otєrєzє.cz

Páteční nerande

Je pátek půl páté a já se tu cpu u počítače posledními povidlovými buchtami, které ze dvou plechů od včerejšího večera všechny zmizely a udělaly aspoň někomu radost. Dělalo mi dobře, jak všem chutnaly. Ale místo toho, abych se balila na výlet na sever Moravy, na který už se moc těším a potřebuji ho, musím tu ze sebe dostat všechny ty pocity z posledních dnů a nocí, které mít nechci. Vadí mi, že je mám a nejsem schopná zajistit to, abych je neměla.
 
Rande, které se mělo právě teď odehrávat, jsem měla už dávno pustit z hlavy. Ale ono to nejde. Bylo to tak hezké (třebaže naivní a nepravdivé – i ta lež byla hezká (jo, to lež někdy umí být)). Když jsem vyšla z práce, stejně jsem hledala červené auto, do kterého jsem měla nastoupit a pak byla na pumpě naštvaná, že musím sedět ve svém autě v riflích, zatímco jsem se touhle dobou měla procházet po městě, měla mít zamotanou hlavu a měla mít na sobě přiléhavé šaty, protože tenhle den, nejteplejší za posledních 20 dní, je posledním letošním teplým dnem, kdy jsem mohla mít rande a přijít tak v šatech. Tolik jsem si přála, aby bylo hezky a ono je. Jenže smůla.
Teď už bude jenom pořád zima a já jsem tvrdohlavá a trucuju, takže jsem se zařekla, že na první rande prostě v těch šatech přijdu, což znamená, že ho dřív než v červnu 2015 (tedy až bude další teplo) nemůžu uskutečnit.
Ono to má i svůj smysl, protože nebudu muset nikomu vysvětlovat, že musí ještě půl roku počkat, než budu v cíli. To už bych v něm v červnu teoreticky měla být a pokud ne, tak to bude otázka dvou tří měsíců, což už je snesitelnější než šest nebo devět.
A na truc si zítra vezmu šaty, protože jsem je měla mít dneska a protože je krásně, i když má přijít studená fronta. Copak jsem si toho léta užila? V těchto zeměpisných šířkách je léto, jaké si představuji, jen utopie. Ale stěhovat se nebudu, takže mi nezbývá, než si těch pět dní léta v roce nějakým způsobem užít a rozplánovat si program tak, abych to za těch pět dní všechno stihla (což je samozřejmě nemožné). Nebo utéct aspoň na týden tam, kde je léto létem a ne jakýmsi chabým pokusem o teplo a slunce.
 
Už třetí noc se probouzím vyděšená ze snů, které se mi zdají. Ve všech normálních snech jsem já sama sebou a nic v nich neřeším, ale tyhle psychosny o mé bývalé ženě jsou vážně už nesnesitelné. Přehodí mě zpátky, kde Tereza vůbec neexistuje a Tom hltá krásu své ženy, mluví na ní tak, aby se snad při jediném ošklivém pohledu nerozplynula a bojí se jí dotknout, aby mu neutekla. Touží po tom, aby se vzali za ruce a ona tam stojí, povídá si s ním, voní, směje se a když se ho náhodou omylem dotkne, je mu celým štěstím do breku, protože to je to jediné, po čem touží. Jeho žena se v jeho snech neustále vrací, buď s tím, že je zpátky nebo s tím, že má o ní Tom bojovat a taky bojuje, snaží se, opravdu se hodně snaží a pak se probouzí do reality, kterou není schopen chvíli vůbec přijmout, ale nakonec si uvědomí, kdo je a kde je.
Ten večer, co jsem se dozvěděla, že žádné rande nebude, mi z toho bylo smutno a tak to na mě padlo, že jsem nebyla schopná čelit vzpomínkám, které nemám ráda, za normálních okolností se jim úspěšně bráním a obvykle se ani vůbec neobjevují, protože není proč.
Zřejmě to bylo tím, že jsem někoho potřebovala a ta blízkost kohokoliv mi prostě chyběla.
 
