otєrєzє.cz

Opouštění

To není volné pokračování Havlovy hry. Ale kéž by bylo místo toho, aby se mi o tom každou noc zdálo.
Navzdory poměrně příjemným zážitkům z pátku a soboty s blondýnou s bowlingovými koulemi a krátkém flirtu s milou prodavačku v Kauflandu přes facebook (která mě překvapila svým výrokem: “Právě že nikdo už v dnešní době neumí holku oslovit. Já bych dala číslo téměř komukoliv, kdyby se prostě zeptal, protože by to na mě udělalo dojem.”, což stojí za přemýšlení…fakt to takhle některé holky berou? 🙂 jsem se probudil tím nejhorším způsobem, kdy Vám mozek hezky připomene, co je realita, proč tu ležím sám, proč je tu ticho, proč musím na výlet bez vás, proč musím pořád dokola Kačenku opouštět, proč se tak okrádám o ty nejhezčí chvíle jejího dětství…
Rychle rychle, už je moc hodin, už jí musím vrátit, už zase 14 dní bez ní. A pořád pořád pořád dokola…
Jak se zdá, život je opouštění. Ještě do loňského roku jsem to ale nevěděl.
Je na nás, zda budeme nebo se necháme opouštět. Nemusí to tak být.
Už nevím, co by tohle všechno změnilo. Nefunguje nic.
Chybí mi řád. Chybí mi, že něco můžu pro někoho dělat. Klid, kdy víte, že máte všechno co potřebujete…
Ale jednu obrovskou výhodu to má.
Můžu koukat na válečné dokumenty kdy se mi zachce…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.