otєrєzє.cz

Jako droga

Začnu chodit do práce zase pěšky. Jako dřív do té předchozí přes celé město 40ti minutovou procházkou tam i zpět (protože autem jezdila manželka i do školky a pak někdy i pro mě). Stejně nikam nespěchám. Kouknu se na naše krásné náměstí, zapřemýšlím si, vyvětrám se, třeba někoho potkám 🙂
Vrátil jsem se z procházky na čerstvém vzduchu, abych si trochu vyčistil hlavu a na něco jsem při ní přišel.
Přistihl jsem se totiž, že myslím úplně normálně na krásné ženské nohy. Že si je představuju nahé v sukni a v ten moment se mi mozek jakoby zaplnil touhle hezkou představou a najednou ze mě spadla i ta nekonečná tíž u srdce. Sice jenom na chvilku, ale fungovalo to.
Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi před lety odpovídal v mailu jedné slečně na otázku, proč nosím silonky. Snažil jsem se pochopit sám sebe a najít důvody, které mě k tomu nutí, protože to najednou byla výzva nad tím přemýšlet, protože tu náhle byl někdo, koho to zajímalo (a nebyla to bohužel moje manželka, která o tom v té době nevěděla, i když vědět měla).
Tenkrát jsem přišel na to, že kdykoliv mám silonky na sobě, je mi dobře. Najednou nemyslím na to špatné a jsem pozitivně naladěn, čímž přenáším tu dobrou náladu vlastně dál. Silonky byly jako taková moje povolená droga. Stačilo si je vzít a věděl jsem, že celý den budu v pohodě…
…jo, ono to tak fungovalo, jenže on to byl takový ventil, na který jsem si zvykl. Děláte něco neobvyklého, je to příjemné (protože ženské nohy se mi prostě líbí a všechno s nimi spojené taky) a jakmile hrozil někde nějaký stres (třeba v práci), stačilo ráno vzít silonky a jít. Taková maličkost! Nikomu to neubližovalo, ale postupně (jako droga) se to začalo rozvíjet dál a dál, protože jsem chtěl víc a víc utíkat z reality, být jinde, být někým jiným, abych nemusel řešit normální věci, které jsem řešit měl.
Já ty věci stejně musel vyřešit, ale pořád jsem měl na sobě ty silonky a pořád mě to tak jako lehce vzrušovalo a jak známo muži při vzrušení nemyslí hlavou.
Tenhle dnešní zážitek při procházce, kdy se mi z ničeho nic vybavily před očima ženské nohy (neurčité ženy) mě tak zaujal, že mi prostě došlo, že kdykoliv jsem se převlékal za ženu, kdykoliv jsem se snažil být ženou a kdykoliv jsem nad tím přemýšlel, byl to únik z reality. Můj mozek se najednou zaměstnával něčím úplně jiným než trápením a starostma. Čím více jsem toho musel řešit, čím větší tíže na mě padala, tím více jsem potřeboval tuhle mojí “drogu”. A taky tak fungovala!!! Pak už se toho nemůžete nabažit. Jdete večer ven v sukni kompletně jako blondýna a když se vrátíte, jste v euforii. Protože jste v jiném světě a váš mozek se zabývá věcmi, které ho úplně celý pohltily, že nezbyla ani skulinka k přemýšlení o tom, že bych měl řešit něco jiného. Proč taky nezůstávat ve snách, když tam vedle je ta hnusná realita?
Je to jenom moje teorie, ale funguje.
Proč nefunguje teď?
Protože můj mozek mi řekl: “Tahle droga tě zabíjí. Tahle droga ti zpackala tvůj život. Tahle droga je špatná.” A přestal jsem ji chtít. Samovolně to odeznělo, protože najednou nebyl důvod (těsně po rozvodu, kdy jsem měl otevřené dveře k tomu stát se ženou) něco ventilovat. Najednou se ten ventil stal totiž tou realitou! Nebyl tam prostor na nic jiného. A tak přestala droga účinkovat. Bylo jí najednou tolik, že víc už jí být téměř ani nemohlo. Absolutní opojení, kterého jsem se chvíli nemohl nabažit, až to z ničeho nic (aniž bych to ovlivnil) přešlo.
Moje úvaha kdysi před lety byla správná. Nejsem transsexuál a ani jsem nikdy nebyl. Jsem možná něco jiného, ale teď momentálně žiju v realitě. Tamta droga přestala fungovat a jinou hledat nechci. Vlastně ano. Tou novou drogou by mohla být třeba láska. Když na ní myslíte, taky je vám krásně a překonáváte s ní všechna úskalí.
Proto vždycky, když jsem byl čerstvě zamilovaný, se Tereza na pár týdnů vytratila, aby se pak zase objevila. Zamilovanost a Tereza se spolu nikdy neměly rády. Jste-li od narození žena v mužském těle, jdete si za svým cílem zamilovanost nezamilovanost, prostě každý den a nic vaší touhu nemůže změnit nebo zvrátit.
Možná bych měl být vděčný za to, že jsem se té drogy takhle zbavil. Nešlo o to, že je neškodná vůči lidskému zdraví. Šlo o to, že to byla závislost. A to bylo špatné.
Otázkou je, jestli to vlastně není správné, že jsem byl mimo realitu 🙂 Protože jsem žil život jako ostatní, chodil do práce, domů, na nákupy, ale byl vlastně pořád pozitivně naladěný, měl radost, těšil jsem se z toho pocitu…
Teď je mi blbě a můj život rozhodně nepovažuji za lepší než předtím. Ale možná v tom je ten paradox. Jsme-li na něčem závislí, vidíme svět růžově. Je snadné žít takový život. Zbavíme-li se však té závislosti, dopadneme tvrdě na zem, ale náš život začne mít úplně jinou hodnotu. Nemůžeme si uměle vyvolávat hezké pocity. Anebo ano???
Jak je to?
Když si necháme dát nějakou skvělou masáž? To je taky droga.
Nebo sex! Ještě větší droga!
A co nějaké luxusní jídlo? Kdo z tohohle nemá radost?
To jsou všechno věci, které nám lidem dělají dobře. Proto je vyhledáváme, proto si jich užíváme. Dokážou nás dobře naladit na hodiny nebo i dny! Ale nesmí se to přehánět.
Co by se asi stalo mít masáž 3x denně?
Nebo od rána do večera jen samé dobroty?
A sex taky 3x denně?
A co kdyby se ze světa vytratilo zlo? Jak by se nám to líbilo? Dokázali bysme ještě rozlišit, co je to dobro?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.