otєrєzє.cz

Lekce pro fňukalky

Tenhle článek nebyl v plánu. Je úplně mimo. Ani nebyl rozepsaný, ale já prostě musím. Takže si dám teď pěkně při pátku odpoledne v práci menší přesčas. Neplacený samozřejmě. 🙂

To, zda jsme průchozí, je pro nás snad to nejdůležitější na světě, pokud jsme tedy ještě ve fázi, kdy to řešíme. I když čas od času to stejně řešíme všechny i po přeměně, já ve “svých” dnech tak jednou za měsíc taky, a to dokonce i kdybysme byly Miss Universe, protože to v nás někdy tak trošku hlodne a nemůžeme si pomoct. Je jedno, že už jsme stotisíckrát slyšely, že nám to sluší, jsme krásné, ženské, milé, atd. Dokonce i když máme milující partnery, kteří nám denně říkají, jak nám to sluší. Takže to paradoxně není tato společnost, která nás má za příšerky. Tato společnost nás má za ženy. Ale jsme to my, kdo si myslíme, že jako příšerka vypadáme. To je postavené na hlavu. Jak kdybychom tomu nechtěly uvěřit a myslely si, že celý svět nám lže, takže se vydáme na naprosto nesmyslnou absurdní cestu hledání člověka, který nám potvrdí, že jako žena nevypadáme. Častokrát však marně. 🙂

Jeden takový šílený pokus udělala dnes moje kamarádka Erika. Je třičtvrtě roku po operaci a podle mě byla průchozí jak vizáží, tak hlasem, už před dvěma lety, ale (a to jí nevyčítám, protože to dělávám taky) vůbec mi to nevěřila. Ach joooo. Někdy je to vážně těžký s náma! 🙂

Dnes dorazila po několikahodinové cestě do Prahy kvůli kontrole u doktora a při té příležitosti se poprvé sešla s Nikolou, která je 4 měsíce na HRT, ale ještě jako slečna nevystupuje. Bylo to prý fajn setkání, při kterém si spolu zašly na zákusek do jedné velké restaurace, ve které mimo jiné řešily i průchodnost. Protože ta se řeší pořád, že jo. Obzvlášť, když jsem ještě na začátku, tak z ní mám příšerný strach a bojím se snad úplně všeho. Co s tím?

Naši milou nevěřící si Eriku nenanapadlo nic lepšího, než strach z vyoutování na veřejnosti vyhnat z Nikčiny hlavy opravdu originálním pokusem, ke kterému bych se já tehdy ani teď jen těžko odhodlávala. Aby jí dokázala, že se neprůchodnost dá zvládnout, rozhodla se předvést jí to na sobě. Erika si totiž myslela, že je natolik neprůchozí, že to rozhodně vyjde. Chtěla na sobě demonstrovat, že i když to lidé poznají, vlastně se to dá přežít. Což mělo Nikču uklidnit. 🙂 (Se tu hihňám už půl hodiny, co jsem si tuhle příhodu vyslechla.)

Takhle nějak se to semlelo:

“Víš, co jsem provedla? Takovou hloupost. Kvůli Nikče. Aby věřila, že se dá passing zvládnout.

Seděly jsme v restauraci na zákusku.

Byly tam dvě ženy kolem 45 let.

Normálně jsem se postavila, slušně je pozdravila a jednu z nich jsem poprosila, jestli by nám nemohla pomoct, že se na něčem nemůžeme shodnout, aby šla k našemu stolu, že se jí na něco zeptáme.

A spustila jsem: “Paní, zeptám se na váš názor na mě. Co si myslíte? Byla jsem muž?

Tu otázku jsem řekla svým starým hlubokým hlasem. (/Pozn.: Ten na Erice fakt nemám ráda a kdysi jsem ji poprosila, aby ho už přede mnou nikdy nepoužívala. To platí ostatně pro vás pro všechny, jasný?! Ale tahle otázka je naprosto šílená už sama o sobě! :))

Paní nechápala.

Tak jsem doplnila svou otázku už svým ženským hlasem: “Myslíte si, že můj hlas je v pohodě?

Odpověděla, že ano, že je normální a chtěla vědět, jak jsem dokázala předvést hlas muže.

Takže tak.

