• otєrєzє.cz

    Hrdinky radí

    Ještě bych se chtěla vrátit k “Hrdinkám mého života“.
    Na konci každého rozhovoru s TS ženou se jich Monika ptá na otázku:
    “Co bys vzkázala nebo doporučila ostatním dívkám s poruchou identity?”
    Jak jsem zjistila, ty vzkazy jsou tak motivační, emotivní, silné a mají tak velkou moc, že jich sem pár napíšu. Snad budou inspirací i pro někoho z vás. I kdyby jen pro jednoho… Nejsou to tedy po dlouhé době jen slova z mé hlavy, ale slova žen, které ví, o čem mluví a mluví za ně zkušenosti. Všechny mají jedno společné – získaná svoboda a odhozená maska je tím nejúžasnějším momentem jejich života.
    Tak třeba:
    Fernanda, Dánsko, původně z Guatemaly – první transsexuální osoba, která získala v Dánsku azyl:
    Chtěla bych říci všem z nás, že si musíme najít místo, kde se cítíme dobře a jsme sami sebou. Prolomit všechny stereotypy. Pokusme se bojovat o naše místo v tomto světě. Nevěřím ve slovo “porucha”, protože si myslím, že dovedeme být překrásné a dokonalé. Takové jsme. Buďte opatrní. Naše životy mají větší hodnotu, než si někdy myslíme. Pojďme společně přežít.
    Jennifer, USA, transgender aktivistka a automobilový technik:
    Neděláte nic špatného tím, když vyjádříte, kým jste! Musíte vyhledat odborníky, kteří znají lidi jako vy a požádejte je o pomoc. Oni jsou schopni vás pochopit po všech stránkách. Tohle z vás nikdy jen tak natrvalo nezmizí. Pokud ano (natrvalo), pak nejste transsexuál. Vyhledejte osoby v podobné situaci, které máte nablízku a mluvte s nimi. Uvidíte, že nejste sami! Přeji vám to nejlepší, ať už se rozhodnete projevit svou vlastní identitu nebo ne. Může to být těžká cesta, ale může to být také velmi obohacující a úžasná cesta, po které jste kdy v životě vůbec šli!
    Rebecca, Velká Británie, herečka, hlasová terapeutka, zaměstnankyně BBC2:
    Za prvé bych ráda citovala Douglase Adamse: Nepropadejte panice. Nejste sami! Nejste první a nebudete poslední. Podívejte se zpátky 20 let, kolika lidem se pomohlo. Buďte sami sebou. Pokuste se přijmout vlastní identitu nejprve ve své mysli (ačkoli to může trvat dlouho – stejně jako u mě – chce to nějaký čas, tohle není závod), potom zjistíte, že není důležité, co si lidé myslí nebo co říkají a opravdu na tom nezáleží. Potom můžete začít řešit tělesnou stránku věci, pokud máte pocit, že je to nutné. Někteří se do toho pustí rychle, jiní vyčkávají nebo se drží zpátky z jakéhokoliv důvodu, ale to hlavní, co tím chci říct je, že jakmile je zmírněn vnitřní zmatek ve vaší hlavě, mohou následovat další změny zcela přirozeným způsobem. Usmívejte se. Alespoň jednou denně na svůj obraz v zrcadle. Úsměv je také skvělý způsob, jak prolomit bariéry.
    Denise, USA, transgender aktivistka, podnikatelka, U.S. Navy veteránka, bývalá boxerka:
    Mohu jen doporučit najít si dobrého terapeuta. Když u mě proběhl první coming out, začala jsem si zvykat na radost. Místo genderové dysforie jsem měla genderovou euforii. Opravdu jsem to tak cítila – euforii! Chcete-li se konečně osvobodit a mít radost ze života, aby váš život získal smysl, přestaňte se trápit v mužském těle. Ale i já jsem potřebovala radu. I když mě během přeměny několikrát vyhrkly slzy a měla jsem obavy (což k tomu nevyhnutelně patří), můj terapeut mi vždy pomohl vyhnout se sebedestruktivním myšlenkám.
    Allison, USA, transgender aktivistka, ředitelka Institutu pro lidská práva:
    Za prvé a především věřte sami sobě. Nesnažte se nasazovat si masku, kterou po vás chtějí média, přátelé, rodina nebo veřejnost. Strávili jsme už tolik let s falešnou maskou, za kterou jsme schovávali své krásné pravé já stvořené přírodou. Postavte se tváří v tvář nepřízni osudu. Jsme jedinečně krásná a talentovaná skupina jednotlivců a i když se může zdát, že nebudeme mít dostatek sil na tento boj, jsme jedni z nejsilnějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Porucha pohlavní identity je vážná věc, která se ale se správnou podporou, léčbou a péčí sama o sebe může překonat a můžete se stát jedním z nejúžasnějších lidí, kteří kdy žili. Nikdy o tom nepochybujte! Hledejte podporu kdekoliv. Pomůže vám v přijetí vlastní identity, zvýšení sebevědomí a získání svobody. Budete tím, kým skutečně jste.
    Gerri, USA, transgender aktivistka, řidička kamiónu:
    Porucha pohlavní identity je skutečná věc. Není to něco, co samo zmizí. A už vůbec ne s přibývajícím věkem. Může to být stále silnější a silnější. Přijměte svou identitu a užívejte si jí! Transgender lidé mají možnost vyzkoušet si život obou pohlaví. A začněte teď hned, abyste byli co nejdříve těmi, kým doopravdy jste.
    Melissa, USA, transgender aktivistka, profesorka, právnička:
    Nejste sami a nikdy nebudete! Ano, můžete ztratit všechno, ale stojí to za to. Stojí za to žít svůj život takové, jaké doopravdy jste, aniž byste musely něco předstírat! V naší komunitě získáte mnoho přátel. Žádné dvě přeměny nejsou stejné. Každý jsme vyjímečný i v rámci naší malé komunity. Kdybych k tomu dostala šanci, udělala bych to znovu, protože teď mohu každý den prožít jako Melissa.
    Renee, USA, podnikatelka:
    Řekla bych každé z vás totéž:
    Nikdy si nepodmiňujte štěstí. Jak jsem zjistila – štěstí je naše volba. Byla jsem tehdy v nejhorší fázi mého života – bez domova a bez prostředků – ale byla jsem šťastná.
    Trpělivost – být úspěšný vyžaduje doktorát z trpělivosti. Všechno trvá déle, než si přejete. Ti, kteří vás milují, potřebují více času, aby vás přijali, práci trvá déle si najít, lásku je těžší potkat. Buďte trpěliví a odhodlaní!
    Je to maraton – ne sprint. Přeměna trvá opravdu dlouho. Úspěch je definován kvalitou vašeho života po přeměně: váš pocit pohody, vašich přátel, vaší rodiny. Bude to dlouhá cesta, ale vychutnejte si ji – nebojujte proti ní. Staňte se řekou – ne lososem!
    A neopouštějte svá zaměstnání.
    Madi, Dánsko, transgender aktivistka:
    Vím, jak je to těžké. Pečlivě vše promyslete a vytvořte si dobrý plán. Není snadné změnit své pohlaví – budete muset předvídat a překonávat potíže. A pokud tak nakonec učiníte – neuvízněte v transgender komunitě – to není dobré. Cílem vašeho přechodu je přejít na normální život.
    Kristin, USA, herečka a nositelka několika vojenských vyznamenání:
    Všechny jsme krásné a všechny si zasloužíme důstojnost a respekt. Držte hlavu nahoru a vydržte těžké časy, protože ty dobré se objeví už brzy.
    Joanne, USA, (její výčet funkcí zabral půl stránky, takže vybírám např. konsultantka, výchovná poradkyně, soudkyně):
    Joanne: Za prvé – chci vám všem říct, že vaše porucha identity nikdy nezmizí. Trvalo mi 65 let to přijmout! Pokuste se s tím něco udělat a nečekejte, až budete staré, jako já. Užívejte si svého ženství a nikdy NIKDY se nevzdávejte.
    Vyžaduje to hodně odhodlání a plánování, abyste dosáhly úspěchu. Každý jsme jiný. To, co jsem udělala já, bylo správné pro mě. Chápu, že někteří z vás nemohou realizovat svou přeměnu z různých důvodů, ale já osobně jsem neměla jinou možnost. Zaplatila jsem obrovskou cenu za svůj přechod – finanční, fyzickou, emociální a sociální. Ale výsledek, kdy jsem rozkvetla, předčil i mé nejdivočejší představy.
    U téhle přeměny jsem musela přidat obrázek pro všechny nevěřící, kdo si myslí, že ve věku 65 let se sebou není možné už nic udělat…
    Midori, Turecko, počítačová inženýrka a zpěvačka z turecké televize:
    Nebojte se. Vyhledejte profesionální pomoc a kontaktujte ihned lidi, jako jste vy. I když není pravda, že když je člověk členem komunity LGBT pak je automaticky dobrý člověk. Jako v jakémkoliv jiném společenství, i zde jsou dobří a špatní lidé. Pokuste se ptát těchto lidí a získávejte odpovědi na vaše otázky. Pochopíte, že nejste jediná dívka s touto poruchou identity. Největším vaším bohatstvím je vaše vzdělání a vaše znalosti. A také chci říct, že není nikdy pozdě. Je to vaše právo žít svůj život. Jinak se budete stále cítit sami, smutní a v depresi. Ačkoli to všechno je součástí tohoto procesu, ale na konci tunelu vás čeká světlo.
    Atd. atd. 🙂
    Já vím.
    Můžeme vám to říkat věky, mohou vám to říkat tisíce zkušených žen, ale vždycky bude existovat nějaké to vaše “ale”…
  • otєrєzє.cz

    Na svatého Václava (mé druhé video)

    Ani nevím proč, ale chtěla jsem si zkusit, jak zní můj hlas ne po 4 měsících HRT (jako v článku Malinovka), ale po 7 měsících. Všechny čtvery baterky do foťáku byly vybité (já je nabíjela, ale ony se zatím vybily), takže jsem musela zapojit starší webkameru a natočit to video přes ní.
    Nedělám si žádné ambice o tom, jak úžasně ženský je můj hlas. Spíš jsem chtěla jen říct, že se svým hlasem téměř nepracuji, nejezdím teď na hlasové terapie (protože foniatr identifikoval můj hlas jako ženský a usoudil stejně jako já, že platit 300 Kč za jedno sezení je zbytečné 🙂 a jak jsem si dnes po 3 měsících měřila frekvenci svého hlasu, tak se zvýšila z původních 190 Hz na 210 Hz.
    Nevím proč. Už před 3 měsíci mi to procházelo. Jak v telefonu tak v reálném životě. Ale teď mám z toho ještě větší radost.
    Tak trochu malou inspirací mi bylo, že žádná MtF z ČR nemá na youtube podobné video, kde by říkala cokoliv o svém údělu, o své situaci, prostě o sobě a nebála se ukázat světu, což já se bojím nesmírně a už teď přemýšlím, jak dlouho tu to video nechám, ale chvilku (ještě pár měsíců) určitě ano.
    Natočila jsem dvě verze – českou a anglickou. Anglickou jako první a původně jsem českou vůbec točit nechtěla, jenže mě to začlo bavit a dostala jsem pocit, že musím něco říct i česky 🙂
    Nesnáším natáčení na kameru a byla bych ráda, kdybych to už neopakovala, přestože mě to bavilo.
    28.9.2014 – 7 měsíců HRT (video jsem 31.12.2014 odstranila)
    Navíc se mi dnes podařilo zkontaktovat slečnu (Míšu), která ovlivňovala nevědomky mé myšlenkové pochody poslední tři roky, protože jde o jednu ze tří (když počítám i mě) slečen v podobné situaci z mého města, která už si ale vším prošla. Za celou dobu mé přeměny a dva roky předtím jsem o ní slýchávala z doslechu od lidí, kteří jí buď znali osobně nebo jen jako klienti (jezdila chvíli s taxíkem). Asi dvakrát jsem tu o ní dokonce někde psala – ale ty zkušenosti nebyly zrovna moc milé. Spíš jsem díky nim začínala být opatrnější. Mí bývalí kolegové z dispečinku sanitek si o ní kdysi povídali, jak z dálky vypadá jako žena, ale jakmile se k ní a k jejímu taxíku přiblíží… je to prý hrůza (tehdy možná byla, ale teď ani náhodou!). A měla jsem s ní i další zážitky – když jsem pracovala ještě v obchodě – přišla (nebo spíš přiběhla) tam v rychlosti pro nějakou drobnost a když odběhla (byla totiž oblečená unisex, ale měla už krásné dlouhé blond vlasy), tak se na mě kolega obrátil a říká: “Ty vole, viděls to co já? Ježiši…”
    Ano, viděla jsem to, co ty. (Ale vůl jsi možná taky jenom ty, i když jsem ho měla jinak docela ráda).
    Bylo mi v takových chvílích hrozně a cítila jsem se nesmírně demotivovaná. A taky mě to odrazovalo do toho jít, ale… jak vidíte, stejně jsem to nakonec nevzdala 🙂
    Míša mi vyprávěla, že chodila k MUDr. Zoubkovi v Ústí n.L., kde ale všechno nešlo tak rychle jako u Hanky.
    Dva roky musela chodit na pohovory a až potom dosáhla na hormony. K operaci se dostala až po 2 letech na HRT. Takže celkem 4 roky čekání!
    Teď je z ní krásná blondýnka (co se ve středu nechá přebarvit zase na brunetku, jak mi říkala 🙂 (To je normálka, tyhle změny, že holky? 🙂 a kdybyste viděli ty její štíhlé nohy! Hotová modelka! 😉
    Snažila jsem se jí naznačit, že to já mám co dohánět, když jsem viděla její fotky, ale ona tvrdila totéž a tak jsme se na FB málem (v dobrém) pohádaly 🙂
    Opravdu ráda poznávám nové holky i kluky, kteří jako jediní na světě vědí, jaké to je a se kterými se dá všechno probrat naprosto otevřeně.
    Přeji vám hezký nedělní sváteční večer a to video neberte prosím moc vážně. Sice takhle obvykle mluvím, ale třeba v práci se snažím vystupovat jako dáma 🙂
    (Jde to těžko během té rychlopuberty 🙂
  • otєrєzє.cz