A tak mě rozbulela bílá polička v koupelně, kterou dostala k svátku a pro kterou jsem běžela hned z práce, abych jí stihla tajně namontovat; vana, po jejímž okraji běhala naše kočička, když se v ní moje žena koupala a já byla u toho, smáli jsme se a byli jsme tak bezstarostní a šťastní; samolepky zvířátek na dveřích pokojíčku, které tam Kačenka nalepila, když byla malinká; postel, na které vedle mě ležel člověk, se kterým jsem chtěla zůstat celý život a vedle které byla postýlka s Kačenkou, pro kterou si jednou v jedné deštivé srpnové noci přijela záchranka; postel, ve které jsem svou ženu utěšovala, když jí bylo zle a měla radost, když mi říkala, jak je jí hned lépe, když jí hladím… Sítko na čaj, do kterého si sypala voňavý černý čaj; hnědé skleničky z varného skla, do kterého si dělala kapučíno; závěs v koupelně, který jsem kupovala, abysme to tam měli hezké; orchideje, které mi tu nechala a které tak krásně kvetou; židličky na balkóně, na kterých jsme sedávali v horkých večerech, mlsali zmrzlinu a povídali… Nemůžu potom už usnout. Vidím jí v černém kabátku, jak přijíždí ze své první práce autobusem a já jí letím naproti a beru za ruku; jak za pár let běžím z práce a jde mi naproti i s Kačenkou – byla jsem tak pyšná a šťastná, že je mám. A najednou tu nejsou. Mám téměř všechno, co jsem si přála, ale za cenu toho, že jsem část svého štěstí ztratila.
Nelituji toho. Jen mi to prostě chybí a poslední tři dny stovky jejích stop a vzpomínek jsou tu se mnou všude, jsou i v práci, venku, v obchodě… Jakmile hrají její oblíbené písničky, už jí vidím, jak je poslouchá, jak jedeme spolu v autě. Ne ta žena, kterou teď potkávám, když mi předává Kačenku, ale ta, kterou jsem poznala v r. 2000.
Za měsíc se jim narodí miminko.
Vše je tak absolutně nevratné – z mé i její strany a přesto přichází sny, kde je vše jako dřív a děsí mě k smrti.
 
Jsou to dva roky a stává se, že pořád otvírám dveře bytu pomalu, abych nepraštila hlavičku naší zvědavé kočičky, která už tu dávno není. Nebo se probudím a hmatám vedle sebe, jestli tam moje žena spí. Ale to je jen shrnutý přehoz přes druhou postel. Ne, vedle mě opravdu nikdo nespí.
 
Ale aby nedošlo k mýlce. Já se nechci vrátit ani to tak necítím. Jsem šťastná tam, kde jsem a to je to, co mi ráno vždycky udělá radost, protože jsem to já, kdo vyjde z bytu a jde namalovaná a třeba v šatech do práce, kde už jsem pro všechny Terezou a stejně tak téměř pro celý tento svět.
Nikdy bych se nevrátila. Tohle je ta nejlepší věc v životě, jakou (spolu s narozením Kačenky) prožívám.
 
Ale to, že mi má žena chybí, se s tím přeci nevylučuje.
 
Přeměnou se toho změní hodně, ale lidé, které jsme měli rádi, zůstávají stále lidmi, které jsme měli (nebo máme) rádi. Navzdory tomu, jak se k nám chovali nebo chovají.
 
Nelze uměle nebo tréninkem zařídit, aby nám ze srdcí zmizeli. Můžeme jen žít tak, abychom na to nemysleli.
 
Dost se to podobá transsexualitě.
 
Taky s tím můžeme žít a děláme vše, abychom na to nemysleli.
 
Ale jsou dny, kdy to zadržet nejde.
 
U transsexuality je výhoda, že do přeměny jít můžeme.
 
Do vztahu s osobou, která od nás odešla už jít nemůžeme nikdy.
 
 
Nechci mít tyhle sny, nechci mít tyhle stavy, nechci brečet, nechci myslet na svojí bývalou ženu, nechci myslet na minulost a nechci řešit transkomily.
 