Bylo to jediné bláznovství a zapřísáhla jsem se, že tohle už nikdy neudělám.

Chtěla jsem jen Nikče ukázat reakci člověka, který zjistí, jak to s námi je. A taky ukázat, že se to dá dělat i tak, aby to lidé nepoznali. Třeba obklopovat se ženami a né transvestity.

Nikča byla v šoku, že jsem to vůbec udělala. A já taky, že paní chtěla vědět, jak jsem dokázala promluvit hlasem muže.” (/Pozn. Jo, to já jsem v šoku taky, Eri. :))

Samozřejmě spousta lidí nám zatloukne, že nejsme průchozí, pokud se je na to zeptáme přímo. Protože nám třeba prostě jen nechtějí ublížit. Tady ale Erika dostala lekci, kterou bysme občas potřebovaly všechny, když fňukáme, že nejsme dost průchozí.

Stejně tyhle historky ze života jsou nejlepší. A taky jsou to nejcennější zkušenosti, jaké můžeme získat.

6 komentářů

  • S

    Sue

    Musím říct, že je neskutečné, co s námi udělá rok/dva po aspoň trochu dobře naučené hlasové reedukaci/operaci hlasivek. Já svůj hlas vždycky nesnášela, navíc není o moc vyšší, než byl můj původní, který byl celkem hluboký, podle nějakých testů, co si občas dělám s mikrofonem, mám hlas frekvenčně přesně na rozmezí mužského a ženského. Pořád mám pocit, že podle hlasu nemůžu projít. Ale nepamatuju si vůbec, kdy mě naposledy někdo misgenderoval v telefonu. Nebo při osobním setkání. Možná dva roky nazpět? Kamarádka mi nedávno řekla, že prý mám hlas jak Ester Kočičková. A od spousty lidí mám zpětnou vazbu, že se hrozně dobře poslouchám a že zním moc příjemně. Jen tak, neptala jsem se jich. Prostě mi to řekli. Našla jsem nějaké staré nahrávky a když jsem udělala nové, tak jsem zjistila, že nedokážu dát hlas tak, jako jsem ho mívala čtyři roky zpátky. Asi nikdy nebudu zpívat… ale nakonec jsem za svůj hlas vlastně ráda. Jsem ženská. A komu řeknu o svojí minulosti už si konečně rozhoduji já sama, a ne že mě hned prozradí nějaká nesrovnalost na mně samotné 🙂

  • U

    Universum

    Převzato od Transparent.cz Co je “passing”, a proč o něm mluvíme v souvislosti s trans viditelností ❓🤷‍♀‍ 🏳️‍⚧ Většina z nás trans lidí řeší přinejmenším část života otázku takzvaného “passingu” – tedy toho, jestli nás okolí od pohledu považuje za takzvaně “skutečné” muže a ženy, nebo na nás pozná, že jsme trans. Potřeba zapadnout do zjednodušeného vnímání žen a mužů je bohužel dána tlakem zvenčí, který na nás působí už od dětství. Ze všech stran slyšíme, že holky mají vypadat a chovat se takhle, zatímco kluci zase onak. Jak nám tenhle požadavek ubližuje? 🏳️‍⚧ Passing vlastně říká, že být trans je špatné – musíte vypadat, že trans nejste. Musíte svoji odlišnost před společností maximálně schovat, protože jinak jste selhali*y. Ale pozor: Když ji schováte dobře, můžete být zase nařčeni*y z podvodu! Skoro jako by byl problém někde jinde než v trans lidech… 🏳️‍⚧ Passing bývá obtížně dostupný… a drahý. Zdaleka ne každá trans osoba má možnost dosáhnout fáze, kdy bude automaticky vnímána jako cis. Navíc to v některých případech znamená typy operací a kosmetických ošetření, které vám pojišťovna neuhradí, takže z passingu se potom stává záležitost pro bohaté. 🏳️‍⚧ Požadavek passingu trans lidi ohrožuje. Společnost, ve které není přípustné “vypadat trans” je automaticky společnost, kde na vás lidé budou útočit, když trans vypadáte. Velký počet transgender osob se proto zdráhá chodit ven a vyhýbá se běžným životním situacím (jako je návštěva veřejných toalet), protože mají oprávněný strach, že je někdo slovně nebo fyzicky napadne. Když tedy oslavujeme trans viditelnost, je zásadní dát trans lidem následující zprávu: Vaše identita je skutečná a platná. Nedejte na stereotypy, které slyšíte z médií, ve škole, doma nebo i v sexuologické ordinaci. Nemusíte vypadat určitým způsobem a zapadnout do nesmyslně zjednodušeného vidění světa. Chápeme, pokud vás nejistota nebo obava o vlastní bezpečí nutí držet se stranou a raději nebýt moc vidět. Ale jsme tu pro vás a vždycky vás budeme podporovat. 💕 —- K tomu pouze dodám, že to přizpůsobování se stádu / mase / davové psychóze mě ubližuje a určitě nejen mě, ale i mnoha mnoha dalším transgender lidem v tomto státě i po celé planetě, jen si to mnozí z nich nechtějí přiznat, a pokrytecky a falešně mnoho trans* tvrdí jak jim to nedělá problémá a jak passing a vše s tím spojené zvládají a že je to neničí, ba naopak uspokojuje. Kvůli tomu neřešitelnému či jen omezeně řešitelnému passingu jsou tranzice, tak jak jsou zde sexuology a institucemi nastavené, pouze a jen podvod na lidech.