    Hrdinky mého života

    Dobře, koukám, že některé z vás můj optimismus vyloženě vytáčí, tak na chvilku trošku zneutrálním a popíšu optimismus ne můj, ale někoho úplně jiného (aby to pořád nebylo jen na mně :).
    Objevila jsem totiž jeden moc zajímavý blog.
    Ti z vás, kdo umí anglicky, si mohou opravdu počíst na blogu s názvem “Hrdinky mého života (The Heroines of My Life).
    Tento blog píše Monika z polské Varšavy, která je téměř u konce své přeměny a její blog je složen mimo jiné také z rozhovorů s MtF ženami z celého světa.
    Jejím životním mottem je citát Kurat Cobaina:

    Raději budu nenáviděn za to, kým jsem, než milován pro to, kým nejsem.

    V tuto chvíli je už na blogu 230 rozhovorů (!) (češku jsem nenašla – jen (krásnou) Turkyni pracující jako IT specialistka v ČR 🙂 a rozhodně není ani jeden demotivující.
    Pokud jsem tu v předchozím článku mluvila o pesimismu, hodí se tu teď říct, že tento blog obsahuje 230 optimistických rozhovorů. Všechny ty slečny a ženy, u kterých probíhá nebo proběhla přeměna, motivují ostatní, aby se také vydaly na tuto cestu beze strachu a s nadšením.
    Pokud je mi vyčítán optimismus, pak by měl být výčítán i dalším slečnám a potažmo i Monice, která svým blogem dává světu najevo, že my jsme ženy jako všechny ostatní a není třeba se pozastavovat nad tím, že nás tento fakt naplňuje a přináší nám radost.
    Často jsou zde používána slova jako “extremly happy” (extrémně šťastná) nebo “the best decision in my life” (nejlepší rozhodnutí mého života).
    Tohle prostě není o umělém optimismu. Ani o neumělém. Tohle je jednoduše nezpochybnitelná realita. Ať tomu věříte nebo ne. Může být snad něco jasnější, než výpovědi těch z nás, které jsou na stejné lodi? To je jako zavírat oči před tím, že svítí slunce a tvrdit, že nesvítí…
    Tyto rozhovory najdete zde:
    Monika: “Tento blog je o ženách, které jsou mou každodenní inspirací. Povídala jsem si s 230 ženami, ze kterých vyzařuje moudrost, krása, inteligence a láska. Tento blog je o ženách, které mi ukázaly, že existuje naděje i pro mě a že je lepší být nenáviděn pro to, kým jste, než být milován pro to, kým nejste.”
    We are everywhere 😉
    Moc ráda bych sem přeložila alespoň jeden rozhovor, ale já nevím který!!! 🙂
    Všechny jsou úžasné a něčím zajímavé. A velké spoustě z nich to také moc sluší.
    Monika se neptá stále na tytéž otázky, ale přizpůsobuje je situaci každé z nich.
    Navíc každý rozhovor je doslova protkán soukromými fotografiemi, na které se dívám s otevřenou pusou.
    Jde o 230 osudů, které mají všechny něco společného a přesto je každý jiný.
    Musím přiznat, že mám z některých zase oči plné slz. Z toho, jak se to povedlo, co ty ženy dokázaly, jak jsou šťastné, mají partnery, rodiny a šťastný život normální ženy (nebo normální život šťastné ženy? 🙂 Vyberte si.
    A nejde jen o mladé 20leté slečny. Jsou tu 40-50leté ženy a jak jim to sluší!
    Jak bych mohla pochybovat???
    Aspoň jedno (náhodné) interview sem ale vložím. Je sice náhodné, ale je v něm spouta velkých myšlenek. Ty se ostatně dají najít ve všech rozhovorech.

    Rozhovor s Mieke B (Jižní Afrika)

    Monika: Dnešní rozhovor bude s Mieke B, mladou video bloggerkou, která dokumentuje svou přeměnu na YouTube. Dobrý den Mieke!
    Mieke: Howzit Moniko. Děkuji za rozhovor, je to pro mě čest! (Pozn. Howzit je jihoafrický pozdrav).
    Monika: Mohla bys říct pár slov o sobě?
    Mieke: Je mi 25 let, jsem transžena žijící v Jižní Africe. Jako žena žiji od listopadu 2013. Jsem šťastná a spontánní osoba, která udělá všechno, aby mohla pomoci člověku v nouzi a dohlédla na to, aby byl šťastný a spokojený. Mám také ráda všechno, co mi poskytuje vzrušení, jako adrenalinový motosport a off-road jízda na kole. Možná vypadám jako městské děvče, ale v srdci jsem spíš farmářka.
    Monika: Proč ses rozhodla sdílet své detaily o přeměně na YouTube?
    Mieke: No, v Jižní Africe jsem sotva někdy slyšela o jiných translidech. Výjimečně ve zprávách a statistikách o trestné činnosti. Když jsem začala přeměnu, myslela jsem si, že jsem jediná trans osoba v zemi, ale postupem času mě kontaktovalo stále více a více lidí a já si uvědomila, že nás tu přeci jen pár bude.

    Také jsem si myslela, že nebude možné projít přeměnu v ženu s ohledem na to, jakým mužem jsem byla, ale když jsem viděla na YouTube jiné ženy, pochopila jsem, že je to skutečně možné. Vím, že na YouTube existuje ještě spousta trans-vloggerů, ale myslela jsem si, že ten můj bude dobrý pro jihoafrickou transgender komunitu, když se mi podívají přímo do tváře, jak hovořím o věcech, na kterých jim záleží nejvíce. Vždycky mě potěší, když mi někdo cizí řekne, jak moc jsem se změnila od svého prvního videa. YouTube mi hodně pomáhalo při budování mého sebevědomí. Dokumentace mé přeměny ve videích se ukázalo být přínosem nejen pro mě, ale také pro mnoho dalších v mé zemi.
    Monika: V jaké fázi přeměny jsi právě teď?
    Mieke: V současné době jsem na HRT po dobu 10 měsíců. Zatím jsem měla skvělé výsledky s rozložením tuku v těle (postava), epilací, změkčením pleti a růstem prsů díky HRT a vypadám snad už jako žena i při mé výšce. Ještě za sebou nemám žádnou operaci, ale samozřejmě to mám v plánu.

