Olomouc – II. díl – Zamilovaná Tereza
Jakmile ségra dopsala první test, šly jsme do města na ta nádherná náměstí, prohlédly si orloj, napsala Monice, že už tam stojíme, protože je tam webkamera a ona se na nás podívala 🙂 a po dvou hodinách jsem jí doprovodila na druhý test.
Zase jsem si sedla před Přírodovědeckou fakultu, protože to místo mě fascinovalo. Má své kouzlo. Jakobyste byli součástí nějaké vizualizace, ale tohle je skutečnost. Četla jsem kritiku téhle krásné budovy, ale mě nadchla. Ještě, že si můžu udělat svůj vlastní názor 🙂
Šla jsem se podívat i dovnitř, prohlédla si tam přízemí, přečetla výsledky přijímaček budoucích vědců, zoologů a geologů, vzala časopis a sedla zpátky na lavičku tak, abych na všechno krásně viděla a mohla se kochat tím pohledem.
Kolem mě procházely studentky v balerínkách 🙂 Některé se mi líbily (ty balerínky), některé byly i na platformě – to vypadalo taky hezky. Zachtělo se mi vrátit se do studentských let – ale jako Tereza – a užít si všech těch kostýmků, sukýnek, botiček a okouzlování profesorů 🙂
Jestli tohle čte někdo, kdo dnes v téhle fakultě byl, tak si mě asi vybaví, protože jsem tam strávila celkem tři hodiny na těch lavičkách 🙂
Ale pak se stalo něco, co ovlivnilo zbytek tohoto dne a možná i dalších dní. Něco, co jsem absolutně nečekala a nikdy o tom nepřemýšlela, protože o tom prostě nepřemýšlíte, dokud se vám to nestane.
Seděla jsem s nožkou přes nožku a četla si časopis pro studenty. V tom jsem si všimla, jak z dálky přichází dvě blondýnky s jednou paní. Obě holky měly balerínky, jedna měla bílé kalhoty a moc hezkou bílou halenku, druhá byla v černém a měla brýle.
Ty blondýnky byly moc hezké 🙂 A jako na potvoru si sedly na lavičku přímo naproti mě.
Trochu jsem znejistěla, ale hned jsem se zase uklidnila a četla dál. Jenže mi to nedalo a musela po nich pořád pokukovat. To už jsem měla na očích svoje sluneční brýle, takže to nebylo tak vidět.
Za prvé se mi líbily ty jejich balerínky (protože prostě balerínky jsou vyloženě ženské botky 🙂 a za druhé se mi strašně líbila ta slečna v bílých kalhotách. A kdykoliv jsem se na ně koukla (to už jsem vůbec nevnímala, co čtu), ona se dívala na mě…
Snažila jsem se jí kontrolovat, jak se na mě dívá, jestli se jí hnusím nebo něco jiného…
Ale čím víc jsem se snažila být opatrnější, aby to nebylo vidět, že na ní civím, tím víc jsem se na ní musela dívat.
Strašně krásně se usmívala, měla úžasně učesané vlasy dozadu, ale pár pramínků sepnutých kolem dokola a já si najednou uvědomila, že mi buší srdce jako už dlouho nebušilo, že se od ní nemůžu odtrhnout, že se nemůžu soustředit na čtení…. že v tu chvíli přestávám být Terezou! Protože podvědomě cítím, že to snižuje mé šance…
A začala jsem přemýšlet. Začalo mi taky být smutno.
Spíš než nadšení jsem v jejích očích viděla zděšení. Ten výraz už znám z očí mé manželky. Nebo to byl takový jako zájem zjistit, co to vlastně je?
Přestala jsem se kontrolovat, přestala jsem číst, přestala jsem sedět jako Tereza a sedla si neutrálně. Sundala jsem si brýle, aby viděla, že jí nesleduji tajně v brýlích, ale veřejně bez brýlí. Dívaly jsme se na sebe a mě se strašně chtělo přijít k ní, něco jí říct, seznámit se s ní, ještě někdy jí vidět, ještě se sem vrátit – za ní. Najednou jsem se viděla jako kdysi, když jsem se zamilovala do manželky.
