otєrєzє.cz

A je to venku

Hanka říkala, že “pak už to jde rychle”. A měla pravdu…
Snažila jsem se v práci všechno tajit alespoň do té doby, než budu mít jistotu, že vůbec budu moct dostat hormony. Je nesmysl něco říkat teď. Není na to správný čas. (Ale jak před chvílí správně poznamenala Anetka – proč bych neměla ty hormony vlastně dostat? Jaké by ty výsledky z endokrinologie musely být? Já nevím! Rozhodnutá jsem, tak co 🙂
Dokonce mě napadalo, že bych to v práci neřekla vůbec a prostě bych se měnila…
Jenže ten tlak ze strany kolegyň začal být nesnesitelný. Nebyl otravný. Ale přestávala jsem ho zvládat a už jsem nevěděla, co odpovídat 🙂
Jo, to mám za to, že jsem provokovala 🙂 Ale já s tím nepřišla! 🙂
Dnes ráno jsem naší personalistce nesla propustku ze včerejška. Nikdo tam nebyl a ona se mě hned narovinu zeptala, jestli už jí tedy řeknu, jaké že mám to překvapení. Nejdřív jsem jí ujistila, že to není žádné překvapení (což ale vlastně nebyla pravda 🙂 a pak jsem jí na odchodu ujistila, že jí to stejně jednou budu muset říct, protože to bude moje povinnost (když je to personalistka). A že se musím nejprve poradit s lékaři, než cokoliv řeknu.
Na to na mě vybafla, jestli budu mít invalidní důchod! 🙂
Řekla jsem jí, že jsem úplně zdravá, že je to něco jiného.
Tak nová partnerka! (To nechápu, proč bych se zrovna s tímhle svěřovala v práci 🙂 Ale byl to dobrý pokus. Potřebovala nejprve vyčerpat všechny možnosti a až na konec si nechat tu nejméně pravděpodobnou 🙂
Ale tou se už právě trefila: “No tak to už mě pak jedině napadá, že chcete být holka!” 🙂 (přesně takhle to řekla a usmívala se, jakoby věděla už dávno, že je to ono, ale člověk si tuhle variantu prostě nepřipouští. Úplně jsem na jejích očích viděla, jaká je to pro ní senzace…) (Správně by ta otázka ale měla znít: “No tak to už mě pak jedině napadá, že chcete vypadat jako holka” místo “chcete být“… protože já nechci být, já už jí jsem, ale nevypadám tak 🙁 )
Na to jsem jí řekla, že tohle jí ještě dnes nemůžu potvrdit ani vyvrátit, že musím počkat na ty doktory koncem ledna, zda mohu tu změnu provést, usmála jsem se na ní a šla pryč 🙂 Bylo na ní vidět, že je spokojená. Že dosáhla svého cíle. Dostala to ze mě, i když jsem jí to vlastně přímo neřekla.
Šla zrovna ta moje milá kolegyňka a tak jí hned v kanceláři říkám, že to ze mě paní personalistka dostala. Kolegyňka se usmála a řekla, že teď mám tedy jistotu, že to díky ní bude vědět každý, protože paní personalistka si nikdy zásadně žádné informace nenechává jen pro sebe. Ale nebude se o tom veřejně mluvit. Bude se o mě jenom šuškat 🙂 A ujistila mě, že pokud bych s tím měla problém, ať s tím zajdu za ředitelem a “zveřejním” to, protože mě za tohle nikdo nevyhodí.
Je fakt, že tím otázky přestaly. Přes den i při obědě. Už mám konečně pokoj! 🙂
Je mi jedno, kdo všecko to bude vědět. Je mi úplně fuk, co si myslí kluci, chlapi, ředitel, jednatel… seděla jsem na poradě a představovala jsem si, jak tam sedím s dlouhými vlásky v úzkých kalhotách a nějaké hezké halence s hezkým šperkem ve výstřihu a s nožkou přes nožku 🙂 A najednou mi přišlo, že mě tu nikdo z nich nebude řešit, že je jim to úplně jedno, jestli budu žena, pes nebo mimozemšťan. Neschovávala jsem už ani své nalakované lehty, jak to někdy dělám. Pustila jsem to z hlavy.
Ne že bych se hned zítra namalovala a oblékla jako Tereza… to ne, nebudu to přehánět. Ale cítím úlevu, že najednou nemusím nic skrývat. (Přesně tu neuvěřitelnou nepopsatelnou úlevu, kterou cítím pokaždé, když se to někdo dozví a já najednou přestávám řešit, že se mám skrývat. Cítím se stále svobodnější a svobodnější…)
Je to venku. (I když tedy bohužel né zatím doslova venku, že bych už jako Tereza chodila po ulicích nakupovat a do práce 🙂 Ale “venku v práci” 🙂
Necítím žádné napětí, žádný strach, žádný stres ani špatný pocit. Nestydím se (ono ani není za co) a ani mi nepřijde, že bych se stydět měla. Vidím najednou všechno jinak. Vidím všechny mé kolegy jinak.
Všechno je tak jednoduché a my se toho tak bojíme. Řešila jsem coming-out v práci od první chvíle, co jsem se rozhodla vkročit na tuhle cestu. Dokonce jsem si jeden čas i myslela, že bych začala podnikat, abych byla šéfkou sama sobě a nemusela to nikomu hlásit. Ale to je samozřejmě nesmysl. Potřebujeme společnost, chodit do práce, být “sociálně zařazeni”. Žádné vyčleňování!
