mých dokladů nevyčte cokoliv o mé minulosti a jaké to bude, až si mě muž přitáhne k sobě, já budu šťastná a nebudu mít strach, že se objeví něco, co tam už dávno nemá co dělat?
Ano, přeměna není jen o změně písmenka M na F v občance, ale tady nejde o písmenko. To „F“ je symbol, za kterým se skrývá všechno, čím jsme si prošly, protože symbolizuje, že jsme došly až do konce.
Důležité je vypadat tak, abychom byly spokojené, na což nemá žádné písmenko v občance vliv, ale kvůli tomu z něj nemám mít snad radost? Já z něj radost mít budu a taky mám proč. Je v něm celá moje budoucnost.
Celým tímhle článkem jsem se snažila říct, že v mé touze po ženském těle mě nikdo nezastaví, že nechci být žena s penisem a potřebuji pro to udělat všechno, co jde, protože jen tak se můžu v pravý (velmi rychle blížící se) okamžik „překlopit“ ze stavu „mezifáze“ či „transsexuální žena“ do stavu „normální žena“. Toto překlopení je poměrně důležité, protože tady toto je jen přechodné období, které končí. Teď už je na čase chovat se a žít jako normální žena. A nevracet se zpátky, protože žádné zpátky už není.
Péťa mi opravdu udělala radost. A není naštěstí jediná.
Je černá a bílá.
Zlo a dobro.
Zima a léto.
Noc a den…
Protiklady jsou součástí tohoto světa.
Nemůžeme čekat, že vše bude buď bílé nebo vše černé.
Proto ani není možné vyřešit spor, zda Praha, Brno, Ostrava, Thajsko nebo co vlastně jiného?
Když jsem jela koncem léta vlakem do Kolína, musela jsem se smát. V nádraží, ve kterém jsem nastoupila, nastoupili také houbaři a bavili se mezi sebou: „My jezdíme tady o dvě stanice dál, tam u nás nic neroste.“
O dvě stanice dál vystoupili, ale nastoupili tam jiní houbaři a bavili se mezi sebou: „Tady u nás nic neroste, tak jezdíme kousek dál.“
A jak to pokračovalo?
Všichni byli přesvědčeni, že zrovna u nich houby nerostou, ale ti druzí si mysleli, že zrovna tam u těch druhých zaručeně rostou.
Pokud budu koncem května tvrdit, že jsem šťastná a spokojená, bude to znamenat, že jsem šťastná a spokojená, ale nebude to znamenat, že všichni ostatní vedle mě jsou také šťastní a spokojení. Ale to platí i naopak. Pokud budu psát o svých komplikacích, neznamená to, že je mají všechny kolem mě.
Opravdu neplatí, že „já když jsem nespokojená, tak vy všichni musíte být zákonitě taky.“
Já myslím, že je to jasné, ne? 🙂
Udělám cokoliv, abych dosáhla toho, po čem toužím a zakončila tak tuhle cestu, na kterou jsem se vydala právě proto, abych byla tím, kým jsem.
Z jednoho jediného jednoduchého důvodu: protože prostě jsem žena.
A žádnou jinou možnost jako žena nemám, protože to, co mám teď stále ještě navíc, ženy nemají.
Ženský klín není jen erotický symbol. Je to především symbol ženskosti a tohle já rozhodně chci.
Kdysi mi Linda říkala o přirovnání, které se mi moc líbilo.
Je to stejné, jako kdyby člověku rostla z břicha třetí ruka.
Budeme chtít být člověkem bez téhle ruky, protože lidé nemají tři ruce. A budeme se celý život snažit udělat něco, abychom se jí zbavili.
Sbohem třetí ruko! 🙂
A já bych si pro odlehčení ještě rýpla.
To není cíleně na všechny transsexuální ženy, co nemohou podstoupit operaci. To je pro ty „ženy“, které si to představují asi takhle:
Děkuji.
Nechci.
A nedivte se mi kvůli tomu už konečně pořád prosím.
Běžím po kopci, dělám si, co chci… jsem princezna……
11 Comments
Lucka
ahojík. podle některých lidí je ta fotka dole zcela normální a přirozená u které se nebude žádný člověk podivovat.
