otєrєzє.cz

Kéž by si mě už taky pletli

V pondělí přijdu do práce a kolegyně tu hned takhle po ránu řešily nákupy zimních bund a kabátků (a vlastně předvánoční nákupy obecně).
Vzhledem k tomu, že mi v pátek zrovna jedna moc krásná černá prošívaná delší bunda s kožíškem a páskem přišla, tak jsem napjatě poslouchala, co řeší 🙂 To bylo něco pro mě! Hned bych se připojila…
Vlastně jsem se dozvěděla, že bunda, co mám, je v módě, ale že není hezké, když slečna není hubená a má bundu s páskem 🙂 Hm, tak to budu muset ještě něco udělat s tím svým bříškem 🙂 Chtěla bych být štíhlounká jako Linda nebo jako Daniela ze Slovenska, která je teď před operací. Ne že bych byla tlustá, ale některé faldíky se mi prostě nelíbí, tak proč s tím něco neudělat, když mám život ve svých rukách? 😉
Dnes se mi zdálo, že mám dlouhé vlasy. Bylo to tak příjemné, jak mě ty pramínky šimraly po tváři a mohla jsem si je sepnout do culíčku – své vlastní vlásky!
Ještě, že nemusím mít sny o tom, že mám prsa. Úplně chápu některé ženy, jak se cítí dobře, když je mají hezká a mají se čím chlubit. Ne že bych se měla čím chlubit, ale je mi neuvěřitelně příjemné dívat se na ně a když se obléknu do něčeho přiléhavého, jak i ta menší prsa krásně vyniknou. To je tak osvobozující nemuset se za ně stydět, natož je skrývat pod vytahanými svetry!!! Jsem šťastná, že je mám. Aspoň něco ženského na mě je a nemůžu se jich nabažit 🙂
Včera jsem si koupila novou voňavku – růžového Playboye. To je tak svůdná ženská vůně! Musím si tu pořád vonět k zápěstí a mám úplně úžasný pocit, že voním takhle hezky zrovna já. Monika mi psala, že jsem si vybrala dobře, protože tahle vůně je populární a ona sama jí má taky 🙂 To mě tak potěšilo! Ještě mám zkusit fialovou Pumu Jam Woman 🙂
Jakýkoliv kousek ženskosti, který si mohu vzít a užít je pro mě tak vzácný, jedinečný a dokonalý…
Hrozně mě teď pobavila jedna moje kamarádka z daleka, se kterou si píšu 🙂 Popsala mi některé zážitky u doktorů nebo v práci, kde třeba až po předložení kartičky pojišťovny zjistí, že má trošku jiné jméno, než by všichni očekávali a tak se pak ptají a vyzvídají 🙂 Přijde mi hezké, když někoho zařadí správně. Třeba v lékárně: “Takže manžel bude léky užívat tak a tak…” 😀 Protože na receptu je rodné mužské jméno, ale pro léky jde žena 🙂
Dává mi nejrůznější důležité rady a je moc fajn.
Kéž by si mě už taky pletli… Ale to mi samo do klína nespadne! S tím musím udělat něco já!
Za pár minut musím vyrazit na firemní večírek. Skoro povinný povinně s maskami a karaoke. Organizované veselí! Brrrr. Koupila jsem si jen brýle s velkým nosem, ať tu povinnost splním, ale čerstvě jsem si nabarvila vlásky krásnou tmavě hnědo-černou barvou, mám z toho zase takovou radost! Než je ale budu mít dlouhé tak, jako ta slečna na obale, tak to bude pár let trvat 🙁
Mamka říkala, ať jdu za Terezu. Ale to odmítám. Tereza není žádná maska! Tom je maska! Ale jít za Toma (čili tak, jak mě každý zná) a vysvětlovat to někomu by nebylo jednoduché…
A zítra mám jeden krásný výlet do městečka ve východních Čechách, které znám jen z webkamery a ve kterém jsem ještě nikdy nebyla. Moc se tam těším, protože si zajdu na kafíčko a popovídat s jednou moc milou slečnou asi měsíc po operaci, o které tu teď nebudu prozrazovat vůbec nic a bude to úplně poprvé v životě, co si s někým takovým budu tváří v tvář povídat! Potřebuju jí vidět a být z ní nadšená!
