• otєrєzє.cz

    Štěstí odhodlaných partnerek

    K dnešnímu dni je na tomto blogu 969 článků. Pět let jsem si tu psala své myšlenky, vylévala srdce, bojovala se svými strachy a potom se nadšeně radovala z toho, jak jsem to všechno zvládla. Bylo to o mně, o ex, o Kačence, ale taky o vás ostatních, o Hance a o lidech, kteří jsou na nás oškliví a hodní.
     
    Nikdy jsem ale pořádně nepsala o našich partnerech. Myslím ne o těch, co teprve přijdou nebo přicházejí, ale o těch dobrých duších, které s námi zůstávají, když jim oznámíme tu příšernou novinu: „Víš, Aničko, já vlastně nejsem chlap.
     
    Přitom jsou to oni, kdo nese největší díl podpory v tomhle nejtěžším období našeho života. Pokud tedy máme to štěstí a neutečou.
     
     
    Obrovské díky všem těm našim partnerkám, které s námi zůstávají v dobrém i zlém, jsem tu čas od času vyjádřila, ale zapomněla jsem na jednu důležitou věc. Uvědomila jsem si jí až dlouho poté, co jsem měla možnost poznat několik párů, z nichž jeden partner je v přeměně a druhý ve vztahu zůstává, aby svou partnerku podpořil. A myslím, že je tak důležitá, že tenhle článek měl vzniknout už dávno.
     
    Pokud náš partner tedy vstřebá naši informaci o nadcházející přeměně (což nebyl můj případ), začne s námi řešit naši budoucnost a také kroky, které se stávají naším středobodem vesmíru, je to jen dobře. Tak obrovskou podporu od nikoho jiného nedostaneme. Náš partner je člověk, o kterého se můžeme opřít, který nám pomáhá ve společnosti i doma, v našich případech je to především žena, takže člověk, který se může stát i naším „průvodcem“ do světa, do kterého jsme chtěly vždycky patřit taky, pomáhá s nákupy, líčením, motivuje nás, opravdicky podporuje atd. Odhodlání, které takového partnera vede k tomu, aby s námi zůstal, bych nazvala láskou.
     
     
    Díky tomu, že jsem měla možnost poznat osobně několik partnerek žen v přeměně, poslouchat nezávisle obě strany (protože obě strany se mi obvykle svěřovaly, protože tu jednu bohužel nikdo nikdy neposlouchal… ani vlastní partnerka ne, neboť ta byla soustředěná jen na své vlastní štěstí*) a postupně s velkým odstupem času (v řádu let) pozorovat, jak přeměna a šílený (ale krásný) spád přeměny ovlivňuje jejich vztah, jsem si uvědomila, že u každé takové partnerky jednou přijde okamžik (ale to jim neříkejte, jen chci, abyste na to vy byly připravené), kdy i ona bude v sobě řešit něco moc těžkého. Kdy rozhodnutí zůstat s námi na začátku toho všeho ještě nebylo tím nejtěžším rozhodnutím.
     
    (* Ono to ve skutečnosti ani jinak nejde. Přeměna (ten náš najednou uskutečňovaný věčný sen) nás tak strhne, že jdeme hlava nehlava směrem k druhému břehu, pohltí nás to, protože nás to prostě pohltit má. Vliv na naši psychiku, kdy se otevřeme, osvobodíme, odhodíme ty těžké balvany, to mít musí. Ale pořád tu jsou ještě naše partnerky… Mají také duše, srdce, své sny a touhu po štěstí.)
     
     
    Nejen my si totiž prožíváme svá dramata a boje. Naši partneři (obzvláště jsou-li stejného pohlaví) se na začátku přeměny musí postavit obrovskému tlaku okolí. Zatímco my jsme strženi euforií z přeměny a odhodláni zvládnout už všechno (tedy i tlak okolí na nás, s čímž už pak většina z nás nemá problém), ten tlak se přesune na ně. Nedá se na něj připravit. Prostě přijde a naše žena si sama řekne: „Tak, a je to tady. Teď to buď ustojím nebo mě to položí.
     
    Bude to poslouchat všude kolem sebe. A většinu z toho si bude nechávat jen pro sebe a tiše s tím v sobě bojovat: Co jsi to za člověka? Copak jsi lesba? To chceš mít takový život? Měla by sis najít pořádnýho chlapa. Aničko, já ti to před lidma nechtěla říkat, oni dělají, jakože je všechno vpořádku, ale všichni si o tobě v práci povídají, dívají se na tebe skrz prsty. To si děláš srandu? Jsi úplně blbá? Tos to za celý ty leta nepoznala?
     
    A ryjí a dloubají a hlodají.
     
    To jsou skutečné otázky, které těmto partnerkám byly opakovaně pokládány. Někdy nebyly pokládány opakovaně, ale nepřetržitě, což vedlo k tomu, že partnerka prostě ten tlak neunesla. (Vy byste ho unesly?) A pak po měsících či letech pokusu o podporu odešla – převážně v době, kdy viděla, že její partnerka se už dokázala postavit na vlastní nohy (byla tedy oporou v té úplně nejtěžší fázi na začátku), našla si „konečně pořádného chlapa“ a začala žít nový život, protože i ona chce být šťastná… A taky není lesba.
     