Najednou ten strach vyšuměl. Prasklo to a ta bublina zmizela. Ještě se jich pár objeví během několika dnů, ale už to můžu pustit z hlavy.
Přeci jen jedna otázka ještě přišla. Byla od té kolegyně, co jsem s ní jednou zůstala po práci chvilku sama a vyzvídala. Když jsme šly zase spolu na oběd, šla jsem před ní a ona mi najednou říká: “Ty máš nějaké černější vlasy ne?” 🙂 (jo, už asi tři měsíce!!! 🙂 (Ale to jsem jí neřekla. 🙂 Bylo mi jasné, že s paní personalistkou dnes ještě nemluvila (navíc ony všechno probírají u stolu, když se sejdou právě na obědě a tam jsme teprve šly). Jenže jejich stůl byl obsazený, protože jsme šly o trošičku dřív a tak jsme si sedly spolu k jinému menšímu stolu a povídaly si… Říkala jsem jí, že moje vlasy už teď budou pořád barevné (černé nebo hnědé nebo mahagonové :). A že si nechávám narůst dlouhé vlasy, že teď budu chvíli vypadat divně, jak budou v té “přerostlé” délce. Ale ujistila mě, že divně vypadat nebudu. Že zná spoustu mužů, co nosí dlouhé vlasy a vypadá to dobře. 🙂 Myslím, že brzy zjistí důvod, proč si je nechávám narůst. A taky proč si je barvím. Že nechci být muž s dlouhými vlasy.
Dnes odpoledne mi zavolala Nikča, že chce něco vytisknout a že si pro to přijde. Nechala si ke mě taky poslat dvě trička z votocvohoz, protože pořád chodím na poštu, tak jsem jí to vyzvedla. Když jsme šly domů kolem obchodu, tak jsem jí řekla, že než půjde domů, tak si dáme zase toasty. (Vlastně mi to navrhla ona, protože jí minule moc chutnaly :). Takže jsme koupily suroviny a u pokladny jsem jí dala tašku, aby to do ní skládala, zatímco já platila. Když jsme odcházely, tak jí říkám: “Nikčo, dej mi tu tašku, já jí vezmu!” 🙂
A ona mi na to odpověděla: “Néé, já jí ponesu! Nezapomínej, že teď jsme dvě ženy!” 🙂
Došlo mi v tu chvíli, jak automatické jsou některé mužské návyky. Muži otvírají dveře ženám, pouští je do dveří, nosí jim tašky, snaží se být galantní.
Chvíli jsme to spolu řešily a ptala jsem se jí, jestli někdy ona pustila muže ve dveřích 🙂
NIKDY! Vždycky si vychutnávám ten úsměv a laškovný pohled, když mě nějaký muž pouští, řekla 🙂
Bylo to tak příjemné, že mě vlastně upozornila na tyhle malé, ale důležité ženské detaily.
Je to trochu nezvyk být pouštěna do dveří jako první nebo být tázána, zda nechci něco vzít 🙂
Líbí se mi to!!! Strašně!!!
Takže jsme pak samozřejmě prodebatovaly celé odpoledne i večer, doprovodila jsem jí na MHD a teď tu sedím a píšu mé dnešní zážitky, o kterých jsem si myslela, že budou jednou tak strašné, že budu nervózní, až se to v práci dozví a já nevím co ještě, ale žádná moje vnitřní bouře se nekoná.
Je to pro mě stejně tak důležité, jako třeba dojít si dnes pro toastový chleba.
Taky jsem to potřebovala, ale nebude mě to v noci budit ze spánku 🙂
Ty z vás, které tohle mají už dávno za sebou mi určitě dají za pravdu, že pro vás tyhle okamžiky taky tak strašné nebyly.
Že všechno je tak přirozené a lidské. Ano, je to neobvyklé, ale není to věc, která vás položí na kolena. Jediné, co potom cítíte, je úleva… Už jste zase o další krok dál.
Nebudu teď řešit, zda dostanu nebo nedostanu hormony, po kterých tak toužím. Pokud se mě někdo narovinu zeptá, narovinu mu odpovím, jak to je. Nemám s tím žádný problém a necítím, že bych to měla nějak dál v sobě držet.
Nikomu v práci nebudu sáhodlouze vyprávět svůj příběh. Jen odpovím na otázku a budu pokračovat v práci.
Toho, čeho jsem se bála nejvíc – reakcí mužů – se už nebojím vůbec. Nepřijde mi, že by to měl být pro ně neskousnutelný problém.
Některé bubliny naštěstí splasknou rychle a máte pokoj 🙂 A brzo se najdou jiná témata, která se budou řešit.
Omlouvám se všem, kteří čekali, že to budu v práci víc napínat 🙂 Ale to už víc napínat nešlo 🙂
Tak, teď jsou na řadě další krůčky.
Najít si kadeřnici (taky důležitá věc! 🙂 a odhodlávat se víc a víc jako Tereza i do obchodu… třeba jen pro ty toasty… s Nikčou nebo sama, to je úplně jedno.
Dnes jsem se u sestřičky z Laser klinik objednala na druhou proceduru, takže za 14 dní řeknu dalším přeživším vouskům “sbohem” 🙂
Hezky krůček po krůčku…

2 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.