Ok. Pouštím to z hlavy 🙂
 
Dnes bylo v práci velké hasičské cvičení. Vyhnali nás do té zimy jen v tričkách na parkoviště před budovu, kde nás bylo asi 200, úplně jsem se klepala (nesnáším zimu! Nechci, aby byla zima! (Bože, to je dneska protestů!) :). Z hasičských aut vyběhli urostlí chlapci, jedni běželi s nosítkami, kolegyňka se ke mě přitulila a pošeptala: „Že by sis taky dala říct a nechala se těma klukama někam odnést?“ 🙂
 
To bych se tedy nechala 🙂
 
„Potřebuji nějakou dobrovolnici!“, se najednou ozvalo.
A kolegyňka šťouchla do mě! Vyjekla jsem, co dělá, že se asi zbláznila a všichni se začali smát. Říkala jsem jim, že vedoucí zásahu je můj sympatický kamarád. Ale nemůžu ho pozdravit, protože mě teď už nezná 🙂
 
Jíťa mi poradila, abych si pořídila pejska. Že jedna její kamarádka venčila psa v parku tak dlouho, dokud tam nenašla svého současného partnera – taky pejskaře.
Chtěla bych pejska, ale brečel by tu. Odcházím brzo ráno a přicházím večer vyspat se sem.
 
Tak aspoň kočičky. Ale vydrží tu? Když budou dvě, tak by mohly. Ale užiju si jich, když tu věčně nejsem?
 
Tak potom partnera.
Ale v téhle fázi asi těžko.
 
Takže zase nic. :/
 
Nevím, co plaším, když jsem tu dva roky sama a do teď jsem to neřešila. Jenže teď to najednou řeším a já vím proč. Aktivně ty kluky nevyhledávám, jenže oni se nabízejí sami a já vždycky některému z nich nedokážu odolat. Zapomenu, že tu část těla, kterou mám navíc, vůbec mám a když mi celý nadšený navrhne rande, zajásám, přijmu to a až pak dodatečně řeším, co že jsem to vlastně slíbila, vždyť já ještě nejsem „hotová“.
 
A tenhle mezistav je opravdu občas na facku. Je fakt, že nejtěžší to bylo na začátku, kdy jsem se teprve rozkoukávala, ze všeho byla vyděšená, ale teď už mě okolí bere tak, jak jsem si představovala.
Tedy ne úplně. To je i důvod, proč nejedu na Moravu vlakem, ačkoli je to o hodinu rychlejší než autem (stejná vzdálenost) a levnější o dvě stovky. Moc dobře si pamatuji jízdu vlakem z Pardubic do Hradce. Ačkoli potom autobus z Jičína byl naprosto v pohodě. Nemíním řešit hovory spolucestujících o tom, jestli jsem nebo nejsem to, co si myslí (ačkoli to třeba zrovna nemysleli zle) a za těchto okolností si ani nemyslím, že je vhodné se s kýmkoliv scházet, třeba si myslí a tvrdí mi, bůhví jak jsem krásná a ženská.
Kdybych byla tak krásná a ženská, jak říká, tak mě ty dvě slečny ve vlaku neřeší a potom v hradeckém parku ti dva kluci neponižují hloupými průpovídkami.
 
To, že jsem pět měsíců (ode dne, kdy jsem Terezou full-time) takovou reakci nezažila ještě neznamená, že to tak není.
Dokud budu takové lidi potkávat a oni mě budou řešit, na žádné rande nejdu.
 
Tak mám trošku trucovací den no.
 
Zítra ale přijdu na jiné myšlenky, protože mě čeká Lenička s její rodinou, které mám moc ráda a nesmírně se tam těším. Jsem si jistá, že se mi od vás nebude chtít, Leni!
 
 
Chtěla bych být jako ta slečna s dlouhým culíkem na jednu stranu, co se teď naklání ke svému chlapci a ukazuje jí něco na mobilu. Chtěla bych cítit jeho dech a jeho vůni a pak bych chtěla, aby mě vzal za ruku, jako ti dva venku, na které teď koukám, protože počítač mám přímo u okna a poslední dobou jakoby všichni chodili jen v párech a za ruku a líbali se na každém rohu.
Chtěla bych přijít domů a být tam s ním. Mít si s kým povídat a neřešit transsexualitu, tenhle blog, svoji minulost, svoji ex, svůj vzhled…
 
Je fajn občas vyslovit nahlas nějaké přání.
 
Ou, to se mi ulevilo.
 
A jde se balit 🙂
(Kluky teď ale chvíli ne.)
 
Jinak holky (Lucka 1, Lucka 2, Vlasti…) ze severní Moravy! Moc ráda bych vás viděla, ale stíhám jen Leničku. Určitě se ale uvidíme jindy, až tam zase vyrazím 🙂

11 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.