  • t

    ta Šíleně Smutná

    Kdyby to Krásné Milé Holky bylo pro každou Zakletou Princeznu vše tak jednoduché… Když máte 192cm, nohu 47, ramena jak gorila = 57cm, hlavu v obvodu jen trochu menší kopačák = 58cm a hlas, že basa hadr, těžce maskulinní obličej navíc s prakticky trvale silnou rosaceou plus “pěkně” rozjetou rhinophymou, to je pak setsakra těžká práce nevypadat alespoň trochu rámcově jak zběsilý Member of Hell’s Angels… Važte si toho, že Vám macecha příroda při vší té primární smůle dala do vínku alespoň ±ženské parametry Vaší figurky (u Tebe Terezko naprosto ideální, fakt velká poklona a hodně bledá závist :), když už to jinak totálně zvorala! S tím se pak dá udělat i hodně velkej zázrak :)) Ale s tou mojí?! Leda tak, víte co :(( A jsou bohužel ještě horší případy, nemálo nad 2 metry atd. Tam už je to naprostá dez-iluze…

  • T

    Tereza

    [5] To je pravda, že NE VŽDY je to jednoduché. Někdy je to sakra těžké a ty o tom víš určitě z nás nejvíc, když se na tobě takhle testosteron vyřádil. Ale víš co? Stejně jsi do toho šla! Neřekla sis: “sakra, tohle nedopadne dobře”. Ale co může dopadnout hůř, než žít celý život v těle, které nesnášíme a každý den se kvůli tomu trápit? Za to máš obdiv ode mě a taky ti fandím. Občas (ale bohužel jen málokdy) si vzpomenu, že nejprve jsem křičela, že nejsem chlap a vadilo mi všechno to neholčičí. A čím víc jsem se toho neholčičího zbavovala a já byla blíž svému cíli, můj křik přestal? Vůbec! Stěžuju si pořád. Já chci větší prsa. Chci mít míň vrásek. Chci mít kulatější zadek, hezčí to a tamto a ten špíček na břiše se mi tam nelíbí a vedle mě holky křičí, že mají zase prsa moc velká a chtějí menší… Pořád se nám něco nelíbí, jsme s něčím nespokojené, a přitom je tu tolik z nás, které by alespoň za část z toho, co už máme, daly cokoliv… V dobách, kdy jsme to nebyly ještě my, jsme se nemohly mít rády. Zkoušely jsme to mockrát. Dlouhé roky. Přirozeně to nešlo. Teď už je ale na čase, abychom se rády měly. Protože vždycky jsme pro někoho krásné. (A pro někoho nekrásnější). Ať už s tlustými stehny, předkusem nebo obrramenama jak od olympijské vítězky v plavání. Jsem vděčná za to, co mám. A chtěla bych, abychom aspoň trošku šťastné dokázaly být všechny. Myslím si, že trošičku toho štěstí ale dostaneme do života s přeměnou vždycky. Jsem o tom přesvědčená. Navíc odvážnému štěstí přeje… Máš tu zkušenost taky?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.