    Monika: Jak jsi spokojená s výsledky hormonální terapie a GRS?
    Mieke: Ano, jsem s výsledky velmi spokojená. Je to “připrav se… pozor… aaaaa ČEKEJ!!” Stejně jako u většiny věcí v životě chceme všichni okamžité výsledky, ale na všechny dobré věci se vyplatí čekat. Nejvýraznější účinky HRT se projevily po 6 měsících. To byla chvíle, kdy jsem se rozhodla žít jako žena na plný úvazek, protože jsem už začínala mít problémy s vystupováním jako muž. Lidé měli poznámky typu: začínáš vypadat stále víc a víc jako žena, co se to s tebou děje?”
    Monika: Mohla bys popsat své dětství? Kdy jsi poprvé pocítila, že bys neměla být chlapec nebo muž?
    Mieke: Moje dětství bylo docela obyčejné v jedné milující rodině. Měla jsem deprese, ale nevěděla jsem, že je to kvůli poruše pohlavní identity. Snažila jsem se jen žít a dýchat. Celé dětství jsem ale tušila, že něco bylo jinak, že nejsem v těle, ve kterém mám být. Kvůli konzervativní africké společnosti se o transsexualitě nebo změně pohlaví vůbec nikdy nemluvilo a tak jsem byla jen tím “zvláštním” dítětem, které potřebuje být utvrzováno a vychováváno k tomu, že je chlapec. Až jsem si tedy nakonec začala opravdu myslet, že nechci být dívkou. Od svých 4 let jsem věděla, že chci nosit šaty, hrát si s panenkami (což jsem také dělala, když rodiče nebyli kolem), ale až ve věku 22 let jsem si uvědomila, že je to vážné, že potřebuji přeměnu nebo raději zemřu.
    Monika: Pro většinu transžen byl nejvíce traumatizující čas strávený ve škole nebo na vysoké škole, kde musely čelit diskriminaci. Jaké to bylo ve tvém případě?
    Mieke: V mých školních letech jsem opravdu nevěděla o mé poruše pohlavní identity, protože se mi to dařilo celkem dobře potlačovat. Když jsem se rozhodla ve 22 letech říct svým blízkým, že chci jít do přeměny, nebyli vůbec překvapeni. Prý jsem se jim to snažila naznačit už na střední škole, což si ale já nepamatuji. Mám naštěstí několik dobrých přátel, kteří mě podporují dodnes. Na střední a vysoké škole jsem byla trochu zlobivý chlapec, takže nikdo neměl podezření, že jsem trans. Tím pádem jsem nebyla obětí šikany nebo diskriminace.
    Monika: Existují nějaké transtgender modelky, které jsou pro tebe vzorem?
    Mieke: Ano určitě! Candis Cayne, Lana Wachowski, Laura Jane Grace, Jenna Talackova, Paris Lees, Lisa du Preez a mnoho dalších. Samozřejmě následuji také své kolegy z YouTube!
    Monika: Co bylo nejtěžší na tvém coming-outu?
    Mieke: Říct to své rodině bylo docela drsné. Byla to ta nejtěžší věc a i když jsem si nepřipouštěla, že to dopadne špatně, celý můj svět se zhroutil, když mi řekli, že už nejsem jejich součástí a pro ně jsem mrtvá. Je už to dávno, co jsem je viděla naposledy, ale myslím, že časem se to snad zlepší. Své přeměně jsem tak trochu dávala za vinu, že jsem přišla o rodinu a měla jsem kvůli tomu výčitky. Ale stále věřím, že přijde den, kdy za mnou přijdou. Do té doby se budu snažit být silná a pomáhat rodinám jiných transosob, které prochází podobnou situací.
    Monika: Jaký je tvůj obecný názor na současnou situaci transgender žen ve tvé zemi?
    Mieke: V posledním desetiletí se začala objevovat práva transgenderů i v Jižní Africe. Většina transžen ale žije v tichosti ve svém původním pohlaví a tak je těžké odhadnout jejich počet a bojovat tak za skutečnou rovnoprávnost. I když máme uzákoněných pár dobrých lidských práv, těžko říci, jestli se podle nich také doopravdy postupuje. Podle zákonů na papíře by transgender lidé neměli mít žádný problém žít svůj normální život, ale díky neznalosti veřejnosti je s námi stále zacházeno nespravedlivě, jsme odmítáni používat preferované toalety, nemůžeme si hned nechat změnit naše osobní doklady, máme díky tomu problémy se získáváním zaměstnání. Čím více se bude v Jižní Africe o nás mluvit, tím větší šance je na zvýšení informovanosti veřejnosti a bude tak možné zvýšit tlak na dodržování lidských práv.
    Monika: Jsme svědky stále více a více coming-outů transžen. Narozdíl od předchozích let, některé z nich mají statut celebrit, nebo jsou velmi dobře známé, jen zmíním Lanu Wachowski (režisérka), Jenna Talackova v modelingu, Kate Bornsteinovou v akademickém životě, Lauru Jane Grace v hudbě nebo Candis Cayne v herectví. Máš také ten pocit?
    Mieke: Ano. V Jižní Africe se to však neděje. Zato o zahraničních celebritách slýcháme často. Viděla jsem na internetu mnoho transgender osob od řidičů nákladních automobilů až po ženy procházející se na červeném koberci. Je důležité prolomit stereotypy nastavené v minulosti. U každé transosoby vidíme něco jiného, ale společnost si může uvědomit, že jsme stejně tak obyčejní lidé jako oni.
    Monika: Jsi aktivní v politice? Podílíš se na nějaké lobbistické kampani? Myslíš si, že transženy v politice mohou přinést nějaké změny?
    Mieke: Nejsem zapojena do politiky, ale podporuji ty, kteří jsou. Jistě, transžena může přinést nějaké změny – ale ne větší, než jakákoliv jiná žena v politice. My jako transženy žily na obou stranách života, takže jsme o to víc čelily nástrahám tohoto světa. Kdo by byl tedy lepší kandidát pro tuto práci?
    Monika: Máš ráda módu? Jaký druh oblečení obvykle nosíš? Nějaké speciální módní vzory, barvy a trendy?
    Mieke: Miluji módu! Před přeměnou jsem nosila jen trička, tříčtvrteční džíny a žabky, ale teď už je to všechno včetně doplňků! Pro každodenní nošení v práci nadále nosím módní džíny nebo dlouhou sukni v tmavších barvách. Nejsem si příliš jistá, co znamená být “chic”, ale to zřejmě odráží můj šatník. O víkendech a při zvláštních příležitostech ráda nosím šaty a podpatky, i když díky mé výšce vyčnívám nad všemi mými kamarády. Moje oblíbená barva je modrá, ale vypadám lépe v zelené a hnědé, takže většina mých šatů mají tyto barvy. Samozřejmě, že mám i nějaké černé, když cítím potřebu skrývat typické části těla “transženy”. Vždycky jsem nosila honosné náušnice a náramky. Když jsem doma, nosím přiléhavé tepláky a tílka.
    Monika: Co si myslíš o transgender soutěžích krásy?
    Mieke: Myslím, že je to úžasné! Je krásně vidět, že některé transženy vypadají lépe, než biologické ženy. Dokazujeme tak zbytku světa, že i my transženy můžeme být stejně krásné a “normálně vypadající” jako každá jiná žena.
    Monika: Jsi zapojena do života místní LGBT komunity?
    Mieke: Jeden můj přítel a já se snažíme založit LGBT organizaci v naší místní komunitě (Mpumalanga provincie), která bude pomáhat lépe chápat naší komunitu a vyhledávat specializované lékaře, léky a terapeuty, kteří se specializují na práci s lidmi s těmito specifickými potřebami. Zatím je to boj, protože většina lidí s tím nechce mít nic společného, bojí se ukázat na veřejnosti a chybí nám finanční prostředky. Ještě stále se v Jižní Africe odehrává velká spousta zločinů z nenávisti vůči LGBT a tak se většina transgender osob snaží raději vyrovnat se svým osudem po svém. Ve svém YouTube kanálu se snažím těmto lidem pomoct.
    Monika: Co bys doporučila transgender ženám, které se obávají přeměny, diskriminace a nenávisti?
    Mieke: Moje rada zní: Jděte do přeměny co nejdříve! Čím mladší začnete, tím lepších výsledků dosáhnete a také lidé kolem vás se snadněji přizpůsobí vaší nové roli. Pokud začnete později, může to způsobit komplikace v zaměstnání, v manželství, atd. Takže čím dříve, tím lépe. Pro teenagery a mladší generace je snažší přijmout své transgender vrstevníky mezi sebe, než pro starší generace. Vidím ale, že veřejnost stále více přijímá takové osoby a je jim stále více otevřená, než tomu bylo dříve. Mají na to vliv i média a technologie. Pokud jde o diskriminaci, je těžké něco radit, protože je to něco, co se děje kdekoliv a kdykoliv v daném okamžiku. Někdy je možná lepší vyhledat právníka před coming-outem na pracovišti, abychom se vyhnuli okamžitému propuštění a soudních bitev pro záchranu našeho zaměstnání.
    Je politováníhodné, že mnoho transgender lidí kvůli tomu přijde o práci. Že jsou trans a nejsou považováni za “normální” zaměstnance. Je dobré si také dát do pořádku finance. Je to po nějakou dobu nákladný nikdy nekončící příběh. Pokud jde o nenávist, jsem šťastná, že jsem ji dosud nezažila. A ráda se vždy pokusím zabránit situacím, kdy by k tomu u některého z transgenderů mohlo dojít. Nikdy jsem nešla ven v noci, aniž bych nebyla obklopená skupinkou mých přátel a nikdy jsem nechodila na riziková místa. Buďte si vědomi této situace a ujistěte se, že jste vždy v bezpečí. Ve většině případů lidé nenávidí trans osoby jen protí, že nechápou, o čem to je.
    Monika: Jaké plánuješ další kroky v současné době a kde se vidíš v příštích 5-7 let?
    Mieke: Nedávno jsem začala žít jako žena na plný úvazek a už tak žiji několik měsíců. Najednou jsem přestala cítit ten strašný pocit, že všechno musím mít hned, někam spěchat a dokončit přeměnu v mžiku. Mám klid, cítím se pohodlně a spokojeně sama se sebou mnohem víc, než předtím. V příštích dvou letech mě čeká feminizační operace obličeje a odstranění ohryzku. Možná i zvětšení poprsí. Až potom budu úplně připravená na operaci pohlaví. Považuji se za ženu už teď, takže není kam spěchat. Kromě přeměny bych ráda dokončila svá studia a získala titul v Pozemním stavitelství. Jakmile školu dodělám, chtěla bych se usadit, vdát a mít dvojčata jménem Nathan a Graham. Dívky přeci mohou snít ne? Završením mého úspěchu bude má vlastní rodina.
    Monika: Mohla bys říci, že jsi teď šťastná žena?
    Mieke: Určitě! Nikdy jsem nebyla šťastnější než předtím. I když se některé věci zhoršily (rodina, peníze, atd.) jsem stále šťastná a každý den se probouzím s úsměvem! Pokud si vzpomínám, tak před pár lety se mě něco takového vůbec netýkalo. Nemám ponětí, jak jsem mohla tak nešťastná a v depresích vůbec žít. Je úžasné, jakou změnou můj život prošel, jakmile jsem se začala chovat tak, jaká doopravdy jsem. Mohu se vší upřímností řícti, že jsem moc ráda, že jsem naživu!
    Monika: Mieke, bylo mi potěšením s tebou udělat rozhovor. Díky moc!
    7.3.2014
    Původně jsem chtěla tady skončit, ale musím vyzdvihnout pár myšlenek, protože se mi tak líbí!
    Snažím se tu o totéž, o čem Mieke mluví v posledním odstavci. “Nemám ponětí, jak jsem mohla tak nešťastná a v depresích vůbec žít.”
    Kdykoliv potkám kohokoliv, kdo ještě neudělal ten první krok (z jakéhokoliv důvodu), vidím smutnou zoufalou tvář bez jiskry v očích a bez úsměvu. A nemůžu se na takovou tvář dívat. Mám v sobě zakódované alespoň se pokusit dostat takového člověka na správnou cestu.
    Není jiné cesty.
    A budu to opakovat pořád.
    Potom se mi moc líbilo, jak popisuje změnu svého postoje, jakmile začala žít jako žena na plný úvazek. Že najednou přestala cítit tu nezkrotnou touhu mít všechno teď hned v mžiku. To je jednoduché – najednou to všechno totiž máme a můžeme si to užívat každý den. Proto vstáváme s úsměvem. KAŽDÉ RÁNO. Tohle vážně není ani tak o optimismu, jako o realitě.
    Líbí se mi její sny o rodině. Taky bych se chtěla vdát… Nejhorší je, že mám teď v mé současné situaci úplně konkrétní představy, jak by měl takový můj ženich vypadat a pokud se jím nestane, budu mít nasazenou laťku hodně vysoko :/
    Její rada: “Jděte do přeměny co nejdříve!” je radou úplně všech. A přesto lidé sedí, leží, stojí, otálejí, přemýšlí, dny plynou, roky plynou…desetiletí plynou…
    Mieke vzala přeměna rodinu úplně tím nejhorším způsobem. A přesto je šťastná.
    Já svoji rodinu neztratila, ale přišla jsem o každodenní radosti se svojí dcerkou, za kterou jsem ale šťastná, že jí mám a vděčná i za to málo dní, kdy můžeme být spolu. A stejně jsem šťastná!
    Neexistuje vyšší level štěstí než ten, kdy můžeme být sami sebou.
    I o tom je tenhle blog.
    Ne jen o mně, o mé radosti, euforii a optimismu, který má jasný zdroj (jak je vidět i na ostatních).
    Je potřeba nás občas nakopnout (vím to sama z vlastní zkušenosti), tak se teď snažím nakopnout zase já vás! 🙂
    A je jen na vás, zda se příští ráno probudíte s úsměvem nebo ne.
    Věřte mi.
    Cesta ke štěstí je tak krátká, jako cesta k vašemu mobilu…
    222 317 185 (pondělí – středa do 12 h.)
    Ne, nepište maily.
    Přijde vám odpověď, že máte volat na tohle číslo, kde se můžete u sestřičky objednat. 😉
    Nestyďte se už konečně za to, kým jste a začněte se mít rádi!
    V ČR se počet transsexuálů (na základě celosvětové četnosti) vypočítává zhruba na 30.000.
    Od první operace v r. 1942 bylo ale provedeno jen něco přes 1000 operací.
    To znamená, že někde mezi námi žije ještě 29.000 transsexuálů (MtF i FtM).
    Hlavně tam prosím nevolejte všichni najednou! 😉
    ——–
    A měla bych tu ještě jednu výzvu:
    Protože jsem holka zvědavá, využila jsem kontaktu na Moniku, abych zjistila detaily o přeměně u našich sousedů v Polsku. O tom připravuji článek.
    Ale Monika mě poprosila, jestli bych jí nepomohla najít některou z vás, u které už několik měsíců probíhá přeměna nebo jste po ní (klidně i několik let), umíte anglicky, nevadilo by vám zveřejnit pár fotek a chtělo by se vám být součástí její úžasné sbírky rozhovorů jako první Češka!
    Napadla jsi mě ty, Michelle 😉 Určitě bys měla světu, co říct. Ale nutit nikoho nebudu. Pokud se nikdo nenajde, tak Česko pro ostatní holky z naší planety zůstane stále zemí neznámou.
  • otєrєzє.cz