Láska je totiž mocná a platí, že je to nejsilnější cit. Překoná daleko všechny ostatní city. A když se zrodí, celou vás pohltí. Najednou je vám krásně, víte, že vás někdo chce, že vás někdo miluje, že vás někdo potřebuje a totéž dáváte jemu. Všechny ty pohledy, doteky, polibky… radosti ze setkání, z procházek, z mlsání, z výletů, z nocí strávených spolu…
Zapomněla jsem na tyhle pocity. Udivilo mě to a zaskočilo a nevím si s tím rady.
Proč jsem žena a líbí se mi pořád ženy???
Mám v tom zmatek.
Zamilovala jsem se na první pohled, během mžiku se ve mě zrodilo tisíc krásných představ, ve kterých bohužel nemohla figurovat Tereza, protože ta by neměla šanci. Nemohla by jí oslovit, nemohla by jí říct o číslo, nemohla by jí držet za ruku, líbat, žít s ní…
Když já už jsem se viděla, jak za ní jezdím, jak se spolu procházíme ruku v ruce kolem řeky, jak si užíváme společné léto, jak si píšeme zamilované smsky, jak jeden po druhém toužíme, jak se oba dva milujeme… Máme tu naší lásku, kterou je potřeba ochraňovat… Najednou jsem byla někde jinde. A taky jsem si vzteky potom sundala na toaletě na koleji podprsenku… ale víc jsem nedokázala… jako Tereze mi bylo hezky v tom, v čem jsem…
Kolik šancí má normální heterosexuálně založený člověk najít vhodného partnera?
A kolik těch šancí má homosexuálně orientovaný? 🙁
Odpovím si sama. Je to mizivé procento.
Neustále bych narážela na tyhle pocity. Zamilovávala se do dívek a zaskakovalo by mě to jako dnes. Bolelo by mě odmítnutí nebo jednoduché přehlížení z toho důvodu, že jsem taky dívkou…
Chápu, jak těžké to musí mít lesbické ženy. Dnes jsem se tak cítila, ale nebyla jsem ženou. Mohla jsem shodit make-up, podprsenku a i když v dívčích riflích a teniskách jít k ní. Mohla jsem mít lásku, ale jedině jako Tom!
Je to nefér.
Vzpomněla jsem si, že jsem četla o slečně (biologickém chlapci), která se trápila tím, co já, ale měla to (ve svém klučičím životě) těžší, protože zjistila, že miluje muže. Jako chlapec to bylo zničující, ale teď je už ženou má to vyřešené.
Já to mám naopak. Líbí se mi ženy. Tedy ve svém klučičím životě je vše vpořádku, ale jakmile se stanu ženou, budu mít problém stejný, jaký měla ona, když zjistila, že se jí líbí chlapci.
A mé pocity?
Po pravdě?
Po několika měsících stoprocentně prožitých jako Tereza jsem měla chuť jít za ní jako Tom. Tereza měla prostě smůlu, neměla by tu šanci ani náhodou! Ten neúspěch jsem si nepřipouštěla. Chtěla jsem se proměnit v chlapce, abych jí získala. A zatoužila po lásce, po vztahu, po novém vztahu…a třeba i rodině, dětech… jako jsem to měla doteď s manželkou. Nový začátek… s tím, že bych jí to mé tajemství nikdy neřekla…
Totéž jsem si ale řekla, když jsem se v r. 2000 zamilovala do manželky. Zrovna zítra má narozeniny a já je po 12 letech nebudu slavit 🙁 Je mi z toho smutno.
Vydržela jsem asi 6 let vše úspěšně tajit a žít pod stresem, že na to přijde, že se při každé vhodné přiležitosti převlékám do ženských šatů. Pak jsem jí to řekla a první její reakce byla: „A nedá se to léčit? A já si říkala, co bude u tebe za problém, když jsi jinak pořád tak dokonalý…“ To jsem ještě ani já netušila, že existuje nějaká změna pohlaví. (Jo, v mých 30 letech jsem netušila, jak je to jednoduché a že se to týká tolika lidí).
Takže jsem byla tiše tolerována, zásadně nepodporována, ale neponižována za to, co dělám.
Tím jsem začala kopat hrob tomuto manželství, který se letos naplnil.
Neutajíte to. Nejde to. Jestli tohle čte někdo v mé situaci a úspěšně to tají, ať mi napíše. Zajímá mě totiž, jakým způsobem to dělá. Je to silnější než vy. Nemůžete to prostě zničit!!!
