otєrєzє.cz

Vítámvás na mé indikační vizitě

Prší. Už od rána. Už od 3:20, co jsem vstávala, abych se v klidu připravila na cestu do Prahy.
To kapka po kapce pomalu rozpouští můj starý život. Ten, který jsem žila omylem a teď přichází ten správný. Snila jsem si o téhle chvíli od dětství, ale jen v těch nejtajnějších představách, které nikdy nesměly spatřit světlo tohoto světa. Mé tajemství je už hezkých pár měsíců venku. A tají se mi dech, cítím své srdce, jak buší, na stole dlouhý seznam všeho, co musím ještě zařídit a taky nezapomenout. Chvílemi tomu nemůžu uvěřit, chvílemi to chci někomu říkat, chvílemi běhám po bytě a balím. Tak už to přišlo. Je to tady!
Dnešním dnem jsem se přiblížila k cílové pásce na několik metrů. Na indikační vizitě v Motole mi nebyl termín operace příští týden posunut, ale potvrzen. To znamená, že mám v hlavě jen jedno jediné – už za několik málo dní mě čeká to toužebně očekávané probuzení, při kterém je bolest až na posledním místě a radost s vysvobozením na prvním. Okamžik, který jsem si ve své hlavě za poslední tři roky představovala mockrát už brzo dostane úplně jasnou podobu. Ta radost je tak veliká, že mi dnes vůbec nikdo nemůže zkazit den. Ještě nemám úplně vyhráno, protože vím, jak vrací přímo z operačních sálů, protože “to nestihnou” a posouvají na další týden (týdny), ale zrovna před 14 dny mi Vicky říkala, jak byla na indikační vizitě a posunuli jí termín o týden. Tak mně ne. Jupí.
Objednaná pizza na oslavu dnešního dne už je snědená (i v ní bylo železo, protože byla se špenátem :), teď si jen tak lehnu a chvilku si budu vychutnávat ten klid, poslední dny tohoto starého života, který končí. Sestřička na transfuzce říkala, ať dnes jen odpočívám a ležím 🙂 Takže je to příkaz! 😀
Musela jsem vstávat o půl hodiny dřív než před týdnem, protože na druhé autotransfuzi se před odběrem provádí kontrolní odběr krve, aby se získal krevní obraz, ze kterého paní doktorka vyčte, jak se za ten týden obnovila krev (konkrétně hlavně hemoglobin). Proto jsem si dávala potraviny bohaté na železo, ty moje jáhly a polykala Superželezo, abych byla už brzo Superwoman 🙂 Chtěla jsem mít svoji krev vpořádku a co nejlepší. V 7:30 mi vzali krev a za 45 minut jsem přišla už k paní doktorce, která porovnávala výsledky před první autotransfuzí a teď.
To určitě ty moje jáhly a ostatní železnaté dobroty způsobily, že jsem měla hemoglobin ještě vyšší, než předtím. Za to jsem byla pochválena slovy, že mám perfektní krvetvorbu a měla jsem radost, že si sama sobě daruji takhle parádní krev.
Takže jsem šla opět do odběrové místnosti, lehla si do křesla a zatímco jsem si povídala se sestřičkou Danou a Zuzkou, tak mi z pravé paže tekla krev trubičkou kamsi do přístroje, ale to už jsem ani nevnímala, protože jsem se zapovídala. 🙂
Sestřičky mi totiž říkaly, že můj termín operace mi určitě neposunou, protože teď zrovna termíny neposouvají :). Tak ráda bych jim věřila!
Za chvilku bylo hotovo. Sestra vzala do ruky pytlík s mojí ještě teplou krví a už nevím, co s ním prováděla, protože jsem zmizela k doktorce na přeměření tlaku a za chvilku jsme s mamkou zmizely dolů do vestibulu pro snídani, protože v 10 hodin mi začínala na urologii A1 indikační vizita. Ani tentokrát se mnou autotransfuze nic neudělala a cítila jsem se úplně stejně, jako když jsem přišla.
“Připravte se, že tam budete čekat tři hodiny. Pořadí určuje lékař a musíte mít všechna předoperační vyšetření s sebou.”
Ty jsem ukázala už na transfuzce, kde si je jen ofotili a šlo se na věc. Výsledky byly opět trochu nudné, všechno v normě a testy na přenosné choroby (HIV, žloutenka, syfilis) negativní, takže se vlastně nic zajímavého nedělo 🙂 Jen já byla napnutá, jak dopadne indikační vizita. To, že tam budu čekat tři hodiny, jsem už slyšela asi po sté. Říkaly mi to jiné holky, říkala mi to sestra u Jarolíma, když mi před několika týdny vypisovala žádanku na autotransfuzi, říkala to také sestra v kartotéce, kde jsem se po příchodu na A1 nahlásila…
Nevěděla jsem, že se mám hlásit v kartotéce, ale mamka řekla, ať tam jdu a já maminku poslechla. Což bylo dobře 🙂 Byla jsem ráda, že je tam se mnou, protože jsem si měla aspoň s kým povídat a občas se i zasmát.