    Velmi často je ten největší tlak i od vlastní rodiny. Poslouchala jsem vyprávění jedné z partnerek, jak vlastní matka říká své dceři (partnerce jedné z nás), aby už nikdy nechodila do jejího domu. A s ním už vůbec ne. Jak se to nesmělo říct babičce a dědovi, protože už jsou staří a nemuseli by to unést, takže se jednou za čas při jejich návštěvě hrála hra na spokojené manželství muže a ženy. Poslouchala jsem ty naše partnerky, silné a odhodlané ženy, jak v sobě uvnitř tajně bojují s vlastními myšlenkami na to, jaké by to bylo mít vedle sebe zase chlapa. A nesměla jsem to nikomu říct. Jen je poslouchat, přemýšlet o tom všem a snažit se být tou (i když chabou) oporou aspoň já. Mohla jsem jen tiše doufat, že ty dva nic nerozdělí. Dost často měly spolu i děti…
     
     
    V těchto dnech jsem si ale položila otázku: „Mám opravdu doufat, že ty dva nic nerozdělí? Je to vždy to správné řešení?“
     
    V našich srdcích jsou naše partnerky pořád stejně milované. Nic se nemění. Pro ně se ale mění celý svět…
     
    Já bych nechtěla automaticky tímto článkem naznačit, že všechny naše partnerky nás jednou opustí. I já jsem tehdy brala odchod mé manželky jako největší katastrofu v dějinách vesmíru, konec světa, zabrzdilo mě to na patnáct měsíců v přeměně, než jsem se s tím vypořádala, abych nakonec pochopila, že přesně takhle to mělo být. Nikdy bych nechtěla být šťastná na úkor někoho, kdo je kvůli mně nešťastný. Občas se musí na nejtěžší cestě života položit i nějaká oběť tomu svému štěstí…
     
    A stejně tak zatímco dříve jsem vždy podporovala naše partnerky v tom, aby s námi dál zůstávaly (protože ta podpora byla prostě nenahraditelná), dnes je vidím v nových vztazích šťastné, a když mi potom nadšeně vypráví, jak se mají dobře (a přitom rády vzpomínají na své bývalé), je mi taky dobře.
     
    Nikdy dříve (v honbě za mým vlastním štěstím) mě tohle nenapadlo. Že nebojuju jenom já sama se sebou, že přeměna není jen „já, já a zase já“, ale že také naši partneři bojují. Že jejich podpora je důležitá pro nás, ale chybí někdo, kdo podpoří v tom soužití s námi také je, ty naše dobré duše vedle nás.
     
    Naše ženy se rozhodly být v dobrém i ve zlém s námi, pomáhat nám, být nám oporou.
     
    Nezapomínejme však být jim stále tou oporou i my.
     
    I na ně toho bude moc.
    A chtějme, aby i naše partnerky byly šťastné. Stejně jako my.
    Dejme jim čas, protor i svobodu, budou-li to potřebovat. Zaslouží si to.
     
     
    Držím palce.
     
    Mám vždycky radost z každého vašeho nadšení vás všech, co mi občas napíšete.
  • otєrєzє.cz

    Bravo, Slovakia!

     
     
     
    I na slovenských úřadech občas sedí dobrá duše, která se umí řídit selským rozumem a umí si poradit, když se na ní „ti nahoře“ vykašlou… 🙂
     
    Mám radost. Díky za vás za všechny, kteří „nemáte dôvod robiť nám problémy“.
     
    Děkuji, Eli, za poskytnutý úryvek z komunikace s úřady ohledně změny jména z mužského tvaru na neutrální.
  • otєrєzє.cz

    Jak mě ředitel požádal o ruku

    Dneska jsem se v práci celkem bavila. 🙂
    Ředitel firmy, ve které dělám, připravil úplně nový katalog produktů, které vyrábíme. Je to estét, takže katalog je krásný a stojí za to. Moc se nám všem líbí. Není tam prostor pro nedokonalé záběry. 🙂 Je to katalog ve třech jazycích.
    Měl ale jeden nedostatek… na jedné stránce bylo vyfocené skleněné srdíčko v dlani, která patřila přímo říďovi a ostatním se při finální kontrole před odesláním do tiskárny ta fotka nějak nelíbila. Prý to chce „něžnou ženskou ručku“. Ne tuhle chlapskou.
     
    Tak se začala hledat ve firmě něžná ženská ručka. 🙂 „Ať si tam blbnou“, říkala jsem si. A dělala jsem si svojí práci.
     
    Pak ale slyším kolegyni, jak křičí: „Tereza! Ta má krásné dlouhé prsty!“
     
    Tak přiběhl říďa za mnou, okoukl mi ruce, hrozně se mu líbil ten červený lak, co jsem měla kvůli včerejšímu kouzelnému rande, požádal mě o ruku a už mě táhl do ateliéru fotit, jak držím skleněné srdce. Zrovna já!
    „To je pěkné, ty Tvoje nehty, na té fotce“, říkal mi u toho a různě mi na ruku v takové bílé buňce sahal, nakrucoval, aranžoval… 🙂
     
    Začalo mě to najednou bavit. Líbilo se mi, jak na těch profi fotkách ta „něžná ženská ručka“ s červenými nehty opatrně svírá skleněné srdíčko. A líbilo se to i říďovi, protože do katalogu hned tu fotku dal. A tak mou ruku budou hladit prsty Kanaďanů, Němců, Irů i Čechů.
     
    Takový krásný paradox… bych ještě před pár lety napsala. Ale jakýpak paradox?
     
    Nepřijmeme-li svoji ženskost v plném rozsahu my samy, jak to potom má udělat naše okolí?
     
     
    V posledních dnech je o mou ručku docela zájem.
    Třeba také včera při jedné kouzelné procházce pod měsíčkem v jedné malebné vesničce, když byla prokřehlost v zářijovém vzduchu vonícím po podzimu moc hezky proměněna v rozehřátostzjihlost… Ale to už je jiná pohádka, jejíž děj se teprve píše a já se na tuhle podzimní romanci moc těším a přeju si, aby nebyla jen podzimní…