    Strašně pesimistický článek

    Máte pravdu. Dost bylo optimismu, radosti a nadšení.
    Je na čase stát se pesimisty!
    Vždyť už vám všem musí být špatně z toho kritického nedostatku pesimismu tady.
    Všechno je tak dobré, dokonalé a krásné. A pořád! To už přeci není možné. Nesnesitelný optimismus! Říkáte si, jak to? Vždyť takový život nemá nikdo na světě. Ona určitě píše jen o tom dobrém a to zlé cenzuruje. Ona nám vlastně lže! Taková ta přeměna přece nikdy být nemůže. Nevěříme jí to.
    Tak tady je konečně to zlé…
    Ach mé pánské kožené bundy, mé milované hnědé a modré vytahané tepláky, mé černé slipy a plísňové rifle – i vás se musím zbavit. Takových peněz jsem za vás dala! Ta bunda stála 4000! No to ne, tu si nechám. Přece jí nevyhodím? Ale nosit jí už stejně nebudu, tak co s ní? To už nikdo nekoupí. A tak zabírá místo ve skříni jen proto, že byla drahá a denně mě štve, že jí tu mám. Doprčic co s tím?
    Je přímo nesnesitelné, když jedu autem z Prahy a nemůžu zastavit na kterékoliv mezi, abych se vyčůrala jako dřív jen vystrčením pindíka z kalhot. Musím svléknout kalhoty, kalhotky, do podřepu a hlavně najít místo, na kterém nebudu vidět. Nejlépe zajet hluboko do lesa a nechat se pozorovat zvědavými srnkami a… ups! Šlápla jsem do zaječích hovínek.To jsou boty za 2000! No nevykašlali byste se na to?
    Zase se namalovat. Musím vstávat o 20 minut dřív, abych na svou tvář napatlala tu příšernou béžovou hmotu a natřela řasy tím černým blivajzem. Lesk na rtech se lepí a půl hodiny si na hlavu stříkám lak, aby mi ty prameny držely tam, kde mají. Jen co vylezu, zafouká vítr a všechny vlasy jsou hozeny do naprosto jiného směru. Šátek kolem krku mi vítr odhodí dozadu a je poskládán chaoticky. Vzteklá nasedám do auta a jedu do práce, kde mile ráda přenesu svoji příšernou náladu na ostatní.
    Ježiši nemám boty na podzim – a na zimu – na jaro – na léto. Na předjaří a na předpodzimí, na noc a na den a taky na doma a k doktorovi! To zas bude pryč celá výplata během dvou dnů. Dřív mi stačily jedny špinavé tenisky. No nebyl ten život jednodušší?
    To jsem si mohla myslet – už zase mě balí chlapi! Fakt vopruz. Nuda. Snaží se být milí, ale já je odhalila – ve skutečnosti jsou to všechno otrapové, co mě chtějí jen zostudit a dokázat, že oni jsou tu páni tvorstva a všechny ženy je musí poslouchat. Tak to teda ne. Přece nebudu ztrácet čas nějakými přiblblými sladkými řečmi o mé kráse? Jsou to jen lži a nic víc. A už vůbec se na ně nebudu usmívat. Pokud možno se co nejvíce mračit. To bude nejjistější. Tím zajisté každého pro příště odradím.
    Už mě nebaví psát své dlouhé příjmení s tím -ová na konci. Nikam se nevejde. A ty dlouhé sms, co musím psát! Není to náhodou diskriminace? Víte o kolik znaků musí žena v životě napsat víc, než muž, kvůli té příšerné češtině, která rozlišuje rody a všude přidává písmenko “a”? Normálně před soud bych to hnala. Před evropský rovnou. A zakázala bych genderovou rozdílnost češtiny. Asi začnu psát zase v mužském rodě. Jestli se někomu ten ženský líbí, tak je zřejmě padlý na hlavu.
    Venku je zase vedro, ale ty mé špeky! Kdo má pořád nosit ty přiléhavé letní šaty? Nesnáším šaty! Mám v nich vypadat jako modelka a zatím? Si to zkuste. 14 dní je vybíráte na netu, pak jich 10 vrátíte, než vám jedny budou, tak si je jdete radši koupit do obchodu, ale v tomhle městě bohužel žádné hezké neexistují. Jste z toho pěkně nervózní. Nechcete v tom vedru chodit nabalení v riflích. Ale co, dřív to šlo, tak to půjde i teď. Vykašlete se na nějaké hezké roztomilé sexy šatičky! Ty jsou jen pro barbíny.
    Už zase kvůli mě musí předělávat personalistka milión dokumentů, když si člověk pořád mění jméno. Zase na matriku. To je otrava poslouchat tam pořád ty děsně chytré úřednice. Tohle snad někoho baví nebo je z toho dokonce nadšený? Neexistuje. Na to zapomeňte. Je to otrava už po druhé vymýšlet nové jméno. K čemu je to neutrální? Měla jsem si nechat to mužské. Jo. A to by byla legrace trvat na něm i po operaci! Jenže já jsem pesimista a docela pěkný vopruz, takže bych to mohla zkusit a otrávit tím nejméně 20 lidí, kteří se tím musí zabývat.
    Všichni lidé, kteří vám v okolí říkají, jak vám to sluší, vám jen lžou! Nevěřte jim! Chtějí se vám zalíbit nebo projevit soucit nad vaším zpackaným životem. Nikdy vám neřeknou, že z vás nebude žena a že vás nikdy jako ženu neuvidí. Budete pro ně pořád jen chlap, chlap a chlap. Fuj. A ještě k tomu s pipinou. Nechutné. Obzvlášť, když si každý den před nimi na něco hrajete – asi na ženu nebo co. Oblékáte se jako žena, malujete si nehty, oči a děláte, že jste žena. Pořád to o sobě tvrdíte a nutíte ostatní, aby to tvrdili taky. Aby hráli vaši hru. Děsíte je, víte to?! Tohle jim fakt nedělejte.
    Ještě máte chuť do toho jít? Byla bych moc ráda, kdybych vám to rozmluvila. Tenhle blog se totiž stává pesimistický a jeho cílem je nikoho zásadně nepodporovat, být sobecká a všude tvrdit, jak je všechno špatné. Úplně nejlepší by bylo změnit pozadí na černé a nechat černý text… 😉
    Já bych se na to vykašlala, hele. Nemá to smysl. Nikdy z vás žena nebude, natož krásná žena. Z pipiny vám bude smrdět, protože všichni špičkoví chirurgové v této zemi (a vlastně ani nikde v Evropě) svoji práci neumí a co potom? Nevěřte ani doktorům! Je to jen sebranka. A nepočítejte s tím, že najdete partnera nebo partnerku. Navždy zůstanete sami! Že jste už někdy viděli transsexuálku s partnerkou nebo partnerem? To se vám jenom zdálo. Oční klam. To si zase někdo na něco hraje.
    Každý den vám bude blbě. Deprese střídá depresi. Žádné nadšení se nekoná – z čeho jako? Z toho, že si musíte sedat na prkýnko? Dřív to bylo tak jednoduché. Ach. Co všechno teď musíte řešit. To vás přestane bavit. A ten strach z toho, jestli budete vypadat dostatečně žensky, je také oprávněný. Nebudete. Všechna videa z youtube, co jste kdy viděli, jsou jen fotomontáže. Nikdo z těch lidí není skutečný. Prostě se tu na vás hraje jedna velká lež. Důvod? Nenasytnost lékařů, kteří jen inkasují body od pojišťoven.
    Body, body …. ňáký body?
    Pořád mě bolí prsa. Nemůžu kvůli tomu ani spát. Už zase rostou. To abych za chvíli zase kupovala novou podprsenku! Že na to nemáte? Tak vidíte! Já jsem vám to říkala! Nemáš prachy – nemáš ženské tělo. Bez peněz neexistuje přeměna. A nezapomeňte dávat do kapes doktorských plášťů tlusté obálky, jinak jste bez šance.
    Ještě že mám vás – všechny – co mi tu píší ty pesimistické komentáře a jsou při mě. Máte pravdu. Pesimismus je skvělý (není to řečeno moc optimisticky?). Ten, kdo je optimista, je divný. Je super, být celý život natvrdlá, znechucená a smutná. Tady není z čeho se radovat. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Tak co.
    Všechny mé fotky tady jsou stejně fotky někoho úplně jiného. Hraju tu na vás pěkné divadlo.
    Pojďte ke mě všichni pesimisté. Nebojte, neobejmeme se. Jen si spolu všichni zakřičme: “Tohle je tak zkur***enej život a já jsem tak blbá, že s tím nic nedělám!”
    Napsat tenhle článek bylo tak jednoduché! Konečně jsem mohla mluvit sama za sebe a nehrát si tu na hodnou holčičku v růžových šatičkách. Tak to já tedy opravdu nejsem. Všichni doktoři jsou zlí a neschopní, tenhle systém je taky zlý a neschopný, nebe je příšerně modré a kytky děsně barevný.
    Budu ráda, když se tu objeví další pesimisté a všichni společně potom ty přitroublé naivní optimisty vytlačíme ze světa. Ať žije pesimismus a blbá nálada! Stop optimistickým povzbuzujícím myšlenkám a naivním blogům!
    Jako vás tu neštve, když tu někdo pořád blábolí o tom, jak je krásné být ženou? Taková blbost. Ženský jsou odpad tohoto světa. Chlapi mají přeci hlavní slovo – a vy se chcete stát ženou? Přeskočilo vám? Koukejte využít toho, že jste dostaly to urostlé, chlupaté, smradlavé, vousaté, obrovské a vykrmené mužské tělo! Co by za to jiní lidé dali a vy chcete být ženou. Taková ubohost. Co si asi myslíte, že jako žena dokážete? Že budete prezidentkou zeměkoule? Že osídlíte Mars? Nebo budete žít šťastný život s manželem a dětmi? Všechny ty kecy o feminismu jsou bláboly. Nechtějte být ženou, nemá to smysl. Vidíte snad, že to nestojí za nic, ne?
    Je dobře, že se píší i takovéto články. Pesimismu není nikdy dost. Čím víc, tím líp.
    A teď už jsme konečně všichni spokojení.
    Konečně ta Tereza taky nepíše optimisticky.
    Možná by mohla ještě napsat, jak každý den bulí, jak je znechucená, otrávená, negativně naladěná, zlá, jak jí štve, že si musí povídat s Fifkovou, jezdit do té pitomé Prahy a tam poslouchat ty optimistické řeči. Jooo, když se tam nějaká rozbrečí nebo rozpovídá o tom, jak je jí zle. To je jiná! To se dá teprve poslouchat. Věřte mi, já jsem opravdu realistka. Všechno, co tu povídám je tak, jak je. Vím přesně, jak (blbě) skončím a jak (blbě) skončíte vy. Fakt.
    Tak to by stačilo, ne?
    Takhle to nepůjde.
    Sorry. Budu muset zůstat tou blbou naivní optimistkou…
    NENECHEJTE NIKDY NIKOHO ŘÍKAT VÁM, ŽE NĚCO NEDOKÁŽETE. MÁTE SEN, TAK SI TEN SEN CHRAŇTE. KDYŽ SAMI LIDÉ NĚCO NEDOKÁŽOU, BUDOU VÁM TVRDIT, ŽE TO NEDOKÁŽETE TAKÉ. POKUD NĚCO CHCETE, JDĚTE SI ZA TÍM. TEČKA.
    Will Smith
    Pesimismus (z lat. pessimum, to nejhorší), česky škarohlídství, znamená obecný postoj a přesvědčení, že věci jsou špatné nebo zlé a budou patrně ještě horší. Lze jej popsat také jako názor, že zlo stejně nakonec převládne nad dobrem. Jeho protikladem je optimismus, přesvědčení, že věci i svět jsou dobré a budou stále lepší.
    Pesimista je člověk, který zastává pesimistické názory, vidí všechno černě. Nevidí žádné perspektivy, nevěří v dobrou budoucnost, a na všem vidí to horší, všechno si představuje a domýšlí v té horší možné variantě. Podle Eysenckovy teorie jsou pesimisté nejčastěji lidé, které označil jako melancholiky. Optimisty pesimisté často označují za snílky nebo lehkovážné a sami sebe za realisty.
    “Pro člověka, který se nevzdává, neexistují hranice.”
    Lidé, kteří se ve světě neztratí, jsou lidé, kteří zvednou hlavu a rozhlédnou se po tom, co chtějí.
    A když to nenajdou, vytvoří to.
    Pesimismus dědíme, nebo se ho učíme?
    Odpověď není jednoznačná. Dědičné jsou temperamentové osobnostní rysy. “Učení” působí též. Začíná v raném věku. “Nejvíce dítě vychováváme, když ho zrovna nevychováváme,” pravil významný český psycholog Zdeněk Matějček. Optimismus podporuje život dítěte v pro ně přehledném, jeho potřeby uspokojujícím a důvěru v lidi i svět podporujícím prostředí. Opak směruje k pesimismu.

    A takový pesimista může být dvou typů: internalista či globalista. Internalista je přesvědčený, že má smůlu, těžký osud a marné je jeho snažení, je ohrožen úzkostí a depresemi. Nepovšimne si, a tudíž nevyužije různé šance nabízející se ke změně.

    Globalista je přesvědčen, že problémy na jeho život dopadají globálně. Tj. zhoršují kvalitu žití ve všech oblastech. Podobně z toho vyvozuje, že nemá smysl nikde se snažit. Vše je podle něj ovlivněné výchozí zchátralostí.

