Strach je nejlepším lékem na strach

Za poslední tři dny jsem poznal asi 60 nových lidí.

Kdybych požádal o hypotéku ještě vloni létě, kdy jsem měl smlouvu na dobu neurčitou (taková vzácnost!), kdy všechno vypadalo jinak, dostal bych jí hned. Banky by se o mě rvaly, protože by mi jí všechny daly a předháněly by se s co nejnižšími úroky.

Za poslední tři dny z těch 60 lidí se mi věnovalo 30.

Z těch 30 lidí se našli 3, kteří neřekli „ne, nejde to“. Ti tři řekli: „vždycky to nějak jde“ a přemýšleli, telefonovali, pátrali v podmínkách nejrůznějších bank, hledali jak to obejít (i nelegálně nebo pololegálně), věnovali mi několik hodin času (někteří i dní) a snažili se pomoct. Vždycky se na světě najdou nějací tři, co se vám budou snažit pomoct. Jen mezi tím musíte vyhledat dalších 57, kteří vám nepomohou a nevzdat to.

 

V momentě, kdy jsem chtěl včera napsat manželce, že to vzdávám mi stihla napsat rozčilený mail, že už nehodlá čekat, že jsem jí nikdy žádné peníze dát nechtěl atd. atd… Byla to poslední kapka. Došlo mi, že když se k ní chovám dobře a hezky, oplácí mi to stejně svým vztekem a zlostí. Takže když se k ní začnu chovat zle i já, bude se ke mě chovat vlastně pořád stejně. Tím „zle“ myslím to, že jí prostě řeknu, že si počká měsíc až tři a pak tu hypotéku dostanu. Já vím, že už čeká dlouho, ale nikdo jí z tohohle bytu nevyhodil. Musel jsem odejít a za týden mi nečekaně odjely pryč, takže byt zůstal půl roku prázdný.

 

Jeden finanční poradce mi řekl, že pokud chce manželka vyřešit tak rychle bydlení, proč si nevezme hypotéku a byt si nekoupí s tím, že jí hypotéku dají hned a jakmile za půl roku splním podmínky já, dostanu hypotéku na tenhle byt a peníze jí vložím na tu úhradu té její. Bydlet může hned.

 

Už je mi jedno, co si o mně myslí, protože vím, že ať dělám co dělám, jsem pro ní zoufalec, o kterém si myslí, že bere drogy a svoji nenávist ke mě mi dává náležitě neustále najevo. Nemá smysl se chovat dobře, přestože se jinak chovat neumím, když já trouba k ní necítím nenávist. Její reakce budou pořád stejné bez ohledu na můj přístup. Chová se ke mě tak, jako bych jí opravdu ty peníze nikdy dát nechtěl, jakobych jí pomlouval kde můžu, žije v neustálém několikaměsíčním pocitu spiknutí, které proti ní podnikám a nenapadne jí (a nechce napadnout), že to tak nemusí být.

 

Přesto mi dnes svitly tři naděje. A ta jedna je dokonce tak úžasná, že to prostě zkusím. Nechápu, kde se v některých lidech bere ta síla tak pomáhat, zatímco jiní se mnou nechtějí mít nic společného. Všichni za to mají přibližně stejnou výši odměny, ale z některých lidí cítíte, že jim jde o něco jiného…

 

Dnes mi jedna paní řekla: „Tohle se mělo stát. Protože kdybyste dostal hypotéku hned, nepotkal byste mě a já bych vám nemohla pomoci…“

 

Naučil jsem se, jak se to třeba dělá. Necháte se u někoho fiktivně zaměstnat na dobu neurčitou. (Těžko se někdo takový hledá, ale jednomu mému kolegovi se to povedlo.) Řekne si o 30 tisíc, posílá vám tři měsíce mzdu kolem 15 tisíc, odvádí za vás odvody, všechno je na normální pracovní smlouvu a jakmile banka po zkušební době konečně zaměstnavateli zavolá, ten řekne: „Ano, ten u nás opravdu pracuje na dobu neurčitou.“ A hypotéka je schválená. Teď už jen vrátit všechny vynaložené náklady zaměstnavateli (včetně vyplacené mzdy a odvodů + odměnu) a všichni jsou spokojení. Vždycky to nějak jde. A těch způsobů je víc.

 

Je pátek večer. V telce jsou dva horory, takže když jsou reklamy, tak je přepínám, abych se co nejvíc děsil těch nejhnusnějších scén. Zjistil jsem totiž, že strach je nejlepším lékem na strach. Sice jste zděšení, ale tak nějak uměle. A najednou ta tíha všech těch starostí neexistuje. Vytlačí jí totiž strach z těch děsivých scén. Je to jediný pocit, který tohle dokáže. Láska, napětí, smích… to váš strach nezabije. Cítíte ho pořád. A tak si to užívám. Čím děsivější scéna, tím víc se těším. Všude kolem mě je tma a já se chci bát. Pomáhá to…