Začala jsem se zase proklínat. Toužit po pilulkách, co mě téhle poruchy identity zbaví, protože mi jen komplikuje život.
Já chci normálně žít, tohle všechno neřešit! Mít normální vztah, normální život, normální lásku…
Jenže jsem odsouzená k tomu stát se ženou. Jo, je to odsouzení, protože já si to nevybrala. Někdo (nikdo netuší kdo) to rozhodl za mě a já to teď musím řešit. A všechno s tím spojené. I to, že opravdovou lásku už třeba taky nemusím nikdy prožít, protože se stanu tím, kým doopravdy jsem…
Tohle je přeci nelogické a nesmyslné! Takhle by to přeci být nemělo! Proč v tom mám pořád takový zmatek? Kdy mě zase potká tenhle skličující pocit zamilovanosti, která nikdy nebude opětována? Co je lepší? Trápit se, že nejsem tím, kým jsem nebo tím, že nemám lásku?
Ta slečna byla jediná v bílých kalhotách a bílé halence široko daleko za celý den, takže pokud by si tohle přečetla, rozhodně by věděla, kdo byla ta bytost sedící naproti ní…
Naštěstí krásné blondýnky v bílých kalhotách chodících na přijímačky do Přírodovědecké fakulty univerzity v Olomouci tento blog nečtou 🙂
No a do toho napsala Leonka komentář pod článek „Jakoby minulost neexistovala“, který shodou okolností řeší totéž, co jsem dneska zrovna řešila nezávisle já… Jakoby to ta blondýnka věděla a napsala to sem 🙂 Tohle její poselství 🙂 (Jo tak tos byla tyyy! :)))
Máš pravdu, že je nesmysl jít teď do vztahu a zase někomu lhát.
Že je lepší počkat aspoň do začátku terapie a pak to zkusit s tím, že mě dotyčný/á bude brát takovou, jaká jsem.
Jenže já si nedávám žádné naděje… To co jsem dnes ucítila u srdce se mi bude stávat nezávisle na tom, zda budu muž nebo žena. Láska je pořád stejná. Ale jaké šance mám na lásku jako muž a jaké jako žena??? (Tohle je ta otázka pro Tebe, Leonko)
Ale abych nekončila tak pesimisticky (a za to může právě Leonka ve svém komentáři a já jí za to děkuju, ačkoli jí neznám a nikdy jsem jí neviděla :), „láska si mě najde“… to se mi líbí 🙂 To zní hodně optimisticky na mojí dnešní náladu 🙂
Řekla jsi to přesně jak to cítím: žádné strachy a skrývání, že mě někdo odhalí. Radost a štěstí z nového já. To mi za to stojí! Nebudu muset nosit ty hnusný klučičí tepláky a holit si vousy, ale sukýnky, halenky, culíčky a sponky! Budu volná! Budu to já! Bude to nový život, jaký toužím žít.
Musím se s tím porvat sama v sobě. A ten boj zvládnout, protože Terezu zastavit nedokážu. Ale zamilovávat se budu pořád…
Jdu spát.
Je mi krásně z výletu, je mi krásně z komentáře Leonky a je mi krásně, protože jsem se zamilovala, i když se zamilovávat nesmím, protože nemohu (a nechci) nikomu už lhát… ale copak to jde ovlivnit? Bolí to, když víte, že po někom toužíte, ale nikdy ho nebudete mít. Ale tohle byla jen krásná usměvavá něžná blondýnka naproti na lavičce. Vyspím se z toho.
A vezmu si z toho ponaučení.
Jsem ráda, že jsem do té Olomouce jela.
Tereza si to tam užila 🙂
A Tereza (aby se nenudila) má další téma, o čem přemýšlet :)))
Aby věděla, co má příště dělat, až se zase zamiluje…
4 Comments
Leonka
Terezko,
Tereza
Leonko, Ty jsi fakt Leonka?
Anezka
Tereko a Leonko, sedim tu vecer a prociam Terky blog. Porad premyslim, jestli reagovat, nebo ne a pak narazim na komentar Leonky, ktera pise presne to co si myslim.
Tereza
[3]: Jsou lidé, kteří mi hází klacky pod nohy. A pak jsou lidé, kteří mi úplně spontánně říkají, jak jsou nadšení a to nadšení z nich cítím a doslova mě dobíjí!