Jen stále řeším, má-li tam přijet Tom nebo Terka. Jak pořád nemám tu odvahu a sebevědomí, jak mám pořád strach, kterého se nedokážu zbavit a přitom Tereza by tak chtěla ven už konečně. Stejně to jednou musím udělat, tak proč ne zítra, kdy můžu být celý den sama sebou, užít si to ve městě, kde nikoho neznám a kam se příštích dvacet let zase nepodívám, takže mi můžou být všichni lidé ukradení? Proč to pořád řeším?
Protože nejen že se budu procházet po tom městě a můžu se kdykoliv vyhnout, když nebudu chtít někoho potkat. Budu sedět v kavárně, kde bude spousta lidí a budu tam muset mluvit Tomovým hlasem, i když se budu snažit nepoužívat basy a bude všecko zblízka vidět a já si jsem tak strašně nejistá, ale přitom tak nadšená!
Nemám nacvičené, jak sedět, jak gestikulovat, jak chodit… Tom, do kterého pořád musím násilně přeskakovat, přetvoří vždycky všechno, co se Tereza naučí, k obrazu svému (bohužel mužskému).
Asi to stejně udělám. Tolik mě to láká. Umím si ale představit ten sobotní večer, kdy přijedu domů… Sice mě bude čekat ještě neděle, ale budu vědět, že po ní už Tereza, co byla najednou tak šťastná, bude muset zase přeskočit! 🙁 Jak já to přeskakování nesnáším! Nenávidím ten moment.
Mám zkušenost, že nejtěžší je ten první krůček. Jakmile to překonám a vyjdu, pak už je venku všecko jedno a neřeším to.
Ale nemám zatím ani hormony, aby mi pomohly aspoň trošku! Nebo vyrvané vousky! Zmenšený ohryzek. A ta ramena! Štve mě to. A přitom co čekám? Nemůžu chtít po všech milých lidech, aby mi říkali a uklidňovali, že jsem hezká, že se mám na lidi vykašlat a jít ven klidně v sukni. Jo, šla bych hned, ale já prostě potřebuju zničit alespoň nějaké mužské znaky, abych si víc věřila. Na druhou stranu, tohle je tak úžasná příležitost! Nedokážu jí nevyužít. Mám tam být po obědě, takže vstanu brzo a něco se sebou provedu. Už to musím udělat, abych se pohnula z místa.
Jsem odkázaná na svůj pohled do zrcadla. Nevím, co na sobě upravit, protože jsem sama a nemá mi kdo říct, tohle schovej, tohle si vyhrň, tohle nedělej, tohle je děsný, tohle je hezký… Nejsem dostatečně soudná, protože jsem nadšená z čehokoliv a nemohu se zhodnotit, tak se raději rovnou degraduju… :/ A pak si myslím, že prostě hezká nejsem a ani nemohu být, že nejsem ani ženská (vzhledově), i když se o to hodně snažím a nemůžu tedy čekat, že mi někdo řekne: “Jo, takhle Ti to sluší, Terezo. Takhle klidně můžeš jít ven!” Protože je to lež.
Tak to teda ne!!!
Jak psala Andrejka, že se to v ní najednou prostě zlomila a vyšla ven v sukni. Chovala se sebevědomě, kráčela s jistotou a byli to ostatní, kdo se jí vyhýbali (pokud s tím měli problém), ne ona.
Přesně o tom to je. O sebejistotě. Dokud neudělám ten první krůček, tak se takhle budu trápit pořád. A to už nejde…

2 komentáře

  • T

    Tereza

    Lindo to je ale hrozný sen! 🙂 (Mě se vlastně stal skutečností. Vloni jsem takhle "vyhodila" půlroční odrost… Proč jsme někdy tak blbé a děláme tyhle vylomeniny, že vyhazujeme všechny ty krásné věci a necháváme se ostříhat? Nechci, aby se to ještě někdy opakovalo! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.