otєrєzє.cz

Single nebo double?

Prostě nestíhám!
Nestíhám nic. Buď jsem se zpomalila já nebo zrychlil tenhle svět.
Nejspíš to bude těmi Vánocemi. Lidé jsou podrážděnější a chovají se jinak, než z nich potom to napětí na Štědrý den spadne. A do toho milión objednávek, takže nestíhám ani balit, dodávat, nakupovat… Na všechno jsem sama. A to je ten kámen úrazu, který mi nezbývá než táhnout dál se zatnutými zuby a zase to přejde.
Dnes jsem si konečně našla pár minut na psaní místo toho, abych si dělala něco malého k večeři, takže honem honem 🙂
Včera mě při cestě do Německa pro zboží provázel divný pocit. Řekla bych, že to byl jeden z nejprimitivnějších pocitů a tím byl smutek. Ale netýkal se přeměny, týkal se (čeho jiného) chlapů! 🙂
Celou cestu mě doprovázel Pája svými zprávami, na které jsem mu odepisovala co nejponureji umím a byla naštvaná, že místo toho, abych s ním seděla někde na večeři, na kterou mě neustále zve, sedím v autě, sama a pak jdu nakupovat – zase sama, zatímco všude kolem mě se zrovna všichni museli zbláznit, protože nikdo sám nebyl.
Slečna s culíčkem byla v obchodě svým chlapcem vzata do náruče a položena do vozíku. Nikdo je neviděl. Jen já, protože jsem se tam omylem zrovna objevila. Pak jí zase vytáhl a začal líbat.
A její reakce? (Typicky ženská :). “Musím si umýt vlasy!”
Cestou zpět jsem pustila automatické ladění rádia a naskočil mi tam Večerníček. Tenhle díl byl o tom, jak byl chlapec rád, že je rodina na Štědrý den pohromadě. Joo tak doposlouchala jsem ho, protože na tom nejsem zase tak špatně, abych to nezvládla, ale pořád ta šedá obloha, tma ráno, tma když přijdu z práce. Všude pořád jenom TMA! A do toho ještě zima. Všude a pořád. Výborná kombinace.
Co je domov, když vás v něm nikdo nečeká?
Kolem mě desítky domů, ve kterých někdo někoho čeká. (Jeden jsem s vánočními světýlky v oknech vyfotila – to je ten divný obrázek nahoře k článku. Je to dům v jedné prudké zatáčce na cestě ze Žitavy. Čekala jsem tam už jen tu srnku s nádhernýma očima, co je taky sama…).
Ve svých smskách pro Páju jsem byla na zabití. Ale jeho reakce mě pokaždé potěšila. Jenže já se ho snažila odradit, ukončit to, dát mu najevo, že v téhle konkurenci tu má na výběr lepší… Tohle ale většinu mužů “nakopne” ještě víc 🙁 Takže to mělo opačný efekt, jenže mě trápilo, že se s ním prostě sejít nemůžu. On to nedokáže pochopit. Má spoustu otázek, které naprosto chápu a já zarytě mlčím o tom, co mu nikdy neřeknu. Pak se ale nemůžu divit, že mám s muži jen trápení. Řekla bych, že totéž, co ostatní ženy. Přeměna na to ale přeci jen určitý vliv má, protože zatímco jiná žena by opravdu na tu večeři nakonec šla (jelikož se jí ten muž líbí), ale já nemůžu. A vysvětlovat tomu muži, že nemůžu a přitom neprozradit nic z toho, proč nemůžu, je pro mě něco jako kvadratická rovnice nebo integrály zkroucené jako labutě.
Navíc tím, jak nestíhám, nestíhám ani jeho. Vždyť já na partnera nemám ani čas! Natož flirtovat s jinými kluky.
Do toho napjatá atmosféra v práci. Ne kvůli přeměně, ale pracovně. Ačkoli jednou ke mě přilétlo označení “slepice” a to se vlastně přeměny týká. Což je svým způsobem poklonou. 🙂 Tak dík. Za pár měsíců už to ale jako poklonu brát nebudu. Samozřejmě jsou zde důvody k zamyšlení.
Je tedy lepší být single nebo v páru?
Myslím si, že život je jednodušší ve dvou. Ale znamená “jednodušší” také “šťastnější”?
Domnívám se, že ano.
Dnes mi kolegyňka říkala o kamarádce, že má ve vztahu krizi. Že teď všude kolem vidí rozcházející se a rozvádějící se páry. (Tak pokud platí pořád statistika, že 52 % manželství se rozvádí, pak se není čemu divit. Je zvláštní, že vidíme ty rozcházející se, zatímco ty nerozcházející se nikoliv, ač jich je tu úplně stejně jako těch rozcházejících.). A rozchody se šíří jako mor. Psala jsem tu o tom kdysi – možná tak před rokem a půl. Má tedy ale potom smysl někoho hledat?
Samotné hledání a namlouvání je fajn. To známe všichni. Když to vyjde, dají se dva lidé dohromady a žijí spolu. A to je důvod, proč jsme to hledání podnikali, ne? Nikdo nechce být sám. Nebo ano?