    Pesimisté ve srovnání s optimisty:
    • Typické uvažování pesimistů se zaměřuje na snahu vyhnout se nezdaru. To ve smyslu “kdo nic nedělá, nic nepokazí”.
    • Poněkud náročnější úkol vnímá pesimista jako “kus života těžkého”. Optimista jej vnímá jako pozitivní výzvu.
    • Pesimista eventuální úspěch popírá nebo před sebou i před druhými snižuje a přičítá ojedinělé náhodě. Optimista jej připisuje sám sobě a má tendenci úspěšné chování opakovat.
    • Pesimisté očekávají katastrofu. Naopak optimisté spíše předpokládají, že obtížnou situaci úspěšně zvládnou.
    • Pro pesimistu jsou typické pochybnosti, váhání a obavy. Optimista si naopak tyto varianty nepřipouští.
    • Pesimista hledá důvody “proč to nejde”. Optimista hledá cesty, jak to udělat, aby to šlo.
    • Pesimisté mají zvýšenou tendenci prožívat negativní pocity, jako jsou úzkost, pocit viny, zlost, smutek nebo zoufalství.
    PhDr. Tomáš Novák – psycholog
    Představte si sami sebe za 50 let, kdy vám bude přes 70, 80 nebo 90 let a budete na konci své kariéry i života. Sedíte na pohovce a uvažujete nad svým životem. A začnete přemýšlet o věcech, které byste si přáli, abyste je udělali trochu jinak, nad tím, čeho litujete.
    V roce 2064 si zjevně budete přát, abyste více času trávili se svými dětmi, mohli říct svým rodičům, jak si jich vážíte, než nadobro odešli a v hlavě budete mít ještě stále svůj těžký balvan, který si už nejspíš odtáhnete s sebou do hrobu. Nebudete litovat, že jste mohli něco udělat jinak?
    Jste tady, v roce 2014, jste mladí, zdraví a perspektivní a máte šanci se do všeho pustit znovu. Mít úspěšnou kariéru a kvalitní, hluboké mezilidké vztahy. Ale teď je to stále ve vašich rukách! Můžete změnit svoji budoucnost. Můžete se víc smát, tancovat a milovat. Vaši rodiče jsou tady a vy máte šanci s nimi být a říct jim vše, co jste si přáli. Můžete být tím zdrojem pozitivity, dobré nálady a pohody, kterým jste chtěli být.
    Nebo můžete zůstat pesimisty a nedělat nic.
    Pár osobností, které se nezastavili na první překážce a něco dokázali. Třeba i pro vás budou inspirací:
    • Michael Jordon byl vyloučen z basketbalového týmu na střední škole
    • JK Rowling byla 12x odmítnutí, než našla vydavatele pro sérii Harry Potter
    • Col Sanders byl 100x odmítnut při hledání podpory pro jeho Kentucky Fried Chicken (KFC).
    • Thomas Edison provedl přes 10 tisíc pokusů v procesu vynalézání žárovky a testoval 6000 materiálů
    • Zakladatel Starbucks Howard Schultz oslovil 242 potenciálních investorů – všichni, kromě 17, ho odmítli
    • Walt Disney byl 302x odmítnut, než mu banka půjčila peníze na stavbu Disneylandu
    • Steven Spielberg nebyl přijat do USC Film School (Akademie filmových umění)
    (Tohle byl ten nejtěžší článek, jaký jsem kdy napsala. Už po mě prosím nikdy nechtějte, abych se (třebaže na pár minut) stala pesimistkou, protože taková prostě nejsem a – ano – může za to přeměna! Jednoznačně to mohu potvrdit. Je to totiž něco tak úžasného, fantastického a nepředstavitelného, že to působí jako kouzlo. Na vás, na vaše myšlenky, na váš život, na vaše srdce, tělo a potažmo celé vaše okolí. A to okolí je pak nadšené s vámi. Fandí vám, myslí na vás, ptá se na to, co je nového a je fascinováno, když vás půl roku nevidí a najednou tu stojíte před ním v šatech, lodičkách, načesaná a namalovaná tak, že jste se na sebe ráno musely usmát v zrcadle, protože ten pohled je narozdíl od pohledu před několika lety pohlazením. Nejhezčí na tom je, že to působí trvale. Bez přestávky. A promítá se to do každé činnosti, kterou během dne vykonáte. I když mi někdo v práci vysvětluje, že jsem něco udělala špatně, jdu a předělám to a nerozhodí mě to. Je to to největší štěstí a nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v životě udělala a není ani vteřina během dne, kdy bych něčeho litovala. Vím, že se to nedá pochopit a že je to občas až otravné. Těžko se tomu věří a těžko se to popisuje. Možná, že je to tak nepochopitelné a nepředstavitelné, že to vypadá, jakobych se snažila být za každou cenu pozitivní. Abych se přiznala, tahle myšlenka mě ani nenapadla. Vše, o čem píšu, píšu bezprostředně a napřímo ze své hlavy a svého srdce. Nekrotím své emoce a nenechávám se ovlivňovat lidmi, kteří tvrdí, že to nejde, že to nepůjde, že jsem divná, že jsem naivní… V momentě, kdy se z ničeho nic nevědomky přehoupnete na druhou stranu je najednou všechno jinak. VŠECHNO. Nenechá vás to chladnými, pokud máte srdce, duši a pokud jste někdy měli své sny… Tohle je můj vlastní pohled, mé vlastní pocity a můj život, o který se tu s vámi dělím. Tohle je můj sen, který se mi splnil a stále plní. Jeho jedinečnost ale spočívá v tom, že tenhle sen nikdy neskončí, protože ženou už budu do konce svého života. Navíc tohle netvrdím jen já. Stačí se podívat na jakékoliv youtube video s přeměnou, jak nadšené jsou všechny aktérky a ještě o tom píší. Je-li na tom něco nepochopitelného, na mém optimismu nebo nadšení, pak je možná na čase se zamyslet sám nad sebou…)
    7 měsíců HRT (foto č. 134)
    Můžete si stěžovat, že růže mají trny,
    nebo se můžete radovat, že trny mají růže.
  • otєrєzє.cz

    Pod deštníkem

    Prší. Kapky deště jako malé krystalky zkrášlují tvé řasy. To říkáš ty. Ale já si myslím totéž o tvých očích. Vytahuješ deštník a schováváš mě pod něj. Není moc velký, tak mě chytneš kolem pasu a tiskneš pevně k sobě. Líbí se mi to. Snažím se sladit s tvým krokem. Smějeme se tomu, jak nám to nejde. Ulicí zní klapot mých kozaček. Vůbec nevnímám zimu ani mokro. Jen tebe, tvé teplo, tvou vůni, tvůj hlas, který svou rezonancí a melodií prorůstá celým mým tělem a úplně automaticky mě jako ladička ladí na tu nejhezčí frekvenci – na tu naší.
    Deštník je velezvláštní věc. Pro jednoho střecha, pro dva objetí.
    Uklízím tác po chlebíčcích, přivoním k pugetu růží na stole, dívám se večer v koupelně do zrcadla a říkám si, tak na tuhle tvář ses celý večer díval a přesto jsi mě tolik chtěl… Odlíčím se, ještě přečešu vlasy a v bavlněném pyžámku vklouznu pod peřinu, kterou jsem ještě před chvílí přikrývala tebe…
    Je večer.
    Odjel jsi.
    A já usínám sama.
    S tvými doteky vtisknutými do mého těla, s tvými polibky, co nechci si nikdy ze rtů slíznout, s tvými slůvky šeptanými do ouška, které si navždy tyto zdi zapsaly do svých záznamů.
    Divíš se mi, že mi chybíš?
    (Jen) ten deštník jsem si vymyslela.
    Chtěla jsem si to právě teď představovat a chtěla jsem si myslet na tebe, protože když na tebe myslím, je mi hezky.
    Dnes za mnou do práce přijel zástupce jedné z největších firem vyrábějících obaly. Jak mi později řekl, naplánoval si tuto návštěvu schválně až tak po půl roce od chvíle, kdy jsem všem kolegům a dodavatelům začátkem dubna rozeslala e-mail s informací, že od teď už nejsem Tomáš, ale Tereza.
    “Mně se líbilo, jak jste nás všechny dodavatele prostě postavila před hotovou věc. Říkejte mi Terezo a žádná jiná volba. Prostě hotovo. Jasné, výstižné.”
    Pepa Siřínek je dobrosrdečný člověk, který mi výslovně řekl, že se nikdy za své jméno ani činy nestyděl a mohu ho tedy jmenovat kde chci celým jménem. (To mě nadchlo, tenhle přístup). Říkala jsem mu, že tu chráním soukromí každé z nás, což je pochopitelné. Všechny se tak bojíme, abychom nebyly (nebo jednou nebyly) spojovány s transsexualitou. Nebudu rozebírat proč. Je jasné, že žádná z nás by dobrovolně nešla točit dokument ČT nebo se nafotit do časopisu.
    Pepa je obchodní zástupce, se kterým si snad každý člověk musí rád povídat. Není to jen o práci. Je to uvolněný veselý rozhovor, při kterém se toho mnohdy vyřeší více, než při strnulém obchodním jednání.
    Když jsem si pro něj šla ze schodů k vrátnici, zůstal stát a díval se na mě. Zůstalo tedy na mě probrat ho z mrákot a odlehčit situaci, tak říkám: “Vy tady na mě čekáte a já zase čekala na vás. A teď už jsme se dočkali, tak prosím pojďte se mnou nahoru.”
    První věta, kterou mi řekl bylo: “Nezlobte se, ale já vám to musím říct. Já jsem úplně v šoku. Víte, já jsem si říkal, jak asi budete vypadat, měl jsem strach, že budete mít spoustu mužských rysů, že budete vypadat jako chlap, ale tohle jsem tedy vážně nečekal. Upřímně – opravdu vám to sluší.”
    Aaaaach.
    To se tak hezky poslouchalo. 🙂
    Začala jsem se zase stydlivě culit, poděkovala a chtěla přejít na jiné téma, ale ono to nešlo.
    Zajímala ho spousta věcí.
    Co na to kolegové, co dodavatelé (nasmáli jsme se při mém vyprávění o nedávném setkání s dodavatelem, který pomlouval pana Nováka a říkal, že s “ním byla hrozná spolupráce, ale s vámi – to je jiná!” :). Neustále se na mě díval, usmíval se a já měla radost, že mi řekl tolik povzbuzujících věcí. Ačkoli – přiznám se – už jsem si na to zvykla 🙂 Že procházím. Ujistil mě, že si je jistý, že cizí lidé už mě musí oslovovat jako ženu a většina těch, co mě znali z dřívějška také. Snažil se mě vizuálně porovnávat s Tomášem. 🙂
    A já sebejistě seděla, povídala a měla radost, že potkávám člověka, který je na naší straně – na straně nás všech, kteří takové lidi potřebujeme a i když jsme pak probrali i pracovní věci a jeho, tak to stejně zase skončilo u mě :).
    Věděla jsem, že má dnes dorazit a tak jsem se oblékla do vínového trička v hodně ženském střihu s velkým výstřihem a vzala si ještě krásný růžovobílý šátek od Káti (z Havířova). A protože jsem byla včera pozvána na večeři (mým bývalým kolegou), měla jsem čerstvě nalakované nehty krásně zářivou červenou barvičkou, kterou mi pochválila i kolegyňka 🙂
    Před panem Siřínkem jsem měla ještě jednoho obchoďáka. A dobrý 🙂 Prostě normálka 🙂 Dobrý den. Dobrý den paní Nováková. Ruka, úsměvy, voda, představení firmy, komunikace, rozloučení.
    Žádné podezřívavé pohledy, žádné dotěrné otázky, žádné civění.
    Naprosto normální schůzka referentky nákupu s obchodním zástupcem 🙂 Ženy s mužem (protože takové jednání je jiné, než muže s mužem. Já o tom musím přeci něco vědět 🙂 Veškerá komunikace ženy s mužem je jiná. Na úplně jiném levelu mnohdy s podtexty a nevědomky vysílanými signály, které si muž s mužem nevyšlou (téměř 🙂 nikdy.
    Včerejší večeře s bývalým kolegou byla parádní. Využila jsem možnosti obléknout se do šatů a kozaček a … prostě jsem se chtěla líbit 🙂 Proto, že jdu do společnosti i sama sobě.
    Popovídali jsme si o starých časech na úřadě a taky o tomhle blogu. Řekl mi, že byl tak naštvaný, když ten blog našel a začetl se do začátku v r. 2012 – proč prý jsem mu to už dávno neřekla? Tak rád by mi pomohl…
    Neřekla bych to nikomu na světě. Nikdy ani za nic! Do hrobu jsem si to tajemství chtěla odnést.
    Škoda, že bylo tak málo času.
    Poslední dobou si vážně ráda povídám, ráda chodím mezi lidi, ráda se bavím a ráda poznávám i lidi nové. Tereza je jiná, než byl zamlklý a věčně utrápený Tom.
    Cítím se jako orchidej, která právě rozkvetla nejméně patnácti květy! A to jsem teprve 7 měsíců na HRT.
    Zjistila jsem, že se mi začínají ozývat lidé, které znám z minulosti a čtou tento blog 🙂
    Jiřko, zdravím 😉
    A nebudu jmenovat všechny.
    Trochu se stydím, protože tohle nebylo určené pro vás – mé blízké a z mého okruhu. 🙂 Tohle bylo určené pro mě, abych se nezbláznila a potom pro ostatní holky, abych jim ukázala, že přeměna je úžasná příležitost, jak se definitivně zbavit svého balvanu v hlavě a není to ani složité ani smutné, jak si někdo může myslet.
    Snad to ale pomohlo i lidem, kteří o tomhle neměli dříve ani ponětí a teď jsem jim snad ukázala, že nejsme žádné zrůdy.
    Opravdu si každý den od 8.4.2014 užívám své povolené “zlegalizované” ženskosti plnými doušky, každý den si celá šťastná vybírám něco na sebe, maluji se (stačí jen linka na očích a mám takovou radost :), řeším, jaké boty na zimu, jaký lak na nehty, jakou vůni do bytu, jaký kabátek, jakou barvu na vlasy, jaké šaty, abych se někomu líbila…
    Je toho tolik, čeho se dá užít!!! Normálně se z toho asi zblázním. 🙂 Nevím, co dřív. 🙂
    Neexistuje pro mě svobodnější, dokonalejší a hezčí stav, než být ženou.
    Pomalu se vzpamatovávám z toho 36letého vězení a začínám chápat a věřit, že já jsem se nikdy jako Tom nenarodila.
    Vždycky to byla, je a bude jen Tereza…
    Jako vy všechny, co jste Leničkou, Luckou, Šárkou nebo Markétkou.
    I vy si zasloužíte žít svobodně a šťastně, holky.
    Ale nikdo to za vás neudělá 😉 Myslím ty kroky.
    Nemůžu si pomoct.
    Jsem přesvědčená (a teď zcela logicky), že je opravdu jen jediná cesta.
    Jak by mohla být ještě nějaká jiná, která by nás naplňovala více?
    Všechny ostatní jsou jen slepé odbočky, které nám částečně mohou vyplnit tu touhu po štěstí něčím jiným… Sladkými malinami při cestě (co se každou chvíli dojí a nejsou), prosluněnou pláží (co se občas zatáhne černými mraky), roztomilým kukučem malého liščátka, které sice vidíme denně rozzářené, ale když s námi zrovna není, jsme myšlenkami úplně někde jinde a ten balvan nejen že tam je. On ještě narůstá.
    Tyhle cestičky nikdy nenahradí a ani nemohou nahradit tu jedinou správnou.
    Říkám to proto, že tu teď sedím se sponkou ve vlasech, prstýnkem s perličkou, stříbrným náramkem, vínovým tričkem s volánky a tváří tak krásně hlaďoučkou, že si ji někdy musím sama pohladit, jak ráda se kochám tou ženskostí, která tu najednou je. Není jen v mých představách, v mých snech a v mých nesplněných přáních. Nemusím jí už dokonce ani vyhledávat na překrásných ženách po mém boku.
    Je to něco, co bych jako žena od narození NIKDY neřešila 🙂 Nezažila bych tuhle radost z přeměny, tohle rozkvétání ani to štěstí z toho, že si můžu říct: Já jsem tak ráda, že jsem ženou!
    Myslím, že si to klidně, holky a ženy, můžete občas říct i vy ostatní, co jste to štěstí měly už od narození…
    Ano, skutečně – není mi blbě. Nejsem otrávená. Nemám deprese. Nemám vztek na celý svět. Jo, jsem pozitivní. Jsem nadšená. Ano, mám radost. Jo, jsem šťastná.
    A nemůžu s tím prostě udělat vůbec nic!
    Vlastně ani nechápu, co bych s tím měla dělat? Nutit se do toho, abych nebyla tak nadšená a šťastná?
    Co je to za blbost?
    Veškeré narážky na mojí radost jsou jen závist.
    Nic víc.
    A přitom je tak jednoduché se radovat.
    Kdy ses Anito naposledy z něčeho radovala?
  • otєrєzє.cz