Niki
Já se teda nenechám ani s tím co mám mezi nohama omezovat… Bikini? Opravdu no problem, s dobrým tuckingem se to dá v pohodě zvládnout, operaci samozřejmě podstoupit chci, ale to neznamená, že se nechám teď v mezistavu nějakým způsobem omezovat. Pořád nechápu tu vzájemnou netoleranci mezi tábory chci operaci a nechci. Není to jedno? Pořád jsme na stejné lodi.. NIKDY se asi nebudu moct považovat za opravdovou ženu (ano i já mám nějaké ty komlexy
), ale neznamená to, že se nějak omezím… Co se týče lidí, co operace nechtějí, znám jich pár… Buď jsou to holky z escortu nebo holky co prostě nedosáhnou té feminizace.. Ono se řekne, no jo jsou i vysoké holky, i některé holky mají širká ramena, i spousty holek má vysoké čelo, i spousta holek má orlí nos, spousta holek má malá prsa, spousta holek má androgynní postavu bla bla.. ALe když to všechno je na jednom člověkovi.. Ani ty hormony nepomůžou a je to prostě pro okolí chlap v sukni.. Tyhle holky se radši přijalo jako hammer geil shemale, partnera mají podle toho a jsou šťastné, takhle jsou respektované aspoň jako ty shemale nebo ts holky bo co já vím, ale po operaci by si prostě ani neškrtli..
Tereza
[2]: Ahojky Nikiiii! Já to tak i myslela, že nikomu nerozmlouvám, aby na operaci šel nebo nešel. Téměř každá věc na světě má své odpůrce a přívržence. Co se týče operací, jsem hold zrovna přívrženec. Každý si volíme to, co chceme nebo na co jsme schopné dosáhnout. Většinou můžeme dosáhnout dál, než si myslíme.
Niki
Naprosto chápu tvůj pohled na ostatní TS, i mě je naprosto proti srsti je vidět v jiném světle než jako ženy, to nejde ale bohužel žijeme v určité společnosti. Čechy jsou v tomhletom ohledu relativně docele hodně malé a není nás tam tolik, tady většina ts lidí se pohybuje hlavně v trans a gay komunitě, která je tady hoooodně veliká, ale vesměs jen špína, sex a drogy… Problém je, že málo která z nás, která prochází feminizací a coming outem již v pubertě zvládne vystudovat střední školu, problém v tomhle ohledu je i ten, že Vídeň je až moc multikulturní a podělaný albánci, srbové a podobně dělal mladejm holkám prostě peklo, nezvládnou školu a potom ten život tomu tak odpovídá, nejčastěji útěk z domova, pouliční prostituce a hlavně fet, aby se z toho nesložili a na sociální pomoc nemá nárok každý.
Lucka
jo Niki, říkat že by jsme měly držet pohromadě a né se hádat už jsem vzdala, u některých je to prostě marné. já bych řekla že jsme všechny ze stejného břehu, no asi ne.
Lucka
[2]: já mít dneska 22 let asi by byly vyhlídky lepší, ale to bych musela být skoro o polovinu mladší chichííííí.
žába
Názory, že být ženou lze i s mužským genitálem, mi vždy připadaly zvláštní. To není žena, ale shemale, což není totéž.
Tereza
[7]: žábo, děkuji Vám moc za hlas "z lidu". Myslím si, že každý ví, že holčičky nemají pindíka. Opravdu nepočítám ty, které si operaci buď nemohou dovolit (finanční důvody v zahraničí) nebo ji nemohou podstoupit ze zdravotních důvodů (znám jednu jedinou takovou a ta je HIV pozitivní). Každý, kdo není nemocný na smrt, by tu šanci měl dostat. Jestli ji využije nebo ne, je už potom JEN na něm.
bluemoon
[8]: jj přejou jen to nejhorší… to mi je tak nějak jedno, ale že jsou schopné přát i to nejhorší dětem a i té mé je ubohost a pro mne jako divná skupina TG lidí skončili/y
Lucka
[8]: nelži Terko, z operace není nikdo nadšený ale potom z toho výsledku, no ne. mě teda naopak doktoři nemají moc rádi že jim lítám po chodbě už za dvě tři hodinky po operaci, no kdo to má vydržet ležet chichi.
the_ress
Díky za článek, už se zase nemůžu dočkat. A to ještě ani pořádně nevím, jestli do Prahy, nebo do Brna. 🙂