otєrєzє.cz

Přistála jsem na jiné planetě

Za tři miliardy let se naše Slunce vzepne v poslední agonii a svůj blahodárný jas plazmy začne měnit v červeného trpaslíka. Zvětší se a v přesmrtné křeči spálí vše, co bude na dosah. Pravděpodobně i Zeměkouli. Vypaří se také Venuše. Ve hře zůstává Mars, ten by měl přežít. Anebo Europa, Jupiterův měsíc objevený již v 17. století. Stačilo by si na ní trochu přitopit. Teploty Europy se totiž pohybují mezi 160 až 220 stupňi. Bohužel v mínusu.
V průměru má 3100 kilometrů, takže jen o trochu méně, nežli náš Měsíc. Ale ani nevíme, zda naše rasa bude ještě existovat.
Kolem Jupitera krouží 63 měsíců. Europa je v pořadí šestý měsíc této planety.
Takže vše, co lidstvo vytvoří, stejně jednou zanikne.
To jsem se teda dala takhle v noci na myšlenky…
Nechci tím říct, abychom všechno vzdávali, když to stejně bude zničeno. Chci tím říct, abychom si to tu užívali, abychom šli za svými sny a vážili si života. Protože jednou ten život zanikne…
Vždycky jsem věděla, že smysl života je život, a že žádný jiný význam nemá a je na nás, jak s ním naložíme. A také jsem si myslela, že štěstí lze dosáhnout prostřednictvím rodiny, dětí, milující manželky… ale pro mě jaksi bo-hu-žel.
Takže jsem si dnes úplnou náhodou našla tenhle jupiterův měsíc, zhasla v pokoji, pustila si hlasitěji repráčky a moje kosmická loď havarovala zrovna tady… vylezla jsem ven a bylo to tam fakt hnusné. V dálce zářil Jupiter, všude hory a stopy po dřívější lidské přítomnosti… Jsem tu sama? Nelíbí se mi tu. Mám strach. Bojím se strašně moc, ale ten strach je osvobozující.
Běžím totiž po jiné planetě, jsem v jiném světě, nezajímá mě, jestli venku prší, kdy uvidím malou nebo jak to dopadne v pondělí u Hanky. Zajímá mě, kde najdu vodu, abych přežila, kam si lehnu, abych si odpočinula a hlavně jak se z tohohle zpropadenýho místa dostanu, aniž by se odněkud nevynořila nějaká potvora a nechtěla mě sežrat.
Odletěla jsem na jinou planetu, kde se pomoci nedovolám. Jsem tu sama a mám co jsem chtěla. To prostředí mě uspává. Čím víc se bojím na téhle planetě, tím více jsem v klidu. Jiný způsob strachu přebil ten předchozí. Takové roztloukání klínu klínem, ale tentokrát to funguje.
Tak já jdu spát. Dobrou.
A než zavřu oči, nebudu rešit, co na sebe, ale jak vytvořit z těch zbytků mé kosmické lodi nějaké použitelné vozítko. Aby si Terezka neunavila nožičky! :)))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.