Setkala jsem se se spoustou lidí, kteří mi řekli, že mi závidí. Že si mohu dělat, co chci, kdy chci, o všem rozhodovat sama. Ale mně chybí to sdílení dobrého a zlého. Dobré je dvakrát hezčí, zlé je dvakrát menší, když máme vedle sebe někoho, o koho se můžeme opřít nebo se s ním potěšit. Jasně, že v každém vztahu to občas zabouří, ale proč se vlastně lidé rozcházejí?
Je to, jakoby nevěděli, co chtějí…
Co tím svým přemýšlením o domovech, ve kterých nás nikdo nečeká, chci říct?
Pokud je lepší být single, pak máme (my v přeměně) výhodu, protože (jak jsem zjistila) já sama si partnera schopna najít nejsem. Tedy já bych ho našla, ale není možné žádným způsobem docílit toho, aby ten vztah pokračoval tak, jak chceme oba. Vím přesně, co chce a stejně tak to ví on. Ale bohužel tyto dvě představy do sebe zatím nemohou zapadnout.
A tak nezbývá, než čekat, těšit se z maličkostí, které nám přeměna přináší a občas si zaflirtovat na internetu s nějakým hezkým a milým mužem. To je všechno, co teď můžu.
“Měli byste se vidět.” To byla rada mé nejlepší kamarádky, kterou jsem vždycky poslechla, protože měla vždycky dobré nápady. Poprvé v životě jí ale neposlechnu… A teď jak z toho ven? Nedovedu být hnusná. Pája je na mě milý. Když je mi smutno, tak je tu – i když bohužel jen ve formě písmenek. Ale nemůžu mu přeci dva měsíce psát, jak je fajn a dávat mu falešné naděje, že se jednou uvidíme? On je teď hlavou v oblacích. A já taky, dokud si nevzpomenu, že tamto mezi nohama ještě pořád mám.
A tak řeším práci, e-shop, Páju a když přijdu v devět večer domů, skočím do sprchy, udělám si čaj a jen si sednu, tak … se najednou probudím, protože jsem usnula a přesunu se do postele. V mobilu deset smsek, na které jsem už ve spánku nemohla odepsat a v počítači další objednávky, takže zítra zase tentýž kolotoč. Práce, práce po práci a já na všechno sama.
Ale nestěžuji si. Pořád je to lepší, než předtím. Protože být sama jako Tom nebo jako Tereza je ooooobrovský rozdíl! 🙂
Když jsem se v Německu stavovala Kačence pro Mikuláše, u pokladny přede mnou stála paní. Asi 40 let, dlouhé černé vlasy, vyšší, hrubší rysy ve tváři. Prostě normální ženská. Ale pak promluvila!!!
Ouuuu.
První, co jsem udělala bylo, že jsem jí sjela od hlavy až k patě, jestli není po přeměně. 🙂
Tak hluboký hlas jsem u ženy už dlouho neslyšela. To není možné, že má biologická žena takový hlas!
No, měla.
A zjevně to nijak neřešila, protože jsem si jistá, že to žena byla. A i kdyby ne. Pořád jako žena vypadala. Jen ten hlas…
Nedávno jsem omylem klikla na svůj starý videoklip o přeměně před HRT. Prostě s fotkami bez hormonů tak, jak jsem se celé roky snažila dostat na druhý břeh. A nechápu, jak mi ty fotky mohly na internetu před klukama procházet! 🙂 Ale procházely! 🙂 Vidím v nich tolik toho muže… a cítím z nich ten obrovský nedostatek čehokoliv z ženského světa, kdy mi nestačilo být dvě hodiny týdně na správné straně a pak se zase vracet. Každý den a každý okamžik to lezlo do mé hlavy, neustále tu ta žena byla a chtěla moc ven, ale nemohla.
Tedy mohla, ale zbořil by se jí svět. I když zjistila, že se nakonec žádné boření světů nekoná.
A pokud by se náhodou nějaký svět zbořil, on se dá totiž zase hezky postavit. Jen si myslíme, že ne.
Nestihla jsem si koupit župan 🙁 Takže v Hradci budu lítat v jejich erárním, ale aspoň ve svém pyžámku. A jak mi dnes řekla kolegyňka: “Ono je někdy lepší být na pokoji s muži, než s ženami. Já sama jsem žena, ale musím potvrdit, že některé z nás jsou tak zlé! Na to si budeš muset zvyknout…”
Jak jsem řekla. Nechci jen výhody.
Beru tenhle můj vysněný svět se vším všudy. Chci i to špatné, protože to k tomu patří. A všechno je stejně v mých rukách, jak to dopadne. Celý můj život…
Další článek bude nejspíš napsaný z Hradce, protože zítra si jedu pro Kačenku a o víkendu stíhat psát nebudu.
Běda, jestli tam na mě nebudou hodní! 🙂
Ujíždím na tomhle pocitu…

162 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.