otєrєzє.cz

Druhá šance pro srandu králíkům

Pořád nechápu, proč si nemůžeme dát druhou šanci.
Zlobíš se na celý svět a taky vůbec nechápu proč.
Máme teď takovou šanci žít celý život ponaučeni z našich chyb a mít vztah, který prošel krizí, ze které se dostal.
Já i Káťa čekáme a přejeme si, že jednou budeme zase všichni. Dva lidé na tomhle světě si nepřejí nic jiného. To je Ti málo? Udělat šťastnými nás všechny na celý život! Změnit všechny naše (i Tvoje) starosti a trápení v radost a štěstí! Máš takovou šanci! Máš strach? A z čeho? Nebylo těch chyb až dost a nebyly až příliš velké, aby už se neopakovaly? Byli bychom hloupí, kdybychom to dopustili.
Vždycky když vystoupím z auta, kterým jsem přijel z práce a vidím všude kolem ty děti, maminky a tatínky, tak cítím, jak je můj život prázdný. Dva lidé si přejí být šťastní a chtějí udělat šťastnou i Tebe. Ale Ty se tomu bráníš zuby nehty, kopeš kolem sebe, mračíš se na svět a boříš s chutí jeden most za druhým, po kterém jsi mohla v klidu přejít na bezpečnou zem. Sem k nám. A stále v tom pokračuješ hlava nehlava. Jakobych byl vrah nebo provedl něco tak strašného, co ti ublížilo navěky věků a neodpustí mi to ani deset generací… Snad jdeš za nějakou vidinou šťastného života…?
My se nezlobíme. My tu čekáme s otevřenou náručí. A tiše přihlížíme Tvému běsnění, které postrádá význam, smysl a logiku.
Vím, že tenhle blog nečteš a ani o něm nechceš vědět. Nesmí se před Tebou o něm mluvit a bráníš se jakékoliv informaci, která by Tě na něj mohla navést. Ale kdybych Ti tohle napsal na papír, je to jakobych ten papír hodil do koše já sám. Absolut ignoration.
Nedávno se mě někdo v mailu zeptal, proč jsem si nešel za svým cílem, který byl tak důležitý. Odpověděl jsem, že jsem nevěděl, která cesta je správná. Na těch vahách byla Tereza a moje rodina. Ale manželka do mě strkala, tak jsem si myslel, že správná cesta je jasná. Nebyla. Rodina byla mnohem důležitější. Zeptal se mě tedy, co se změnilo, že jsem teď Tom a ne Tereza? Mám snad díky tomu třeba častěji dcerku?
Zamyslel jsem se a zjistil, že se nezměnilo nic! Vůbec ničemu to nepomohlo. Jsem na tom úplně stejně, jakobych byl Terezou. Manželka vůbec neakceptuje, že důvod, který dal příčinu rozpadu našeho vztahu, pominul. A tak už vím, že Tereza nebyla tou příčinou. I tak jí ale nepotřebuji oživovat. Něco, co bylo ještě před rokem nejdůležitější na světě najednou neexistuje. Ale neexistuje ani ta druhá důležitá věc na vahách – láska mé manželky.
Takže výsledek je ten, že nemám vlastně nic. Tak proč jsem to všechno dělal? Abych takhle skončil?
Ne. Věřím, že to utrpení mě jednou osvobodí. Protože jsou jen dvě možnosti – buď to takhle zůstane až do mé smrti nebo ne. Špatná a dobrá varianta.
Tohle jsme měli překonat a né se vzdát…
Nerozumím tomu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.