    Podzimní krásky

    Tohle bude dnes jen takové moje bezstarostné nevýznamné psaní, protože si prostě chci psát a protože mám radost i z toho, že už je podzim, i když na tu zimu se netěším.
    Přepadl mě čokoládový záchvat. A tak jen co jsem zase celá veselá přišla z práce, hned jsem si musela jednu čokoládu rozbalit. To bude asi tím, že je dnes první podzimní den a potřebujeme si něčím udělat radost.
    Jak jsem zjistila, s prvním podzimním dnem snad úplně každá holka začala řešit, co na sebe 🙂 Pochopila jsem to z rozhovorů kolegyň v práci i náhodných kolemjdoucích a při pohledu na polovinu dívek mi došlo, že je třeba připravit se na zimu. Že co nevidět budu muset uklidit i moje milované balerínky, které jsem přes celé léto nesundala.
    Jupí! Podzim! Nový šatník! Nové botky! Těším se, až si je půjdu vybrat 🙂
    Jen vyberu schránku, vykoukl na mě leták Deichmann se slevovým kódem. Tak jsem místo výtahem šla pěšky po schodech, abych si celý leták hned hezky prohlédla a už mám vybráno 🙂
    Musím říct, že mám tak úžasné kolegyně. Někdy mám pocit, že jsou to moje kamarádky. Dnes jsme (ale nikomu to neříkejte, protože obvykle opravdu pilně pracujeme! A tohle bylo o polední pauze vlastně 😉 debatovaly o botách na podzim, s kolegyňkou jsme skoukly katalog CCC a Deichmanna a probraly, co se nám oběma líbí, co nelíbí a jak bysme nejradši nakoupily ne jedny, ale hned dvoje nebo troje boty. Jedny vysoké, druhé nižší…
    Byla jsem ve svém živlu.
    Kolega jen kroutil hlavou, jak můžeme takovou dobu řešit boty. “Vždyť jsou to jen boty, proboha!” 🙂
    Ona je moje kolegyně taky blázen do bot 🙂
    Ne, to nejsou JEN boty. To je jedna z nejdůležitějších částí dámského šatníku a k tomu ještě vybrat nějaký hezký podzimní kabátek s páskem a budu spokojená.
    Kolegyňka mi ukazovala fotky nových bot z výprodeje na 10cm podpatku (vhodné tak na ples nebo na léto, ale tak krásné!), které si teď koupila a u kterých jsem si hned představila, jak bych se v nich asi líbila svému míšánkovi. 🙂
    No a pak jsme ještě probraly gynekoložky. Pomalu abych si nějakou hledala (údajně můžeme začít klidně už půl roku před operací), ale kolegyňka říkala, že v našem městě bude jen těžko mít nějaká volné místo. Kdysi jsem pracovala externě pro jednu firmu, která prováděla průzkumy mezi lékaři a dost často býval právě mezi gynekology, takže jsem si tu pěkně obhlédla už dávno všechny ordinace i chování každého z nich a měla bych vybráno 🙂 Tehdy jsem byla nesmírně šťastná, že jsem chodila “na gyndu” a pamatuji si ty návštěvy “krajin pro muže zapovězených” dodnes 🙂
    V kanceláři se pak strhla debata, jak to gynekolog pozná, když tam přijdu a nic mu neřeknu. Protože znám z vyprávění holek po SRS ze společných sezení, které nás vždycky baví tím, jak gynekoložka nic nepoznala, dokud se nepodívala dovnitř. Udělám to stejně 🙂
    A v práci jsem v pondělí zažila ještě jednu moc milou reakci kolegyně z vedlejší kanceláře. Dozvěděla jsem se, kdo v práci čte tento blog (což je někdy dobré vědět a což jsem nevěděla 🙂 a uvědomila jsem si, že máme (my všichni) možná více spojenců, než si myslíme.
    Co na sebe teď na podzim ale neřeším jen já.
    Kamarádka Vlasta (MtF před prvním krokem) z Moravy, jejíž nadšení z otevření se sama sobě i světu mně něco připomíná a líbí se mi, mě přivedla na vzpomínky, kdy jsem taky vloni řešila podzimní oblečení, ale nechtěla jsem si už kupovat nic pánského. Tohle neřeší určitě jen ona, ale spousta z vás, protože jednoduše nemůžete ještě sáhnout po vyloženě ženských věcech.
    Je pravda, že už vůbec nic unisex z této doby v šatníku nemám. 🙂 Přestala jsem to nosit. Chci se oblékat jako žena, chci si tu ženskost užívat i v oblečení a co víc – je to ode mě očekáváno. Což je naprosto super! Můžu si vzít, co chci! To je totální bezbalvanovitý stav v hlavě.
    Takže nakonec unisex věci, které jsem si v tom divném meziobdobí před přeměnou nashromáždila, byly vlastně jen na chvíli. Ale jsou také součástí toho všeho. Je to nezbytný krok (pokud tedy někdo neskočí rovnou do dámského, což u mě nehrozilo).
    Mám radost, když vidím, jakou má Vlasti radost z každého svého krůčku a chtěla bych jí tímto podpořit a moc pozdravovat! Rozjela jsi to hezky, naplno a jsem si jistá, že s takovou energií, kterou do toho dáváš, budeš už brzy šťastná. Ty jsi žena, o tom nepochybuji. Vím to z toho, jak přemýšlíš, jak píšeš, jak mi popisuješ situace, které prožíváš. A vidíš sama, že máš více spojenců, než bys čekala. Není to tak těžké…
    Cestou z práce jsem vezla zase jinou kolegyni a povídaly jsme si o barvě vlasů. Jela zrovna ke kadeřnici a chtěla tak černou, jako mám já. Vysvětlovala jsem jí, že já mám ale “černohnědou”, že to není úplně nejtmavší odstín, ale všichni mi stejně říkají, že je černá, takže jsem už po druhé sáhla (když už jsme u té čokolády) po “čokoládově hnědé” a postupně na ní přejdu 🙂
    Chtěla bych být taky taková podzimní kráska, jako jste vy, všechny slečny a ženy, které vás potkávám v ulicích ve slušivých kabátcích, nízkých kozačkách s podpatkem, co tak krásně zní při každém vašem kroku a zachumlané do šátku kolem krku. Do toho sluníčko a začínající zlatá barva stromů, jehož lístek sem tam upadne a cvrkne mě do nosu i svou nenapodobitelnou vůní – vůní podzimu.
    Troufám si říci, že všechny jste krásné a v podzimním sluníčku obzvlášť.
    Tohle je první podzim mého života, kdy mám šanci se vaší kráse konečně přiblížit…
    Taky bych chtěla takovou fotku…
  • otєrєzє.cz

    Zbavme se svých balvanů

    Jak už jsem tu nedávno psala, vždycky si myslím, že už nemohu být ve větší euforii, ale přijde něco nového a to mě posune zase dál. A tam je to tak krásné, že to nikdy nečekám (ani nemohu, protože nevím, jaké to je, dokud se tam nedostanu. Jen si to nějak ve své hlavě představuju a toužím po tom, protože podvědomě cítím, že se mi to bude líbit. Že se mi to musí líbit, protože jsem žena. A také to tak pokaždé je.)
    Každý další den je vlastně všechno zase o krůček hezčí a někdy se stane, že ten krůček není krůček, ale obrovský skok a potom je to rovnou záplava štěstí, ze které se mi nechce doplavat na břeh. Doteď jsem byla na tom správném břehu, ale teď jsem v tom až po uši 🙂
    Klidně si do mě zase šťouchněte, že jsem zase mimo. A vy jste nebyli, když jste udělali maturitu, když jste získali VŠ titul, když jste vyhráli světový pohár nebo vám paní učitelka ve třídě přede všemi řekla, že to byla ta nejhezčí básnička, co kdy slyšela?
    Jelikož jsem v euforii, nedovedu nepsat pod jejím vlivem. Navzdory všem komentářům, které se tu objevují. Navzdory všemu negativismu, který zaplavuje občas svět a tak mé štěstí působí na někoho jako pěst na oko. Ale s tím přeci musím počítat a taky s tím počítám. Jedu si po cestě, která má svůj vlastní jízdní řád a spousta věcí je jen v mých vlastních rukách. Já sama mám vlastně tu největší zásluhu na tom, kde teď jsem, protože o svém osudu rozhodujeme ve většině případů jen my sami. Proč Angličané (narozdíl od Čechů) nikdy neodpoví na otázku “Jak se máš?” jakkoli negativně? Vždy bez výjimky odpoví “fajn” (nebo podobně). Zato my okamžitě sdělujeme své neduhy, problémy a stěžujeme si, jak je svět zlý, lékaři zlí, systém zlý, politika zlá a vlastně celý náš život stojí za nic. O tom bychom dovedli hovořit hodiny.
    Fajn, není ti fajn? Tak proč něco neuděláš, aby ti fajn bylo?
    V pátek večer jsem prožila nejkrásnější momenty za celou dobu mé přeměny. Bože, to je tak úžasné být ženou!!! Říkám, že se to stupňuje. Ta radost, která už je teď tak vysoko, že si myslím, že už být výš nemůže.
    Ale může…
    Nedokážu svou radost skrývat, nedokážu obelstít své emoce ani pocity a nepřemýšlím o tom, proč to tak je, ale beru to jako věc, která k tomu patří a užívám si úplně všeho, co prožívám. Věc, která patří k většině žen – být v sedmém nebi v objetí muže. Něco, co nelze popsat slovy stejně, jako nemohu tisíckrát barvitě slovy popisovat západ slunce nad mořem a nikdy nemohu tak dokonale vykreslit vše, co tu nezapomenutelnou atmosféru vytváří. Je to totiž souhrn událostí, barev, vůní, doteků, něžností, slov, myšlenek, vyřčených přání, splněných přání a těch nejsilnějších lidských emocí, které “hory přenáší”.
    Přirozeně z toho musím být mimo. Pokud bych nebyla, byla bych nejspíš asexuální, lesba nebo ledová královna.
    Nejhorší na tom je, že čím víc ukusuji krajíc ženskosti, tím s větší chutí ho jím. A nejhezčí na tom je, že ten krajíc je nekonečný.
    V pátek večer jsem té ženskosti ale neukusovala sama a o to to bylo hezčí. V pátek večer jsem byla nejšťastnější za poslední roky a tou šťastnou mě udělal člověk, který mi tu teď právě moc chybí a jehož podezřívám z pohádkového čarodějnictví (v dobrém slova smyslu), protože jsem naprosto celá podlehla jeho kouzlům a čárám.
    Přešla jsem hranici, které jsem kdysi ani neviděla, natož abych se k ní dostala.
    A teď tu najednou stojím a chci tu zůstat.
    S ním.
    Ještě mi volal v noci za deště z auta, tak ráda bych ho přičarovala zpátky a nikam nepustila. Ještě mě hladil jeho hlas. Ještě mě hřála v koupelně jeho žlutá osuška, ještě pořád v tomhle bytě neexistuje čas. A já ještě celá rozechvělá v modrých šatech upřeně ve vzpomínkách vtahuji ho z chodby přes práh a pořád dokola a dokola se mi před očima přehrává ta “Legenda o vášni”.
    V sobotu po poledni měla dorazit jedna moc fajn návštěva z Havířova 🙂
    (Mluvím o vás, vy milá veselá sympatická a roztomilá rodinko s roztomilými dětičkami! 🙂
    (Pětiletý Adámek: “Teto, já tě miluji!”, “Teto, ty jsi krásná.”, “Teto, ty máš krásné vlasy.” 🙂
    To se tak hezky poslouchá, Adámku! Teta tě má taky ráda.
    Trošku pubertální houpy hou, ale když ty děti měly takovou radost! A já taky 🙂 (foto č. 135)
    Jak jsem brzo zjistila, byl to s tou návštěvou výborný nápad, protože mi zrovna celou sobotu nic netušíc pomáhali zvládat ty myšlenky na páteční večer a noc a touhu po jeho slovech, které nemohly dorazit, protože měl pracovní sobotu i neděli a já si s ním zrovna tak moc chtěla povídat – o všem, co jsem v pátek cítila, jakou mi dělal radost a jak jsem šťastná.
    I tahle návštěva mi ale udělala velkou radost.
    Tak ráda si s nimi povídám (já si vůbec ráda povídám, jak jsem poslední dobou zjistila 🙂 a dostala jsem úplně kouzelný růžovo-bílý šátek, který jsem pak nemohla a nechtěla svléknout a zítra si ho taky beru hned do práce 🙂 A ten dokonalý medovník! Děkuju!
    Kromě jiného jsme probírali jejich aktuální nelehkou situaci, protože na Leničce (tatínek) byl vidět ten typický smutný výraz ve tváři, který známe všechny a máme ho každá před začátkem přeměny. Ten výraz bych Leničce tak ráda změnila v rozkvetlý úsměv… Ale nemá to jednoduché ani její partnerka.
    Ještě v sobotu jsme byli prozkoumat město, tak jsme si dali na sluníčku takovou okružní procházku. Ve městě v ten den zrovna jezdily historické autobusy a když jsme procházeli kolem jejich stanoviště, přijde ke mě naprosto spontánně jedna starší paní a říká: “Mladá paní, kdybyste se chtěli svést, tak můžete i otamtud.” 🙂
    Je normální být pořád oslovována cizími lidmi? To vypadám tak důvěryhodně? 🙂

