Insomnia II.
Moje babička mi vždycky říkávala, že nejdůležitější a nejcennější spánek je do půlnoci.
Když jsem byla malá, chodila jsem spát mezi 21-22 h. a usnula jsem do pěti minut. (Byly malé výjimky, kdy jsem byla zamilovaná, ale i to se později upravilo.)
Na střední škole jsem si dala takový usínací termín do 22:22. Čtyři labutě, co jdou za sebou. V ten moment jsem bývávala většinou už v posteli a sladce usínala…
A tak až do mých 35 let nevím, co je to ponocování, noční probouzení, pokoušení se usnout, sledování „běhánků“, jak říká Monika, když leží v pokoji a kouká na strop na obrazy promítané skrz okno z reflektorů aut. Netušila jsem, že něco takového, jako je nespavost, může existovat.
Noc bych úplně zrušila. Je zbytečná. Stejně usnu tak ve dvě ve tři, za noc několikrát zkontroluji čas na svém mobilu, jestli už není ráno a v sedm vstanu. Konečně den.
Zato odpoledne by se to spalo… přemýšlím čím to je. Asi tím melatoninem, co má lidskému organismu přinést spánek a jeho větší množství se pouští do těla jen ve tmě. Jenže s ním přichází i melancholické nálady… Kdo to takhle blbě vymyslel?
V noci se nudím. Všichni spí. Všude je ticho. Živo je jen v chatovacích místnostích, kde ale většina lidí stejně buď mžourá nebo padá hlavou na klávesnici…
Nebaví mě neusínat.
Já chci zpátky svůj klidný spánek… vedle někoho, kdo spokojeně oddechuje. Vedle někoho, koho prvních pár let občas kontroluji, zda skutečně dýchá, jaký o něj mám strach… A když nemůžu usnout, stačí se přitisknout nebo k němu vlézt pod peřinu… v tu ránu z vás všechno spadne…
Jsem zaseklá.
Ve všem.
A pohlcená.
Dřívější radost ze života, ze všech maličkostí, mé nadšení pro cokoliv a několikrát za den tu najednou není.
Nevím, jak se toho pocitu zbavit… zaměstnávám mozek, ale stejně každý den nastane večer a po něm noc… Domů se nesmím vrátit. Takže musím jen dopředu.
Potřebovala bych posunout nějakým tlačítkem můj život dál… aspoň o půl roku nebo radši o rok do léta 2013… Potřebovala bych se tam podívat, abych zjistila, jaké tam mám pocity, jak jsem (nebo nejsem) se vším smířená… a nebýt zaseklá ani nebýt pohlcená, abych se mohla věnovat zase sama sobě, protože takhle mě to ovlivňuje ve všem. Ten život bez někoho vedle vás v posteli… V naprosto nejnevhodnější dobu.
Už ani nemám problém s volbou, co řešit dřív.
Ta samota po 12ti letech je tak děsná, že všechno ostatní prostě odsunula.
Nejsem ani Tom, ani Tereza… nevím, kdo jsem. Včera jsem si nalakovala nehty, ale nepovedlo se mi to, tak jsem si to po hodině odlakovala. Špatně se soustředím. Protože dávám veškerou energii jen jedním směrem – na to, abych nebyla sama… Otevřená a upřímná bez tajemství, protože jen tak můžu jít dál a nebát se, že se bude opakovat dalších 12 let… A dokud tohle nevyřeším, tak se nehnu. Nemůžu za to. To jsem prostě já.
Každý den svého života chci mít někoho u sebe…