Sestřička si mě odškrtla a řekla, kam se mám posadit. Do takové velké čekárny, kde se nesvítilo a bylo ještě pár míst volných.
V 10:17 se otevřely dveře a začala se volat různá jména. V čekárně ale nebylo padesát… ani třicet lidí, jak jsem čekala, ale tak dvacet. Čekání mi vůbec nevadilo. Když totiž člověk počítá s tím, že tu stráví tři hodiny, tak si opravdu nemá na co stěžovat a je tak nějak smířený.
Pacienti se nakonec volali ze tří dveří, docela to šlo rychle a já byla celá napnutá, jestli mi termín přesunou nebo ne.
Když vyšla doktorka a zahlásila “vítám vás”, tak se zvedla paní, ale byla hned usazena zpátky. Doktorka totiž doplnila: “Pan Vítámvás!”
To je vtip?
🙂
Pardon, ale to mě pobavilo (a nebyla jsem sama). To bylo od ní hezké, že nás vítá, ale vešel pán, který se jmenoval Vítámvás. (Proto v článku slovo Vítámvás nechávám spojené. Není to překlep 🙂
Já jsem se s takovým jménem ještě nikdy nesetkala (v ČR jich žije 114), takže jsem z toho byla celá taková veselá, v čekárně sedělo ještě tak 12 dědečků a babiček a mamka mi najednou říká: “No jo, ale jak budou volat tebe? Asi “pan Nováků” ne?”
“No tak to ani náhodou. Jestli tohle udělají, tak je okamžitě opravuju a budu dělat naštvanou.”
Po panu Vítámvásovi (výborně se to skloňuje 🙂 se ozvalo: “Paní Nováků!”
Jéééé. Přesně po hodině čekání! Paráda!
I uvnitř jsem byla “paní”. Takže jsem byla spokojená.
Tohle oslovení bylo už téměř všude běžné, ale člověk nikdy neví.
Čekala jsem, že se mnou na indikační vizitě bude určitě některá z holek, protože tu byli všichni, kdo jdou příští týden na operaci.
Z holek jsem tam byla ale jediná! Já budu v Motole jediná sama samotinká s babičkama a dědečkama!!! Myslela jsem si, že někdo půjde se mnou, že si budeme sdělovat své pocity (nebo budu poslouchat cizí nářky), ale pokud by se mnou někdo takový šel, ač by nebyl od Hanky nebo ač by byl cizinec, musel by tu být se mnou. Tak si tam s nikým nepopovídám no. Návštěvy u mě stejně nechám zakázané. Narazím tam možná tak na holky, co půjdou akorát domů, když já tam přijedu.
Musela jsem chvilku počkat ve svlékací místnosti, kde bylo zrcadlo a tak jsem se tam různě upravovala, srovnávala pramínky vlasů a nasazovala úsměv 🙂 Uvnitř byl totiž ještě pan Vítámvás a tak jsem musela počkat, ale to mi vůbec nevadilo. V ten den mi vlastně vůbec nic nevadilo.
Za chvilku jsem šla. Uvnitř byl pan doktor u počítače, starší paní doktorka v rohu, která se na mě dívala jako vrah (stylem “ježiši to je votrava tady trčet”) (vlastně se pak už vůbec nedívala) a doktor, který volal pacienty, ale ten pořád někde běhal. (Ta paní doktorka se tak nemusela vůbec cítit – to je jen můj subjektivní dojem – abych jí zase třeba nekřivdila.) MUDr. Jarolím tam vůbec nebyl.
Odevzdala jsem výsledky předoperačního maratonu (vyšetření), dostala pár otázek typu: “berete léky na srážení krve?”, “máte koupený dilatátor a prezervativy?” (ano, stříbrného milence už mám, prezervativy ne, protože Dannie před rokem říkala, že jich měla milión a nepoužila ani jeden, ale tak pár si jich tedy vezmu, aby se neřeklo) a během tří minut jsem dostala pokyn, na který jsem celá netrpělivá čekala. Pan doktor si zapsal do počítače do plánu operací termín, který jsem měla stanovený Jarolímem už původně jako předpokládaný, dostala jsem to ještě černé na bílém a ahoj za pár dní zase tady v kartotéce na příjem 🙂
Měla jsem z toho takovou radost! Hned jsem rozeslala pár důležitých smsek (hlavně v práci to bude zajímavé 🙂 a šly jsme s mamkou na oběd do jídelny na guláš z hlívy ústřičné. To jsme si prostě musely dát! 🙂
Teď si uvědomuji, že mi ani neřekli, ať vysadím hormony. Vím, že v Brně nedávno jedna slečna hormony vůbec vysazovat nemusela. (Takže si zvolím vlastní kompromis.)
A pak už na metro do krásné nové stanice “Nemocnice Motol”, kterou jsem si ještě vyfotila a honem domů.
Tamhle naproti na tom nástupišti za pár dní vystoupím s malým šedým kufříkem na kolečkách a zamířím si to směr nový život.