    Následoval ještě jeden výlet autem na nedalekou jedinečnou skálu. Tam bylo až nezvykle moc lidí, tak jsme se vyškrábali nahoru, dětičky to bavilo, návštěvu taky a mě spolu s nimi. Měla jsem radost, že tu jsou a že mám zase zážitek s někým, kdo je mi tak blízký.
    Když jsme odcházeli, před námi stál hlouček, na jehož okraji stál pán, co všem velmi barvitě něco vyprávěl a zrovna když jsem kolem něj procházela se rozmáchl rukou tak, že do mě tou rukou normálně silou majznul.
    “Jéé promiňte mladá paní. To jsem vážně neudělal schválně!”, začal se omlouvat.
    Usmála jsem se na něj a řekla jsem mu, že se nezlobím, ale on pokračoval: “Počkejte, já vám tady vyjádřím svou omluvu a dám vám napít šampaňského…” a nesl mi kelímek se šampaňským 🙂 Přede mnou šla Lenička a její manželka a děti a já říkám: “Ale já nemůžu pít, děkuju. Řídím víte?”
    “Ale prosímvás, pojďte, dejte si. To odřídí tamhle váš manžel!”
    🙂
    “Néé, vážně si nedám, já bych mu to nepůjčila víte?” 🙂
    To už jsem se nemohla smíchy udržet a všichni ostatní taky ne, protože podle všeho já jsem byla manželka Leničky a její manželka byla zase naše dospělé děcko 🙂
    Za pánem šla nějaká žena a křičela na mě: “Paní, neposlouchejte ho. On pořád takhle kecá!”.
    “Jasně, já už ho dávno neposlouchám.”
    A tu chvíli jsem si tak neuvěřitelně užívala, jako všechny ostatní podobné situace, kdy jsem “paní”, ale “manželka” jsem ještě nebyla 🙂
    Pak jsem “manžela” posadila zase vedle sebe do auta a naše “tři děti” hodila na zadní sedačky a jelo se domů 🙂
    Miluju lidi, co se mnou komunikují 🙂
    A usmívám se ještě teď.
    Baví mě to. Má mě to bavit. Mám si to užívat a mám z toho být nadšená. Potřebuji to. Potřebuji vědět, že už jsem na té správné straně nejen v mé hlavě, ale hlavně pro celý zbytek tohoto světa.
    Nefandím si tolik, ale jsem jednoduše šťastná.
    To byly tak krásné tři dny, že když mi má milá návštěva odjela zase těch 400 km zpátky domů, došla mi jedna věc:
    Dříve jsem se bála udělat jakýkoliv krok, abych nepřišla o svojí Kačenku – o své štěstí, které jsem měla a potřebovala denně. Ale nebyla jsem úplně šťastná…
    Vím přesně, proč Lenička už dávno není na mé straně. Jsem ráda, že jsem tehdy to rozhodnutí udělala a vím, že bylo správné. Protože i přesto, že nemám Kačenku denně a denně mi chybí, jsem šťastnější, než kdybych ji měla denně, ale denně se trápila, že nemůžu být sama sebou (jako teď Lenička). Takhle má Kačenka šťastnou “druhou maminku” a to je to nejlepší řešení, jaké mohlo nastat.
    Porucha identity je obrovský těžký balvan, který leží v naší hlavě a tíží nás ráno po probuzení, během dne, každou vteřinu, kdy před sebou vidíme (jakoukoliv) ženu, jakýkoliv projev ženskosti a nechce ven. Budí nás v noci a neustále nás tlačí k zemi, na kterou stále dokola a dokola padáme, ačkoli se snažíme zvednout tím, že se ženíme a máme krásné děti v domění, že “to přejde”, že ten balvan třeba jednou sám vypadne.
    Ne, ten balvan sám nevypadne nikdy. Vy na to vážně čekáte?
    Ten balvan musíme z naší hlavy vytlačit samy a nikdo jiný to za nás neudělá.
    Už několik měsíců se probouzím s lehkou hlavu, bez balvanu, který jsem v Leničky hlavě viděla pořád a uvědomila jsem si, jaké to je nemít ho tam… Být tady, kde jsem – ačkoli ještě nejsem úplně v cíli, už jsem vlastně dosáhla téměř všeho, po čem jsem toužila a ten zbytek je už jen třešnička na dortu.
    A co vy ostatní? Nechcete se taky už konečně zbavit svých balvanů?
    Co? Že to nejde? Že nejsou peníze? Že nemáte kde bydlet? Že máte hypotéku? Že vás okolí odsoudí? Že nevěříte, že to dopadne dobře? Že se bojíte, ale vlastně nevíte čeho? Že to už doklepete v mužském těle? Že z vás nikdy nebude hezká ženská? Že nevíte? Že máte strach, že ztratíte práci?
    A co takhle se na všechny ty výmluvy (kterých už jsem slyšela milión a já jsem je měla také) úplně dočista nadobro VYKAŠLAT?
    Není žádné:
    “Terezo Novakova, brigada?
    Bez penez,
    no nezmuzes nic,
    nedas do kapsy,
    nemas nic.
    .kdo nemuze
    a s podporou zuraduprace
    at neotravuje u doktoru
    I left the blog.
    © 2014″
    Stop!
    O tom to není.
  • otєrєzє.cz

    V Kauflandu

    Sedím v autě na parkovišti před Kauflandem.
    Nechce se mi, ale musím mezi lidi nakoupit.
    Přemlouvám se vylézt z auta.
    Za normálních okolností bych to neřešila, ale dva dny po laseru je má tvář u horního rtu a pod bradou hrubá, pod make-upem jsou drsné spálené “kopečky” vousů a to se mi vůbec nelíbí. Vím ale, že je to jen na pár dní a bude zase chvíli klid. A už to bude zase o trochu lepší než předtím. (I když teď mě to trochu znepokojuje, protože zítra mám zase důležitou schůzku.)
    Vyjdu tedy z auta. Nikdo neciví. (Proč by civěl? Vždyť už dlouho nikdo necivěl :).
    Všude tolik lidí!
    Paní z matriky, bývalá kolegyně, manžel mé bývalé kolegyně, sousedka…
    A nic.
    Nikoho nezajímám.
    Super, tak to pouštím z hlavy a jdu nakupovat.
    “Můžete mi prosím vás pomoct, paní? Hledám takové ty nakrájené chleby do hrachovky.”
    “Tak to vám asi zrovna já moc nepomůžu, pane. Vy myslíte takové ty krutony? Ale ty jsem tady někde viděla… – tady jsou!”
    “No vidíte! Děkuju vám moc!”
    Usmívám se na staršího sympatického pána, který se najednou zničeho nic lehce dotkne mého ramena a řekne: “Vy jste velice krásná žena!” 🙂
    (Nejspíš si zapomněl brýle 🙂
    A odešel.
    Asi za pět minut vlétnu celá sebevědomá do uličky, kde byl zase on 🙂
    “To jste zase vy? Počkejte… Teď mi nemůžete utéct.”
    Rychle se snažím změnit téma: “Nevíte, kde bych našla brusinky?”
    “Na co brusinky?”
    “No na svíčkovou.” 🙂
    “Jo tyhle, ty nám vozí jedna paní a manželka je pak zavařuje, já bych vám klidně jedny přinesl.”
    🙂
    Jen se culím, nejsem schopná hovořit (což bývá jen opravdu výjimečně) 🙂 Nemůžu mu přeci říct, ať mi žádné nenosí ani to, že je přinést chci 🙂
    “Jestli se ještě někdy potkáme, vy mi budete muset dát telefonní číslo. Nevadilo by vám to? Jestli byste s tím tedy neměla vy nebo někdo problém.”
    “No asi neměla…”
    “A kdybych vás pozval na hory… odmítla byste to? Lyžujete?”
    “Hory mám moc ráda, ale nelyžuji.”
    “A co tenis, hrajete?”
    🙂
    “Ne, ten taky ne, já tak maximálně na kolo nebo procházky.”
    “Já teď musím na schůzi. Víte my zasedáme kvůli volbám, já jsem totiž v komisi – okrsek 37…”
    “To vím kde je…”
    “Nejste náhodou taky v komisi se mnou?”
    🙂
    “Néé, já jsem z jiné čtvrti.”
    “No to je ale vážně škoda. Tak utíkejte a budu se těšit, až vás tu zase někdy potkám.
    A ještě něco: Máte moc krásná očička!”
    Asi budu do Kauflandu chodit častěji.
    Možná je to tady normální, že jsou tu ženy oslovovány a zvány na hory.
    Minule jsem tam šla taky bez nálady a paní se tam se mnou zapovídala na téma čaje.
    Miluju tyhle situace.
    Nečekám je.
    Netušila jsem, že mohou potkat i mě, i když mi to teď někdo moc milý a pozorný neustále říká.
    To se tak hezky poslouchá…
    Člověk to tak nečeká a je tak překvapen, že neví, jak má v první chvíli reagovat.
    Ach ti muži 🙂
    Netušila jsem, jak snadné je někoho okouzlit. O nic jsem se nesnažila, nevysílala žádné signály, že se chci s někým seznámit ani jsem se na svět neusmívala a nezářila zrovna jako sluníčko. To přišlo až potom 🙂
    Vlastně k tomu, abychom někoho okouzlily, stačí málo – být žena 🙂
    Ten pán nebyl vlezlý, nenaléhal, neobtěžoval.
    Příjemně jsem se bavila.
    A měla jsem velikou radost, že jsem se pak celou dobu uvnitř a ještě venku neustále musela culit.
    Jednou budou třeba tyhle situace standardní a nebudu je tolik řešit. Ale teď mě každopádně nesmírně těší.
    Některé články vzniknou, aniž bych je plánovala.
    Stejně jako někteří lidé vejdou do našich životů, aniž bychom to plánovali nebo čekali a minimálně do večera z toho máme dobrou náladu, kterou můžeme klidně zase honem rychle přenést na někoho dalšího 😉
    Já se teď ale zase moc těším na zítřejší a sobotní návštěvu. Obě jsou trochu odlišné, ale z obou budu mít radost.
    Být šťastná vlastním přičiněním je jedna věc, ale když mě do toho udělá šťastnou ještě někdo jiný… dá se vůbec takový nápor zvládat?
    Rozhodně lépe, než nápor neštěstí.
  • Přeměny

