Úplně jsem tak jako nechtěla letos už začínat psát ani jeden článek, ale ve dvě v noci mě probudil zvuk naprogramované myčky, já se lekla, že tu někdo je a po zbytek noci nemůžu usnout ze strachu, že tu nikdo není.
Uvědomila jsem si, že dokud mě bude v noci děsit myčka a já se nemám ke komu přitisknout, aby „mě ochránil“, nebudu klidně spát nikdy.
Znovu usnout jsem se sice pokusila, ale jelikož je noc a kromě myčky, samoty, hustého sněžení za okny a mé budoucnosti se děsím ještě tmy, rána a dne, do kterého jsem se nevyspala, vzpomněla jsem si na blog Líné Dity, který mě vždycky dokázal odpoutat od mých vlastních starostí, dost často i rozesmát, vidět svět a hledání blízkého člověka jejíma očima a vždycky, ale úplně vždycky na konci toho čtení vyvolat touhu autorku potkat. Vždyť já mám tu holku vlastně ráda. Chyběla jsi mi. Divný, když jsem tě nikdy neviděla. Asi jako mám ráda i jiné literární postavy. Tahle je ale skutečná. (Alespoň mám takový pocit.) Někde spí nebo přemýšlí – třeba o tom, vedle koho leží a nemá (naštěstí) ani tušení, že si tu s ní povídám.
Bylo by dobrý, kdyby mi to někdo četl v posteli, abych nemusela ležet ozářená telefonem a ještě si u toho vychutnávala něčí hlas s faktem, že čte jen pro mě, pomyslela jsem si. Ale hned jsem to zase zavrhla. Chci a potřebuji s ní být sama.
A tak jsem se začetla, což způsobilo, že můj mozek přestal aspoň na chvíli zpracovávat informace typu co budu zítra jíst, jakou tapetu do bytu mám vybrat, jestli bude ještě sníh, až tu bude zase Kačenka, za kolik mám prodat čtyři zahradní židle z balkónu nebo zda bych se v tuhle chvíli budila, i kdybych neusínala sama.
To mám za trest proto, že jsem večer neusínat sama odmítla. Nechtěla jsem být já ta první, kdo za někým (sněhovou vánicí) pojede 70 kilometrů. Vždycky jsem to byla já, kdo to udělal. Chtěla bych taky jednou cítit, že jsem to já, kvůli komu stojí za to přijet první.
Ležím úplně celá zachumlaná pod peřinou, protože je mi zima a povídám si pod ní. Je to tu jak v jiném světě. Ten za peřinou je tak vzdálený.
Kdyby Dita od mé poslední návštěvy u ní na blogu popsala milión stránek, všechny je musím přečíst. Po dvou hodinách čtení jsem zjistila, že uplynuly dvě hodiny (už dlouho jsem s ní netrávila svůj čas a teď mám pocit, že jsem si s ní povídala, že mi celou noc vyprávěla něco, co mi chtěla moc říct, ale neřekla, protože kdyby to udělala, nenapsala by to na blog. To už se mi mockrát stalo, že vše, co jsem měla komu říct, bylo řečeno a na blogu už pro to nebylo místo ani potřeba. Tam skončilo vždycky jen to, co jsem neměla komu říct). Když ony ty její glosy samy pořád skáčou mi před oči. Nevím, co budu dělat, až přestane psát… To se prostě nesmí stát. Sepíšu asi nějakou petici.
Chtěla bych, aby mi ta její slova sama létala do hlavy, jako třeba moje oblíbené písničky. Nastavím si automatické vypnutí, a když nemůžu spát, prostě jen přidám dalších dvacet minut a jedou další skladby. Ty mám taky ráda, ale můžu si je pustit, kdy chci a kolik chci. Myšlenky Dity jsou vzácné právě pro jejich výjimečnost, s jakou se o ně dělí s námi.
Neexistuje žádný jiný blog, který by se mi dostal tak hluboko pod kůži. Stává se mi, že jdu třeba z pošty domů a vybaví se mi Modroočka, co se mi ani vybavit nemůže, paní, co hladí ruku mýdlem s jelenem nebo pán, co chce něco pod pažu. Někdy mám pocit, že to nejhodnotnější na tomto mém blogu je právě odkaz na ten její.
Ne, některé noci se nemusí spát.
Dívám se z okna a místo spánku přemýšlím, jestli jsou v Brně taky tak zasněžené ulice.
Můj dnešní žalm 3:30. Některé noci se za noci jen vydávají. Ve skutečnosti jsou oranžové.