otєrєzє.cz

Jak lidé přicházejí o zážitky

Jak jedinou kratičkou odpovědí na krátkou otázku může člověk přijít o zážitek na celý život…
 
Ale neřekla „ne“ ani „ano“. Napsala mi mimo jiné jen: „Dnes mě v práci vyzvedne manžel 🙁 „.
A dala na konec smutný smajlík.
 
Věděla, že mám pro ní překvapení, které se jí bude líbit, ale napsal jsem jí, že jí ho nikdy neprozradím, aby nikdy nemusela litovat toho, o co přišla.
Měla to být jednoduchá otázka a jednoduchá odpověď. Nic víc.
Jo, má manžela.
Asi jako já manželku…
Jenže ten její se ženou stát nechce a tak tam chybí hlavní impuls k vyřešení všeho, který využila moje manželka naprosto dokonale. Ona je navrhovatel a on obránce, ale zatím se brání úspěšně, jako jsem se dlouhou dobu bránil já.
 
Tahle nabídka platí jen teď, tady a jen pro ní.
Okolnosti už budou vždycky jiné. Už nikdy to nebude takové, jaké to mohlo být teď. Už to nikdy nebude v Kodani, už to nikdy nebude s Lindsey Stirling, už to navždycky nebude první pokus…
 
Zase ten šílený nápad zůstane jen na mě, ale opouští mě motivace všechno tak dokonale propracované do posledního puntíku uskutečnit bez někoho, komu můžu říct, jak je to celé úžasné, vzít ho za ruku a cítit, že to vnímá stejně… I když ta šílenost mě láká, ale… pro koho bych to dělal? Ten zážitek bych z toho měl jen já. Jako když jsem vloni v srpnu utekl k Baltu. Lidé se mnou nejezdí a tak cestuji sám na truc.
 
Celý večer jsem strávil přípravou, zda je to vůbec reálné, jak létají letadla, kde budeme spát, jak se kam dostaneme. Vzal jsem si do práce své nejlepší tričko, protože z práce jsem měl těch 10 km letět rovnou pro ní, včera jsem se nechal ostříhat, snažil jsem se, abych v ní zanechal co největší dojem, aby nemohla říct „ne“.
 
Psal jsem jí, že je krásná i ve vedru, i když má nenamalované opuchlé oči kvůli alergii. Chtěl jsem jí pustit do života něco barevného, krásného, příjemného a nezapomenutelného. Vím, o čem si sní a vím, co má ráda. Známe se tak dokonale, že jí mám vždycky čím překvapit.
 
Ach jo.
 
Šílené nápady mě většinou neopouští, dokud je neuskutečním. Tenhle je omezený místem i časem, ale třeba na něj nebyl ještě správný čas… I když já tvrdím, že na tyhle věci je čas vždycky…
 
A tak váhám, zda to mám navždy nechat tajemstvím, kterého nikdy nebude muset litovat nebo jí mám všecko napsat, ať se rozhodne, ale to pak ztratí ten půvab překvapení.
 
Představte si, že vám někdo řekne, jestli vás může někam na dva dny vzít, ale neřekne kam. Neřekne vůbec nic. Vyzvedne vás autem a bude to vypadat jako výlet někam do Prahy… jenže tam pochopí, že míříme na letiště. Asi se dívat na letadla… Ale my do jednoho z nich nastoupíme! Bude tak všímavá, že si všimne, že je to letadlo do Kodaně ještě než nás odbaví. Vůbec nebude chápat proč zrovna tam. Budu jí pořád ujišťovat, ať mi důvěřuje.
Po hodině a půl vystoupíme v Kodani a zavedu jí do hotelu, kde přespíme. Bude si myslet, že tohle je ten šílený nápad. Zajdeme na úžasnou večeři a po osmé jí začnu odvádět zase někam dál… „Kam mě to zase vedeš? :)“ „Nech se překvapit!“ Pochopí, že jdeme do koncertní haly, ale nebude vědět, kdo to je. No a pak se rozezní ta krásná hudba… Na tenhle okamžik jsem se těšil. Chtěl jsem cítit její doteky… Chtěl jsem vidět, jak je ze všeho překvapená, chtěl jsem cítit její nadšení, protože to mé je nekonečné… protože vím, že by nadšená byla!
…po koncertě už je mi jedno, co se stane. Jediný plán je si s ní povídat, dávat najevo, že mi na ní záleží a hýčkat si jí jak jen to půjde. Po noci snídaně, sbalíme se a vyrazíme ještě do města. Potom zase na letiště a za hodinu a půl jsme v Praze. Za další hodinu a půl doma – zase každý zvlášť.
Asi by se mi nechtělo jí opouštět.
Už nikdy by to nebylo jako předtím.
 
Cítím, že by řekla „ne“.
 
Protože má psa, protože má manžela, protože tisíc jiných důvodů, které lidé občas vymýšlejí a připravují se o podobné zážitky.
 
Nemůžu říct: Pojeďte se mnou někdo!
Protože tam potřebuji jí.
Protože za ten nápad může ona.
Protože jsou věci, které se mohou stát, pokud chceme.
 
Nemůžu to vydržet. Jdu jí to heslovitě a stručně napsat. Jestli to pochopí a bude chtít, tak řekne „ano“ 🙂 A když řekne „ne“, tak mám prostě smůlu. Budu-li teď mlčet, nedosáhnu ničeho.

One Comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.