    Vzteklá před laserem a přeměna půvabné Katherine

    (První poloviny tohoto článku si prosím nevšímejte a rovnou jí přeskočte na tu druhou zhruba tam, kde začínají fotky Katherin.)
    Ještě včera jsem tu vykřikovala, jak se před zrcadlem snažím udělat mužský škleb a nejde mi to, ale jsou dny, kdy ze sebe nedobrovolně ženu udělat nemohu.
    Pokud bych se totiž oblékla a namalovala tak, jak to už od 8.4. dělám, vypadala bych jako Tom Conchita Wurst. (Když to s tím přirovnáním trochu přeženu).
    Moc by mě zajímalo, jak jste to dělaly vy všechny ostatní holky, co jezdíte na laser nebo jste jezdily.
    Vím, že záleží na druhu a množství vousů, ale já začala schválně už v prosinci, tedy dva měsíce před HRT, teď je září, čeká mě sedmý laser a to znamená nechat si narůst vousy do 1 mm, což se tak příšerně maskuje, ale do práce jít musím. No budiž, tak to zamaskuju tunou make-upu, pořád lepší, než aby to bylo vidět, ale hned po práci musím sednout do auta a odjet do Prahy, takže to znamená v autě se odlíčit… Jenže to není odlíčit se jen tak hala bala, ale pořádně. Kvůli laseru tam nesmí zůstat ani pidipigment!
    Minule jsem to fakt drhla, použila jsem ty (údajně) nejlepší odstraňovače make-upu, ale sestřička mi stejně potom řekla, že to, co při každém záblesku tak smrdí, nejsou moje vousy, ale make-up. :/
    Nenávidím tyhle dny, ačkoli paradoxně miluju, že po nich jsem zničila zase velkou spoustu těch příšer na mé tváři.
    Před sedmým laserem vypadá má neoholená tvář asi tak, že na tvářích, na spáncích a téměř celý krk je bez vousů. Dolní část horního rtu je také zcela bez vousů. Ale v horní části ještě prosvítá černý “podklad” a pod bradou je malý ostrůvek, který se při každé proceduře víc a víc zmenšuje, ale tam laser zabírá nejméně.
    Takže to vidím tak do ledna? Klidně i déle, ráda bych byla už v Motole bez starostí, i když vím, že spousta holek se holí ještě po operaci.
    Však já je zničím do posledního!
    Všimla jsem si na některých holkách při společných sezeních (hlavně těch, co už jsou hodně přede mnou), že mají hladké tváře. Vnímám, že mi pomáhají i hormony, takže je to řidší, jemnější… ale jsou to potvory hnusné černé odporné! Všechno dokáží zničit. Tak já raději zničím je!
    Ale ty dny, kdy má dojít k likvidaci, jsou pro mě v tuto chvíli tak nesnesitelné a smutné. Nemůžu se na sebe ani podívat a to mám jet metrem a potom v té nejrušnější části Prahy u Václaváku z hlavního nádraží mezi stovkami lidí.
    Vždycky se klidím do ústraní. V metru, na nádraží, ve městě…než vklouznu do bezpečné zóny Laser klinik.
    Co vlastně jsem?
    Conchita Wurst.
    Tak tahle bych nikdy ven nešla! Ale musím!
    Co na sebe? Klučičí věci odmítám, do toho mě už NIKDO NIKDY nedostane!
    Takže ne slimky, raději bílé tenisky místo balerínek – to už je snesitelné? A co s vlasama? No nechám je volně, i když to vyloženě mužský účes není a ani nechci, aby byl. Já nechci vypadat jako chlap! Ale co tedy jsem, když mám na tváři černé plochy vousů? 🙁
    Vím, že některé z vás jezdí na laser prostě tak, jak už všude chodí mezi lidmi – v dámském. Vyprávěla mi to i sestřička. Prostě přijdete v růžových kalhotách v halence zarostlé jako Rumcajs.
    Na to nemám a nikdy mít nebudu.
    A tak si říkám, že tenhle den vždycky prostě nějak přežiju.
    Co mi zbývá.
    Stydím se za to, jak vypadám a nemůžu s tím udělat vůbec nic.
    Je mi asi jako všem ženám, kterým přes noc narostly vousy a musí s tím přes půl Prahy metrem.
    Nechci to, ale současně to chci a potřebuji.
    Neexistuje jiný způsob, jak docílit krásné tváře.
    Naštěstí většina těch lidí mě vidí jen jednou v životě. Nevyhledávám je. Nesnáším, když na mě někdo civí.
    To jsem jediná, co ty lasery během RLT v souvislosti s okolím tak prožívá?
    A vypadají ty mrchy až 13. den 🙁
    V pátek mám pro mě důležité rande (ne další s někým jiným, ale druhé s tím samým :). V sobotu velká milá návštěva.
    To jsem si to zase naplánovala 🙁
    Jsem vzteklá, nepříčetná, otrávená a SMUTNÁ.
    Protože zítra ráno se nesmím oholit. (Tedy to torzo, co tam ještě roste).
    Jasně, že mám radost z toho, že je tam toho už tak málo. Jíťa se mě dnes ptala, jestli mají v Laser klinik vůbec na mě co spalovat 🙂 Jsem ráda, že to není vidět. Nejhezčí je to právě tak těch 14 dní po momentu, kdy všechno vypadá ven. Tohle je můj cíl. Takhle chci, aby to jednou zůstalo a už tam konečně nic nevyrostlo!
    Omlouvám se, že tu tak brečím nad takovou prkotinou, která nikoho nezajímá, ale jsem z toho vždycky už týden před tím celá nesvá.
    Nechci ze sebe dělat chlapa ani Conchitu Wurst 🙁
    Pomooooooooc!
    No, tak už jsem se patřičně vyvztekala a raději si pustíme nějaké hezké video…
    Nevím, proč mě pokaždé tahle videa rozbrečí. Jsem fascinována tou proměnou z člověka, ve kterém byla kdesi ukryta ta krása a zatímco se na levé straně tváří zděšeně, jakoby šel na popravu, na pravé straně mohu výraz té princezny popsat jen jedním slovem: PŮVAB.
    Je to video rekapitulující 1 rok přeměny, která dala na youtube teprve před 6 dny Katherin (24) z USA:
    (Kam dala ty zpropadené vousy??? Však já ten boj taky jednou vyhraju!)
    Jak to, že se z takových kluků stanou tak krásné holky?
    Nechápu to.
    Jelikož má volně přístupné fotky i mimo youtube, tak si myslím, že stojí za to je sem dát a prohlédnout si tak její soukromé fotoalbum:
    18.3.2014 – první den full-time (5 měsíců po začátku HRT)
    Vlevo: Ještě s dlouhými vlasy. Vpravo: Se sestřičkou – jakoby si z oka vypadly.
    Geniální fotka před a po 🙂
    Katherin s krátkými vlasy.
    A tady je někdo šťastný…
    Nepřejeme si všechny totéž?
    (A teď nemyslím jen tu poslední fotku).
    Ano, je to boj.
    Ale stojí za to postavit se svému strachu.
    (Ten je totiž tím jediným, čemu se je třeba postavit).
  • otєrєzє.cz

    S tebou jsem dokonalá

    Snažím se před zrcadlem udělat ten nejošklivější mužský škleb. Udělat ze sebe muže.
    Kdysi to šlo snadno (o nic jsem se ani pokoušet nemusela). Teď sama na sobě testuji, jak moc se dokážu ještě nelíbit sama sobě.
    Nejde to.
    Ať udělám jakýkoliv škleb, i když se hodně snažím, není to škleb mužský.
    Ani když nasimuluji znechucení, zděšení, zlost… Dokonce už i ani to mé “pff” při odmítnutí něčeho nevypadá chlapsky.
    Včera jsem se na sebe po odlíčení schválně mračila. Ale ani po odlíčení už nevidím muže (krásnou upravenou ženu ale taky ne :). Nevidím ho ani s rozmazanýma očima ani rozcuchaná, nahá ani oblečená…
    Kdysi jsem v jednom transition videu na youtube viděla, jak si jedna MtF dělá ze sebe legraci a převlékla se do mužských věcí 🙂 Pod to napsala “crossdressing” 🙂 To mi přišlo vážně vtipné (ale nelíbila se mi v nich, jelikož vypadala až příliš žensky v těch mužkých věcech).
    Dřív jsem si myslela, že když se budu usmívat, budu vypadat ženštěji (nenápadný úsměv je totiž základním standardním mimickým výrazem ženy a také se při něm zjemní celý výraz tváře. Všimla jsem si toho už mnohokrát.
    Venku leje, jedu pro naftu. V okénku u pokladny sedí žena, na které je únava už hodně vidět. Ale stejně, když mi podává účtenku, usměje se na mě. A já na ní. Přijdu ráno do práce a jsem přivítána s úsměvem. Bez ohledu na to, jak mým kolegyním zrovna je…)
    Ale teď už se ani usmívat nemusím. (I když úsměv já ráda.)
    Kam se poděly ty nenáviděné výrazy mé tváře?
    Mračím se, pláču, vztekám, zlobím…
    (Je neděle večer a já před chvílí odvezla Kačenku. Kéž by šly tyhle momenty jednou za 14 dní vždycky nějak přeskočit… Zase jsme toho tolik nestihly.)
    Je úplně jedno, co dělám.
    Něco se muselo stát.
    Může to tak být a nemusí. Všechno, celý svět, vnímáme všichni (nejen TS) dvěma způsoby. Skrze sebe a skrze své okolí.
    Tu pravdu, kterou já nevidím, vidíte jen vy, co vás potkávám a říkáte mi svými pohledy, úsměvy, zděšenými výrazy tváře nebo příjemnými šeptanými slovy do ouška, jak to všechno vlastně doopravdy je.
    “Když mi pořád nevěříš, půjdem spolu do kavárny, ale nebudem sedět spolu jako minule. Posadím tě někam ke vchodu a budu počítat chlapy, co se na tebe podívají. A budu počítat i ty, co se na tebe budou dívat i jakmile se posadí. Uvidí krásnou osamocenou ženu a uvidíš, kolik jich bude a jak se na tebe budou usmívat!”
    “Ale… já s tebou chci sedět jako minule. Dívat se ti do očí a cítit tvojí dlaň, jak mě zase hladí… Věřím tomu, co říkáš, když mluvíš o mně a o nás…”
    S tebou jsem totiž dokonalá.
    Ona: Dokonalá – nalá – nalá,
    dokonalá – nalá – nalá,
    s tebou jsem dokonalá – nalá – nalá.
    On: Chci tě svléknout z masek, vidět tě citem nahou,
    milovat tě nazdobenou, obdivovat i slabou,
    dřív bych za sebou ty dveře k tobě radši zabouch,
    teď nechápu, že tě chci víc, každou další vadou.
    Nelam si hlavu, že to jednou tu mojí přejde,
    zůstávám, protože tvůj krok tím mojím pořád hejbe,
    nelam si hlavu do čeho se tvoje krása vejde,
    to, co máš uvnitř, se v mém nitru stejně jednou sejde.
    Neřeš mý oči, vyhlížely dřív jen nohy z novin,
    chtěl jsem to po mým tak jsem lovil vitrínový klony.
    Zrcadlům nevěř, jenom strach je třeba dolů shodit,
    ne to tělo, jde o pocit, ten mi pomoh tohle složit.

    Snad se mi zdáš, tak sama sebe se ptám,
    zda je to zázrak nebo zase jen sním,
    tak jsem začala snít, dýchat a pro tebe žít,
    tohle je láska, a to nic nezlomí.

    Dokonalá – nalá – nalá,
    dokonalá – nalá – nalá,
    s tebou jsem dokonalá – nalá – nalá.

    Minulý týden se mi náhodou povedlo po roce potkat mého bývalého kolegu, se kterým jsme toho hodně za ty roky na úřadě podnikali, vždycky jsme měli hlavu plnou snů, jak zbohatnout a vymýšleli různé vylomeniny.
    Chtěla jsem ho už konečně potkat, protože mě nebavilo psát mu pořád sms nebo maily v neutrálním rodě, aniž by cokoliv věděl.
    Bylo to velice milé setkání 🙂 Říkal mi, že už něco slyšel, ale že teprve teď to vidí a “dobrý” 🙂
    Po dvou dnech mi přišla tahle sms, která mě (příjemně) překvapila (tím, že vůbec narazil na můj blog a taky samotným sdělením): “Ahoj Terko, ctu tvuj blog a rikam ti, nejsi na okraji spolecnosti. Jsi normalni clovek, ktery proste chce byt zenou. Mas moji plnou podporu. M.”
    Na začátku jsem si myslela, že ztratím velkou spoustu přátel. Myslela jsem si, že přeměna z muže na ženu je pro společnost něco tak nechutného, děsivého a neznámého, že z toho musí být zákonitě vystrašený každý.
    Ve skutečnosti jsem jich ztratila minimum (byli to vůbec přátelé?).
    Věděla jsem, že najdu i nové přátele. A že jich je 🙂
    Mám z toho radost.
    Nejvíc ze všeho bolí to, že nevidím denně svojí Kačenku, ale potom se objeví lidé, jako M. a už jen vyjádření podpory je pro mě důkazem, že tahle společnost není tak vystrašená, jak jsem jí původně viděla.
    O tom ale svědčí i ten, v jehož blízkosti jsem dokonalá 😉
    To ty jsi jí ze mě udělal a já si tak nevěřila…
    Říkala jsem si: “Copak už jsem na takovém ženském levelu, aby mě mohl milovat muž, kterému se líbí krásné ženy?”
    Svým pohledem, svými doteky a svými slovy jsi mě o tom přesvědčil…
    Ne, já nejsem výjimečná.
    Výjimečný jsi ty! :-*