Vlastně to není vůbec žádné nástupiště, ale pouze “výstupiště”, protože vlak zde končí a nikdy se na něm nenastupuje.
A tak to přesně chci: vystoupit tam a nastoupit na druhé straně.
Věděla jsem, že mi ta strava plná železa pomůže. Věděla jsem, že dnes nemůžu přijet z Motola smutná. A taky jsem věděla, že jednou tenhle okamžik prostě musel přijít!
Shodou okolností bude na stejném oddělení v Motole ležet i maminka mé kolegyňky. To je opravdu náhoda a tak (ač budou návštěvy ode mě zakázány), možná udělám výjimku = pár výjimek podle stavu, ve kterém se budu já a moje plína mezi nohama, mé mastné vlasy, mé nenamalované oči a má propocená noční košilka nacházet :). Prostě nádhera. Ale to všechno je mi ukradené. Já mám jen jediný cíl.
Když jsme to s kolegyňkou zjistily, tak hned vyhrkla: “Terezko, až pojedeme za maminkou, já tě tam klidně přijedu učesat, namalovat, vezmu s sebou všechno důležité, co potřebujeme a když budeš chtít, naparádím tě!”
To mě tak dojalo. Takové já mám kolegyňky.
Když jsem se včera odpoledne nudila čekáním u obvodní doktorky pro výsledky předoperačního vyšetření, protože dovnitř vešel starší pár oslovovaný “paní doktorko a pane inženýre”, který si chtěl uvnitř zřejmě povídat, protože tam byli 40 minut, četla jsem si v mobilu blogy ostatních holek. To já takhle občas někdy dělám. Zajímá mě, co je u nich nového.
Nemyslím si, že:
“Coming out zřejmě nejde udělat naráz, nejde to najednou říct všem a začít prostě žít naplno jako opačné pohlaví a pokud ano, tak budeme pro spoustu lidí jen středem pozornosti a posměšku, ale třeba i nadávek, nebo jen lítosti.
Tak co je přesně coming out.”
Lucko, měla by sis už nějaký ten pořádný coming out udělat, abys věděla, jak může dopadnout. :)Tohle jsou jen dohady, které jsem měla podobné kdysi i já, ale hodně rychle jsem přišla na to, že spousta předsudků je jen v nás. Ne v okolí.
Jak vypadal můj coming out, když jsem začala v práci žít jako opačné pohlaví, jak píšeš? 🙂
Ano, možná jsem chvíli byla středem pozornosti, ale nebyla jsem středem posměšků, nadávek ani lítosti. Jediné, co jsem při jakémkoliv coming outu zažila bylo buď nadšení sdílené se mnou (hlavně empatické ženy), zájem (ženy i muži) nebo naprostá ignorace typu “mně je to úplně jedno” 🙂 Žádná z mnou očekávaných reakcí (které také zmiňuješ) nenastala. Pokud si někdo doma postěžoval manželce a posmíval se mi za to, co jsem udělala a kdo jsem, pak má on sám problém. Ne já. Ale opravdu musím říct, že coming out automaticky neznamená posměšky nebo lítost.
Lidé jsou dnes empatičtí, snaží se nám většinou pomoci, snaží se nám to nějak ulehčit, protože s námi soucítí (a snaží se vžít do naší situace). Není to lítost, je to oslava naší odvahy (která ale vůbec nemusí být tak monumentální, protože té odvahy opravdu není potřeba tolik, jak se může zdát). Jsou to pak nekonečné rozhovory o dětství, o počátcích přeměny, o operačních technikách, účincích hormonů, našich snech a představ a radosti, která z nás přímo srší, pokud se netváříme vyděšeně víc, než oni :).
To už dávno není o posměšcích a nadávkách.
Já osobně jsem je tedy ještě nikdy konkrétně na mou osobu neslyšela.
Prší.
Je středeční večer.
Poslední středa mého starého života, který už ale dávno není. Je to stejné jako s coming outem. Není to “rána z čistého nebe” pro naše okolí. Většina už stejně ví nebo tuší, co se s námi děje a jen očekávají, že se k tomu postavíme čelem. Očekávají také instrukce, protože sami v tom tápou a chtějí, abychom my vnesli do celé situace jasná pravidla, jak nás mají oslovovat a jak se k nám mají chovat. Jsem přesvědčená o tom, že naše okolí to téměř vždycky zvládne. Tohle je hlavně na nás. Kdo jiný jim to má říct, než my?
Že jsme ženy. Tak si za tím přeci stůjme!
Rozpuštěný v májovém dešti,
rozkvétá můj život do korun šeříků
a roste, vzkvétá, voní.
Končí a ten nový začíná.
Kéž bych už tam byla,
říkala jsem si vloni.
Tohle je POSLEDNÍ článek, který píšu z domova. Další už tu totiž napsat nestihnu…
Další už bude z Motola, pokud se mi podaří připojit a budu u toho popíjet grepový džus s fortransem. Výborný drink na uvítanou do nového života! 🙂
Vítám vás na mé motolské párty 🙂

32 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.